Leden 2018

Test na intoleranci potravin

27. ledna 2018 v 20:06 | Slothie |  Rádoby recenze
Tak jo, věc se má tak, že občas trpím na žaludeční potíže a tyhle problémy se se mnou táhnou už nějakou dobu. Je to celkem nepříjemný skoro každý týden řešit to, že mě bolí břicho - ve spoustu věcech mě to totiž omezuje. Když jsem se teda dozvěděla, že je šance zjistit, jaká je příčina těchto nevolností, tak jsem se jí chopila.

Na Youtube jsem totiž objevila video Tess Kratochvílové - https://www.youtube.com/watch?v=rkm66cGbOzs - která v něm představovala test na intoleranci potravin (Food Detective), díky kterému si doma z malého množství krve můžete sami zjistit, jestli je nevolnost následkem konzumace potravin, který Vašemu tělu zkrátka nevyhovují.

Nejedná se o zrovna nejlevnější záležitost, a tak jsem ze začátku dost váhala, jestli je dobrý nápad za něco takového utrácet. Ale chtěla jsem znát příčinu svých obtíží. Nechtěla jsem, aby mi stály v cestě. A protože test tady v Anglii vyjde o dost levněji než v Česku, rovnou jsem si ho objednala.


Upřímně jsem si myslela, že největší zádrhel bude v tom, abych si vůbec sama odebrala krev, i když jen z prstu. Přemlouvala jsem Kris s Martinem, ale těm se do toho nechtělo, tak mi nezbylo nic jinýho než to zvládnout. Nakonec byl problém spíš v tom krev dostat do pipetky, protože skoro žádná netekla. Co se právě pipetky týče, tu považuju za velkou nevýhodu tohohle testu. Obzvlášť pokud jste takoví antitalenti jako já. Když jsem s ním začínala, nebyla jsem si jistá, jestli ta kapička vůbec bude stačit, aby byl test úspěšný. Ale povedlo se.

Podle produktu Food Detective jsem tedy údajně intolerantní vůči vajíčkám, což by mohl být celkem problém, přestože je samotný často nejím. Na druhou stranu jsou složkou mnoha dalších potravin, ale tak uvidíme, no. Druhou problémovou složkou jsou prý kvasnice - to není žádná tragédie - až na to, že bych teď měla zamávat na rozloučenou výborným anglickým pudinkovým koblížkům. To mi na tom vadí asi nejvíc. Jsem holt mlsoun, no. :)

Teď přichází fáze, kdy zjistím, jestli mi to vůbec nějak pomůže, když se těmhle dvěma potravinám vyhnu. Až časem Vám budu moci s jistotou říct, jestli mi test vůbec k něčemu byl. Podle Martina od Kris je to všechno jen v mojí hlavě, myslí si, že vlastně tolik nesejde na tom, co sním.

Co myslíte Vy? Má takový test smysl? A je mezi Váma někdo, kdo ho vyzkoušel?

Z Manchesteru zdraví otestovaná



Slothie











Moje největší obavy

22. ledna 2018 v 18:31 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Připadá mi, že čím jsem starší, tím víc přibývá věcí, ze kterých mám strach. Jakobych se teď, s jiným, dospělejším vnímáním světa, najednou bála skoro všeho.

Bojím se toho, že něco udělám špatně nebo že mi okolí vtloukne do hlavy, že tomu tak je a já nepoznám ten rozdíl. Bojím se, že mě lidi budou kritizovat a že to nezvládnu brát s nadhledem. Mám strach z toho, že i když si snažím vybudovat vyšší sebevědomí, jak jen můžu, přijde chvíle, kdy se ocitnu ve velkým davu lidí a budu si zas připadat šíleně malinká. Nebudu schopná setřást ten pocit, že všichni, co na mě koukají, hledají moje chyby. Bojím se toho, že nepřijde chvíle, kdy mi bude jedno, co si o mně ostatní myslí.

Děsí mě představa, že ztratím někoho, koho mám ráda. - "Jde o to, že ve chvíli, kdy o někoho přijdete, si uvědomíte, že nakonec ztratíte úplně všechny." (John Green, Turtles All The Way Down) - Obzvlášť teď, když vím, že zdravotní stav mojí babičky se za dobu, co jsem nebyla v Česku, rapidně zhoršil. Nikdy nebyla ten typ, co zapomíná, nikdy nevyvolávala konflikty, ale teď? Byla schopná se se mnou pohádat třikrát během jednoho odpoledne, desetkrát se zeptat, jestli jsem unavená. Všichni víme, že to není dobrý znamení. Ale nejde jen o babičku, ale o všechny milovaný lidi okolo mě. Nemůžu přijít o jedinýho z nich, protože vím, že by mě to zničilo.

Taky mám strach z toho, že se na mě jednou úžasňák a podívá a už neuvidí tu holku, do který se zamiloval. Že nás okolnosti změní natolik, že nebudem poznávat jeden druhýho. Občas mám strach, že měla babička pravdu - i přesto, jak zmatená teď je - když říkala, že nic netrvá věčně. Občas se bojím, že to naše "navždycky" mít nebudeme.

Mám strach, že si nikdy nebudu připadat dost dobrá, ať udělám cokoliv.

A pak jsou tu naprosto absurdní věci, který mě k smrti děsí. Jako situace, kdy jsem nucena někam jít sama a potmě. Nebo když někdy v noci slyším divný zvuky a za jejich příčinu považuju duchy. Já vím, no. Klidně se smějte. Mám svý důvody na ně věřit.

A čeho se bojíte Vy?



Slothie






Spousta nápadů - realizace pokulhává

21. ledna 2018 v 17:30 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Nechci být typ člověka, který se v neděli vyhrabe z postele až v 11 hodin, ale dneska jsem to asi potřebovala. Potřebovala jsem totální oddech, přestože fyzicky nějak vyčerpaná nejsem. Zato psychicky dostávám poslední dobou celkem zabrat. Nechápejte to jako stížnost, rozumím tomu, že to k životu asi tak nějak patří, ale občas mě z toho všeho bolí hlava.

Včera jsme se s úžasňákem pohádali, protože podle něj říkám Kris i věci, který bych si měla nechávat pro sebe. To, že se mu v některých ohledech snažím jen pomoct, pro něj bylo v tu chvíli asi vedlejší. Ale chápu ho. Je z toho všeho taky unavenej, taky už chce být doma. Překvapivě je v tomhle ohledu nedočkavější než já. Já už jsem se během těch pár měsíců naučila směřovat svou pozornost na jiný věci než na to, jak moc mi moje rodina chybí. A taky mám v práci fajn lidi, narozdíl od úžasňáka, kterýmu tam jenom hází klacky pod nohy a vyčítají mu, že je v Anglii, když anglicky vůbec mluvit neumí. Do odjezdu nám ale zbývá jen asi 5 týdnů, tak to snad nějak vydržíme.

Já už přemýšlím nad budoucností v Česku, nad věcma, kterým bych se tam chtěla věnovat. Než jsem odjela, docela se mi dařilo v pečení dortů na zakázku, tak mě napadlo vyhlásit soutěž o dort zdarma, abych se tak dostala do povědomí lidí. Přišlo mi to jako celkem fajn nápad, ale zatím se skoro nikdo nechytil, no. V případě, že je mezi Vámi čtenáři někdo, kdo pochází z okolí Olomouce - budu moc ráda, když se zúčastníte i vy - na stránce https://www.facebook.com/terkapece/ se dozvíte víc. :)

Taky se chci věnovat kreslení, ale spíš pro zábavu, i když jsem si dost jistá, že v tomhle ohledu zas polevím a dám prostor i zakázkám, tu mám naštěstí zatím jen jednu a to až na březen. Zjistila jsem ale, že tehdy, když kreslím jen portréty lidí, který opravdu chci, mám z toho větší radost a výsledek taky vypadá líp. Třeba právě včera jsem začala s portrétem jedné mladé maminky, kterou sleduju na Instagramu a zatím jsem s ním dost spokojená, což se mi často nestává.



Zároveň se teď snažím opravdu poctivě učit hře na ukulele. Video sem přikládat nebudu, protože svoje zatím celkem chabý pokusy už přidávám na Instagram (pro pobavení mě tam najdete pod uživatelským jménem kejvalova_terka). :D

V Česku bych se chtěla taky naučit s úžasňákovým foťákem. Teď si říkám, nechci toho nějak moc? Mám vůbec šanci to všechno stíhat i s prací, kterou si snad v Česku najdu co nejdřív? Taky máte tendence si toho naložit moc, místo toho, abyste dělali jednu věc po druhé?


Z Manchesteru Vás zdraví z hádek unavená


Slothie




Expert na porušování vlastních slibů

17. ledna 2018 v 22:09 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
To jsem si tak nedávno slíbila, že se pokusím nebýt taková citlivka a nebudu plýtvat svoje slzy kvůli kravinám. Problém je v tom, že okolí moc nespolupracuje. Plus mám v některých ohledech fakt šílenou smůlu.

Včera večer si úžasňák všimnul, že mi chybí jedna náušnice. Já osobně na špercích nějak nelpím a být to něco, co jsem si koupila sama, nedělala bych z toho vědu. Šperky se ztrácí, takový věci se holt stávají. Jenže tentokrát se jednalo o náušnici, kterou jsem dostala k Vánocům od úžasňákových rodičů. A udělaly mi vážně radost, navzdory tomu, že vztah s jeho mamkou, mojí budoucí tchyní, není zrovna ideální. Když jsem si je 25. prosince dopoledne rozbalila, rovnou jsem si je nasadila a od té doby je ani jedinkrát nesundala. Taky jsem se dost často ujišťovala, že je pořád mám na sobě, protože jsem se bála, že je ztratím. A prásk! Pak se tak stalo. Po třech týdnech!

Nejhorší je, že ani nevím, kdy v průběhu dne k tomu došlo - v práci, po cestě domů nebo do obchodu, doma, mohlo se to stát prakticky kdekoliv. Ještě ten večer jsme obrátili celý byt vzhůru nohama, ale nic jsme nenašli. Kolegyně mi dnes řekla, že má pocit, že na konci směny ji na mně už neviděla. Ale jistá si není. I když je tu malá šance, že ji někde v práci ještě najdeme, moc nadějně to nevidím. Úžasňák přišel s tou variantou, že pak koupíme v Česku nový - ale o to vůbec nejde - mám teď obavy, že až to jeho mamka zjistí, přibyde to na seznam důvodů, proč mě nemá ráda. Takže tak, no. Toť první věc, která mě v poslední době rozbrečela. Byl to ale dostatečnej důvod k slzám?

Dnešek jsem považovala za dobrej den. V práci jsme se nasmáli, den proběhl v klidu, já doma uvařila - asi celkem obstojně - a pak šla úžasňákovi naproti k autobusový zastávce. Společně jsme nakoupili a já mu na zpáteční cestě domů vyprávěla o tom, jak jsme si dnes s Kris hezky popovídaly a jak jsem ráda, že teď spolu tak dobře vycházíme. Že mi po návratu do Česka bude vlastně dost chybět. Joo, to bych nebyla já, abych něco nezařekla, že jo.

Sotva jsem v kuchyni úžasňákovi připravila večeři, došlo na jeho hádku s Kris, která začala mraženou zeleninou. Jo, to myslím naprosto vážně. Kris totiž měla za to, že je ta v mrazáku jejich, ale byla naše. Úžasňák si z toho dělal srandu jakože "ty zlodějko, ta je naše, NAŠE!". No a Kris to pochopila jako výčitku, tak si ověřila, jak to vlastně je a i když pak uznala, že jsme měli pravdu, konflikt neskončil. Samozřejmě. Od mražené zeleniny se přešlo k výčitkám týkajícím se bydlení, toho, že si vlastně úžasňák neváží toho, co pro nás Kris s Martinem udělali, že je nevděčnej a skončilo to tím, že Kris úžasňákovi vyčetla jeho největší životní chybu.

Je to něco, co se stalo před lety, ale bohužel se to s ním táhne až do současnosti. A přestože si myslím, že realitu je potřeba brát taková, jaká je, že není smysl se rýpat v tom, co se už stalo a co už nejde vrátit, toho není schopnej ani úžasňák, ani jeho ségra. Problém je v tom, že tím, co řekla, neublížila mu, ale mně. Ona ví, že je to pro mě pořád citlivý téma. Proto to byla docela podpásovka. Obzvlášť po dnu, kdy jsem ji tak vychvalovala. Nějak mi to přišlo hrozně líto, a tak jsem, místo toho, abych jejich hádku poslouchala, zamířila do koupelny. Tam jsem všechny emoce nechala vyjít na povrch. Nevím proč v těchhle situacích vždycky jdu právě do téhle místnosti. Jsem divná?

Teď, když ty dvě horký hlavy zase trochu vychladly, se všechno - doufám - zase vrátí do starých kolejí. Strávíme tu ještě měsíc a půl, a tak bych byla fakt ráda, kdyby se spolu ti dva snažili vycházet. Tý jejich sourozenecký lásce občas fakt nerozumím.

Každopádně se chci zeptat - je mezi Vámi čtenáři nějaká citlivka, která chápe to, že v některých situacích zkrátka slzy zadržet nejde? Nebo naopak někdo, kdo by mi mohl poradit, jak ovládnout emoce bez toho, abych se rozbulela jako malá holka?

Zároveň je tu jedna další věc, která mě zajímá. Co se týče těch z Vás, kteří používáte sociální sítě jako Instagram, uvažovala jsem o tom, že svůj osobní profil zveřejním i tady, abyste během dnů, kdy na psaní nebude čas nebo nálada, viděli aspoň moje příspěvky tam. Občas fotky zveřejněné tam souvisí i s články, který píšu tady, tak jsem si říkala, že to možná není úplně marnej nápad. Ale zajímá mě Váš názor. :)

Děkuju za všechno. Děkuju za to, že jste, že čtete moje články a za to, že na ně reagujete. Moc si toho vážím. :)

Z Manchesteru zdraví na Vaše reakce zvědavá


Slothie



Prozatím mlčí

15. ledna 2018 v 20:20 | Slothie |  Něco jako deník
Dnes došlo v práci ke zvláštnímu nedorozumění. Když jsme minulý týden s šéfem řešili to, že se vracíme do Česka, nedošlo mi, jak podstatný bylo v té větě zájmeno "my". Mluvila jsem samozřejmě o sobě a úžasňákovi, což ovšem šéf nemohl vědět, protože jediný "my", který zná a chápe, je "já a Kris". Dnes se zeptal, kdy s Kris odjíždíme zpátky do Česka a já jsem si po chvilce vyměnování nechápavých pohledů uvědomila, kde se stala chyba. No, nakonec se to všechno vysvětlilo. To, že jsem byla v tu chvíli za idiota, to už je vedlejší.

Jde o to, že jsem si strašně rychle zvykla používat slovo MY, když mluvím o sobě a úžasňákovi, že tak nějak předpokládám, že to všichni okolo pochopí. A přimělo mě to uvažovat nad tím, že od určitý doby už to není o tom, co chci a potřebuju já. Teď záleží na tom, co chceme my dva, na tom, co potřebujeme, abychom byli spokojení. A ono je to koneckonců hrozně fajn mít pocit, že takhle k někomu patříte. Jen mě děsí ta možnost, že by to jednou mohlo být jinak.

Chvíli po tom, co jsme spolu s úžasňákem začali chodit, postupně začaly přicházet první komplikace a mě zaskočilo, že i přes všechny ty nejisté hlasy okolo, něco hluboko ve mně říkalo "on ti za to všechno stojí". A já najednou nevěděla, komu naslouchat. Chápejte, občas je totiž ten můj vnitřní hlas hroznej kretén. Říká mi "nejsi dost dobrá" nebo "tohle nezvládneš, vzdej to". Tehdy říkal "pokračuj v tom, tohle je to, co jsi celej život hledala". A ani nevíte, jak ráda jsem, že jsem ho tehdy poslechla, že jsem věřila tomu, co jsem cítila.

Byly tu i slabý chvilky, kdy jsme se s úžasňákem hádali tak, že jsem se zamykala v koupelně s pláčem a nechtěla ho vidět. Vždycky řekl nějakou pitomost a já pak kvůli tomu začala zpochybňovat, že je, to, co ke mně cítí, opravdový. Ten otravnej hlásek se ptal, proč mi vlastně ubližuje, pokud mě miluje tak jako já jeho. Ale v tomhle jsme stejní. Občas prostě rychleji mluvíme než přemýšlíme. A to pak z člověka lítají takový věci, který ani nemyslí vážně. Tuhle svou hroutící se fázi už jsem snad překonala a zjistila, že ho občas nemůžu brát úplně vážně. Že je někdy lepší nad tím vším mávnout rukou. Všichni se hádají, ničí vztah není dokonalý.

Ale pak jsou chvíle jako byla včerejší noc, kdy jsem se probudila, po strašně zmateným snu a viděla jeho tvář jen pár centimetrů od té svojí. Pozorovala jsem ho, jak vedle mě poklidně spí a uvědomila jsem si, že se vedle nikoho jinýho probouzet nechci. Jsou chvíle jako právě tahle, kdy vedle mě sedí, já se na něj podívám, on mi pohled opětuje a usměje se tak, že mám pocit, že roztaju. Usmívá se tak, že se ďolíčky v jeho tváří prohloubí a na očích mu vidím, že cítí stejný štěstí jako já. V takových chvílích nepochybuju o ničem. A můj vnitřní hlas mlčí, neprotestuje.

A až přijde moment, kdy mi zase začne namlouvat, že něco nevyjde, poslouchat ho nebudu. Jen tehdy, kdy mě bude chtít popostrčit do zkoušení nových věcí, protože už nechci být takovej posera a všeho se bát, jak mám ve zvyku.

Pokud Vám můžu poradit - ač se nepovažuju za toho nejlepšího rádce - věřte svýmu vnitřnímu hlasu jen tehdy, když Vám říká, že dokážete cokoliv na světě. Nedovolte, abyste se kvůli němu cítili méněcenní.

Z Manchesteru zdraví na pondělí až příliš energická


Slothie



Asi jsem to měla tušit...

14. ledna 2018 v 18:30 | Slothie |  Něco jako deník
Víte, jak jsem v předchozím článku psala o tom, jak teď všechno probíhá relativně hladce? Měla jsem asi předpokládat, že to nepotrvá dlouho než se zase něco sesype.

Dnes jsem si užívala celkem poklidnou neděli než zavolal úžasňák z práce - myslela jsem, že mu jen chybím nebo tak - aby mi sdělil, že mu bez jeho vědomí naplánovali jednu dost důležitou událost v Česku. Slíbili, že nás včas informují e-mailem, ale nestalo se. A ono je dost důležitý, aby tam byl, víte? Jenže koupit letenku z Manchesteru nebo Liverpoolu do Česka, ještě k tomu takhle na poslední chvíli, aby tam zítra mohl být - to je jaksi mimo naše možnosti.

Nemůžu být konkrétní, protože bych tím překročila hranici našeho soukromí a sdělila Vám, čtenářům mých článků až moc detailů z mýho osobního života. Vím, že to udělat nemůžu, ač bych občas strašně moc potřebovala všechnu tu tíhu setřást ze svých ramenou. Ale už tak toho víte příliš. Už tak Vám - z většiny úplným cizincům - sděluju svoje nejhlubší obavy, dělím se s Váma o pocity, o kterých často nahlas nemluvím.

Jen zjišťuju, jak hrozně se nedá spolehnout na instituce v Česku a šíleně mě to štve. Jen když si vzpomenu na svoje říjnový konverzace se zdravotní pojišťovnou, zvyšuje se mi tlak. Třikrát jsem jim musela vysvětlovat, že v Anglii zaměstnavatelé neposkytují pracovní smlouvu, protože ji po mně přesně tolikrát požadovali. Pak už jsem tak nějak rezignovala. A studijní oddělení na vysoké škole, kam jsem přestala chodit, to byl podobnej případ. Tam zase nutně potřebovali dokument o ukončení studia, i když z toho, že jsem se celý semestr ve škole neukázala, tak nějak mohli usoudit, že ve studiu asi neplánuju pokračovat, ne? Občas mi přijde, že všude na úřadech apod. zaměstnávají jen samý blbce. Nebo je to možná mnou. Já fakt nevím. V tomhle ohledu jsou v Anglii ale mnohem chápavější.

Slíbila jsem si, že se pokusím netrápit věcma, který nemůžu změnit, že už víc nedovolím, aby mi pokazily náladu. Ale při hovoru s úžasňákem jsem cítila, jak mi srdce začalo tlouct rychleji jen při myšlence na to, že k těm našim už tak dost velkým starostem přibydou další. A to jen proto, že se nebude moct dostavit tam, kde je ho potřeba. Jak já doufám, že to všechno dopadne v rámci možností dobře. A té naděje se mám v plánu držet jako klíště. Ono mi nic moc jinýho nezbývá, pokud si chci udržet zdravej rozum a z toho všeho se nezbláznit.

Doufám, že až tohle nelehký období s úžasňákem překonáme, budou nás čekat už jen ty hezký věci. Nebo že aspoň budou převažovat, protože tohle je občas fakt vyčerpávající. Ale jaká bych byla přítelkyně, kdybych mu nestála po boku i během toho špatnýho? "V dobrým i zlým" se neříká nadarmo.

Já už jsem zjistila, že hranice toho, co jsem ochotná zvládnout pro lásku, je opravdu hodně vysoká. A co se týče úžasňáka, možná žádná hranice ani není. Občas si říkám, jestli je to vůbec dobře. Co myslíte Vy? A to není řečnická otázka, opravdu mě zajímá Váš názor. Zajímá mě, co všechno jste ochotni podstoupit pro svého partnera a co už je podle Vás příliš.

Z Manchesteru zdraví zamračená (stejně jako dnešní počasí)


Slothie




12/01/2018

12. ledna 2018 v 18:05 | Slothie |  Něco jako deník
Abyste si nemysleli, že to psaní zase totálně flákám - nebojte! - jsem tu a v rámci dnešní snahy vytěžit z volnýho dne maximum, jsem se rozhodla Vás obeznámit s tím, jak to tady v Manchesteru zvládám. Mě samotnou překvapuje to, že momentálně všechno probíhá vlastně celkem hladce. Věci, ze kterých jsem měla obavy, se nenaplnily, spíš naopak, dopadly nad očekávání dobře.

V minulým článku jsem se zmiňovala o tom, že nejspíš dostanu v práci padáka, protože po Vánocích už tu většina zaměstnavatelů nepotřebuje tolik pracovníků, tudíž ti noví - jako já - jsou nuceni skončit. Když si mě teda šéf ve středu ráno vzal stranou na slovíčko, trošku se mi klepaly půlky. Vzhledem k tomu, že mě tu čeká posledních asi 7 týdnů, fakt by se mi nechtělo hledat si novou práci, natož se zaučovat, mít nový kolegy a tak...

Zeptal se mě, jak se mi v práci líbí, jestli mi něco vadilo a tak jsem - ne úplně podle pravdy - řekla, že jediný, co mě zaskočilo, byla ta zima, v jaké se tam musí pracovat. To, že nás okrádají na výplatách a že si myslím, že s náma Frankenstein občas mluví jak se zvířaty, jsem si nechala radši pro sebe. Pak se mě zeptal, jaký jsou moje budoucí plány, co se práce týče. To mi došlo, že musím s pravdou ven, že by nebylo fér mu v tomhle ohledu lhát. Přiznala jsem, že se 27. února vracíme zpátky do Česka, tudíž budu muset za pár týdnů skončit, zároveň jsem se ale obhájila, že bych mu to bývala sdělila dřív, ale že jsem tak nějak počítala s vyhazovem. Reakce, která následovala, bylo to poslední, co bych čekala, že od šéfa uslyším.

Řekl mi, že mě a Kris rozhodně neměl v plánu vyhodit, že jsme snad ani nemohli pracovat líp a že si nás nemůže vynachválit. Taky mi nabídnul druhou šanci, v případě, že se rozhodnu do Anglie někdy vrátit - což se nestano - ale stejně to bylo milý gesto. Nevím, kdo z nás byl v tu chvíli ve větším šoku, jestli on, protože ho můj odjezd překvapil nebo já, protože lichotky od šéfa moc často neslýchám. Vlastně skoro vůbec. Tak nějak jsem to pak vstřebávala celou směnu. Zároveň se mi hrozně ulevilo, že už všichni ví, že se budu vracet do Čech. Že si nemusím dávat pozor, abych se neprořekla.

Co mě překvapilo ze všeho nejvíc, byli moji kolegové. Už před Vánocemi mi všichni přáli šťastný let, Veselý Vánoce a nikdo ani neceknul o tom, že budu mít dva dny volna, zatímco oni se budou dřít. Nezáviděli, nepomlouvali, přáli mi to. A přestože by to měla být samozřejmost - radovat se ze štěstí druhých - není. Teda, pro cizince, se kterýma pracuju, možná jo. Ti to berou jinak. Vždyť jeden španělský kolega, mi dokonce nabídnul, že kdybych chtěla jet na dovolenou do Gran Canarie, ubytuje mě tam. Chápejte, člověk, co mě zná od října, si mě oblíbil tak, že mě zve do Španělska. A taky se chce společně se svou přítelkyní sejít se mnou a úžasňákem v Praze, až budeme natrvalo v Česku. Jiní mi doporučovali místa, kam bychom se měli stihnout za těch zbývajících 7 týdnů podívat, jaké jídlo ochutnat... To je všechno přece hrozně hezký, ne?

Mám pocit, že my Češi takoví být neumíme. Nepřejeme úspěchy druhým, pokud se nám zrovna nedaří. Neumíme se radovat z radosti jiných. Alespoň ne často. A to je potřeba změnit.

Buďme na sebe milejší, nezáviďme si. Buďme přátelští. Ono na tom vlastně nic není, občas to jde samo. :)

Krásnej páteční večer Vám přeje


Slothie

Zpátky v Manchesteru

8. ledna 2018 v 18:36 | Slothie |  Něco jako deník
Už několik dní se přemlouvám, abych otevřela notebook a napsala novej článek, první v roce 2018, ale pořád jsem se k tomu nějak nemohla dokopat. Možná proto, že ani nevím, kde začít.

Těch pár dní, který jsme s úžasňákem strávili s rodinou v Česku, jsme si podle očekávání užili, ale uteklo to všechno strašně rychle. Když pak 3. ledna došlo na loučení, byla jsem z toho psychicky zase úplně v háji. I když vím přesně, kdy se z Anglie budeme natrvalo vracet do Česka a přestože je to za relativně krátkou dobu, rozloučit se - znovu! - s mojí rodinou, s vědomím, že od nich zase budu několik tisíc kilometrů daleko, bylo snad ještě horší než poprvé. Mamka brečela, já s ní - a ne, nedalo se to zastavit. Nechtělo se mi odjet, úžasňákovi taky ne, ale neměli jsme na vybranou.

Nakonec se ukázalo, že loučení opravdu byla ta nejhorší část. Teď, po několika dnech strávených tady, je mi celkem fajn. Nejsem šťastná tak, jak bych mohla být ve společnosti svojí rodiny. Ale držím se. Dost mi v tom pomáhá úžasňák, kterej teď pro mě dělá první poslední - obzvlášť teď, když Kris s Martinem odjeli na týden do Čech a my máme byt na chvíli pro sebe, si nemám na co stěžovat. Tohle bydlení ve dvou mi naprosto vyhovuje. :)

Mám tady v Manchesteru dost volna, protože do práce chodím jenom od pondělí do čtvrtka, takže už přemýšlím nad tím, jak bych mohla svůj volný čas plnohodnotně využít. Zítra nám šéf ale bude sdělovat nějaký novinky, který teď má v plánu zavést, takže nechci všechno plánovat úplně do detailu - ono se taky může stát, že jednou z těch novinek bude můj vyhazov, že jo. Přece jenom je nás tam celkem dost na to, že práce od prosince výrazně ubylo. Ale ještě se uvidí no. Ať nepředbíhám.

Poslední dobou teď hodně přemýšlím nad tím, co všechno budu muset na svým životě změnit. A nemá to nic společnýho se začátkem novýho roku, nejsou to předsevzetí. Jen mě doba strávená doma donutila si spoustu věcí uvědomit. Uvědomila jsem si, že musím trávit víc času s rodinou, víc se o ně zajímat, víc se ptát, mluvit míň sama o sobě, protože je neuvěřitelný, co člověk může za pitomý tři měsíce prošvihnout. Achjo, lidičky, kdybyste jen věděli, kolik mi toho uteklo...

Taky musím dodržovat to, co sama sobě slíbím a dotáhnout rozdělaný věci do konce, protože to pro mě vždycky bylo těžký. Musím být trpělivější, ohleduplnější a pracovat sama na sobě, jak to jen půjde. Nechci si stěžovat, když budu unavená, když mě něco bude bolet, protože jsou tací, co jsou starší, zvládají toho třikrát víc než já a ani neceknou. Co je taky moc důležitý a spojený s tou únavou a bolestí, bez ohledu na ty dvě - nechci se vzdávat.

Hlavně chci ale žít - žít tak, aby jedinej můj den nebyl promarněnej. A doufám, že při tom všem budu mít pořád úžasňáka po svým boku. A svou rodinu. A kamarády. Proboha, kdyby jen věděli, jak moc je potřebuju.

Z Manchesteru zdraví odhodlaná


Slothie