Už jsem přestala doufat

24. srpna 2018 v 20:53 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Přicházelo to ve vlnách. Bolest mě zaplavila, vylila se mi z očí a pak mi na krátkej okamžik dala příležitost se zase nadechnout než svou ničivou silou udeřila znovu. Bylo to přesně tak nesnesitelný, jak jsem si myslela. Na chvíli mě ta bolest přiměla vzít svý rozhodnutí zpátky a tu poslední šanci nám dát. Vzápětí jsem toho ale litovala a vrátila se k původnímu řešení.

Není to ale o nic snazší. Popravdě nevím, jestli je bolestivější ležet vedle něj a nedržet ho za ruku nebo se ho naopak dotýkat a připomínat si, jak krásný to bylo. Nemůžu nevzpomínat. Nemůžu přestat myslet na to, jaký to bylo, když jsme se poprvý drželi za ruku, na naši první pusu, kdy se mi zamotal celej svět.

Nevím kdy a kde jsme to "něco" ztratili a část mě si nepřeje nic jinýho než znát způsob, jak to všechno vrátit zpátky. Ta druhá už se vzdala veškerý naděje. Ta druhá část se snaží, aby okolí nepoznalo, že se mi najednou moje představy o budoucnosti zbortily jako domeček z karet. Tuhle zříceninu se zřejmě nemá smysl snažit vybudovat zase znovu od základů. Základním stavebním kamenem pro to všechno totiž byla láska, jen ta nás držela pohromadě, i přes všechny naše rozdíly. Ale když ve vztahu už láska není, jaký smysl má v něm pokračovat?

Nad vodou mě v tuhle chvíli drží z poloviny prášky proti úzkosti, z tý druhý práce, kde se člověk zkrátka musí soustředit na to, aby neudělal nějakou chybu a zároveň byl na zákazníky milej, což je občas sice vyčerpávající, ale aspoň to znamená, že už mi nezbývá prostor na jiný myšlenky. Většinou.

Taky mám kliku na svýho nadřízenýho, který je ochotný si se mnou sednout a promluvit, kdykoliv mě něco trápí, říká, že tu pro mě je, což je naprosto šílený. Jsem si vědoma toho, jak obrovský štěstí mám na svůj pracovní kolektiv. Kolegové mi teď pomáhají nejvíc. Možná proto, že se o to ani nesnaží. Možná proto, že většina z nich je prostě sama sebou a nemají ani tušení, že si něčím takovým procházím.

Já v poslední době nemohla být sama sebou, protože kdykoliv jsem byla, vedle něj, připadala jsem si, že něco dělám špatně. Tehdy, když jsem se lítostivě rozbrečela nad něčím, co řekl, co mi ublížilo, tehdy to bylo úplně špatně. A jen těžko jsem mu vysvětlovala, že neumím být jiná. Pokud mě něco mrzí, prostě brečím. Nedusím to v sobě. Tuhle část sebe změnit nedokážu. A stejně tak nemůžu chtít, aby se on změnil kvůli mně.

Oba vzpomínáme na to, jak nádherný byly naše společný začátky. Možná proto, že jsme se tak málo znali. Možná proto, že jsme toho druhýho považovali za dokonalýho nebo proto, že jsme svý chyby přehlíželi, nezajímaly nás. Ten pocit byl zkrátka důležitější. A víte, toho se bojím nejvíc. Ne toho, že zůstanu sama, ale toho, že to s nikým takhle už necítím. Mám strach, že se nezbavím toho prázdna uvnitř. Děsí mě, že se nikdy nepřestanu cítit takhle neúplná. Toho, že on si tu svou lepší polovinu najde a já pak budu muset na sociálních sítích koukat na jejich společný fotky a bude mě to ničit.

Já v nás fakt věřila, víte? Kdo četl mý články, tak to ví. To, že jsme spolu plánovali úplně všechno. Nejdřív spravit horní patro, vyrobit si nábytek z palet, vzít se... A pak jsme najednou plánovat přestali. A taky věřit a snít. Najednou jsme viděli realitu taková, jaká je. Uvědomili jsme si, že nám to asi není souzený.

Jsem ráda, že nevidím budoucnost. Jsem ráda, že jsem prožila rok takhle zasněná, že mě někdo přiměl cítit toho tolik najednou. I přesto bych do toho šla znovu, protože ten pocit mi za to stál. Jen pořád nevím, jestli jsem se rozhodla správně. Pokud je to to správný rozhodnutí, proč to tak bolí?

Sedím v pokoji, nechávám emocím volnej průběh, protože takhle o samotě můžu. Potřebuju obejmout. Ale jedinej člověk, jehož objetí by mě teď utišilo je ten, koho už objímat nesmím.

Ať to přestane, prosím.

Pojďme cestovat v čase, do doby, kdy to všechno bude zase dobrý... Bude?



Slothie




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama