Oči otevřené dokořán

14. srpna 2018 v 18:30 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Než přejdu k věci, chci říct, že nechci, aby měl kdokoliv z Vás čtenářů pocit, že tohle píšu proto, abych ve Vás vyvolala soucit. To vůbec ne. Ale nechci Vám lhát. Chci psát stejně otevřeně jako vždycky. Takže v následujících řádcích se Vám zase ukazuju taková jaká jsem, snad mě pochopíte.
.
.
.

Sundávám si svý imaginární růžový brýle a do ruky beru skleničku s růžovým vínem. Skutečným. Už nežiju v tý pohádce, kterou jsem prožívala ještě pár měsíců nazpět. Už si vůbec nejsem jistá tím, že dosáhnu svýho "šťastně až navěky".

Ač si možná někteří v našem okolí mysleli, že s úžasňákem tvoříme ideální pár, ač jsme si to možná chvilku mysleli i my dva, v tomhle ohledu se nám poslední dobou otevřely oči. Mně hlavně. Dřív jsem si byla jistá, že tohle všechno chci. Dokázala jsem si představit budoucnost po jeho boku, svatbu, děti, to všechno. Teď mám strach z toho, že možná ani zítra už nebudu moct usínat vedle něj. Mám strach i z toho, že o to vlastně ani nebudu stát.

Každý pár se hádá, ale tohle je jiný. Občas mám pocit, že se nehádáme, ale že se navzájem ničíme. Že jsme tak moc rozdílní, že jeden ve druhým probouzíme to nejhorší. A věc se má tak, že v posledních pár dnech, týdnech, jsem udělala spoustu věcí, na který nejsem pyšná, věci, za který se nenávidím. Nevěřila jsem mu. Podezřívala jsem ho tak moc, že jsem se mu podívala do mobilu. Tam jsem ale našla jiskru něčeho, co ve mně zažehlo takový plamen žárlivosti, který jsem snad nikdy necítila. Zároveň mě pak ale zaplavila taková vlna studu, pod kterou jsem se div neutopila. Tohle přece nejsem já. Takový věci nedělám.

Slíbila jsem, že to znovu neudělám a myslela jsem to vážně. Pravda je ale taková, že kdykoliv kouká do mobilu a někomu odepisuje, bojím se, že si píše s ní. A přitom je to tak hrozně absurdní. Žárlím na malou holku. Žárlím na čtrnáctku, která se pobláznila do svýho táborovýho vedoucího. Žárlím, protože jsem viděla, že se i s ní usmíval víc než se mnou. Žárlím, protože vedle mě se nesměje už skoro vůbec. Rozhodně ne tak jako dřív.

Tak moc si přeju, aby se to všechno mohlo vrátit do doby, kdy jsme pro sebe dělali hezký věci jen tak, ne protože bylo výročí nebo proto, že měl někdo narozeniny. Zkrátka proto, že jsme chtěli.

Jakoby věděl o čem píšu, připravuje mi jídlo, který uvařil. Musím uznat, že tohle mě přimělo se pousmát, že mi to připomnělo to, co bývalo - jedno z jeho krásnejch gest.

Chci, aby se na mě díval tak jako kdysi, tehdy, když jsme byli v očích toho druhýho dokonalí. Čas ale nejde vrátit zpátky. Nemůžeme zapomenout věci, který jsme si řekli a udělali. Teď o sobě víme skoro všechno a přesto jakobychom se občas vůbec neznali. Dává to smysl?

Už zaznělo i slovo "rozchod", několikrát a nepůsobilo tak děsivě. Oba jsme si uvědomili, že ta možnost, že to mezi náma takhle dopadne, tu je. Ani jednomu z nás se ale nechce zahodit to, co jsme vybudovali. Jak bychom se mohli vzdát všech těch krásných vzpomínek? Nechat je odplynout? Předstírat, že jsme kdysi nebyli středem vesmíru toho druhýho?

Co když to ale není nic víc než jen krásná minulost? Co když je tam venku pro nás oba někdo jinej? Co když je tam někdo, s kým by se nikdy nepřestal smát?

Jediný, co vím, je to, že vidět ho teď po boku někoho jinýho, by mě zničilo. Vím, že chci ještě bojovat a napravit to, co jsme zničili, pokud to půjde. Vím, že tomu potřebuju dát ještě jednu poslední šanci. Ale víc už ne. Víc proplakaných dnů a nocí už nezvládnu. A pokud tu existuje jiná, lepší možnost, možná nám prostě nic jinýho nezbyde.

Ale nechci předbíhat. Chci se držet ještě té kapky naděje, která mi zbyla. Pořád doufám. Pořád v nás věřím.


Slothie


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama