Červen 2018

Je to tvůj život

28. června 2018 v 19:29 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
"Být tebou, tak to nedělám." - "Na tvém místě bych se na to vykašlala." - "Víš, kdybych byla ve stejné situaci,..."

Ale nejsi. Nejsi mnou. Nevíš, jaký to je. Nevíš, co bys dělal/a, kdyby ses ocitl/a v mojí pozici. Určitě ne jistě. Stejně tak jako já, můžu jen předpokládat, jak bych se zachovala, kdybych si procházela tím, čím si procházíš ty.

Setkáváme se s tím denně. S lidmi, kteří ví všechno nejlíp a často si myslí, že i našemu životu rozumí líp než my sami. A víte co? Já toho mám plný zuby. Končím s věčným obhajováním se a vysvětlováním, proč se chovám tak, jak se chovám. Chci, aby lidi okolo mě věřili, že vím, co dělám, i když se jedná o rozhodnutí, který může navenek působit jako špatný. Možná je. Možná je potřeba dělat i takový, aby si člověk uvědomil, co má příště udělat jinak. Je důležitý muset si na to přijít sám.

A pak jsou tu ta na první pohled špatná rozhodnutí, která vedou k těm správným věcem. Jako když jsem se vykašlala na výšku a každej mi říkal, ať si to dvakrát promyslím, že jsem přece chytrá holka... A člověk snad musí mít titul, kterej by to dokazoval?

Tehdy jsem byla snad jediná, kdo věřil, že to bylo to správný řešení. Koneckonců, přivedlo mě k NĚMU, takže špatná volba to rozhodně nebyla. A teď, více než po roce, toho pořád nelituju. Nemyslím si, že kdy budu.

Nedávno jsem řešila podobnou situaci. Nestíhala jsem polovinu věcí, který jsem potřebovala dokončit. A přestože jsem člověk, kterej byl zvyklej nadchnout se pro milion věcí najednou a nechat většinu z nich navždy nedokončenou, najednou mi to začalo vadit. Z práce jsem se doma rovnou vrhla do pečení dortů na zakázku, chodila spát pozdě, brzo vstávala a v práci pak skoro usínala. Což při mojí práci operátorky call centra není úplně ideální, že?

Jo, člověk by si řekl, že jsem mladá, že to přece musím zvládat, že i starší toho zvládají mnohonásobně víc. Podívám se na svou mamku a nechápu, jak zvládá život v takovým tempu. Na jednu stranu k ní cítím neuvěřitelnej obdiv, na druhou vidím, jak se to na ní za ta léta podepsalo. To je jeden z důvodů, proč vím, že takhle žít nechci. Nechci se sedřít jen proto, abych svýmu okolí dokázala, jak silná jsem. A pokud si kvůli tomu někdo bude myslet, že jsem slaboch, tak ať. Důležitý je, že já sama vím, jaká je pravda. Silná jsem dost. Ale jsem taky jenom člověk.

A tak jsem v práci zažádala o zkrácený úvazek. Znamenalo by to dvě hodiny denně k dobru, který by mě úplně zachránily. Jasně, že by to znamenalo taky míň peněz a to mi taky bylo vyčteno hned z několika stran.

"Hele, ale uvědomuješ si, že ty peníze potřebujeme?" - "Však jsi mladá ne, tak buď ráda, že máš tak nabitej program." - "To ti jako nevadí, že takhle přijdeš o peníze?"

Nevadí. Vím, že je potřebuju, ale nikdy pro mě nebyly na prvním místě. A ať na mě okolí tlačí jakkoliv, nikdy se na to první místo mýho pomyslnýho žebříčku nedostanou. A nebudu se za nima bezmyšlenkovitě honit a naivně si myslet, že právě ony mě udělají šťastnou.

Ten zkrácený úvazek mi v práci odsouhlasili a já jsem cítila, jak mi z ramenou padá obrovskej balvan. Věděla jsem, že v tomhle ohledu budu ještě nějakou dobu poslouchat výčitky a pozorovat, jak členové mé rodiny a bohužel i úžasňák, nechápavě kroutí hlavou.

"Promiň, ale myslím si, že je to špatnej nápad. Být tebou to nedělám." - řekl mi a mě mrzelo, že mi vůbec nedůvěřuje.

"Potřebuju, abys mi věřil, že vím, co dělám."

"Věřím, ale... prostě bych to nedělal."

Ale já to udělala. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v poslední době udělala. Pořád mi přijde, že se skoro nezastavím a stejně nestíhám všechno, co bych chtěla, ale už je to o dost snesitelnější. Už mě to neubíjí. Necítím se tak vyčerpaná.

A jsem ráda, že mě nezastavilo to "BÝT TEBOU", který mi moje okolí pořád předhazovalo. Občas je prostě potřeba jednat podle vlastního úsudku, i když není jedinýho člověka, který by byl na Vaší straně.

Jenom Vy sami víte, co dokážete unést a naopak, kdy je načase se zastavit. Jen Vy víte, co potřebujete ke štěstí a co Vás dělá nešťastnými. Nikdo jiný. A proto jste taky jediní, kdo může rozhodovat o tom, jakým směrem se Váš život bude ubírat. Tak jakou cestu si zvolíte?



Slothie



Dopis, který si nikdy nepřečteš

14. června 2018 v 22:13 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Můj milovaný Tome,

sedím v tureckým sedu na posteli, zatímco ty sedíš u stolu, na druhé straně místnosti, koukáš na monitor, zaujatě, nejspíš si prohlížíš nějakej svůj vysněnej foťák. Jednu z mnoha věcí, kterou tak moc chceš mít.

Poslouchám to skoro každý den. "Podívej se, ten má dobrý kolo!" nebo "Tyy jo, vidělas ten foťák?". "Hmm, dívej, jak se má ségra v Americe, neříkám nic, taky bych se tam jel podívat."

Z nějakýho důvodu, bez ohledu na to, co máš, vyhlížíš to lepší, co bys mít mohl. Na jednu stranu ti rozumím. Člověk by měl být ambiciózní a jít si za tím, po čem touží. Měl by pro sebe chtít to nejlepší. Na druhou stranu je mi z toho všeho občas trochu smutno. Mrzí mě, že to, co máš teď, ti ke štěstí očividně nestačí. A občas, mě zevnitř nahlodává pocit, že možná ti ani já jednou nebudu stačit. To mě asi děsí ze všeho nejvíc.

Snažím se ti vysvětlit, dnes a denně, že všechny ty věci, který doufáš, že si jednou budeš moct pořídit, tě stejně neudělají šťastnějším, že je vlastně nepotřebuješ. Nepotřebuješ miliony, abys žil smysluplnej život.

Tvoje představa o budoucnosti je ale zkrátka jiná než ta moje. Asi bys byl rád uznávaným fotografem, mohl si dovolit jet několikrát za rok na dovolenou, mít spoustu nových adrenalinových zážitků, to je nejspíš něco, co by tě udělalo šťastným. A já, naproti tomu, bych byla šťastná za budoucnost, ve který bys byl po mým boku ty, klidně i v tom našem skoro rozpadajícím se domě. Stačilo by mi mít nějakou průměrnou práci, ale ve fajn kolektivu. Jsem spokojená s životem, který mám. Ač ty vyhlížíš někde v nedohlednu svoje štěstí, já totiž to svoje největší našla v tobě.

Chci věřit tomu, že to cítíš stejně. A že všechny ty věci, o kterých tak básníš, by byly jen takový malý přilepšení, bez kterýho se ale obejdeš, dokud máš mě.

Opravdu chci věřit, že jsou tohle zbytečný pochybnosti, že se pletu.

Někdy si ale nejsem jistá vůbec ničím a ze všeho nejmíň - sebou.

T.