65. Den - Půl roku s bláznem

25. listopadu 2017 v 20:54 | Slothie |  Něco jako deník
Dnes mě od rána provázela taková menší krize. Díky tomu, kolik portrétů na zakázku se mi za poslední dobu nahromadilo, jsem si uvědomila, že od té doby, co kreslím spíš kvůli ostatním a ne kvůli sobě, už mě to tolik nebaví. Vždycky jsem o kreslení přemýšlela jako o svým koníčku, ale teď se z něj stala spíš povinnost. A tak by to asi být nemělo. Rozhodla jsem teda prozatím dokončit, co musím, a pak nějakou dobu nepřijímat další objednávky, abych opravdu kreslila jen to, co budu sama chtít a nebyla nervózní z toho, že mě tlačí čas a ještě mi toho spoustu zbývá. Ony ty penízky, který z toho mám, taky nejsou všechno.

Úžasňák jel ráno se ségrou a jejím přítelem do města nakupovat vánoční dárky a já pořád vtipkovala o tom, aby se nevracel bez kytky, když máme dnes teda to půlroční výročí. :D Opravdu jsem si jen dělala srandu, protože nejsem typ, co by nějak vyžadoval dárky, to fakt ne. Mně bohatě stačí to, že se ke mně chová hezky - lepší dárek od něj ani dostat nemůžu. :) Ale on se po pár hodinách opravdu vrátil s kytičkou. ♥ A prý by býval něco koupil, i kdybych se nepřipomněla. :)

Ono je to stejně strašně zvláštní, jak ten čas utíká. Přijde mi, jakoby to bylo včera, když jsme spolu na prvním rande lezli přes plot botanické zahrady, protože jsme se zapovídali moc dlouho a oni nás tam zamčeli. Jak jsme zjistili pár měsíců potom, zamčeli jen hlavní bránu, ale ze zahrady se dali odejít i jiným směrem přes turniket... :D Ale co, aspoň jsme se ujistili, že na naše první rande nikdy nezapomenem.

Pamatuju si taky, jak jsem úžasňáka poprvý přivedla domů a on se seznamoval s mojí mamkou. Ta si, poté, co ho viděla v cyklistickým dresu, neodpustila poznámku o tom, jestli si pamatuju, jak jsem dva týdny nazpátek prohlašovala, že bych nikdy nemohla být s chlapem se zarostlým hrudníkem. :D A pak si k nám na dvorek přišel úžasňák se svou "drátěnkou" (jak my rádi říkáme), která mu čouhala ven zpod trička. :D

Jo, spousta mých zásad šla do háje po tom, co jsem toho blázna poznala. Dřív by asi ani nebyl ten typ kluka, za kterým bych se otočila. Ale tak nějak, po focení, kde jsme se poznali, jsem na něj musela myslet i po cestě domů autobusem. Pak, když jsme si začali psát, jsem sice protáčela oči v sloup nad hrubkami, co byl schopný napsat, ale časem, když jsem ho poznala blíž, mi došlo, že je to úplná prkotina. Došlo mi, že jediný, na čem záleželo, bylo to, jak jsem se v jeho přítomnosti cítila. Už na začátku jsem věděla, že to je něco výjimečnýho. A tak to vnímám pořád.

Takže kašlete na představy, který máte o svým ideálním partnerovi. Jednou Vám do života přijde člověk, kterej Vás přiměje zapomenout na všechny zásady, co jste měli, ale zato se díky němu budete cítit jako ta nejšťastnější osoba na světě. :)

Z Manchesteru Vás zdraví i po 6 měsících pořád stejně bláznivě zamilovaná


Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Poly Poly | 27. listopadu 2017 v 10:04 | Reagovat

Terezko všechno to zvládneš, žiješ život minimálně za tři lidi - bláznivá blíženkyně :-) Máš můj velký obdiv a podporu. J. :-)

2 Slothie Slothie | 27. listopadu 2017 v 22:19 | Reagovat

[1]: Děkuju za to, že na mě myslíš. :-) A že tak pořád poctivě hltáš moje články - moc si toho vážím. :-)

3 Poly Poly | 28. listopadu 2017 v 14:28 | Reagovat

To já ráda, jen piš, piš :)

4 Ennie Ennie | Web | 12. prosince 2017 v 18:56 | Reagovat

To se tak hezky čte :). Přeji Vám hodně štěstí (přečetla jsem si ještě další dva tvoje články, ale prostě je to milé a dává mi to naději :D. Takže další komentovat nebudu... ;)).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama