Srpen 2018

Už jsem přestala doufat

24. srpna 2018 v 20:53 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Přicházelo to ve vlnách. Bolest mě zaplavila, vylila se mi z očí a pak mi na krátkej okamžik dala příležitost se zase nadechnout než svou ničivou silou udeřila znovu. Bylo to přesně tak nesnesitelný, jak jsem si myslela. Na chvíli mě ta bolest přiměla vzít svý rozhodnutí zpátky a tu poslední šanci nám dát. Vzápětí jsem toho ale litovala a vrátila se k původnímu řešení.

Není to ale o nic snazší. Popravdě nevím, jestli je bolestivější ležet vedle něj a nedržet ho za ruku nebo se ho naopak dotýkat a připomínat si, jak krásný to bylo. Nemůžu nevzpomínat. Nemůžu přestat myslet na to, jaký to bylo, když jsme se poprvý drželi za ruku, na naši první pusu, kdy se mi zamotal celej svět.

Nevím kdy a kde jsme to "něco" ztratili a část mě si nepřeje nic jinýho než znát způsob, jak to všechno vrátit zpátky. Ta druhá už se vzdala veškerý naděje. Ta druhá část se snaží, aby okolí nepoznalo, že se mi najednou moje představy o budoucnosti zbortily jako domeček z karet. Tuhle zříceninu se zřejmě nemá smysl snažit vybudovat zase znovu od základů. Základním stavebním kamenem pro to všechno totiž byla láska, jen ta nás držela pohromadě, i přes všechny naše rozdíly. Ale když ve vztahu už láska není, jaký smysl má v něm pokračovat?

Nad vodou mě v tuhle chvíli drží z poloviny prášky proti úzkosti, z tý druhý práce, kde se člověk zkrátka musí soustředit na to, aby neudělal nějakou chybu a zároveň byl na zákazníky milej, což je občas sice vyčerpávající, ale aspoň to znamená, že už mi nezbývá prostor na jiný myšlenky. Většinou.

Taky mám kliku na svýho nadřízenýho, který je ochotný si se mnou sednout a promluvit, kdykoliv mě něco trápí, říká, že tu pro mě je, což je naprosto šílený. Jsem si vědoma toho, jak obrovský štěstí mám na svůj pracovní kolektiv. Kolegové mi teď pomáhají nejvíc. Možná proto, že se o to ani nesnaží. Možná proto, že většina z nich je prostě sama sebou a nemají ani tušení, že si něčím takovým procházím.

Já v poslední době nemohla být sama sebou, protože kdykoliv jsem byla, vedle něj, připadala jsem si, že něco dělám špatně. Tehdy, když jsem se lítostivě rozbrečela nad něčím, co řekl, co mi ublížilo, tehdy to bylo úplně špatně. A jen těžko jsem mu vysvětlovala, že neumím být jiná. Pokud mě něco mrzí, prostě brečím. Nedusím to v sobě. Tuhle část sebe změnit nedokážu. A stejně tak nemůžu chtít, aby se on změnil kvůli mně.

Oba vzpomínáme na to, jak nádherný byly naše společný začátky. Možná proto, že jsme se tak málo znali. Možná proto, že jsme toho druhýho považovali za dokonalýho nebo proto, že jsme svý chyby přehlíželi, nezajímaly nás. Ten pocit byl zkrátka důležitější. A víte, toho se bojím nejvíc. Ne toho, že zůstanu sama, ale toho, že to s nikým takhle už necítím. Mám strach, že se nezbavím toho prázdna uvnitř. Děsí mě, že se nikdy nepřestanu cítit takhle neúplná. Toho, že on si tu svou lepší polovinu najde a já pak budu muset na sociálních sítích koukat na jejich společný fotky a bude mě to ničit.

Já v nás fakt věřila, víte? Kdo četl mý články, tak to ví. To, že jsme spolu plánovali úplně všechno. Nejdřív spravit horní patro, vyrobit si nábytek z palet, vzít se... A pak jsme najednou plánovat přestali. A taky věřit a snít. Najednou jsme viděli realitu taková, jaká je. Uvědomili jsme si, že nám to asi není souzený.

Jsem ráda, že nevidím budoucnost. Jsem ráda, že jsem prožila rok takhle zasněná, že mě někdo přiměl cítit toho tolik najednou. I přesto bych do toho šla znovu, protože ten pocit mi za to stál. Jen pořád nevím, jestli jsem se rozhodla správně. Pokud je to to správný rozhodnutí, proč to tak bolí?

Sedím v pokoji, nechávám emocím volnej průběh, protože takhle o samotě můžu. Potřebuju obejmout. Ale jedinej člověk, jehož objetí by mě teď utišilo je ten, koho už objímat nesmím.

Ať to přestane, prosím.

Pojďme cestovat v čase, do doby, kdy to všechno bude zase dobrý... Bude?



Slothie





Na co si vlastně stěžujeme?

15. srpna 2018 v 20:28 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Myslím si, že v posledních dnech přemýšlím až moc a i moje hlava je si toho vědoma. Od pondělí totiž ještě nepřestala bolet. Dokud se mi ale nekouří z uší, tak je to asi v pohodě, ne? Dokud se ještě úplně nezavařila... :D

Ale nechci si stěžovat. Je to totiž v rozporu s výzvou, který se právě účastním. Snažím se totiž nestěžovat si celých 21 dní v kuse. A taky nekritizovat a nikoho nepomlouvat. Řeknu Vám ale, není to vůbec snadný. Tak nějak jsem pořád na prvním dni. A to ne kvůli pomluvám nebo kritice ostatních, ale prej nemůžu používat ani svůj oblíbenej sarkasmus. To bude asi největší problém, protože ten je mou jedinou a nejlepší obranou proti úžasňákovi. Ten si paradoxně myslí, že tahle výzva je úplná blbost. A to by mu vlastně mohla být dost nápomocná. :D :)

Jak to vlastně všechno začalo? To jsem se tak minulej týden potloukala po knihkupectví. Strávila jsem tam asi půl hodiny, protože jsem plánovala nakoupit si dvě knížky na nadcházející školení a chtěla jsem se vejít do určitýho rozpočtu. Víte, kdyby mi někdo dal 5 000 Kč a řekl "v tomhle knihkupectví to utratíš", poradila bych si. Rozhodnout se teda jen pro dvě knížky, byl pro mě docela nadlidskej úkol.

Jak jsem se tak porozhlížela po regálech, vždycky si nějakou knížku vybrala, pak objevila jinou lákavější a tu první vrátila na původní místo, zatoulala jsem se do sekce motivačních knížek. A tam na mě vykoukla knížka Svět bez stížností od Willa Bowena. S knížkou se prodává i náramek. Výzva pak spočívá v tom, že si náramek nasadíte na jedno zápěstí a pokaždý, když se přistihnete při tom, jak si stěžujete, kritizujete nebo pomlouváte někoho jinýho, přendáte si ho zase na druhý zápěstí a výzvu začínáte od znovu.

Musím se přiznat, že výzvu jsem začala už minulý úterý a stejně každým den začínám od znovu. On si člověk totiž neuvědomuje, jak často si stěžuje, dokud s touhle výzvou nezačne. O to víc si na to pak ale dává pozor.

Víte, na jednu stranu mě čtení téhle knížky neuvěřitelně baví, na druhou si ale uvědomuju, jak velkou součástí našeho života stížnosti jsou a jak by se náš život mohl změnit k lepšímu, kdybychom se všichni aspoň trochu snažili tuhle negativní část našeho já nějak potlačit.

Pokud si knížku přečtete, dozvíte se o spoustě inspirativních lidech, kteří si i přes nepřízeň osudu, udrželi pozitivní přístup k životu. Člověka to pak přinutí se zamyslet nad blbostma, nad kterýma si denně stěžujeme, jak malicherný věci to jsou. A pak jsou tu lidé, kteří přišli o to, co jim bylo nejcennější a přesto našli sílu pokračovat.

Takže játo zkusím taky a třeba se mi zítra, konečně, podaří si celej jeden den v kuse nestěžovat. Ale ty sarkasmy mě asi budou pokoušet pořád. Tak mi držte palce, ať to zvládnu!

Průměrně prý člověk tuhle výzvu dokončí tak za 4-8 měsíců, takže času mám ještě dost. :D


Slothie


P. S. - Kdo by se chtěl taky zúčastnit, bližší info najdete tady - http://nestezujsi.cz/

Hodně štěstí! :)




Oči otevřené dokořán

14. srpna 2018 v 18:30 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Než přejdu k věci, chci říct, že nechci, aby měl kdokoliv z Vás čtenářů pocit, že tohle píšu proto, abych ve Vás vyvolala soucit. To vůbec ne. Ale nechci Vám lhát. Chci psát stejně otevřeně jako vždycky. Takže v následujících řádcích se Vám zase ukazuju taková jaká jsem, snad mě pochopíte.
.
.
.

Sundávám si svý imaginární růžový brýle a do ruky beru skleničku s růžovým vínem. Skutečným. Už nežiju v tý pohádce, kterou jsem prožívala ještě pár měsíců nazpět. Už si vůbec nejsem jistá tím, že dosáhnu svýho "šťastně až navěky".

Ač si možná někteří v našem okolí mysleli, že s úžasňákem tvoříme ideální pár, ač jsme si to možná chvilku mysleli i my dva, v tomhle ohledu se nám poslední dobou otevřely oči. Mně hlavně. Dřív jsem si byla jistá, že tohle všechno chci. Dokázala jsem si představit budoucnost po jeho boku, svatbu, děti, to všechno. Teď mám strach z toho, že možná ani zítra už nebudu moct usínat vedle něj. Mám strach i z toho, že o to vlastně ani nebudu stát.

Každý pár se hádá, ale tohle je jiný. Občas mám pocit, že se nehádáme, ale že se navzájem ničíme. Že jsme tak moc rozdílní, že jeden ve druhým probouzíme to nejhorší. A věc se má tak, že v posledních pár dnech, týdnech, jsem udělala spoustu věcí, na který nejsem pyšná, věci, za který se nenávidím. Nevěřila jsem mu. Podezřívala jsem ho tak moc, že jsem se mu podívala do mobilu. Tam jsem ale našla jiskru něčeho, co ve mně zažehlo takový plamen žárlivosti, který jsem snad nikdy necítila. Zároveň mě pak ale zaplavila taková vlna studu, pod kterou jsem se div neutopila. Tohle přece nejsem já. Takový věci nedělám.

Slíbila jsem, že to znovu neudělám a myslela jsem to vážně. Pravda je ale taková, že kdykoliv kouká do mobilu a někomu odepisuje, bojím se, že si píše s ní. A přitom je to tak hrozně absurdní. Žárlím na malou holku. Žárlím na čtrnáctku, která se pobláznila do svýho táborovýho vedoucího. Žárlím, protože jsem viděla, že se i s ní usmíval víc než se mnou. Žárlím, protože vedle mě se nesměje už skoro vůbec. Rozhodně ne tak jako dřív.

Tak moc si přeju, aby se to všechno mohlo vrátit do doby, kdy jsme pro sebe dělali hezký věci jen tak, ne protože bylo výročí nebo proto, že měl někdo narozeniny. Zkrátka proto, že jsme chtěli.

Jakoby věděl o čem píšu, připravuje mi jídlo, který uvařil. Musím uznat, že tohle mě přimělo se pousmát, že mi to připomnělo to, co bývalo - jedno z jeho krásnejch gest.

Chci, aby se na mě díval tak jako kdysi, tehdy, když jsme byli v očích toho druhýho dokonalí. Čas ale nejde vrátit zpátky. Nemůžeme zapomenout věci, který jsme si řekli a udělali. Teď o sobě víme skoro všechno a přesto jakobychom se občas vůbec neznali. Dává to smysl?

Už zaznělo i slovo "rozchod", několikrát a nepůsobilo tak děsivě. Oba jsme si uvědomili, že ta možnost, že to mezi náma takhle dopadne, tu je. Ani jednomu z nás se ale nechce zahodit to, co jsme vybudovali. Jak bychom se mohli vzdát všech těch krásných vzpomínek? Nechat je odplynout? Předstírat, že jsme kdysi nebyli středem vesmíru toho druhýho?

Co když to ale není nic víc než jen krásná minulost? Co když je tam venku pro nás oba někdo jinej? Co když je tam někdo, s kým by se nikdy nepřestal smát?

Jediný, co vím, je to, že vidět ho teď po boku někoho jinýho, by mě zničilo. Vím, že chci ještě bojovat a napravit to, co jsme zničili, pokud to půjde. Vím, že tomu potřebuju dát ještě jednu poslední šanci. Ale víc už ne. Víc proplakaných dnů a nocí už nezvládnu. A pokud tu existuje jiná, lepší možnost, možná nám prostě nic jinýho nezbyde.

Ale nechci předbíhat. Chci se držet ještě té kapky naděje, která mi zbyla. Pořád doufám. Pořád v nás věřím.


Slothie