Prosinec 2017

Člen rodiny

31. prosince 2017 v 15:47 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Jedním z mých největších strachů před odjezdem do zahraničí byla představa toho, kolik věcí se v Česku bude odehrávat beze mě. Nechtěla jsem toho tolik promeškat. Nechtěla jsem, aby se něco důležitýho událo v mojí nepřítomnosti.

Na začátku září jsem zjistila, že fenka, kterou jsem dostala ke svým 8. narozeninám, onemocněla. O to víc jsem se bála, že naše loučení 22. září, kdy jsme s úžasňákem odlétali do Manchesteru, bylo definitivní - že už se v prosinci neshledáme. Takže si asi dokážete představit, jak se mi ulevilo, když mě pak 22. prosince ráno přivítala doma. Šlo sice poznat, že už na tom zdravotně není nejlíp, ale když mě viděla, začala nadšeně vrtět ocáskem a mně bylo do breku. O tom našem černým neposedovi Benjim ani nemluvě, ten se mohl úplně zbláznit.

Po takovým přivítání ze mě veškerej strach tak nějak opadl. Ani mě nenapadlo, že by se něco mohlo pokazit. A tak to občas bývá - že Vás nešťastný (a dost často vlastně i ty šťastný) události zastihnou tehdy, když je nejmíň čekáte.

Ve čtvrtek 28. prosince jsme s úžasňákem seděli u snídaně, když do kuchyně vešel Zdena s uslzenýma očima, aby mi oznámil, že Bělča už není. Vyběhli jsme ven, oba ještě v pyžamu. Snídaně zůstala netknutá na stole.

Vešli jsme do venkovní místnosti, kde běžně přespávala. Chtěla jsem věřit tomu, že v té chvíli taky jenom spala. Vypadala tak. Jenže nedýchala. Nehýbala se. Klekla jsem si k ní. Z očí se mi spustily vodopády slz, který na dlouhou dobu nebylo možný zastavit. Úžasňák se sehnul ke mně a objal mě. V té chvíli jsem nemyslela na nic. Jen jsem brečela, i když jsem si hrozně přála být projednou statečná. Asi to neumím.

Když pak Zdena s úžasňákem odešli, aby Bělince vykopali hrob a nechali mě se s ní naposledy rozloučit, nemohla jsem si pomoct, musela jsem se jí omlouvat. Najednou jsem měla pocit, že jsem jí neposkytla život, který si zasloužila. Přála jsem si pro ni víc. Ale co víc jsem jí mohla dát než 13 let života s rodinou, která ji zbožňovala?

Uklidňuju se tím, že ji teď už nic nebolí. Že už netrpí. Nemůžu říct, že věřím tomu, že je teď na lepším místě. Nevěřím v nebe. Nevěřím v to, že je místo, kde se pluje na obláčcích a jezdí na jednorožcích. Ale stejně doufám, že smrtí život nekončí. Že existuje život po životě. Možná, že její malá psí dušička se už narodila někde jinde.

Ať jsi, kde jsi, mám Tě ráda, vždycky mít budu. Nebyla jsi jen psem, byla jsi členem mojí rodiny.



Slothie

Konečně šťastná

25. prosince 2017 v 21:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Sedíme v kostele, po mojí pravé ruce sedí úžasňák a zarytě poslouchá dívky zpívající vánoční písničky. Po mojí levé ruce sedí Kamil - mamčin přítel a hned vedle něj i moje mamka. Pohled mi sklouzne k jejich propleteným rukám. Všimnu si, že se drží stejně jako my s úžasňákem, tak, že palec jeho ruky hladí tu její. Je to krásný a zároveň hrozně zvláštní.

Neměla jsem dost času zvyknout si na to, že s ním teď mamka chodí a taky na mě jde asi poznat, že to pořád ještě vstřebávám. Přece jenom, táta se od nás odstěhoval teprve před třemi měsíci. Ale co si budu nalhávat, její srdce už dávno netlouklo pro něj a pokud je někdo, kdo si zaslouží lásku, je to moje mamka.

Věřím tomu, že kdysi, když se mí rodiče poznali, se opravdu milovali. Věřím v to, že si tehdy byli jistí, že spolu překonají úplně všechno. A taky se mi líbí ta představa, že jsem byla výplodem něčí lásky, víte? Problém je v tom, že se jim do cesty postavilo až příliš překážek a ty je přiměli soustředit se na jiný věci než na to, co k sobě cítili. Tátu to změnilo. Už se nedalo mluvit o lásce, protože jediný, co těm dvěma zbylo, byl vztah založený na zvyku a povinnostech, který měli vůči mně - svojí dceři.

Tenhle rok toho ale spoustu změnil, nejenom co se mých rodičů týče. Poznala jsem úžasňáka. Chvíli na to se ségra seznámila se Zdenou a našla odvahu opustit přítele, který si ji, jak jsme všichni viděli, nezasloužil. Rozhodli se koupit spolu domeček. Ve stejný době se zamilovala i moje nejlepší kámoška. No a pak si i můj táta uvědomil, že je na čase vzdát snahu udržet vztah, který dávno nefungoval, naživu a odešel. Díky tomu máma konečně poslechla hlas svýho srdce a dala se znovu dohromady se svojí velkou láskou z mládí. Šílený, co? Jakoby byl tenhle rok plnej nových začátků, nových nadějí na lásku a na šťastný konce. Spoustu lidí si totiž uvědomilo, že se nemusí spokojit s menší dávkou lásky než jakou si doopravdy zaslouží.

Můj názor je ten, že dokud je ve vztahu láska oboustranná, dva spolu vyřeší úplně cokoliv. Ale když cítíte, že je to pouto pryč, nemá smysl snažit se pro něco, co už neexistuje.

Všichni si zasloužíme být milováni tak, jak potřebujeme. Všichni si zasloužíme lásku, která nám rozbuší srdce, vyvolá motýlky v břiše, vhrne slzy do očí. Pro takové pocity stojí za to bojovat.

A tak Vás žádám - následujte melodii svýho srdce, ať to stojí, co to stojí. A když najdete toho správnýho člověka, milujte ho. Milujte ho bláznivě a vášnivě. Milujte ho tak, jakoby každý Váš společný den mohl být poslední.

Já doufám, že to štěstí, který jsme v lásce letos všichni našli, ještě alespoň pár desítek let vytrvá. A těm z Vás, kteří na lásku už dlouho čekáte, držím palce, abyste ji nalezli, co nejdřív. Třeba bude Vaším šťastným rokem ten příští. A ten je už za rohem, tak to nevzdávejte. :)

Zdraví Vás, dnes už neuvěřitelně unavená


Slothie




Domove, sladký domove

24. prosince 2017 v 9:41 | Slothie |  Něco jako deník
Víte, když jsme se tři dny zpátky chystali zpátky do Česka, bůhví proč, byla jsem místo nedočkavosti spíš nervózní, bolelo mě břicho a měla jsem pocit, že se po cestě něco pokazí. Můj šestej smysl se zas jednou nemýlil.

O půl 10 nás v Manchesteru vyzvedla paní, se kterou jsme se domluvili na odvoz na letiště v Liverpoolu. Tam jsme i přes neplánovanou objížďku dojeli s dvouhodinovým předstihem. Už při kontrole příručních zavazadel došlo k první komplikaci. Co se týče sáčku na převážené tekutiny, vzali jsme s sebou moc velký, takže jsem musela dvakrát odběhnout z fronty k automatu - poprvý jsem zjistila, že u sebe nemám libru v hotovosti, tak jsem běžela nazpět zjistit, co s tím a vzápětí jsem se musela vrátit k tomu, ve kterém se dala použít i platební karta.

Pak jsem se po průchodu kovovým rámem musela i zout, což byla sranda, protože jsem na sobě měla zrovna děravý ponožky. Čekala jsem, že je teda aspoň pobavím, ale asi jsem vypadala podezřele, protože stejně jako na pražským letišti při odletu do Anglie mě i v Liverpoolu pěkně prošacovali. Zase mě prohledávala ženská a zase překročila meze tím, že mi i nadzvedla tričko a rukama kontrolovala i oblast pod gumou na mých kalhotách. Nedivila bych se, kdyby mi příště kontrola i narovnala kalhotky. Achjo.

Od začátku jsme kontrolovali tabuli s odlety, abychom věděli, ke které bráně jít. Už po příchodu na letiště hlásila 25 minut zpoždění, ale z toho jsme si nějak hlavu nelámali. Když jsme pak ale vzlétli až před 3 hodinou (namísto plánovaných 12:25), byla jsem naštvaná. To máte tak, když se deset Britů snaží naložit jeden invalidní vozík do zavazadlovýho prostoru. Dvě hodiny!!

Následkem zpoždění jsme do Prahy dorazili až kolem 6 hodiny večer a pak se kvůli kontrolám pasu dostali k autobusu na vlakové nádraží až před 7. To už jsem šíleně stresovala, že nestihneme vlak 19:48 domů. Další spoj by nás totiž stál dva tisíce a nebo bychom si museli počkat až do tři čtvrtě na 10 - na to už jsem fakt neměla energii. Naštěstí jsme to stihli včas, protože nám můj brácha předem zarezervoval místa ve vlaku. Uf.

Přivítání s mojí rodinou bylo skoro podle očekávání. Mamka plakala hned, když mě viděla ve dveřích a já se překvapivě držela. Došlo to na mě až později, když jsem si uvědomila, že si v domě, kde jsem bydlela víc než 20 let, připadám jak na návštěvě. A když jsme o půl hodiny později seděli u stolu v kuchyni, pořád jsem si nebyla jistá, jestli se to opravdu děje nebo ještě spím. Těšila jsem se na to tak dlouho, že pro mě bylo těžký uvěřit, že tam konečně jsem.

Zapovídali jsme se tak, že jsme šli spát až o půl druhé ráno. Když pak moje neteř, která po mém příjezdu předchozí den ještě spala, vstávala do školky, nehledě na únavu jsem vyskočila z postele, abych se s ní přivítala taky. Upřímně jsem ani nečekala, že se se mnou bude chtít takhle obejmout - bylo to krásný. Pak, když se probudila i ta mladší a nechala se ode mě i pochovat, byla jsem naměkko.

I společná rodinná snídaně mi ten den připadala jako něco naprosto kouzelnýho. Nezažila jsem ji tak dlouho, že mě přiměla vážit si každé maličkosti - toho, jak oči mojí neteřinky Amálky zářily, jakou měla radost z toho, že jsme se tak všichni sešli. Toho, že si ze Zdenu - přítele svojí ségry - můžu konečně zase vystřelit. Nečekala bych, že mi tak moc bude chybět jeho humor. Ale stalo se.

Dopoledne jsem se po třech měsících viděla i s tátou. Probíhalo to všechno bez problému až do chvíle, kdy se vrátila domů moje ségra a vyvolala první rodinný drama. Ne, to mi teda nechybělo. Moje nálada pak šla úplně do háje.

Já vím, že ten člověk udělal spoustu chyb, ale doufala jsem, že aspoň během vánočních svátků se mu to všechno připomínat nebude, že si tu "vánoční pohodu" nebudeme kazit. Asi jsem fakt naivní. Táta pak mě a úžasňáka odvezl na autobusovou zastávku - byli jsme totiž domluvení, že se zastavíme za jeho mámou. Tam jsem se těšila ze všeho nejmíň. Předem jsem totiž věděla, že to nebude pohodová návštěva. Už v té době jsem nebyla v nejlepší náladě, ale nečekala jsem, jak moc se to ještě může zvrtnout.

Chtěla jsem totiž úžasňákově mámě slušně vysvětlit, proč chceme Štědrý den strávit spolu a proč nemůžeme dorazit dřív než v 8 hodin večer. Ta tomu ale samozřejmě nerozuměla. Nerozuměla tomu, že moje ségra neodjede od svých dětí dřív než si rozbalí vánoční dárky. Nerozuměla tomu, že ten den žádný autobus nejede, takže jiná možnost není. Nerozuměla tomu, proč jsme se teda vůbec vraceli v Anglie, když tam úžasňák na Štědrej den nebude.

Jo, brečela jsem. Brečela jsem proto, že mi přijde hrozně smutný, že dělám, co můžu, abych se jí zavděčila, ale ono to nestačí. To, kým jsem, nestačí. Nestačí, že miluju jejího syna tak, že bych za něj dýchala. Nestačí, že bych pro něj udělala všechno. Jak jsem totiž pak zjistila, podala úžasňákově tátovi verzi, že mu vlastně rozkazuju, s kým má strávit Vánoce. Varianta, že se dobrovolně rozhodl být se mnou, protože je jeho matka úplně mimo, samozřejmě nepřichází v úvahu.

Následující den se situace zase změnila, protože úžasňákova máma pořád s verzí, že dojedeme v 8, nebyla spokojená, i když nám ji odkývala a ještě nás ve dveřích objímala, že se teda uvidíme v neděli. Ukázalo se, že to nemá cenu jezdit, protože ona chce už přece v 7 jít spát! Mám tak sice aspoň prostor strávit s úžasňákem celej den u nás doma bez stresu z toho, že nám večer zkazí jeho máma. Ale ono se určitě zas najde něco jinýho.

No jo, domove sladký domove!

Všem Vám čtenářům přeju krásný prožití vánočních svátků bez jakýchkoliv komplikací s rodinnými příslušníky. A pokud k nim dojde, klidně si tu pod mým článkech postěžujte, ať vím, že v tom nejsem sama. Já pořád ještě naivně doufám, že to všechno nějak dobře dopadne. :)

Ze své malé rodné zapadlé vesničky zdraví nadějí plná


Slothie

89. Den - Shrnutí událostí posledních dnů

19. prosince 2017 v 21:32 | Slothie |  Něco jako deník
Zas mám pocit, že vůbec nic nestíhám a to hlavně proto, že se blíží odlet do Česka a momentálně je to to jediný, na co se soustředím. Ale abych Vás neošidila o to, co se u mě děje, pokusím se to v následujícím článku shrnout.

V sobotu 16. prosince jsme jeli s úžasňákem do města, abychom mu v bance zařídili bankovní účet - větší brnkačka než jsem čekala - a dokoupili poslední vánoční dárky. Pak jsme se na trzích sešli s Kris a Martinem. Byli jsme totiž domluvení, že si ten den uděláme takový naše společný před-Vánoce, protože Štědrej den budeme slavit s mojí rodinou v Český republice a Kris s Martinem zase tady v Manchesteru. Na trzích jsme pobyli slabou hodinku, ten můj mlsoun ochutnal anglickou klobásu, já belgickou čokoládu a jelo se domů. Tam se úžasňák ujal vaření, já šla rychle dobalit, co bylo potřeba a pak pomoct s výzdobou vánočního stromečku - ten se mimochodem fakt povedl!

Když došlo na večeři a přípitek s Baileys - bože, to je mňamka! - najednou jsem byla nějak naměkko. Připíjelo se na zdraví, na to, ať nám to všem spolu vydrží a tak, a já se přistihla, jak musím zahánět slzy. Pokud mě rozbrečela "štědrovečerní večeře" s Kris a Martinem, který znám jen chvilku, proboha, co budu dělat, když takhle budu slavit Vánoce v Česku s rodinou, kterou jsem tři měsíce neviděla? Já budu zase bulet... achjo.

Potom došlo na rozbalování dárků. Děcka mě teda absolutně dostaly a to hlavně notesem s ebenovýma stránkama, na který se kreslí bílou gelovkou - geniální! - vypadá to kouzelně a navíc je to ideální pro chvíle, kdy si potřebuju zarelaxovat u kreslení. Kromě toho mi koupili ještě parádní penál na tužky a pastelky a taky Calvin Klein ponožky. Jupí! Já to pořád tvrdím, že mně je hrozně snadný udělat radost! :)

Neděle 17. prosince byla zase pracovní a tentokrát se protáhla, takže jsme šly s Kris domů ve 3 hodiny odpoledne. Já už v práci odpočítávala minuty, protože jsem si musela udělat udělat check-in letenek - a to, řeknu Vám, byl šílenej nervák! Neustále padal internet, do toho jsem zjistila, že standartní letenka nezahrnuje ani příruční 10kilovej kufr, ten už byl za příplatek, jak jinak. Navíc chceme s úžasńákem sedět vedle sebe, tudíž další poplatek. Nejhorší bylo, že i zaplatit tyhle "extra požadavky" trvalo asi hodinu, protože mi noťas pořád ukazoval, že zadávám špatný údaje z platební karty - za všechno mohl slabej internet. Nakonec se to všechno ale nějak podařilo a já se pak ještě rozhodla udělat úžasňákovi lívance, aby měl něco dobrýho, až přijede domů z práce. Pak jsem ještě narychlo psala kolegyni, jestli by byla ochotná mi vytisknout letenky a ona bylo jako vždy největší zlato a souhlasila.

Včera - 18. prosince - mě čekal další pracovní den a to vlastně i úžasňáka. Rád bych Vám teď namluvila, že jsme toho po práci ještě spoustu stihli, jenže, když člověku končí směna v 5 hodin odpoledne, to už toho doma moc nenadělá, no. Akorát jsme zašli na poslední nákup tady v Anglii, úžasňák ještě uvařil a bylo hotovo.

A dnes? V práci jsem se nasmála tak, jak asi nikdy předtím. Na náladě všech kolegů jde poznat, že se nemůžou dočkat blížících se Vánoc, že se těší, až si od toho chaosu odpočinou. Ale nikdo se netěší tak jako já. Sice mám šílený nervy z letadla, cestování celkově, strach z toho, že si něco zapomenu nebo že jsem vůbec zapomněla něco zařídit. Ale ta nedočkavost to všechno převyšuje. Už jenom dva dny. Za dva dny v tuhle dobu budu spokojeně usínat ve svý český posteli a věřte mi, že ani ta moje otravná rozvrzaná pružinová matrace mi ten spánek nepokazí. Už pozítří to těm, co mi tak dlouho chyběli, všechno vynahradím, už pozítří toho mýho šílenýho hafana radostí umačkám! Už se to blíží! Už brzo budu zase na chvíli doma!

Z Manchesteru zdraví šíleně nedočkavá


Slothie


Šéf na zabití

14. prosince 2017 v 19:34 | Slothie |  Zaměstnanec měsíce :D
Víte, já jsem myslím celkem přátelskej a chápavej člověk, pokud nejednám s úplným blbcem. No, občas i tehdy. Co se týče mojí současné práce v Manchesteru, s většinou kolegů jsem si začala rozumět v podstatě okamžitě. I šéf na mě ze začátku působil jako celkem fajn člověk - teda na pohovoru a prvních pár dnů v práci. Postupně jsem zjistila, že jsem se spletla, že asi nemám úplně dobrej odhad na lidi.

Během několika dnů po nástupu do nový práce jsem si všimla, jak šéf - říkejme mu Frankenstein (jednak protože se jmenuje křestním jménem Victor, jednak proto, že se mi takový krycí jméno celkem líbí :D) - jedná s lidma. První, čeho jsem si všimla, bylo, jak na jednoho z kolegů mluvil jako na psa - "Zůstaň!" - "Hodnej kluk!". A nestalo se to jen jednou. Když jsem si před obědem šla ohřát jídlo v mikrovlnce, kterou právě okupoval on, poslal mě zpátky do práce se slovy - "Ještě jsem neskončil, vrať se na místo!" Řeknu Vám, takový jednání si zrovna neužívám.

V jednom týdnu jsem od Frankensteina potřebovala tři věci - předat mu papír s číslem od pojišťovny, který v Anglii potřebujete, pokud tu chcete pracovat; požádat ho o dopis od zaměstnavatele, abych si mohla založit zahraniční bankovní účet a vyškemrat si dva dny volna během Vánoc, abych je mohla strávit v Česku, jak jsem doma slíbila. Doufala jsem, že to vyřídíme během jednoho dne, ale to ne. Každej den byl ochotnej se mnou vyřešit jen jednu z těchhle věcí, takže jsem se musela denně chodit připomínat. Mám pocit, že se vyloženě vyžíval v tom, že jsem od něj něco potřebovala.

Dnes jsem po něm po dvou měsících zase něco chtěla - a to jsem si dovolila moc!! Jde o to, že není šance, abychom vánoční dárky přepravili letadlem do Česka - tak jsme se rozhodli je poslat po kurýrovi. Jenže u toho si samozřejmě nemůžete vybrat, kdy balík vyzvedne, že jo. No a mě to vyšlo zrovna na dobu, kdy jsem v práci, tak jsem se šla Frankensteina zeptat, jestli by mě pak nepustil na půl hodinky domů (z práce to mám jen 15 minut chůze), abych si balík poslala a pak se hned zase vrátila. Přála bych Vám vidět ten jeho výraz.

"A mám jako jinou možnost? Víš, že je teď spoustu práce a že si nemůžu dovolit tě někam na půl hodiny pustit. Jako co mi zbývá, no. Ale tohle už víckrát nedělej. Už to tady na mě kdysi někdo zkoušel a to teda ne. Obzvlášť teď před Vánocema."

Tak jsem mu nabídla, že zkusím změnit adresu předání na tu pracovní. Ale zase kvůli tomu samozřejmě musím otravovat Marťu, aby mi ten dvacetikilovej balík hodil do práce, pak ještě kluky, aby mi ho z recepce pomohli odnést k bráně. A to jen doufám, že kurýr tu adresu nějak nesplete. Žůžo, opravdu.

Ten člověk mě štve v tolika ohledech, že už se tomu musím smát. Nejvíc mě pobavilo, jak dnes přišel "pomoct" s balením. Přitáhnul k sobě krabici s oblečením připravenou k zabalení s tím, že to udělá, nakonec tak tři čtvrtiny jen vyskládal na stůl a popřesouval je ke mně a ke Kris. A ještě si během těch 10 balíčků, co zabalil, stihnul jít třikrát odpočinout. Achjo. Jak já se těším zpátky do Česka. Hlavní cíl, kterej budu mít, až si budu hledat práci v Český republice, bude najít takovou, kde nebudu mít šéfa přímo za zadkem. Teď se uklidňuju tím, že mě čeká už jen pět pracovních dnů a pak už budu v klídku trávit svátky se svojí milovanou rodinou. To si pak na nějakou dobu nervíky snad zase obrním.

Z Manchesteru zdraví vyčerpaná



Slothie





Miloval by mě vůbec?

11. prosince 2017 v 23:11 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
V průběhu mýho půlročního soužití s úžasňákem mě několikrát napadlo, jak moc si přeju, abych ho bývala poznala už dřív. Ráda bych si ušetřila všechny ty roky strávený v obavách, že mě nikdo nebude milovat takovou, jaká jsem, že mě nikdo ani nebude chtít, vzhledem k tomu, jak vypadám a taky, abych se vyhnula všem svým zaškobrtnutím, co se kluků týče - achjo, do jakých pitomců já byla "zamilovaná". Můj život by se asi vyvíjel úplně jinak, kdybych už tehdy věděla, že někoho jako je on potkám.

Úžasňák to nedávno taky zmínil, něco jako "proč jsem tě nepotkal dřív?" a já jsem si zas zahrála na moudrou a řekla mu, že to tak asi mělo být. Když se totiž ohlídnu zpátky na tu holku, kterou jsem bývala, nedokážu si představit, že by nám to mohlo vyjít už tehdy. Zatímco já seděla s knížkou ve svým pokoji, nebo u počítače, kde jsem hledala lidi, kteří by mi rozuměli, on si léčil zlomený srdce dobýváním jiných holek. A že jich musely být mraky.

Tohle není výčitka, ač to tak může znít. Vůbec ne. I když se mi občas historky z jeho minulosti neposlouchají snadno, to, kým byl, z něj udělalo člověka, kterým je teď, kluka, kterýho miluju, kluka, kterýho bych nevyměnila za nic na světě. I já jsem dělala věci, na který nejsem pyšná, byla osobou, kterou, kdybych v současný době potkala, asi jí nafackuju. On byl takovej, já byla maková a nemá cenu se k tomu vracet. Teď jsme jiní - nevím, jestli můžu s jistotou říct, že lepší - ale oba jsme myslím konečně ve fázi, kdy jeden druhýho dokážeme ocenit a to je právě asi důvodem, proč jsme na to museli čekat tak dlouho.

Upřímně, potkat ho před lety, našla bych na něm asi spoustu chyb, pro který ho teď zbožňuju. Tehdy bych si nevážila věcí, který pro mě dělá, protože bych viděla jen tu verzi dokonalýho kluka, kterou zobrazují romantický filmy a neuvědomila bych si, že je to úplně o ničem jiným, že takovej vlastně být ani nemusí, aby byl dokonalej pro mě. On by se za mnou tehdy ani neohlídnul - čemuž se nedivím - a pro můj tehdejší strach se vyjádřit, bych mu dost možná připadala nudná. Asi by neocenil ty maličkosti, který pro něj dělám. A nebo se pletu?

Víte, ono jde o to, že tuhle otázku si jednou za čas pokládáme všichni. Co kdyby? Já mám celou sérii takových. Co by se stalo, kdybych si tehdy vybrala jinou školu? Co kdybych si tehdy k Šebestce, která mě seznámila s fotografkou Terezkou, nikdy na školní chodbě nepřisedla. Co kdybych si nevšimla toho osudnýho příspěvku na Facebooku a nenapsala jí? Co kdyby si na to focení nevybrala mě? A kdybych se tam rozhodla nejít? Co kdyby HO Terezka nevzala s sebou? Co kdyby se naše cesty nikdy nestřetly?

Pořád si všichni říkáme, co by kdyby, když to jediný, co nás má zajímat, je to, co se děje právě teď a tady. Nikdo Ti neposkytne kouzelný zrcadlo, který ukáže jinou verzi tvýho života, změněnou byť jen jedním tvým rozhodnutím v minulosti. A tak prostě žij. Žij přítomností. Užívej si toho, co máš a netrap se nad tím, co ti schází. Možná to všechno má nějakej svůj důvod, kterej pro ten smutek, co prožíváš, zatím nevidíš. Ono to přijde. Jednou! Vytrvej a dočkáš se. :)

Z Manchesteru zdraví, na tuhle dobu až příliš energická



Slothie





80. Den - V neděli se nic nedělá?

10. prosince 2017 v 16:58 | Slothie |  Něco jako deník
Abych Vám pravdu řekla, předpokládala jsem, že tohle bude jeden z těch nudnějších víkendů, ale zase jsem se spletla. Včera jsem měla jediný volný den a přesto jsem ho nestrávila jen odpočinkem - to by byla ztráta času. Po dlouhý době na mě přišla řada s vařením, a tak jsem jako největší antitalent pro jistotu volala mamce, abych si ověřila, jak že to kuřecí maso na smetaně vlastně dělá... a překvapivě pro mě to jídlo dopadlo dobře! Jupí Béďo!

Taky mě přítel úžasňákovy ségry hodil do banky, aby mi mohli převést moji mizernou výplatu z šeku na bankovní účet. To Vám taky musím říct! - výplata za listopad je totiž teď u nás v práci žhavým tématem. Většina z nás má pocit, že jsme odpracovali víc hodin než jsme dostali zaplaceno. Například já dostala míň než úžasňákova ségra a to do práce chodíme ve stejnou dobu a stejně tak i odcházíme - navíc ona platí daně a já, protože jsem tu jen něco přes dva měsíce, ještě ne. Další dva kolegové odpracovali stejný počet hodin a taky každý dostali jinou částku. Prostě nějaký divný, no, ale to jsem odbočila...

V sobotu jsem pak ještě - konečně! - stihla dokončit portrét pro úžasňákovu ségru (sakra už bych jí tu měla vymyslet nějakou jinou přezdívku - tohle je hrozně zdlouhavý) a začala s dalším portrétem. Taky jsem vyprala dvě várky prádla a pak mě to nějak složilo, takže jsem si dala menšího šlofíka.

Když byl pak úžasňák na cestě domů z práce, připravila jsem mu jídlo a uvařila čaj. Chtěla jsem mu nějak udělat radost. Víte, občas si říkám, že toho pro něj dělám strašně málo, protože on mi vaří skoro pořád a dokonce občas i peče! Fakt bych Vám přála ochutnat ty jeho úžasný domácí koblížky. Takže jo, snažím se mu to vynahradit, jak můžu. A včera na něm šlo poznat, že mu jídlo ode mě fakt chutnalo, což pro mě znamenalo strašně moc.

Úžasňákova ségra - a už je to tady zas - prostě jí od teď budu říkat Kris, je to snazší - začala tady v Anglii s pečením českýho cukroví a její přítel jí pomáhal. Jak tak stáli blízko u kuchyňské linky a hnětli těsto - Marťas - přítel Kris - se do toho tak vložil, že se hlavou praštil o skříňku. Nějak jsem se tomu nemohla přestat smát.

Asi hodinu po tom jsme s úžasňákem dělali kravinky, lechtali se a tak a skončilo to tím, že jsme se srazili hlavama. Vtipný je, že za náš půlroční vztah se nám tohle stalo už podruhý. :D V tu chvíli se mi neuvěřitelným způsobem spustily slzy, takže jsem byla zase za největší citlivku že jo... ale tohle fakt bolelo.

A pak přišel dnešek - moje první pracovní neděle. Ve skladu máme spoustu práce, proto se někteří z nás rozhodli jít i o víkendu, abysme trošku dohnali, co jsme nestihli přes týden. Naštěstí to, vzhledem k tomu, že se jednalo jen o pětihodinovou směnu, uteklo strašně rychle a najednou jsem byla zase doma, ale... Jak to tak většinou u mě bývá skoro každej pracovní den, se mi zas něco povedlo. Praštila jsem se tam totiž do jednoho stojanu s kalhotama, takže mám teď bouli nad okem. Nechcete náhodou někdo trochu tý mojí nešikovnosti? Myslím, že jí mám přebytek.

Když jsem přišla domů, Marťas si neodpustil poznámku, že to mám za to, že jsem se včera smála tý jeho srážce s kuchyňskou linkou. No, možná na tom něco bude. Takže pozor na to, komu se smějete! Karma je zdarma. :D Mně se to vždycky vrátí ještě alespoň dvojnásobně.

Tak jsem si tu postěžovala a asi bych měla zase jít dělat něco užitečnýho... Tak jo.

Z neobvykle zasněženýho Manchesteru zdraví na šlofíka zralá



Slothie



73. Den - Tak si zas jednou postěžuju

3. prosince 2017 v 18:47 | Slothie |  Něco jako deník
Přestože jsou neděle tak nějak stvořený pro lenošení - na dnešek jsem měla jiný plány. Většinu z nich jsem sice splnila, ale teď navečer, na mě asi nějak padla únava z celýho týdne nebo co. A tak jsem se rozhodla aspoň sednout (no spíš lehnout) k noťasu a tak nějak se vypsat ze všech stresíků, který mě tenhle týden provázely.

V pondělí jsem měla v práci den úplně na bobek - abych byla slušná. Nic se mi nedařilo, málem na mě spadly krabice... Když mě někdo pro něco poslal, donesla jsem něco jinýho. Několikrát. Jindy bych nad tím asi kroutila hlavou, ale ten den to nějak nešlo.

Od úterý do čtvrtka mě vždycky po práci čekalo doma ještě pečení a když došlo na zdobení dortu, nadávala jsem tak, že nikdo nemohl ani vejít do kuchyně, protože riskovali, že je něčím sejmu. Nakonec jsem s výsledkem dortu ani nebyla spokojená, což mě naštvalo ještě víc. Když jsem pak ale fotku zveřejnila na svojí stránce na Facebooku https://www.facebook.com/terkapece/, trošku se mi ulevilo, protože kolegyně se zdála spokojená. Tak jo, aspoň něco.

Pak přišel pátek. To jsem se v práci, na druhej pokus, snažila sehnat krabici, ve které máme v plánu s úžasňákem odeslat vánoční dárky do Česka. Už předtím jsem si jednu odložila, ale stejně se někdo usmyslel, že ji musí rozřezat. Takže, když se naskytla další volná krabice - trochu menší než jsem chtěla, chopila jsem se šance a domluvila se s šéfem, že si ji odložím. V průběhu směny pak na mě ještě jeden španělský kolega - Alvaro - zavolal přes chodbu, že našel další, jestli ji chci domů. Slíbil, že mi na ni napíše "Tereza's property" (Terezin majetek). Zasmála jsem se nad tím a asi hodinu na to zjistila, že obě slova, co na krabici napsal, vyhláskoval špatně.

Ke konci směny, když jsme se všichni chystali domů, mi ještě připomněl, že si jí mám vzít s sebou a já nad tím jen mávla rukou. "Neboj, myslím na to." Vyšla jsem ven, kde na mě na chodbě původně krabice čekala a hele -tam bylo prázdno. Když jeden z šéfů viděl můj zmatený výraz, dali jsme se do řeči a ukázalo se, že moje krabice byla zamčená v jediném skladu, od kterého měl klíč druhý z šéfů, který už odešel domů. Takže jsem šla zase s prázdnou, no.

Zato mě a úžasňákovu ségru ale doprovázela Chrysanthi, kolegyně, která si u mě dort objednala. Já ji pak na zpáteční cestě doprovodila aspoň na autobus, protože ji čekala dlouhá cesta a vůbec jsem jí nezáviděla hodinu a půl dlouhou jízdu s dortem na klíně. Ale byla jsem vděčná za to, že jsem si zas s někým tak dobře popovídala.

O asi dvě hodiny později mi od ní přišla zpráva. Čekala jsem další poděkování nebo tak, ale ne. "Dort skončil na silnici." Myslela jsem, že si ze mě dělá srandu, protože o to samý se pokusil dva dny zpátky úžasňák se svou sestrou. Ale ona nevtipkovala. Když byla už jen přes ulici od domu, kde bydlí, vrazil do ní cyklista, dort jí vypadl z ruky a přistál na zemi. Prý měl sice minimální škody, ale pochybuju, že má někdo rád, když mu spolu s fondánem křupou mezi zubama kamínky, že?

Ten den toho na mě bylo nějak moc. Proto jsem byla vděčná, když mi pak ségra chtěla zavolat. Asi po dvou minutách videohovoru se ale vrátili spolubydlící a zapli televizi (která je propojená s WiFi) a internetový připojení šlo do háje. Zrovna, když mi mamka říkala, jak ji v práci nechávají mrznout... A já si to ani nemohla poslechnout všechno. Když se pak půl hodiny na to ozvala ještě sestřenice, že by ráda zavolala, protože je poblíž i moje spolužačka ze střední, to už pomyslnej hrnec mých nervů přetekl úplně.

Nemám ve zvyku nahlas křičet nebo tak. Když jsem naštvaná, prostě bulím a u toho sprostě nadávám. Jenže protože jsem tu nadávala na tu "poje*anou televizi", vyznělo to tak, že jsem příteli úžasňákovy ségry vyčítala, že tu internet nefunguje. Takže jsem si ještě od úžasňáka vyslechla, že jsem vlastně šíleně nevděčná, protože právě on tu ten internet platí, ne my. Jo, jasně. Vypěnila jsem ještě víc než předtím. Nechtěla jsem nikoho vidět. Taky máte občas plný zuby úplně všeho a nejradši byste se na místě vypařili? Tak nějak to bylo u mě.

Teď už je to v pohodě a doufám, že následující týden bude klidnější.

A jakej byl Váš týden? Klidný nebo stresující? Pište do komentářů, budu se těšit. :)




Slothie