Únor 2018

Dokonalý vztah neexistuje

23. února 2018 v 18:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
- "Já tě nechápu. To ty jsi začal s tím, že se vrátíme v únoru."
- "Já vím. Ale zvyknul jsem si tady. Líbí se mi, že jsem s tebou sám."
- "Nemůžeme to teď změnit. Přeplánovat. A já chci být s nima. Chci vidět holky vyrůstat, být u toho. Nechci se vrátit
z Anglie a zjistit, že mě babička už nepoznává. Už nemůžu nic prošvihnout."
- "Tak pojedeš sama a já tu ještě dva měsíce zůstanu."
- "Víš co? Běž do háje!!"

Utíkám do obýváku, sedám na gauč a vzlykám tak, jak už dlouho ne. Srdce mi bije hrozně rychle a já nad ním nemám žádnou kontrolu. Nejspíš mě vedle v místnosti slyší i Martin, ale je mi to jedno. Nemůžu se soustředit na nic jinýho než na to, jak mi tyhle řeči ublížily. Zase. Myslím na to, že takhle to přece být nemá. Nemáme si říkat věci, kterýma jeden druhýmu ubližujeme. Ale občas to člověk asi dělá, když je opravdu naštvanej. A tohle byl jeden z večerů, kdy nám oběma ujely nervy. Nutno říct, že v takových chvílích nejsem tak optimistická, jak mě znáte vy, čtenáři. V takových chvílích se hroutím a pochybuju, jestli mi to za ten boj stojí.

Přichází úžasňák, snaží se mě uchlácholit, omlouvá se, objímá mě, ale mně ještě dlouho potom tečou slzy a celý tělo se mi třese. Vím, že tomu nerozumí. Myslí si, že jsem přecitlivělá. Ale já prostě nesnesu, když je na mě zlej, když mě od sebe odhání. Nesnesu představu, že bych někde měla být delší dobu bez něj. A i když teď zpětně vím, že by v Manchesteru beze mě nejspíš dlouho nezůstal, v té chvíli to bolelo. Už jen to, že ho něco takovýho vůbec napadlo.

Teď už jsme se usmířili. Vyřešili událost, která nás do té nepříjemné hádky dostala. Teď už se jen pousmívám nad tím, že kdybychom to bývali udělali hned následující ráno, ušetřili bychom si celý tohle divadlo. Jako bych to neříkala. Ale ne, on je prostě paličák a musí mít ve všem pravdu.

Proč Vám vůbec všechno tohle říkám? Nechci, abyste si mysleli, že je náš vztah vždycky idylickej. Není. Hádáme se. Nesouhlasíme jeden s druhým. Občas se neshodneme ani na tom, že se neshodneme. Oba jsme neuvěřitelně tvrdohlaví a to našemu vztahu spíš škodí než pomáhá. On mě zlobí, i když na to nemám náladu a o to naštvanější pak bývám. To se chce usmiřovat a nechápe, že NE, KDYŽ JSEM NAŠTVANÁ, PUSU FAKT NECHCI! Nemá pochopení pro dny, kdy mám náladu na draka. To se mu snažím vysvětlit, že každej den prostě není svátek, že nemůže být člověk celej život jen vysmátej, i když by to bylo hrozně fajn. Já zas nerozumím jeho častýmu pesimismu i v situacích, který jsou ještě nejasný. To já jsem byla vždycky ta pesimistická, ten věčnej stresař. Teď jsem já ta, která se ho snaží rozveselit, dodat mu naději, když nám věci často nevycházejí podle plánu. Nutno říct, že se mi v téhle roli moc nedaří. Motivační řečník ze mě asi nikdy nebude, no.

Oba máme svoje chyby, oba musíme na spoustě svých vlastností zapracovat, přijít na způsob, jak spolu žít a věčně se nehádat. Musíme se naučit řešit spory v klidu. V tom nejsme dobrý ani jeden. A já se fakt pokouším být vůči úžasňákovi shovívavá, jak mě Kris prosila. Přes všechny naše neshody vím, že mě miluje. Vím, že by pro mě udělal všechno na světě. Ale občas bych ho nejradši přerazila. Tuším, že tak nějak to mezi náma asi bude vždycky. Ale co.

Podstatný je, že vztah nemusí být dokonalej, aby fungoval. Pochybuju, že vůbec něco jako dokonalej vztah existuje. A tak se netrapte, pokud se hádáte se svou drahou polovičkou. Dokud je ve vztahu oboustranná láska, věřím tomu, že při troše snahy se dá zapracovat skoro na všem. Tak to nevzdávejte. A pokuste se zachovat klid. Já jsem se tomuhle umění sice ještě nenaučila, ale pracuju na tom. Pokud máte na tohle někdo osvědčenej recept, sem s ním. :)

Naposledy z Manchesteru zdraví


Slothie


Co mi Manchester dal a vzal

17. února 2018 v 15:21 | Slothie |  Něco jako deník
Sedám si s notebookem na svý oblíbený místo na podlaze v obýváku - neptejte se mě, proč mi to vyhovuje víc než gauč, sama nevím - a přemýšlím, jak shrnout těch posledních 5 měsíců strávených tady v Manchesteru. Za 10 dní se vracíme natrvalo do ČR a i když se na to těším, stejně mi to tu bude chybět, tak nějak.

Pamatuju si, jak jsem před lety snila o tom, že se do Anglie podívám. Jak jsem se zařekla, že pokud se po maturitě nedostanu na vysokou, sbalím si kufry a poletím tam, vydělat si peníze, nasbírat zkušenosti. Ale neudělala jsem to. Zabránil mi v tom strach, ani ne tak o sebe samu, ale o to, jak by to zvládala moje rodina. A tak jsem zůstala trčet v Česku, znovu se přihlásila na vysokou, tentokrát úspěšně, potkala svýho bývalýho. Ale přes občasný záblesky štěstí jsem stejně nežila život, kterej jsem chtěla. A tak jsem odešla ze školy a rozešla jsem se s tehdejším přítelem. Začala jsem se soustředit na to, co chci já. Pak, ve chvíli, kdy jsem začínala být šťastná, spokojená sama se sebou, jsem poznala úžasňáka a šíleně se zamilovala.

Když mi pár dní po tom, co jsme se dali dohromady, oznámil, že odjíždí do Anglie, brala jsem to tak, že si ze mě život dělá srandu. Fakt jo? Potkám kluka, se kterým chci být a on mi má odjet? Začala jsem si ale říkat, že je to možná znamení, že je mi souzený se do ciziny podívat. Ale co moje rodina? Je to dobrý nápad odjet s klukem, kterýho sotva znám?

Netrvalo dlouho a měla jsem jasno. Vlastně jsem ani neměla na vybranou. Věděla jsem, že bez něj budu nešťastná, a tak jsem se, jak je pro mě typický, řídila srdcem a 22. září společně s úžasňákem odletěla do Manchesteru.

To loučení mě ničilo. Prvních pár týdnů v Anglii byl boj. Nemohla jsem přestat myslet na to, jak se mi stýská po rodině. Při videohovorech domů jsem sledovala plačíčí mamku na druhý straně a vyčítala jsem si, že za její slzy můžu já. Při pohledu na fotky mých krásných neteří, kterýma mě ségra zásobovala, mi bylo hrozně smutno. Obzvlášť, když mi ségra psala, jak jim chybíme.

Jakmile jsem se naplno vrhla do práce, kde jsem trávila většinu času, hodně se to zlepšilo. Už jsem tolik nepřemýšlela nad tím, jak mě štve, co všechno se v Česku děje v mojí nepřítomnosti. Ve chvíli, kdy jsem se soustředila na práci, najednou čas začal utíkat hrozně rychle a my se na Vánoce octli zase v Česku. A byly to ty nejkrásnější Vánoce, který jsem zažila, protože jsem je strávila ve společnosti lidí, za který bych dýchala. Abyste měli představu, jak úžasnou a milující rodinu mám, přikládám tohle video z našeho výletu do Koutů nad Desnou.


Během těch 14 dní došlo i na smutný události - smrt fenky, kterou měla moje rodina víc než 13 let a taky moje zjištění, že zdravotní stav mojí babičky není zrovna nejlepší, že teď hodně zapomíná. O to víc jsem si ale začala uvědomovat, co všechno se může změnit za hloupý tři měsíce. Utvrdila jsem se v tom, že už o nic takovýho přijít nechci.

A tak jsme zanedlouho po lednovým návratu do Manchesteru kupovali letenky do ČR, s jistotou, že to je země, kde si vybudujeme svůj život. Není to tak, že bychom byli v Anglii nešťastní, jen tu nejsme úplní, pokud to dává smysl.

Na jednu stranu jsem neuvěřitelně vděčná za tu příležitost, kterou jsem dostala. Jsem vděčná Martinovi a Kris, že nám tohle s úžasňákem umožnili. Jsem vděčná za ty skvělý lidi, který jsem tu poznala. Život v Anglii mě ujistil v tom, že je moje angličtina dostatečně dobrá, v tom, že jsem schopná fungovat i sama bez pomoci, ale taky v tom, že s úžasňákem chci opravdu strávit celej život. Taky už nebudu žít v nejistotě, že na mě někde čeká něco lepšího, protože na sto procent vím, že nikde nemůžu být šťastnější než v Česku s rodinou a úžasňákem, ač naše životy nejsou dokonalý ani tam.

Konečně vím, že nechci žít nudnej život. Víte, nudnej v tom slova smyslu, že ve volným čase neplánuju sedět doma na zadku a koukat na filmy a seriály, jak tomu je tady v Anglii. Tady Vám nic moc jinýho nezbývá, pokud chcete tedy ušetřit nějaký peníze. Jenže já chci jezdit na výlety, chci se vídat s kamarády, zařídit si novej pokoj s úžasňákem, hrát hry s neteřema, blbnout, točit videa, psát články, hrát na ukulele, naučit se fotit, donutit se k nějakýmu pohybu. Chci zkrátka dělat všechno, co můžu, co mi příležitosti dovolí. Chci žít naplno, riskovat, nechci plýtvat časem. Kdy jindy než teď, dokud jsem mladá, ne?

Kdybych měla říct, co mi na Anglii vadilo ze všeho nejvíc, byla to asi právě ta nuda. Což je celkem šílený, protože jsem sem neletěla s vyhlídkou toho, že si tu budu kousat nehty nudou. Jela jsem sem pro zážitky. Taky mě hrozně štvalo poslouchat hádky Kris s Martinem, protože ty byly posledních pár týdnů opravdu nesnesitelný. Pak ustaly. Nadobro. A následovalo smutnění za dva skvělý lidi, který si nebyli souzeni.

Teď už je tu ticho a klid a moje myšlenky jsou v Česku. Přemýšlím nad vším, co bude potřeba zařídit, ale taky nad vším krásným, co mě tam čeká. A neuvěřitelně se na to těším.

Doufám, že i po návratu z Anglie budu mít Vaši podporu stejně jako teď. Vážím si Vás, skvělých čtenářů. Děkuju za všechno.

Stále ještě z Manchesteru zdraví



Slothie





Druhá šance

11. února 2018 v 15:31 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Od doby, co znám úžasňáka, můj život nikdy nebyl nudnej. Někdy v dobrým slova smyslu, někdy ve špatným, zkrátka pořád se něco děje. Teď se toho ale nahrnulo tolik, že si nejsem jistá, na co se dřív soustředit. V hlavě mám tak obrovský množství myšlenek, ze kterých se potřebuju vypsat, ale už se mi tolik nedaří poskládat je do smysluplných vět.

Hlavní problém je v tom, že se okolo mě během posledních dvou týdnů sešla dvě zlomená srdce, dvě osamocený duše, jejichž trápení nejsem schopná jen nečinně přihlížet. A tak se jim, jak mám ve zvyku, snažím pomoct. Snažím se jim nějak poradit, ale zas a znovu se ujišťuju v tom, že jsem vždycky byla spíš dobrej posluchač než dobrej rádce.

Ptám se sama sebe, jestli je to vůbec v mojí moci, zařídit, aby neměli pocit, že jsou na celým světě úplně sami. Možná bych to měla nechat být, žít si svůj život a zbavit se toho nutkání všechny ostatní zachraňovat. Ale nemůžu si pomoct. Přeju si, aby se naučili vidět v té nešťastné situaci příležitost pro změnu k lepšímu. I když sama až moc dobře rozumím tomu, jak těžký to je.

V časech, kdy je Vám nejhůř, třeba po opravdu ošklivém rozchodu, když zůstanete sami jen se svými myšlenkami, tehdy podle mě přichází ta nejlepší chvíle k tomu splnit si svoje šílený sny, dělat, cokoliv Vás napadne bez toho, abyste se museli ohlížet na někoho druhého. Možná se Vaše dosavadní plány zhroutily, bolí to, ale zároveň je to Vaše druhá šance udělat to příště jinak a líp.

Žijeme jen jednou, tak to přece nemůžeme hned vzdát, ne?

Takže Vám, moji milí čtenáři, držím palce, aby Vás provázelo štěstí na každým kroku a aby toho srdcebolu bylo co nejmíň. A když už na něj dojde, hodně síly a naděje! Bude líp!

Z deštivého Manchesteru zdraví


Slothie


P. S. Omlouvám se za to, jak málo teď píšu, ale čeká nás spoustu zařizování ohledně návratu do Česka. Až se všechno vrátí do starých kolejí, pokusím se Vám to vynahradit. Tak či tak, děkuju za všechna Vaše přečtení, komentáře... Té přízně si moc vážím. Jste skvělí!







Protiklady se přitahují?

1. února 2018 v 19:38 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Když jsem je poprvé poznala, říkala jsem si, že jsou hezký pár. I tím, jak se oblíkali, se k sobě tak nějak hodili. Pořád něco chtěli společně podnikat, zdálo se, že měli i spoustu společných zájmů. Stačilo pár týdnů, abych si uvědomila, že co se těch dvou týče, zdání klame. Nevím, jestli jsem kdy předtím potkala dva tak rozdílný lidi, který by se do sebe zamilovali. Jestli se tedy to, co prožívají, dá vůbec nazývat láskou.

Dlouhou dobu jsem se při jejich hádkách tak nějak přikláněla na jeho stranu. Ne přímo, neříkala jsem jí, že se plete, že přehání, že ho často špatně chápe, ale myslela jsem si to. Teď, po pár měsících, co je znám a postupně poslouchám verze obou dvou, sama nevím, jestli se dá říct, čí je to vlastně vina, že se jim vztah pomalu, ale jistě hroutí.

Ona je třiadvacetiletá holka, která potřebuje k životu zábavu, cestování, čas trávený s přáteli. A tak, jako snad každá holka, i ona potřebuje, aby jí někdo projevoval lásku. Zároveň je to ale neuvěřitelně tvrdohlavý člověk s horkou hlavou, co dřív mluví než myslí. To pak říká věci, který ostatním ubližují, ač tuhle vlastnost dost často vytýká jemu.

On, na druhou stranu, je osmadvacetilý kariérista - žije prací, neustále tráví čas mimo domov, snaží se přijít na nový způsoby, jak vydělat peníze. Je to realista, který se nebojí říct svůj názor, ať už je jakýkoliv. A ano, někdy ten svůj názor podává trošku drsněji, ale to je něco, na co si člověk může časem zvyknout.

Může ji někdo obviňovat z toho, že se chce bavit? Že nechce sedět doma na zadku a čekat, až se jí přítel vrátí z práce? Může jí někdo vyčítat, že vyžaduje lásku, kterou jí nemůže dát? A může se mu někdo divit, že ve svým věku myslí na budoucnost, protože ví, že finanční jistota je v dnešní době důležitá?

Víc než kdokoliv jinej rozumím tomu, že když se člověk zamiluje, rozum jde stranou. Jen si nějak nedokážu vysvětlit, že to tihle dva netušili už na samým začátku. Ušetřili by si dost trápení. A věřte mi, toho teď mají mraky. Vidím to denně a to z obou stran.

Ona je zoufalá ze vztahu, ve kterým není šťastná, ale ze kterýho zároveň nemůže tak snadno odejít. On se trápí, protože mu postupně docházejí nápady na to, jak ji vlastně udělat šťastnou. Abych byla upřímná, myslím si, že to není v jeho silách. Myslím si, že na ty dva někde čeká vhodnější protějšek.


Někdy se možná protiklady přitahují, někdy to možná ve vztahu může fungovat dvěma naprosto rozdílným lidem, ale tohle rozhodně není ten případ. Je jen otázkou času než si ti dva uvědomí, že někdy je lepší se vzdát než pokračovat ve vztahu, který nikam nevede.

Co si o tom myslíte Vy? Je možný, aby spolu v partnerství soužili dva úplný protiklady? Může takový vztah reálně fungovat?

Z Manchesteru zdraví na Vaše reakce zvědavá



Slothie