12/01/2018

12. ledna 2018 v 18:05 | Slothie |  Něco jako deník
Abyste si nemysleli, že to psaní zase totálně flákám - nebojte! - jsem tu a v rámci dnešní snahy vytěžit z volnýho dne maximum, jsem se rozhodla Vás obeznámit s tím, jak to tady v Manchesteru zvládám. Mě samotnou překvapuje to, že momentálně všechno probíhá vlastně celkem hladce. Věci, ze kterých jsem měla obavy, se nenaplnily, spíš naopak, dopadly nad očekávání dobře.

V minulým článku jsem se zmiňovala o tom, že nejspíš dostanu v práci padáka, protože po Vánocích už tu většina zaměstnavatelů nepotřebuje tolik pracovníků, tudíž ti noví - jako já - jsou nuceni skončit. Když si mě teda šéf ve středu ráno vzal stranou na slovíčko, trošku se mi klepaly půlky. Vzhledem k tomu, že mě tu čeká posledních asi 7 týdnů, fakt by se mi nechtělo hledat si novou práci, natož se zaučovat, mít nový kolegy a tak...

Zeptal se mě, jak se mi v práci líbí, jestli mi něco vadilo a tak jsem - ne úplně podle pravdy - řekla, že jediný, co mě zaskočilo, byla ta zima, v jaké se tam musí pracovat. To, že nás okrádají na výplatách a že si myslím, že s náma Frankenstein občas mluví jak se zvířaty, jsem si nechala radši pro sebe. Pak se mě zeptal, jaký jsou moje budoucí plány, co se práce týče. To mi došlo, že musím s pravdou ven, že by nebylo fér mu v tomhle ohledu lhát. Přiznala jsem, že se 27. února vracíme zpátky do Česka, tudíž budu muset za pár týdnů skončit, zároveň jsem se ale obhájila, že bych mu to bývala sdělila dřív, ale že jsem tak nějak počítala s vyhazovem. Reakce, která následovala, bylo to poslední, co bych čekala, že od šéfa uslyším.

Řekl mi, že mě a Kris rozhodně neměl v plánu vyhodit, že jsme snad ani nemohli pracovat líp a že si nás nemůže vynachválit. Taky mi nabídnul druhou šanci, v případě, že se rozhodnu do Anglie někdy vrátit - což se nestano - ale stejně to bylo milý gesto. Nevím, kdo z nás byl v tu chvíli ve větším šoku, jestli on, protože ho můj odjezd překvapil nebo já, protože lichotky od šéfa moc často neslýchám. Vlastně skoro vůbec. Tak nějak jsem to pak vstřebávala celou směnu. Zároveň se mi hrozně ulevilo, že už všichni ví, že se budu vracet do Čech. Že si nemusím dávat pozor, abych se neprořekla.

Co mě překvapilo ze všeho nejvíc, byli moji kolegové. Už před Vánocemi mi všichni přáli šťastný let, Veselý Vánoce a nikdo ani neceknul o tom, že budu mít dva dny volna, zatímco oni se budou dřít. Nezáviděli, nepomlouvali, přáli mi to. A přestože by to měla být samozřejmost - radovat se ze štěstí druhých - není. Teda, pro cizince, se kterýma pracuju, možná jo. Ti to berou jinak. Vždyť jeden španělský kolega, mi dokonce nabídnul, že kdybych chtěla jet na dovolenou do Gran Canarie, ubytuje mě tam. Chápejte, člověk, co mě zná od října, si mě oblíbil tak, že mě zve do Španělska. A taky se chce společně se svou přítelkyní sejít se mnou a úžasňákem v Praze, až budeme natrvalo v Česku. Jiní mi doporučovali místa, kam bychom se měli stihnout za těch zbývajících 7 týdnů podívat, jaké jídlo ochutnat... To je všechno přece hrozně hezký, ne?

Mám pocit, že my Češi takoví být neumíme. Nepřejeme úspěchy druhým, pokud se nám zrovna nedaří. Neumíme se radovat z radosti jiných. Alespoň ne často. A to je potřeba změnit.

Buďme na sebe milejší, nezáviďme si. Buďme přátelští. Ono na tom vlastně nic není, občas to jde samo. :)

Krásnej páteční večer Vám přeje


Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama