Člen rodiny

31. prosince 2017 v 15:47 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Jedním z mých největších strachů před odjezdem do zahraničí byla představa toho, kolik věcí se v Česku bude odehrávat beze mě. Nechtěla jsem toho tolik promeškat. Nechtěla jsem, aby se něco důležitýho událo v mojí nepřítomnosti.

Na začátku září jsem zjistila, že fenka, kterou jsem dostala ke svým 8. narozeninám, onemocněla. O to víc jsem se bála, že naše loučení 22. září, kdy jsme s úžasňákem odlétali do Manchesteru, bylo definitivní - že už se v prosinci neshledáme. Takže si asi dokážete představit, jak se mi ulevilo, když mě pak 22. prosince ráno přivítala doma. Šlo sice poznat, že už na tom zdravotně není nejlíp, ale když mě viděla, začala nadšeně vrtět ocáskem a mně bylo do breku. O tom našem černým neposedovi Benjim ani nemluvě, ten se mohl úplně zbláznit.

Po takovým přivítání ze mě veškerej strach tak nějak opadl. Ani mě nenapadlo, že by se něco mohlo pokazit. A tak to občas bývá - že Vás nešťastný (a dost často vlastně i ty šťastný) události zastihnou tehdy, když je nejmíň čekáte.

Ve čtvrtek 28. prosince jsme s úžasňákem seděli u snídaně, když do kuchyně vešel Zdena s uslzenýma očima, aby mi oznámil, že Bělča už není. Vyběhli jsme ven, oba ještě v pyžamu. Snídaně zůstala netknutá na stole.

Vešli jsme do venkovní místnosti, kde běžně přespávala. Chtěla jsem věřit tomu, že v té chvíli taky jenom spala. Vypadala tak. Jenže nedýchala. Nehýbala se. Klekla jsem si k ní. Z očí se mi spustily vodopády slz, který na dlouhou dobu nebylo možný zastavit. Úžasňák se sehnul ke mně a objal mě. V té chvíli jsem nemyslela na nic. Jen jsem brečela, i když jsem si hrozně přála být projednou statečná. Asi to neumím.

Když pak Zdena s úžasňákem odešli, aby Bělince vykopali hrob a nechali mě se s ní naposledy rozloučit, nemohla jsem si pomoct, musela jsem se jí omlouvat. Najednou jsem měla pocit, že jsem jí neposkytla život, který si zasloužila. Přála jsem si pro ni víc. Ale co víc jsem jí mohla dát než 13 let života s rodinou, která ji zbožňovala?

Uklidňuju se tím, že ji teď už nic nebolí. Že už netrpí. Nemůžu říct, že věřím tomu, že je teď na lepším místě. Nevěřím v nebe. Nevěřím v to, že je místo, kde se pluje na obláčcích a jezdí na jednorožcích. Ale stejně doufám, že smrtí život nekončí. Že existuje život po životě. Možná, že její malá psí dušička se už narodila někde jinde.

Ať jsi, kde jsi, mám Tě ráda, vždycky mít budu. Nebyla jsi jen psem, byla jsi členem mojí rodiny.



Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 German Music German Music | Web | 31. prosince 2017 v 16:00 | Reagovat

Přeji Vám, aby byl nový rok 2018 plný úspěchů, zdraví, lásky, pohody a štěstí. :)

2 Slothie Slothie | 31. prosince 2017 v 16:24 | Reagovat

[1]: Děkuju moc. I Vám. :-)

3 ValarMorghulis ValarMorghulis | 8. ledna 2018 v 1:38 | Reagovat

Jako by čekala až se bude moci rozloučit. A určitě měla moc pěkný život.

4 Slothie Slothie | 8. ledna 2018 v 19:04 | Reagovat

[3]: Taky mi to tak připadlo právě, no. Snad se u nás měla dobře, udělali jsme pro to, co se dalo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama