Moje nejhorší já

16. května 2018 v 21:06 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Taky jste se někdy nenáviděli za myšlenky, který Vám běžely hlavou? Přáli jste někomu jen to nejhorší?
Nestává se mi to často. Obecně se považuju za celkem mírumilovnýho člověka. Snažím se pomáhat tehdy, když můžu, usmívat se na lidi okolo sebe, zlepšovat jim den. Snažím se být dcerou, na kterou můžou být rodiče pyšní, sestrou, na kterou se můžou sourozenci obrátit, ramenem na vyplakání pro kamarádky v nouzi a přítelkyní, která bezpodmínečně miluje.

Ale jako každej na světě, i já mám část sebe, na kterou nejsem pyšná. A abych byla upřímná, dlouho jsem si nemyslela, že právě tahle moje stránka vůbec existuje. Nemyslela jsem si, že jsem schopná nenávisti. Jasně, že se v průběhu mýho života našli tací, bez jejichž přítomnosti bych se obešla - lidi, nad kterými jsem obracela oči v sloup, sotva otevřeli pusu; jedinci, kteří mi z života dělali peklo. Naučit se existenci takových lidí tolerovat nebo se je zkrátka naučit ignorovat je něco, co se pořád učím. To je to nejmenší, co můžu udělat a asi to jediný, co mi zbývá. Ale s nenávistí je to jiný. Nechci věřit tomu, že i ta k životu patří. A právě proto jen opravdu nerada přiznávám, že existuje jeden takovej člověk, ke kterýmu tenhle pocit, zakořeněnej hluboko v sobě, chovám.

Nikdy jsme se nepotkaly z očí do očí a upřímně doufám, že na tu situaci nikdy nedojde. Nevím totiž, jak bych reagovala a kolik mých negativních stránek by v ten moment bylo ještě odhaleno.

Víte, já měla takovou naivní představu o životě, který jsem pro sebe chtěla, takovou mou soukromou pohádku. A na mizivou chvíli jsem ji měla na dosah. Pak, jako blesk z čistýho nebe, se mi tahle představa zhroutila jako domeček z karet. Někdo mi totiž důležitou část mojí pohádky ukradl dávno předtím než mi úžasňák vůbec vstoupil do života. Navždy si z něj, bez jeho vědomí, udělala velikou součást svýho života. A mě to ničí víc než bych si chtěla přiznat.

Občas si nejsem jistá, jestli to, co k ní cítím, je spíš nenávist nebo závist. Jestli ji nenávidím, že má s úžasňákem něco, co já ne nebo ji závidím, že mi možnost tohohle "prvenství" vzala. Snažím se soustředit na to, že úžasňák je teď jen můj, že mi nevzala jeho, že právě to se jí nikdy nepodaří a jen na tom záleží. Občas ale sklouznu do stavu, kdy se v týhle naší situaci utápím a doufám, že poznám někoho, kdo si to samý prožil a bude schopnej mi nějak poradit, abych se cítila líp. Ale jde to vůbec?

Říká se, že čas zahojí všechny rány, ale já mám strach, že ty moje zůstanou navždy otevřený. Že se budu nenávidět za to, že nenávidím, za to, že to vůbec dokážu.

Hádám, že všichni v sobě to zlo v určitý formě máme, ale je jen na nás, jestli ho necháme vyhrát. Já bych i přes všechny tyhle negativní pocity ráda věřila, že patřím k těm dobrým.

Patřím?


Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | 17. května 2018 v 6:55 | Reagovat

Oceňuji upřímnost toho vyznání. mně osobně tam nějak nesedí to snažím se. Snažím se usmívat se na lidi okolo sebe, zlepšovat jim den. Snažím se být dcerou, na kterou můžou být rodiče pyšní, sestrou, na kterou se můžou sourozenci obrátit, ramenem na vyplakání pro kamarádky v nouzi a přítelkyní, která bezpodmínečně miluje. Možná je to jen špatně použité slovo. O úsměv se nemusím snažit. Prostě je, vychází z mého duševního rozpoložení a svojí existencí skutečně zlepšuje život všem okolo. Co když mají rodiče trochu jinou představu o své dceři než jí má ona sama? Své představy si má každý plnit sám.....

2 Slothie Slothie | 17. května 2018 v 8:49 | Reagovat

[1]: To byl opravdu jen špatný slovní obrat. Chci taková být. Chci, aby na mě byli lidi okolo pyšní a abych na sebe mohla být pyšná i já sama. Těší mě dělat lidem okolo radost. Snahou zavděčit se všem jsem strávila skoro celou pubertu a v tomhle ohledu už jsem se poučila. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama