Může člověk milovat až příliš?

1. května 2018 v 15:58 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
"If there's anything I'm guilty of, it's loving you too much..."

Sedím v proutěným křesle a přes prosklený dveře pozoruju úžasňáka, jak blbne s mou neteří. Napadá mě, že z něj jednou bude dobrý táta. Pokud se nám teda podaří ušetřit a děti tak jednou budou připadat v úvahu.

Všimne si mého pohledu a usměje se. Nevím, jestli jsem kdy viděla zářivější úsměv, ale s jistotou vím, že se na mě nikdo nedíval tak jako on. A ta myšlenka mě hřeje u srdce.

Všechny chvilky ale nejsou takový. Občas je to jak na citový horský dráze. Ne, že bych o citech k němu kdy pochybovala. To ne. Ale občas se tyhle hezký momenty střídají s těma, co bolí. Hádám, že tak to zkrátka chodí, nejenom ve vztazích, ale v životě samotným. Nic není úplně zalitý sluncem, ač se často snažíme, aby to tak navenek působilo. Nebo alespoň doufáme, že to tak bude, že budeme životem proplouvat bez větších obtíží.

Často vzpomínám na dobu, kdy jsem byla plná nadějí, ale hlavně naivních představ o tom, jakej by můj život mohl být. Koukala jsem hlavně na romantický filmy a v jejich hlavních hrdinech viděla svoje spřízněný duše. Tak moc jsem doufala, že jednou potkám toho svýho vysněnýho kluka, že si budu muset stoupat na špičky, abych mu mohla dát pusu. Když totiž chodí drobná holka s vysokým klukem, to je přece hrozně roztomilý, ne?

Snila jsem o líbání v dešti, pak si to i vyzkoušela a zjistila, že vlastně úplně není o co stát. A že ani chození s vysokým klukem není žádný terno. Cestu mi zkřížilo spoustu dalších, jeden, co sice nebyl typickej hezoun, ale měl nádherný dlouhý řasy a skvěle se s ním povídalo. Ale zároveň to byl takovej blázen, že bych s ním v životě neudržela krok. Pak tu byl jeden vychrtlej fotograf, kterej mě citově pěkně vyždímal. Nebudu Vám lhát. Často jsem byla poblázněná z někoho jinýho. Ale u většiny z nich můžu zpětně říct, že to nebyla láska. Až tehdy, asi dva roky zpátky. To jsem se poprvý zamilovala.

Potkala jsem totiž nádhernýho kluka, kterej mohl mít každou, na kterou si ukázal. Každá, na kterou se usmál, mu rázem padala k nohám. A možná právě to byl ten problém. Na chvíli mě přiměl cítit se výjimečnou a pak to najednou skončilo, protože se rozhodl, že už tak dál nemůžeme ubližovat jeden druhýmu, ale hlavně té, co na něj trpělivě čekala doma. Ano, i já kvůli lásce už udělala různý kraviny. Ale upřímně, tohle mě zničilo, roztrhalo na kusy. Myslela jsem, že už to nikdy znovu neucítím. A navzdory tomu jsem ještě dlouho potom doufala, že se to všechno obrátí, že si přece jenom vybere mě.

Ve snaze zapomenout jsem se, v prvním klukovi, který se ke mně choval hezky, snažila znovu najít to "něco". Snažila jsem se ho milovat. Snažila jsem se ignorovat všechny ty malý náznaky, věčně se mu přizpůsobovat, a to v mnoha ohledech. Jak jsem ho postupně poznávala blíž, nemohla jsem se ubránit pocitu, že ten chlap v našem vztahu, jsem byla spíš já. Ono je to sice fajn, když Vám někdo kupuje kytky, říká Vám, jak jste krásná, ale pokud víte, že v případě nebezpečí by Vás nejspíš použil jako živej štít, není to zrovna ideální. Vydržela jsem to pět měsíců a pak jsem to zčistajasna prostě musela ukončit. Nešlo to jinak. Oba jsme věděli, že se nemilujeme, že ten vztah nikam nesměřuje. A tak jsme se rozešli a život šel dál.

A najednou mi to bylo nějak jedno. Nehledala jsem. Nechtěla jsem se zamilovat, někomu se otevřít a být zase zranitelná. Chtěla jsem prostě jen žít, nejlíp, jak jsem uměla. A pak přišel úžasňák. A ne, asi to nebyla láska na první pohled. Nebyl to můj vysněnej princ, ale něco na něm, mě přimělo myslet na něj celou cestu domů po našem prvním setkání. A pak, když zveřejnil tu moji příšernou fotku na Facebook, prostě jsem mu musela napsat a říct, ať ji smaže. A opravdu jsem to neudělala za účelem ho sbalit. Ale začali jsme si psát a i když jsem nad jeho příšernou češtinou věčně krčila obočí, stejně jsem se nad zprávami od něj pořád usmívala. Víte, mě tohle vždycky hrozně odrazovalo. Kluci, co píšou hrubky. Ale z nějakýho důvodu jsem se přes to u úžasňáka dokázala přenést. Protože na takový maličkosti vůbec nezáleželo. Když pak došlo na naše první rande, okamžitě si mě získal. A myslím, že si toho byl vědom. Až moc dobře.

Teď se pomalu blížíme k našemu prvnímu výročí a já jsem šťastná. Nemám sice modrookýho prince, kterej umí zpívat, hrát na kytaru nebo je o dvě hlavy vyšší než já a bůhvíco ještě, v co jsem kdy doufala. Ale mám skvělýho kluka, kterej koně vyměnil za kolo a korunu za cyklistickou helmu. Kluka, kterej mě miluje takovou, jaká jsem, věčně přecitlivělou, žárlivou a nespokojenou se sebou samou a on je přes to všechno pořád po mým boku. A občas mě taky pěkně sere, nebudu Vám lhát. Občas slibuje, co nedodrží, všechno mu musím připomínat několikrát (chlapi, no!), prudí mě mluvením o bývalkách a holkách, co by rád nafotil, protože se očividně vyžívá v tom, když pukám žárlivostí. Taky mi často říká, že mě miluje v tu nejmíň vhodnou chvíli. Nejlíp tehdy, když jsem nejvíc naštvaná. A ještě se diví, že pak nechci pusu. No hele, tímhle seznamem věcí, kterýma mě vytáčí, bych mohla popsat celou roli toaletního papíru. A on nejspíš taky.

Ale každej večer usínáme ruku v ruce. A když mi dá pusu, motýlky v břiše cítím ještě teď, skoro po roce. Koukám na něj, když spí a vím, že bych už nemohla usínat vedle někoho jinýho. Miluju ho čím dál víc a občas si kvůli tomu připadám jako blázen. Nesnesu totiž pocit, když ležím v posteli bez něj. Prostě neusnu. Teda po pár hodinách bych asi únavou padla, ale...

Já vím, jsem marná. Jen mám prostě strach, kdykoliv je někde beze mě a vím, že se dobře baví, takovej malej hlásek uvnitř mě říká, že mě nepotřebuje. Že by se beze mě obešel. Že by žil dál, jakoby mě nikdy nepoznal. Tak moc bych si přála se toho pocitu nejistoty nějak zbavit, ale zkrátka nevím jak. Je zakořeněnej hluboko uvnitř mě. A tak přestože miluju tak, jak jsem nikdy nedoufala, že budu, občas si říkám, je možný milovat až příliš? A je to můj případ?

Z postele zdraví věčně citově rozpolcená



Slothie




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vilemmarek vilemmarek | E-mail | 1. května 2018 v 20:23 | Reagovat

Je možné milovat až příliš.. a je možné i věřit tomu druhému.:)) hezký článek, upřímný.:))

2 Slothie Slothie | 1. května 2018 v 20:57 | Reagovat

[1]: Myslím si, že s důvěrou v toho druhého není problém. Spíš sobě nevěřím, že něco nepokazím. Jinak moc děkuju za milý komentář. :-)

3 Bludička Bludička | 5. května 2018 v 15:23 | Reagovat

Takhle to cítím taky. My jsme roční výročí oslavili nedávno. Miluju ho a vždycky, když jsme spolu, vidím, jak moc on miluje mě. A stejně, když si teď našel novou kamarádku (protože se baví skoro jen s holkami) pokaždé, když je na facebooku aktivní, přemýšlím, jestli si s ní zrovna píše a o čem se asi baví, a zároveň se za sebe neuvěřitelně moc stydím, protože mu zároveň věřím a vím, že by mě nepodvedl. Je to divný pocit, vlastně ani nevím, z čeho vyplývá. A tudíž ani jak se ho zbavit :-? Máme to holt těžké, no :D

4 Slothie Slothie | 5. května 2018 v 19:45 | Reagovat

[3]: Nechci, aby to vyznělo tak, že mě to těší, že máš takový pochyby jako já, ale zároveň jsem ráda, že v tomhle nejsem sama. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama