Zpátky v Manchesteru

8. ledna 2018 v 18:36 | Slothie |  Něco jako deník
Už několik dní se přemlouvám, abych otevřela notebook a napsala novej článek, první v roce 2018, ale pořád jsem se k tomu nějak nemohla dokopat. Možná proto, že ani nevím, kde začít.

Těch pár dní, který jsme s úžasňákem strávili s rodinou v Česku, jsme si podle očekávání užili, ale uteklo to všechno strašně rychle. Když pak 3. ledna došlo na loučení, byla jsem z toho psychicky zase úplně v háji. I když vím přesně, kdy se z Anglie budeme natrvalo vracet do Česka a přestože je to za relativně krátkou dobu, rozloučit se - znovu! - s mojí rodinou, s vědomím, že od nich zase budu několik tisíc kilometrů daleko, bylo snad ještě horší než poprvé. Mamka brečela, já s ní - a ne, nedalo se to zastavit. Nechtělo se mi odjet, úžasňákovi taky ne, ale neměli jsme na vybranou.

Nakonec se ukázalo, že loučení opravdu byla ta nejhorší část. Teď, po několika dnech strávených tady, je mi celkem fajn. Nejsem šťastná tak, jak bych mohla být ve společnosti svojí rodiny. Ale držím se. Dost mi v tom pomáhá úžasňák, kterej teď pro mě dělá první poslední - obzvlášť teď, když Kris s Martinem odjeli na týden do Čech a my máme byt na chvíli pro sebe, si nemám na co stěžovat. Tohle bydlení ve dvou mi naprosto vyhovuje. :)

Mám tady v Manchesteru dost volna, protože do práce chodím jenom od pondělí do čtvrtka, takže už přemýšlím nad tím, jak bych mohla svůj volný čas plnohodnotně využít. Zítra nám šéf ale bude sdělovat nějaký novinky, který teď má v plánu zavést, takže nechci všechno plánovat úplně do detailu - ono se taky může stát, že jednou z těch novinek bude můj vyhazov, že jo. Přece jenom je nás tam celkem dost na to, že práce od prosince výrazně ubylo. Ale ještě se uvidí no. Ať nepředbíhám.

Poslední dobou teď hodně přemýšlím nad tím, co všechno budu muset na svým životě změnit. A nemá to nic společnýho se začátkem novýho roku, nejsou to předsevzetí. Jen mě doba strávená doma donutila si spoustu věcí uvědomit. Uvědomila jsem si, že musím trávit víc času s rodinou, víc se o ně zajímat, víc se ptát, mluvit míň sama o sobě, protože je neuvěřitelný, co člověk může za pitomý tři měsíce prošvihnout. Achjo, lidičky, kdybyste jen věděli, kolik mi toho uteklo...

Taky musím dodržovat to, co sama sobě slíbím a dotáhnout rozdělaný věci do konce, protože to pro mě vždycky bylo těžký. Musím být trpělivější, ohleduplnější a pracovat sama na sobě, jak to jen půjde. Nechci si stěžovat, když budu unavená, když mě něco bude bolet, protože jsou tací, co jsou starší, zvládají toho třikrát víc než já a ani neceknou. Co je taky moc důležitý a spojený s tou únavou a bolestí, bez ohledu na ty dvě - nechci se vzdávat.

Hlavně chci ale žít - žít tak, aby jedinej můj den nebyl promarněnej. A doufám, že při tom všem budu mít pořád úžasňáka po svým boku. A svou rodinu. A kamarády. Proboha, kdyby jen věděli, jak moc je potřebuju.

Z Manchesteru zdraví odhodlaná


Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama