Prozatím mlčí

15. ledna 2018 v 20:20 | Slothie |  Něco jako deník
Dnes došlo v práci ke zvláštnímu nedorozumění. Když jsme minulý týden s šéfem řešili to, že se vracíme do Česka, nedošlo mi, jak podstatný bylo v té větě zájmeno "my". Mluvila jsem samozřejmě o sobě a úžasňákovi, což ovšem šéf nemohl vědět, protože jediný "my", který zná a chápe, je "já a Kris". Dnes se zeptal, kdy s Kris odjíždíme zpátky do Česka a já jsem si po chvilce vyměnování nechápavých pohledů uvědomila, kde se stala chyba. No, nakonec se to všechno vysvětlilo. To, že jsem byla v tu chvíli za idiota, to už je vedlejší.

Jde o to, že jsem si strašně rychle zvykla používat slovo MY, když mluvím o sobě a úžasňákovi, že tak nějak předpokládám, že to všichni okolo pochopí. A přimělo mě to uvažovat nad tím, že od určitý doby už to není o tom, co chci a potřebuju já. Teď záleží na tom, co chceme my dva, na tom, co potřebujeme, abychom byli spokojení. A ono je to koneckonců hrozně fajn mít pocit, že takhle k někomu patříte. Jen mě děsí ta možnost, že by to jednou mohlo být jinak.

Chvíli po tom, co jsme spolu s úžasňákem začali chodit, postupně začaly přicházet první komplikace a mě zaskočilo, že i přes všechny ty nejisté hlasy okolo, něco hluboko ve mně říkalo "on ti za to všechno stojí". A já najednou nevěděla, komu naslouchat. Chápejte, občas je totiž ten můj vnitřní hlas hroznej kretén. Říká mi "nejsi dost dobrá" nebo "tohle nezvládneš, vzdej to". Tehdy říkal "pokračuj v tom, tohle je to, co jsi celej život hledala". A ani nevíte, jak ráda jsem, že jsem ho tehdy poslechla, že jsem věřila tomu, co jsem cítila.

Byly tu i slabý chvilky, kdy jsme se s úžasňákem hádali tak, že jsem se zamykala v koupelně s pláčem a nechtěla ho vidět. Vždycky řekl nějakou pitomost a já pak kvůli tomu začala zpochybňovat, že je, to, co ke mně cítí, opravdový. Ten otravnej hlásek se ptal, proč mi vlastně ubližuje, pokud mě miluje tak jako já jeho. Ale v tomhle jsme stejní. Občas prostě rychleji mluvíme než přemýšlíme. A to pak z člověka lítají takový věci, který ani nemyslí vážně. Tuhle svou hroutící se fázi už jsem snad překonala a zjistila, že ho občas nemůžu brát úplně vážně. Že je někdy lepší nad tím vším mávnout rukou. Všichni se hádají, ničí vztah není dokonalý.

Ale pak jsou chvíle jako byla včerejší noc, kdy jsem se probudila, po strašně zmateným snu a viděla jeho tvář jen pár centimetrů od té svojí. Pozorovala jsem ho, jak vedle mě poklidně spí a uvědomila jsem si, že se vedle nikoho jinýho probouzet nechci. Jsou chvíle jako právě tahle, kdy vedle mě sedí, já se na něj podívám, on mi pohled opětuje a usměje se tak, že mám pocit, že roztaju. Usmívá se tak, že se ďolíčky v jeho tváří prohloubí a na očích mu vidím, že cítí stejný štěstí jako já. V takových chvílích nepochybuju o ničem. A můj vnitřní hlas mlčí, neprotestuje.

A až přijde moment, kdy mi zase začne namlouvat, že něco nevyjde, poslouchat ho nebudu. Jen tehdy, kdy mě bude chtít popostrčit do zkoušení nových věcí, protože už nechci být takovej posera a všeho se bát, jak mám ve zvyku.

Pokud Vám můžu poradit - ač se nepovažuju za toho nejlepšího rádce - věřte svýmu vnitřnímu hlasu jen tehdy, když Vám říká, že dokážete cokoliv na světě. Nedovolte, abyste se kvůli němu cítili méněcenní.

Z Manchesteru zdraví na pondělí až příliš energická


Slothie


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ValarMorghulis ValarMorghulis | 15. ledna 2018 v 23:49 | Reagovat

Mě vždycky přijdeš strašně optimistická. Keep it up. :)

2 Slothie Slothie | 16. ledna 2018 v 8:04 | Reagovat

[1]: Snažím se být, no. :-) Děkuju. :-)

3 tema-tydne tema-tydne | E-mail | Web | 21. ledna 2018 v 18:25 | Reagovat

Zařazuji do výběru TT na aktuální téma. Hodně lásky přejju. :)

4 Slothie Slothie | 21. ledna 2018 v 18:57 | Reagovat

[3]: Děkujuu. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama