Asi jsem to měla tušit...

14. ledna 2018 v 18:30 | Slothie |  Něco jako deník
Víte, jak jsem v předchozím článku psala o tom, jak teď všechno probíhá relativně hladce? Měla jsem asi předpokládat, že to nepotrvá dlouho než se zase něco sesype.

Dnes jsem si užívala celkem poklidnou neděli než zavolal úžasňák z práce - myslela jsem, že mu jen chybím nebo tak - aby mi sdělil, že mu bez jeho vědomí naplánovali jednu dost důležitou událost v Česku. Slíbili, že nás včas informují e-mailem, ale nestalo se. A ono je dost důležitý, aby tam byl, víte? Jenže koupit letenku z Manchesteru nebo Liverpoolu do Česka, ještě k tomu takhle na poslední chvíli, aby tam zítra mohl být - to je jaksi mimo naše možnosti.

Nemůžu být konkrétní, protože bych tím překročila hranici našeho soukromí a sdělila Vám, čtenářům mých článků až moc detailů z mýho osobního života. Vím, že to udělat nemůžu, ač bych občas strašně moc potřebovala všechnu tu tíhu setřást ze svých ramenou. Ale už tak toho víte příliš. Už tak Vám - z většiny úplným cizincům - sděluju svoje nejhlubší obavy, dělím se s Váma o pocity, o kterých často nahlas nemluvím.

Jen zjišťuju, jak hrozně se nedá spolehnout na instituce v Česku a šíleně mě to štve. Jen když si vzpomenu na svoje říjnový konverzace se zdravotní pojišťovnou, zvyšuje se mi tlak. Třikrát jsem jim musela vysvětlovat, že v Anglii zaměstnavatelé neposkytují pracovní smlouvu, protože ji po mně přesně tolikrát požadovali. Pak už jsem tak nějak rezignovala. A studijní oddělení na vysoké škole, kam jsem přestala chodit, to byl podobnej případ. Tam zase nutně potřebovali dokument o ukončení studia, i když z toho, že jsem se celý semestr ve škole neukázala, tak nějak mohli usoudit, že ve studiu asi neplánuju pokračovat, ne? Občas mi přijde, že všude na úřadech apod. zaměstnávají jen samý blbce. Nebo je to možná mnou. Já fakt nevím. V tomhle ohledu jsou v Anglii ale mnohem chápavější.

Slíbila jsem si, že se pokusím netrápit věcma, který nemůžu změnit, že už víc nedovolím, aby mi pokazily náladu. Ale při hovoru s úžasňákem jsem cítila, jak mi srdce začalo tlouct rychleji jen při myšlence na to, že k těm našim už tak dost velkým starostem přibydou další. A to jen proto, že se nebude moct dostavit tam, kde je ho potřeba. Jak já doufám, že to všechno dopadne v rámci možností dobře. A té naděje se mám v plánu držet jako klíště. Ono mi nic moc jinýho nezbývá, pokud si chci udržet zdravej rozum a z toho všeho se nezbláznit.

Doufám, že až tohle nelehký období s úžasňákem překonáme, budou nás čekat už jen ty hezký věci. Nebo že aspoň budou převažovat, protože tohle je občas fakt vyčerpávající. Ale jaká bych byla přítelkyně, kdybych mu nestála po boku i během toho špatnýho? "V dobrým i zlým" se neříká nadarmo.

Já už jsem zjistila, že hranice toho, co jsem ochotná zvládnout pro lásku, je opravdu hodně vysoká. A co se týče úžasňáka, možná žádná hranice ani není. Občas si říkám, jestli je to vůbec dobře. Co myslíte Vy? A to není řečnická otázka, opravdu mě zajímá Váš názor. Zajímá mě, co všechno jste ochotni podstoupit pro svého partnera a co už je podle Vás příliš.

Z Manchesteru zdraví zamračená (stejně jako dnešní počasí)


Slothie



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama