Duben 2018

Mozek v úsporným režimu

23. dubna 2018 v 20:35 | Slothie
Každej den jsem vzhůru už před pátou, kdy vstává úžasňák, přestože se sama musím vyhrabat z postele až kolem šesté ranní. Když se nad tím zamyslím, takhle jsme to mívali i v Anglii, když se nám zrovna sešly směny na stejný dny. A vlastně mi to ani nevadilo být vzhůru dlouho předtím než jsem musela. Nebylo totiž těžký si zvyknout na to pozorovat ho, jak se ráno oblíká a jak se věčně rozčiluje nad tím, že něco nemůže najít, protože to hledání zas a znovu nechal na poslední chvíli. To si občas říkám, s jakým bláznem to vlastně chodím. Pak ale dostanu pusu na rozloučenou, popřejeme si hezkej den a je mi fajn. Tohle je jedna z těch maličkostí v našem vztahu, který pro mě znamenají všechno. Jedna z maličkostí, která má vliv na to, jakou náladu budu v průběhu dne mít.

Přísahám Vám, že těch 45-60 minut, který uběhnou po tom, co vstanu z postele, jsou ty nejrychlejší za celej den. Vždycky mám pocit, že nemám šanci celou svou ranní rutinu stihnout. Smekám před těma holkama, který jsou schopný se vypravit za míň než půl hodiny. Na druhou stranu, tenhle spěch, nutnost ráno vstát v určitou hodinu, abych stihla dojet včas do práce, to mi chybělo. Tohle jsem potřebovala. Pevnej režim. I když Manchester měl tu výhodu, že cesta do práce znamenala 15 minut pěšky, zatímco tady v Česku se rovná 10 minutám jízdy na kole a 35 minutám v autobuse, což může být pro někoho jako já vzhledem k mý nesnášenlivosti vydýchanýho vzduchu, celkem problém. A poslouchat ty puberťácký rozhovory taky není zrovna výhra, ale co si budem povídat, asi jsem nebyla jiná.

Pak dojdu do práce, kterou pro mě zatím z většiny představuje školení. Ke skutečný práci to má ještě daleko, což je trošku zádrhel. Víte, já jsem typ člověka, kterej je rád, když nastoupí do práce a během prvního měsíce se všechno naučí a pak zkrátka funguje. Tady to tak snadný není. Potrvá měsíce, možná i rok než si budu opravdu jistá tím, co dělám. Ale vždyť tohle jsem přece chtěla, ne? Práci, která bude za něco stát, práci, kterou nemůže dělat jen tak někdo. Teď ji mám a stejně si stěžuju. Ale tentokrát jen tak na oko. Tentokrát to nevzdám.

I když nám školení končí až o půl 5 odpoledne, musím se přiznat, že většinou můj mozek vypíná už pár hodin předtím. Domů jezdím s hlavou úplně zavařenou, a tak, přestože bych se měla probíraný témata doma učit, na doporučení zkušenější kolegyně, to nedělám. Pravda, když člověk dorazí v 6 večer domů, moc už toho stejně nestihne. A tak jsem ráda, když přiložím ruku k dílu a aspoň umyju nádobí nebo zajdu na procházku se psem. Taky bych se měla jít každej druhej den proběhnout, ale uvidíme, jestli to dodržím a zítra poctivě půjdu. Dokopete mě do toho někdo, prosím?

Dnešní den se oproti standardu trochu lišil. Z práce jsem musela utéct dřív kvůli nečekanýmu zdravotnímu problému. A to se zas jednou ukázalo, jakej jsem sklerotik. Víte, já frajerka si totiž šla k doktorovi, ten mě vyšetřil, napsal prášky, poděkovala jsem, odešla, zašla ještě do obchodu, do drogerie a o půl hodiny později a o půl kilometru dál, kdy jsem už čekala na zpáteční autobus, mi došlo, že jsem si propustku z práce nenechala doktorem potvrdit. Achjo. Tak jsem zase pelášila zpátky. Aspoň jsem tu zdravotní sestru pobavila, že. Kdyby se mi tyhle "nehody" stávaly jednou za čas, bylo by to pochopitelný, ale u mě je to spíš na denním pořádku. Ráda bych z toho vinila mou novou práci, ale k těmhle zkratům u mě docházelo i předtím. Takže moje nejdůležitější otázka pro dnešní den směřuje k Vám - taky se Vám to občas stává, že takhle zapomínáte a jste popletení? A jak se to projevuje u Vás?? Kdyžtak se se mnou o podobný zážitky, prosím, podělte, ať v tom nejsem sama. Díky. :D :)

Každopádně Vám přeju krásnej večer a ať u Vás všechno probíhá tak, jak má. :D

Od kuchyňskýho stolu zdraví proškolená


Slothie

Tohle není ten nejlepší začátek

5. dubna 2018 v 21:17 | Slothie |  Zaměstnanec měsíce :D
Kdybych bývala tenhle článek napsala už včera, jak bylo v plánu, měl by trochu jinej obsah než dnes. To bych psala s neuvěřitelným nadšením a pýchou na sebe samu. Po dnešku to vnímám trochu jinak. Zvláštní, jak se některý věci můžou změnit z hodiny na hodinu, co?

V úterý odpoledne mi zazvonil telefon. Na tenhle hovor jsem čekala jak na smilování. "Dobrý den, doufám, že mě nikdo nepředběhnul..." ozvalo se. "Mohla byste nastoupit už zítra?" Vzhledem k tomu, že se jednalo o pracovní místo, ve který jsem doufala, hned jsem souhlasila a včera tak strávila první den na školení.

Abych byla upřímná, na první den v práci jsme se toho dozvěděli celkem dost a trochu mě z toho návalu informací bolela hlava. Koneckonců jsem úplně nevěděla, do čeho jdu. Byl to pro mě takovej krok do neznáma.

Dostali jsme program na další týden a půl, kterej byl poměrně nabitej, což nás všechny vyděsilo. Když pak ale došlo na ukázku toho, co práce obsahuje v reálu, uklidnila jsem se. A začala jsem věřit tomu, že by mě ta práce mohla i bavit a že bych v ní i mohla být dobrá. Navíc vypadá většina kolegů hrozně sympaticky. Snad to není jenom špatnej první dojem.

Každopádně jsem odpoledne šla domů celkem unavená, ale tak nějak hrozně vděčná za to, že nějaký to pracovní místo konečně mám. Doma se celá rodina seběhla, abych jim všechno popovídala, takže jsem to stejné opakovala hned několikrát. Ale docela jsem si tu pozornost užívala.

Jenže pak se to v noci zvrtlo. Vzbudila jsem se nějak před půl 4 v noci s šílenýma bolestma žaludku. A od té doby to šlo z kopce. Nemohla jsem spát, ať jsem si lehla jakkoliv, sedla, postavila se, pořád to bolelo stejně. Ráno jsem si uvařila mátový čaj - to samozřejmě nepomohlo. Musela jsem, ač hrozně nerada, zavolat do nové práce, že přijít nemůžu, naštěstí pro to měli pochopení, nejspíš proto, že se zatím jen školíme.

Věděla jsem, že by mi hrozně pomohlo se vyzvracet, ale až do odpoledne to nešlo. Tak či tak jsem se celkem dost naběhala pokaždý, když jsem měla pocit, že to přijde. Marnej poplach. Můj podělanej citlivej žaludek zas asi včera dostal něco, co mu nesedlo. A samozřejmě si k tomu vybral tu nejmíň vhodnou dobu.

Nejhorší je, že když dlouho nejím, bývá mi na omdlení - na druhou stranu mám teď strach, že ať sním cokoliv, dlouho to v sobě neudržím. Ale že už mám pořádnej hlad.

A tak Vás žádám o radu. Máte někdo zkušenosti s citlivým žaludkem? A pokud možno, máte nějakej zaručenej recept, jak ho uklidnit, když dojde na nejhorší? Pokud možno spíš přírodní produkty, ale ani za účinný kapky nebo léky se nebudu zlobit.

Předem děkuju. Doufám, že se máte líp než já.

Zatím Vás zdraví už neuvěřitelně unavená a hladová


Slothie




Jsem špatný člověk?

3. dubna 2018 v 16:30 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Abych byla upřímná, myslím si o sobě, že jsem celkem nekonfliktní, schopná si porozumět v podstatě s kýmkoliv, pokud se nejedná o absolutního ignoranta, egoistu nebo blbce. Zároveň jsem dost často člověkem, který je tu pro druhé, snaží se jim naslouchat, případně poradit ve chvílích, kdy se dostanou do těžký životní situace. A většinou mi to nevadí, když kvůli kamarádkám nebo kamarádům zůstávám vzhůru dýl než mám ve zvyku, s telefonem v ruce čtu slohovky, který mi píšou a trpělivě na ně odpovídám.

Jsou ale chvíle, kdy si ťukám na čelo, protože mi pořád dokola píšou ty stejný osoby, řešící ty stejný situace, do kterých se dost často dostali sami. Pak jsou tu tací, kteří, ač mají opravdu závažné problémy, rozhodnou se je ignorovat a místo toho řešit prkotiny, což mě přivádí k šílenství.

To pak uvnitř mě dochází k souboji dvou mých já - toho, který chce dotyčnou nebo dotyčnýho nějakým způsobem ukonejšit a přimět ho cítit se líp, věřit tomu, že se takhle mizerně nebude cítit věčně a pak je tu moje druhý já, to upřímný, který má chuť je profackovat a říct jim narovinu, že naříkají nad něčím, k čemu došlo jejich vlastním zaviněním. Abyste pochopili o čem přesně mluvím, pokusím se Vám přiblížit konkrétní situace a osoby, kterých se to týká.

Mám kamarádku, říkejme jí třeba Erika, která si už několikrát začala s kluky, kteří ji chtěli jen do postele a pokaždý, když takhle s někým začne "chodit" a má pocit, že to není to pravé ořechové, napíše mi. Ptá se mě, jestli je normální, aby se kluk ve vztahu choval tak a onak, jestli si myslím, že mají dobrý úmysly, jakobych byla nějaký expert na chlapy, což rozhodně nejsem, to zaprvý. Zadruhý, si pokaždé vybere typ kluka, z kterýho tak nějak čiší to, že nehledá vážný vztah, ale vystačí si jen s holkou do postele.

Víte, já se Erice snažím vysvětlit, že nemůže mezi svalovci a typickými hezounky hledat životní lásku a taky to, že je strašně naivní si myslet, že takového člověka najde na povrchních randících aplikacích jako je Tinder, kde Vás na první pohled zaujme opravdu jen vzhled, ale dost často tak můžete přehlédnout člověka, který by v reálu mohl být Vaše spřízněná duše. Netvrdím teď, že jsem zásadně proti seznamování se na internetu, jistě jsou páry, které se takto poznaly a funguje jim to dodnes. Jen si myslím, že takových je opravdu, opravdu málo. Ale o tom až jindy.

Říkám jí, aby všechny takový aplikace smazala z mobilu a soustředila se na sebe, ne na hledání kluka, že takovej jí jednou do života přijde sám a neočekávaně. Erika mi na to odvětí tím, že i kluci v reálným, ne virtuálním světě ji chtějí jen do postele. Tehdy si musím dávat pozor na pusu, protože to moje upřímný já jí chce říct, že si za to může sama, tím, jak se jednu dobu prezentovala na sociálních sítích, kde zveřejňovala videa ve vaně apod. Tím dala okolí určitou zprávu. A oni nezapomněli. Ale jak jí tohle můžu říct bez toho, aby se urazila?

Pak je tu další moje kamarádka. Té říkejme třeba Aneta. Anetě je 18. Přestože je ještě mlaďounká, následkem svojí nadváhy, má dost závažné zdravotní problémy, které běžně řeší spíš čtyřicátníci. Namísto toho, aby se zaobírala svou nadváhou, uvědomila si, že jí její tělo dává najevo, že je něco špatně, ona místo toho řeší, že si vinou lékařů, kteří ji nevěnovali dostatečnou péči, musela nechat ostříhat svoje dlouhé vlasy na mikádo. Víte, mně tohle připadá strašně hloupý. Obzvlášť, když mi napsala, že na vlasech záleží, že přece KAŽDÁ SLEČNA CHCE NĚJAK VYPADAT. Já nechci působit jako mrcha, i já mám svoje chyby, ale v minutě, kdy mi tahle zpráva přišla, jsem měla nutkání napsat jí, že pokud chce nějak vypadat, VLASY NEJSOU TEN NEJVĚTŠÍ PROBLÉM. Neudělala jsem to.

Spousta z Vás si teď může myslet, že jsem zlá, nesoucitná, ale já takovýmu chování prostě nerozumím. Celej život jsem se jí zastávala, když ji ve škole šikanovali, byli k ní zlí, když o ní někdo nemluvil hezky. Tehdy byla dítě, dalo se omluvit to, že byla při těle. Nebyla tou, kdo se rozhodoval, co bude jíst, jaký má pohyb. A upřímně, její rodiče to neměli nechat zajít takhle daleko. Mají na tom svůj podíl. Ale teď, když je jí 18, by si přece měla uvědomit, že je něco špatně, ne? Já si vlastně ani nejsem jistá, jestli Aneta ví, že má v tomhle ohledu nějaký problém. Jak jí mám pomoct bez toho, abych jí ublížila? Jak k ní můžu být upřímná, aniž by mě začala nenávidět? Já fakt NEVÍM.

Přemýšlela jsem, že na tohle téma natočím video, ale tak nějak mám strach, že by si ho ostatní špatně vyložili. Možná i tento článek vyvolá ve Vás čtenářích negativní reakce. Nechci tím nikomu ublížit. Nechci odsuzovat lidi s nadváhou, kritizovat je za to, způsobit, aby se necítili dobře ve vlastním těle. I já mám kila navíc. Ne tolik, ale mám. A moje zdraví mi zvýšeným cholesterolem taky začíná naznačovat, že je potřeba něco změnit. Ale protože vím, jak slabou vůli mám, začínám si měnit stravu postupně, s pohybem taky nezačínat ve velkým množství, aby mělo moje tělo čas si zvyknout - i tak mě po tříkilometrovém běhu ještě tři dny bolí svaly, takže asi tak nějak, no.

Hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla napsat tento článek je to, že mě štve, když si lidi stěžují kvůli prkotinám nebo nad životními situacemi, do kterých se sami dostali. My všichni děláme chyby. Vy, já, Erika, Aneta - nikdo není dokonalej. Ale je důležitý umět se k tomu postavit čelem, přiznat si, že jsme se do téhle šlamastyky dostali jen a jen vlastním přičiněním. Samozřejmě jsou výjimky. Jsou věci, které ovlivnit nemůžeme, které se zkrátka stanou a jediné, co nám zbývá, je se s nimi vypořádat nejlíp, jak to dokážeme.

A občas je potřeba zvednout zadek ze židle a udělat něco pro to, abychom se měli líp. To mi připomíná, že je načase jít se projít se psem.


Doufám, že máte krásnej den. A že mě po přečtení tohoto článku úplně neodsoudíte.

Prozatím Vás zdraví



Slothie