48. Den - Já ho tak miluju!

8. listopadu 2017 v 21:10 | Slothie |  Něco jako deník
Vracím se z práce do svýho současnýho domova v Manchesteru a když vejdu do našeho pokoje, přistihnu úžasňáka, jak leží v posteli a kouká na Malýho prince. Chvilku se zlobím, protože jsem doufala, že na něj někdy koukneme spolu, když nám to včera překazil sekající se přehrávač. Když ale vidím, jak se od filmu nemůže odtrhnout, musím se pousmát. Takhle jsem se tvářila pár měsíců zpátky, když jsem na Malýho prince poprvé koukala já. Pustil se tehdy kvůli malé neteři, ale já jsem byla v podstatě jediná, kdo se dodíval. A stejně tak zaujatě se teď dívá ON.

Místo filmu pozoruju úžasňáka a je mi hrozně fajn. Ono posledních pár dní je vůbec všechno s ním zase nějaký hezčí. Jako bychom se zase vrátili na úplnej začátek našeho vztahu, kdy na mě koukal jako na obrázek a pořád mi říkal krásný věci. Teď je zase takový. Chvíli jsem měla podezření, že se něco stalo a že si tak případný průšvih předem žehlí. Ale to jsem ho podcenila. Prostě si teď nějak víc uvědomuje, co ve mně má a já si to užívám. Užívám si jeho pozornost. Snažím se vrýt si do paměti každou chvilku, kdy se na mě jen tak usmívá, oči mu září a ve tvářích má ty svoje neodolatelný ďolíčky.

Dost často se teď v myšlenkách vracím v čase do chvíle, kdy mi poprvé řekl o svým plánu odletět do zahraničí - na to, jak mi bylo příšerně a jak jsem se díky tomu rozhodla, během pár dní, co jsme spolu chodili, že pokud opravdu někam odjíždí, jedu taky. Vzpomínám na to, jak nad mým rozhodnutím tehdy většina mých známých a rodina kroutily hlavou. "Nevíš, co se do té doby stane. Třeba se rozejdete." Jiní říkali, že se pak určitě rozejdeme v Anglii. Uznávám, že jsme se tu ze začátku hádali dost často, ale teď mám pocit, že nás odjezd do Manchesteru spíš sblížil.

Po zhlídnutí filmu jsme se šli projít ven a úžasňák mluvil o tom, co se bude dít, až se vrátíme do Česka, mluvil o tom, kde bychom mohli bydlet, o tom, jak si mě chce vzít! A já jsem za tohle všechno tak moc vděčná, víte? Dokážu si to všechno představit. Vidím nás dva, jak se zabydlujeme v prvním patře našeho rodinnýho domu - tam, kde bydlel táta předtím než se rozhodl odstěhovat. Dokážu si představit, jak na mě čeká na konci uličky a já se slzama v očích, oblečená v bílým, jdu k němu, zatímco moje krásný neteřinky - družičky - přede mnou rozhazují okvětní plátky růží. Dokonce nás vidím jako rodiče, mně jako tu hodnou, rozmazlující mámu, úžasňáka jako přísnýho, ale milujícího tátu. Věřím, že to všechno jednou budeme mít. Věřím, že se vezmeme, budeme mít děti, vychováme je a v to, že spolu zestárneme. S jistotou vím, že není nikdo jinej, s kým bych tohle chtěla víc. Není nikdo jinej, s kým bych chtěla být napořád. A i když si spousta z vás může myslet, že jsem hrozně naivní, že tohle zní jako pohádka nebo děj romantickýho filmu - že žádný svoje NAVŽDY mít nebudeme, já jsem si tímhle jistá. Vím, že úžasňák je ten pravej a že nám bylo souzený se potkat. A i když byly chvíle, kdy jsem nevěřila na HAPPY END, my ho mít budem. :)


Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama