Co mi Manchester dal a vzal

17. února 2018 v 15:21 | Slothie |  Něco jako deník
Sedám si s notebookem na svý oblíbený místo na podlaze v obýváku - neptejte se mě, proč mi to vyhovuje víc než gauč, sama nevím - a přemýšlím, jak shrnout těch posledních 5 měsíců strávených tady v Manchesteru. Za 10 dní se vracíme natrvalo do ČR a i když se na to těším, stejně mi to tu bude chybět, tak nějak.

Pamatuju si, jak jsem před lety snila o tom, že se do Anglie podívám. Jak jsem se zařekla, že pokud se po maturitě nedostanu na vysokou, sbalím si kufry a poletím tam, vydělat si peníze, nasbírat zkušenosti. Ale neudělala jsem to. Zabránil mi v tom strach, ani ne tak o sebe samu, ale o to, jak by to zvládala moje rodina. A tak jsem zůstala trčet v Česku, znovu se přihlásila na vysokou, tentokrát úspěšně, potkala svýho bývalýho. Ale přes občasný záblesky štěstí jsem stejně nežila život, kterej jsem chtěla. A tak jsem odešla ze školy a rozešla jsem se s tehdejším přítelem. Začala jsem se soustředit na to, co chci já. Pak, ve chvíli, kdy jsem začínala být šťastná, spokojená sama se sebou, jsem poznala úžasňáka a šíleně se zamilovala.

Když mi pár dní po tom, co jsme se dali dohromady, oznámil, že odjíždí do Anglie, brala jsem to tak, že si ze mě život dělá srandu. Fakt jo? Potkám kluka, se kterým chci být a on mi má odjet? Začala jsem si ale říkat, že je to možná znamení, že je mi souzený se do ciziny podívat. Ale co moje rodina? Je to dobrý nápad odjet s klukem, kterýho sotva znám?

Netrvalo dlouho a měla jsem jasno. Vlastně jsem ani neměla na vybranou. Věděla jsem, že bez něj budu nešťastná, a tak jsem se, jak je pro mě typický, řídila srdcem a 22. září společně s úžasňákem odletěla do Manchesteru.

To loučení mě ničilo. Prvních pár týdnů v Anglii byl boj. Nemohla jsem přestat myslet na to, jak se mi stýská po rodině. Při videohovorech domů jsem sledovala plačíčí mamku na druhý straně a vyčítala jsem si, že za její slzy můžu já. Při pohledu na fotky mých krásných neteří, kterýma mě ségra zásobovala, mi bylo hrozně smutno. Obzvlášť, když mi ségra psala, jak jim chybíme.

Jakmile jsem se naplno vrhla do práce, kde jsem trávila většinu času, hodně se to zlepšilo. Už jsem tolik nepřemýšlela nad tím, jak mě štve, co všechno se v Česku děje v mojí nepřítomnosti. Ve chvíli, kdy jsem se soustředila na práci, najednou čas začal utíkat hrozně rychle a my se na Vánoce octli zase v Česku. A byly to ty nejkrásnější Vánoce, který jsem zažila, protože jsem je strávila ve společnosti lidí, za který bych dýchala. Abyste měli představu, jak úžasnou a milující rodinu mám, přikládám tohle video z našeho výletu do Koutů nad Desnou.


Během těch 14 dní došlo i na smutný události - smrt fenky, kterou měla moje rodina víc než 13 let a taky moje zjištění, že zdravotní stav mojí babičky není zrovna nejlepší, že teď hodně zapomíná. O to víc jsem si ale začala uvědomovat, co všechno se může změnit za hloupý tři měsíce. Utvrdila jsem se v tom, že už o nic takovýho přijít nechci.

A tak jsme zanedlouho po lednovým návratu do Manchesteru kupovali letenky do ČR, s jistotou, že to je země, kde si vybudujeme svůj život. Není to tak, že bychom byli v Anglii nešťastní, jen tu nejsme úplní, pokud to dává smysl.

Na jednu stranu jsem neuvěřitelně vděčná za tu příležitost, kterou jsem dostala. Jsem vděčná Martinovi a Kris, že nám tohle s úžasňákem umožnili. Jsem vděčná za ty skvělý lidi, který jsem tu poznala. Život v Anglii mě ujistil v tom, že je moje angličtina dostatečně dobrá, v tom, že jsem schopná fungovat i sama bez pomoci, ale taky v tom, že s úžasňákem chci opravdu strávit celej život. Taky už nebudu žít v nejistotě, že na mě někde čeká něco lepšího, protože na sto procent vím, že nikde nemůžu být šťastnější než v Česku s rodinou a úžasňákem, ač naše životy nejsou dokonalý ani tam.

Konečně vím, že nechci žít nudnej život. Víte, nudnej v tom slova smyslu, že ve volným čase neplánuju sedět doma na zadku a koukat na filmy a seriály, jak tomu je tady v Anglii. Tady Vám nic moc jinýho nezbývá, pokud chcete tedy ušetřit nějaký peníze. Jenže já chci jezdit na výlety, chci se vídat s kamarády, zařídit si novej pokoj s úžasňákem, hrát hry s neteřema, blbnout, točit videa, psát články, hrát na ukulele, naučit se fotit, donutit se k nějakýmu pohybu. Chci zkrátka dělat všechno, co můžu, co mi příležitosti dovolí. Chci žít naplno, riskovat, nechci plýtvat časem. Kdy jindy než teď, dokud jsem mladá, ne?

Kdybych měla říct, co mi na Anglii vadilo ze všeho nejvíc, byla to asi právě ta nuda. Což je celkem šílený, protože jsem sem neletěla s vyhlídkou toho, že si tu budu kousat nehty nudou. Jela jsem sem pro zážitky. Taky mě hrozně štvalo poslouchat hádky Kris s Martinem, protože ty byly posledních pár týdnů opravdu nesnesitelný. Pak ustaly. Nadobro. A následovalo smutnění za dva skvělý lidi, který si nebyli souzeni.

Teď už je tu ticho a klid a moje myšlenky jsou v Česku. Přemýšlím nad vším, co bude potřeba zařídit, ale taky nad vším krásným, co mě tam čeká. A neuvěřitelně se na to těším.

Doufám, že i po návratu z Anglie budu mít Vaši podporu stejně jako teď. Vážím si Vás, skvělých čtenářů. Děkuju za všechno.

Stále ještě z Manchesteru zdraví



Slothie




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama