Květen 2018

Moje nejhorší já

16. května 2018 v 21:06 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Taky jste se někdy nenáviděli za myšlenky, který Vám běžely hlavou? Přáli jste někomu jen to nejhorší?
Nestává se mi to často. Obecně se považuju za celkem mírumilovnýho člověka. Snažím se pomáhat tehdy, když můžu, usmívat se na lidi okolo sebe, zlepšovat jim den. Snažím se být dcerou, na kterou můžou být rodiče pyšní, sestrou, na kterou se můžou sourozenci obrátit, ramenem na vyplakání pro kamarádky v nouzi a přítelkyní, která bezpodmínečně miluje.
Ale jako každej na světě, i já mám část sebe, na kterou nejsem pyšná. A abych byla upřímná, dlouho jsem si nemyslela, že právě tahle moje stránka vůbec existuje. Nemyslela jsem si, že jsem schopná nenávisti. Jasně, že se v průběhu mýho života našli tací, bez jejichž přítomnosti bych se obešla - lidi, nad kterými jsem obracela oči v sloup, sotva otevřeli pusu; jedinci, kteří mi z života dělali peklo. Naučit se existenci takových lidí tolerovat nebo se je zkrátka naučit ignorovat je něco, co se pořád učím. To je to nejmenší, co můžu udělat a asi to jediný, co mi zbývá. Ale s nenávistí je to jiný. Nechci věřit tomu, že i ta k životu patří. A právě proto jen opravdu nerada přiznávám, že existuje jeden takovej člověk, ke kterýmu tenhle pocit, zakořeněnej hluboko v sobě, chovám.
Nikdy jsme se nepotkaly z očí do očí a upřímně doufám, že na tu situaci nikdy nedojde. Nevím totiž, jak bych reagovala a kolik mých negativních stránek by v ten moment bylo ještě odhaleno.
Víte, já měla takovou naivní představu o životě, který jsem pro sebe chtěla, takovou mou soukromou pohádku. A na mizivou chvíli jsem ji měla na dosah. Pak, jako blesk z čistýho nebe, se mi tahle představa zhroutila jako domeček z karet. Někdo mi totiž důležitou část mojí pohádky ukradl dávno předtím než mi úžasňák vůbec vstoupil do života. Navždy si z něj, bez jeho vědomí, udělala velikou součást svýho života. A mě to ničí víc než bych si chtěla přiznat.
Občas si nejsem jistá, jestli to, co k ní cítím, je spíš nenávist nebo závist. Jestli ji nenávidím, že má s úžasňákem něco, co já ne nebo ji závidím, že mi možnost tohohle "prvenství" vzala. Snažím se soustředit na to, že úžasňák je teď jen můj, že mi nevzala jeho, že právě to se jí nikdy nepodaří a jen na tom záleží. Občas ale sklouznu do stavu, kdy se v týhle naší situaci utápím a doufám, že poznám někoho, kdo si to samý prožil a bude schopnej mi nějak poradit, abych se cítila líp. Ale jde to vůbec?
Říká se, že čas zahojí všechny rány, ale já mám strach, že ty moje zůstanou navždy otevřený. Že se budu nenávidět za to, že nenávidím, za to, že to vůbec dokážu.
Hádám, že všichni v sobě to zlo v určitý formě máme, ale je jen na nás, jestli ho necháme vyhrát. Já bych i přes všechny tyhle negativní pocity ráda věřila, že patřím k těm dobrým.
Patřím?
Slothie

Když ne teď, tak kdy?

2. května 2018 v 17:29 | Slothie |  Něco jako deník
Tak moc jsem se těšila na úterý, na to, jak si odpočinu, ale přijde mi, že volno mělo v tomhle případě spíš opačný účinek. Úterý totiž působilo spíš jako neděle (taky jste z toho byli zmatení a pořád si mysleli, že je víkend?) a o to horší dnešní den byl. Přestože je středa, připadá mi tak trochu jako pondělí v přestrojení.

Dnešní únavě vůbec neprospělo to, že jsme vlastně neměli příležitost se kvůli špatným ukazatelům zapojit a jen jsme seděly u operátorek a naslouchaly jejich hovorům. Hned ráno jsem zakotvila u Lucky, u které jsem strávila skoro celou směnu. Už když jsem ji viděla poprvý, napadlo mě, že je ideální typ na focení. Jsem holt tím úžasňákovým koníčkem už taky úplně deformovaná a když vidím zajímavou holku, hned si ji v hlavě přiřadím k určitýmu outfitu a místu a mám chuť jí nabízet focení zadarmo pro rozšíření užasňákova portfolia. Akorát se ne vždy s užasňákem shodneme na vhodným typu holky k focení. Teda, abych byla konkrétní, očividně máme o kráse úplně jinou představu.


Lucka by ale rozhodně byla ideální kandidátkou, vzhledem k tomu, že je modrooká pihatá zrzka. A nutno říct, že strašně hezká! A tak se pořád nějak snažím vymyslet, jak jí to nabídnout a nevypadat u toho jako blázen. Na druhou stranu si s ní dost rozumím, takže je jen otázka času, kdy jí to řeknu.

O půl čtvrté Lucce končila směna, a tak jsem byla nucena se na poslední hodinu přesunout k někomu jinýmu. Vybrala jsem si Kristu, která seděla nejblíž ke mně. Nutno říct, že Kristýny máme v práci rovnou tři a každou úplně jinou. Ta, u které jsem seděla dnes mi zatím byla sympatická ze všech nejvíc. Přijde mi totiž, že si jako jediná z těch tří na nic nehrála. Čeho jsem si ale všimla během asi prvních pěti minut mluvení s ní, je to, jak moc ji ta práce nebaví. Sama mi to o pár desítek minut později potvrdila. A já jí na rovinu řekla (možná bych s tou upřímností měla občas ubrat), že pokud není šťastná tam, měla by si zkusit najít jinou práci. Správně bych jí neměla radit, aby opouštěla tak dobrej kolektiv, ale sama vím, že je důležitý v životě dělat to, co Vás baví.

Přestože jen málokdo má takový štěstí, dokud jsme mladí a můžeme si vybrat, proč se zaseknout v práci, do které chodíme s odporem? Buďme k sobě upřímní, když se takhle spokojíme s lecjakou prací a slibujeme sami sobě, že si najdeme lepší, dost často se z měsíců stanou roky beze změny, roky v práci, která nás ubíjí a denně nám kazí náladu. Co když místo toho můžeme chodit do práce s úsměvem? Nebylo by to lepší?

Pokud plánujete změnu, začněte s ní teď nebo se ze slibu "někdy" vyklube striktní "nikdy" a vy tak zbytečně ochudíte sami sebe o příležitost, která na Vás tam venku možná čeká.


Tak co? Dáš jí šanci?

Z autobusové sedačky na zpáteční cestě domů radí


Prozatím v práci spokojená


Slothie





Může člověk milovat až příliš?

1. května 2018 v 15:58 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
"If there's anything I'm guilty of, it's loving you too much..."

Sedím v proutěným křesle a přes prosklený dveře pozoruju úžasňáka, jak blbne s mou neteří. Napadá mě, že z něj jednou bude dobrý táta. Pokud se nám teda podaří ušetřit a děti tak jednou budou připadat v úvahu.

Všimne si mého pohledu a usměje se. Nevím, jestli jsem kdy viděla zářivější úsměv, ale s jistotou vím, že se na mě nikdo nedíval tak jako on. A ta myšlenka mě hřeje u srdce.

Všechny chvilky ale nejsou takový. Občas je to jak na citový horský dráze. Ne, že bych o citech k němu kdy pochybovala. To ne. Ale občas se tyhle hezký momenty střídají s těma, co bolí. Hádám, že tak to zkrátka chodí, nejenom ve vztazích, ale v životě samotným. Nic není úplně zalitý sluncem, ač se často snažíme, aby to tak navenek působilo. Nebo alespoň doufáme, že to tak bude, že budeme životem proplouvat bez větších obtíží.

Často vzpomínám na dobu, kdy jsem byla plná nadějí, ale hlavně naivních představ o tom, jakej by můj život mohl být. Koukala jsem hlavně na romantický filmy a v jejich hlavních hrdinech viděla svoje spřízněný duše. Tak moc jsem doufala, že jednou potkám toho svýho vysněnýho kluka, že si budu muset stoupat na špičky, abych mu mohla dát pusu. Když totiž chodí drobná holka s vysokým klukem, to je přece hrozně roztomilý, ne?

Snila jsem o líbání v dešti, pak si to i vyzkoušela a zjistila, že vlastně úplně není o co stát. A že ani chození s vysokým klukem není žádný terno. Cestu mi zkřížilo spoustu dalších, jeden, co sice nebyl typickej hezoun, ale měl nádherný dlouhý řasy a skvěle se s ním povídalo. Ale zároveň to byl takovej blázen, že bych s ním v životě neudržela krok. Pak tu byl jeden vychrtlej fotograf, kterej mě citově pěkně vyždímal. Nebudu Vám lhát. Často jsem byla poblázněná z někoho jinýho. Ale u většiny z nich můžu zpětně říct, že to nebyla láska. Až tehdy, asi dva roky zpátky. To jsem se poprvý zamilovala.

Potkala jsem totiž nádhernýho kluka, kterej mohl mít každou, na kterou si ukázal. Každá, na kterou se usmál, mu rázem padala k nohám. A možná právě to byl ten problém. Na chvíli mě přiměl cítit se výjimečnou a pak to najednou skončilo, protože se rozhodl, že už tak dál nemůžeme ubližovat jeden druhýmu, ale hlavně té, co na něj trpělivě čekala doma. Ano, i já kvůli lásce už udělala různý kraviny. Ale upřímně, tohle mě zničilo, roztrhalo na kusy. Myslela jsem, že už to nikdy znovu neucítím. A navzdory tomu jsem ještě dlouho potom doufala, že se to všechno obrátí, že si přece jenom vybere mě.

Ve snaze zapomenout jsem se, v prvním klukovi, který se ke mně choval hezky, snažila znovu najít to "něco". Snažila jsem se ho milovat. Snažila jsem se ignorovat všechny ty malý náznaky, věčně se mu přizpůsobovat, a to v mnoha ohledech. Jak jsem ho postupně poznávala blíž, nemohla jsem se ubránit pocitu, že ten chlap v našem vztahu, jsem byla spíš já. Ono je to sice fajn, když Vám někdo kupuje kytky, říká Vám, jak jste krásná, ale pokud víte, že v případě nebezpečí by Vás nejspíš použil jako živej štít, není to zrovna ideální. Vydržela jsem to pět měsíců a pak jsem to zčistajasna prostě musela ukončit. Nešlo to jinak. Oba jsme věděli, že se nemilujeme, že ten vztah nikam nesměřuje. A tak jsme se rozešli a život šel dál.

A najednou mi to bylo nějak jedno. Nehledala jsem. Nechtěla jsem se zamilovat, někomu se otevřít a být zase zranitelná. Chtěla jsem prostě jen žít, nejlíp, jak jsem uměla. A pak přišel úžasňák. A ne, asi to nebyla láska na první pohled. Nebyl to můj vysněnej princ, ale něco na něm, mě přimělo myslet na něj celou cestu domů po našem prvním setkání. A pak, když zveřejnil tu moji příšernou fotku na Facebook, prostě jsem mu musela napsat a říct, ať ji smaže. A opravdu jsem to neudělala za účelem ho sbalit. Ale začali jsme si psát a i když jsem nad jeho příšernou češtinou věčně krčila obočí, stejně jsem se nad zprávami od něj pořád usmívala. Víte, mě tohle vždycky hrozně odrazovalo. Kluci, co píšou hrubky. Ale z nějakýho důvodu jsem se přes to u úžasňáka dokázala přenést. Protože na takový maličkosti vůbec nezáleželo. Když pak došlo na naše první rande, okamžitě si mě získal. A myslím, že si toho byl vědom. Až moc dobře.

Teď se pomalu blížíme k našemu prvnímu výročí a já jsem šťastná. Nemám sice modrookýho prince, kterej umí zpívat, hrát na kytaru nebo je o dvě hlavy vyšší než já a bůhvíco ještě, v co jsem kdy doufala. Ale mám skvělýho kluka, kterej koně vyměnil za kolo a korunu za cyklistickou helmu. Kluka, kterej mě miluje takovou, jaká jsem, věčně přecitlivělou, žárlivou a nespokojenou se sebou samou a on je přes to všechno pořád po mým boku. A občas mě taky pěkně sere, nebudu Vám lhát. Občas slibuje, co nedodrží, všechno mu musím připomínat několikrát (chlapi, no!), prudí mě mluvením o bývalkách a holkách, co by rád nafotil, protože se očividně vyžívá v tom, když pukám žárlivostí. Taky mi často říká, že mě miluje v tu nejmíň vhodnou chvíli. Nejlíp tehdy, když jsem nejvíc naštvaná. A ještě se diví, že pak nechci pusu. No hele, tímhle seznamem věcí, kterýma mě vytáčí, bych mohla popsat celou roli toaletního papíru. A on nejspíš taky.

Ale každej večer usínáme ruku v ruce. A když mi dá pusu, motýlky v břiše cítím ještě teď, skoro po roce. Koukám na něj, když spí a vím, že bych už nemohla usínat vedle někoho jinýho. Miluju ho čím dál víc a občas si kvůli tomu připadám jako blázen. Nesnesu totiž pocit, když ležím v posteli bez něj. Prostě neusnu. Teda po pár hodinách bych asi únavou padla, ale...

Já vím, jsem marná. Jen mám prostě strach, kdykoliv je někde beze mě a vím, že se dobře baví, takovej malej hlásek uvnitř mě říká, že mě nepotřebuje. Že by se beze mě obešel. Že by žil dál, jakoby mě nikdy nepoznal. Tak moc bych si přála se toho pocitu nejistoty nějak zbavit, ale zkrátka nevím jak. Je zakořeněnej hluboko uvnitř mě. A tak přestože miluju tak, jak jsem nikdy nedoufala, že budu, občas si říkám, je možný milovat až příliš? A je to můj případ?

Z postele zdraví věčně citově rozpolcená



Slothie