Listopad 2017

Nemusíš se měnit

29. listopadu 2017 v 19:23 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Většinu svých školních let jsem chtěla být víc než tou tichou holkou, která dovolila svýmu okolí, aby ji ponižovalo a ubližovalo jí. Časem se mi sice podařilo najít svůj hlas a naučit se bránit, ale teď, když chodím do práce v Manchesteru, si uvědomuju, že jsou místa, kde stejně musíte mlčet a nejlíp i předstírat, že nemáte vlastní názor. Takovým místům se chci vyhýbat, jak to jen půjde.

Taky jsem - pro svýho tátu - chtěla být víc než jen tou nepovedenou dcerou, která nesportuje, sedí u počítače a věčně nic nedělá. Jak jsem ale zjistila, i s mojí mizernou fyzičkou se dá něco dělat - semtam si jdu i zaběhat. Dobře, moc často to není, ale aspoň vím, že je to v mých silách a to je dost fajn pocit. Ale chci to dělat kvůli sobě, ne pro ostatní.

Pak jsem - pro jednoho kluka - chtěla být víc než kamarádkou s výhodama, ale skončila jsem se zlomeným srdcem a pocitem, že jsem úplně sama. Ale ono to mělo svůj důvod, protože teď mám úžasňáka, kterej mi vynahrazuje každej moment, kdy mi někdo ublížil, kousek po kousku to moje rozdupaný srdce zase slepil dohromady a jakoby díky němu fungovalo mnohem líp než dřív. Jako bych díky němu zjistila, že jsem schopna dát mnohem víc lásky než jsem si myslela.

Taky jsem chtělla být víc než jen snílkem - chtěla jsem si svoje sny plnit. Proto ve chvíli, kdy jsem dostala příležitost odletět s úžasňákem do Anglie, kam jsem se tak dlouho chtěla jet podívat, jsem se jí chopila. Na několik měsíců jsem se rozloučila se všemi svými kamarády a rodinou, abych si zanedlouho po odletu uvědomila, že jsem nic takovýho ke štěstí nepotřebovala. Teda, já už to tak nějak tušila, ale stejně.

Za svůj prozatím dost krátkej život jsem vůbec dost často chtěla být někým víc než jsem doopravdy byla, někým jiným, někým chytřejším, někým hezčím... Zároveň jsem od života chtěla spoustu věcí, který, jak se ukázalo, mě stejně neudělaly šťastnější. Naopak ty, který přišly neočekávaně, ty, který obrátily celej můj život úplně naruby, na ty se vyplatilo čekat.

A možná to právě tak funguje. Možná se celej život honíme za něčím, bez čeho si myslíme, že se neobejdeme, abychom na konci zjistili, že to všechno jsme měli celou dobu před nosem. Možná se pořád snažíme být někým lepším, i když jediný, co si musíme uvědomit je, že kým jsme teď a tady, stačí.

Nedovolte nikomu, aby Vás přiměl se cítit méněcenným. Nevěřte každýmu jejich slovu, když Vám říkají, že je s Váma něco špatně. Pokud jste Vy sami spokojení s tím, jací jste, jen na tom záleží.

Kvůli nikomu se měnit nemusíte - ty správný lidi Vás budou mít rádi i pro Vaše chyby. Věřte mi, mluvím z vlastní zkušenosti. :)


Slothie

65. Den - Půl roku s bláznem

25. listopadu 2017 v 20:54 | Slothie |  Něco jako deník
Dnes mě od rána provázela taková menší krize. Díky tomu, kolik portrétů na zakázku se mi za poslední dobu nahromadilo, jsem si uvědomila, že od té doby, co kreslím spíš kvůli ostatním a ne kvůli sobě, už mě to tolik nebaví. Vždycky jsem o kreslení přemýšlela jako o svým koníčku, ale teď se z něj stala spíš povinnost. A tak by to asi být nemělo. Rozhodla jsem teda prozatím dokončit, co musím, a pak nějakou dobu nepřijímat další objednávky, abych opravdu kreslila jen to, co budu sama chtít a nebyla nervózní z toho, že mě tlačí čas a ještě mi toho spoustu zbývá. Ony ty penízky, který z toho mám, taky nejsou všechno.

Úžasňák jel ráno se ségrou a jejím přítelem do města nakupovat vánoční dárky a já pořád vtipkovala o tom, aby se nevracel bez kytky, když máme dnes teda to půlroční výročí. :D Opravdu jsem si jen dělala srandu, protože nejsem typ, co by nějak vyžadoval dárky, to fakt ne. Mně bohatě stačí to, že se ke mně chová hezky - lepší dárek od něj ani dostat nemůžu. :) Ale on se po pár hodinách opravdu vrátil s kytičkou. ♥ A prý by býval něco koupil, i kdybych se nepřipomněla. :)

Ono je to stejně strašně zvláštní, jak ten čas utíká. Přijde mi, jakoby to bylo včera, když jsme spolu na prvním rande lezli přes plot botanické zahrady, protože jsme se zapovídali moc dlouho a oni nás tam zamčeli. Jak jsme zjistili pár měsíců potom, zamčeli jen hlavní bránu, ale ze zahrady se dali odejít i jiným směrem přes turniket... :D Ale co, aspoň jsme se ujistili, že na naše první rande nikdy nezapomenem.

Pamatuju si taky, jak jsem úžasňáka poprvý přivedla domů a on se seznamoval s mojí mamkou. Ta si, poté, co ho viděla v cyklistickým dresu, neodpustila poznámku o tom, jestli si pamatuju, jak jsem dva týdny nazpátek prohlašovala, že bych nikdy nemohla být s chlapem se zarostlým hrudníkem. :D A pak si k nám na dvorek přišel úžasňák se svou "drátěnkou" (jak my rádi říkáme), která mu čouhala ven zpod trička. :D

Jo, spousta mých zásad šla do háje po tom, co jsem toho blázna poznala. Dřív by asi ani nebyl ten typ kluka, za kterým bych se otočila. Ale tak nějak, po focení, kde jsme se poznali, jsem na něj musela myslet i po cestě domů autobusem. Pak, když jsme si začali psát, jsem sice protáčela oči v sloup nad hrubkami, co byl schopný napsat, ale časem, když jsem ho poznala blíž, mi došlo, že je to úplná prkotina. Došlo mi, že jediný, na čem záleželo, bylo to, jak jsem se v jeho přítomnosti cítila. Už na začátku jsem věděla, že to je něco výjimečnýho. A tak to vnímám pořád.

Takže kašlete na představy, který máte o svým ideálním partnerovi. Jednou Vám do života přijde člověk, kterej Vás přiměje zapomenout na všechny zásady, co jste měli, ale zato se díky němu budete cítit jako ta nejšťastnější osoba na světě. :)

Z Manchesteru Vás zdraví i po 6 měsících pořád stejně bláznivě zamilovaná


Slothie

63. Den - Taky se Vám občas do ničeho nechce?

23. listopadu 2017 v 23:09 | Slothie |  Něco jako deník
Taky Vás občas děsí ta představa, kolik máte povinností? Já jsem za to většinou ráda, protože pak nemám čas myslet na blbosti, ale teď... se mi do ničeho nechce. Příští týden mě čeká dost komplikovaná zakázka na dort (první tady v Anglii!!) a mám obavy, že se nepovede, jak má. Vzhledem k tomu, že ji dělám pro kolegyni z práce, respektive jako dárek jejímu bratranci, kdyby se podařil, mohla bych si v Manchesteru udělat celkem dobrou reklamu.

Jedná se o dort ve tvaru koňské hlavy, který, jak se po rozkrojení ukáže, bude v barvách duhy. S nadšením jsem si tu koupila jedlý barvy, abych dnes zjistila, že vlastně nebarví tak, jak jsem předpokládala. Můj dnešní testovací dort je místo fialové spíš šedivý. Jo, protože nad šedým dortem se vyloženě všem sbíhají sliny! Achjo. Zároveň jsem si asi řekla o dost malou částku, protože dnes po zvážení toho, co všechno bude potřeba, si na tom sotva něco vydělám. Ale měnit cenu, kterou jsem si už nadsadila, se mi nechce. To mi přijde hloupý.

A taky všechno to kreslení, co mě čeká! Jeden portrét mám rozkreslený už asi dva týdny a to mě čekají další čtyři! Jediné, co mě tak trošku popohání, je vidina, že si na tom něco málo vydělám, ale taky to nebude žádná sláva. Obzvlášť teď před Vánocemi jsou ty peníze potřeba. A budou i pak! Nemáte náhodou radu na to, jak se stát milionářem tak za měsíc? Jestli jo, šup sem s ní!

I když mám poslední dobou - hlavně ve všední dny po práci - lenošivou náladu, dnes jsem se překonala. Běžně už toho ve čtvrtky míváme málo, ale protože je zítra BLACK FRIDAY!, byla to dnes ve skladu docela šílenost. Domů jsem přišla unavená, ale hned po nákupu jsem se pustila do pečení, stihla si zašít ponožky, poklidit kuchyň a zabalit nějaký vánoční dárky, abych si zlepšila náladu. A jo, balím už měsíc dopředu. Alespoň něco z toho mála, co už mám. :D

V tuhle dobu už běžně spím, protože tady v Anglii chodíváme spát se slepicema, dnes jsem se ale rozhodla vypsat se ze svých myšlenek, abych tý svojí plný kebuli trošku ulevila. A možná taky proto, abych se unavila ještě víc než už jsem. Byla bych strašně ráda, kdybych zas po dlouhý době spala celou noc. To se mi v Manchesteru stalo snad jen jednou. Postel je tu sice pohodlná, ale mně by se asi stejně líp spalo na tý mojí děsně otravný pružinový matraci v Česku...

Všem, co ponocují a tohle čtou takhle při večeru, přeju krásnou dobrou noc. Zbytku, ať se jim vydaří den, co mají před sebou. :) Pátky jsou koneckonců stejně nejlepší dny v týdnu, ne? :)


Slothie





Co mě nezabilo, mě nikdy ani neposílilo

20. listopadu 2017 v 22:01 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
O půl 7 ráno neochotně vstávám z postele a hážu na sebe stejný tričko, kalhoty i mikinu, co jsem měla předešlý den. Ne, nemůžu si dovolit nosit každý den jiný oblečení, tolik ho nemám. V rychlosti se namaluju - jediný, co používám, je řasenka. Při pohledu do zrcadla se mračím - odraz v něm se mi nelíbí. Nasnídám se, vyčistím si zuby, obleču bundu a jdu na autobus. To je taky jedinej způsob, jak se dostanu do školy, protože do toho našeho zapadákova nic jinýho nejezdí. Na zastávce pozdravím Káju, holčinu, co znám v podstatě od doby, co nosila plíny.

Když přijede autobus, sedám si na svoje oblíbený místo a o vesnici dál se ke mně připojí kamarádka z vedlejší třídy. Je mi 14, ona je o něco starší, a mluví o tom, jak velkýho ho má ten a ten a já se nestačím divit. První pusu za sebou sice mám, ale to je tak všechno.

Ve třídě si sednu vedle Kačky, jedné ze svých dvou nejlepších kamarádek. V průběhu vyučování používáme můj notes k tomu, abychom si psaly vzkazy a učitelky nás tak neokřikovaly, že si povídáme. Prochází nám to. O přestávce pokukuju po klukovi, kterej se mi líbí už od šestý třídy. Samozřejmě je totálně mimo moji ligu.

Spolužačky si neodpouští jízlivé poznámky na mou stranu a já se snažím, aby se mě nějak nedotkly - neúspěšně. Nevybraly si správný období, kdy se do mě takhle pouštět. Je to pár dnů, co jsem přišla o bráchu, ale to ony neví. Ví to jen dvě holky ze třídy - Makyna a Kačka, sedící vedle mě. Ale ta se mě nezastane a já tomu rozumím. Obě jsme tichý povahy a necháme si to líbit. Nevydržím to a pouštím se do spolužačky, která do mě rýpe ze všech nejvíc, vysvětluju jí, že teď na tohle fakt nemám. Když jí sdělím důvod, umlčí ji to. Pro dnešek.

Když se pak vrátím domů, v konverzacích na Facebooku je na mě zase milá. Druhý den ve škole se mi vysmívá jen aby před zbytkem třídy vypadala dobře. A tak to chodí pořád dokola. Když nejsem terčem já, je to některá z mých kamarádek. Přitom jediným důvodem, proč se k nám tak chovají je to, že se jinak oblíkáme, učíme se na testy a nechodíme chlastat... A taky ze sebe musí před ostatníma udělat hrozný frajerky, že jo.


Chtěli jste vědět, jak si pamatuju základní školu já? Přesně takhle! Spousta nepříjemných spolužáků, která pro mě neměla pochopení, hodiny tělocviku, který to ještě ztěžovaly, protože nebyla jediná fyzická aktivita, ve který bych vynikala. A to mi samozřejmě většina třídy dávala pěkně sežrat, obzvlášť tehdy, když kvůli mě prohráli v nějaké míčové hře. To pak byla teprve tragédie! Ovšem tehdy, když si potřebovali opsat domácí úkol - jo, to jsem jim byla dobrá!

Ale nebudu si stěžovat, o to mi tady vůbec nejde. V závěru mi asi zážitky ze základní školy víc daly než vzaly. Ne v tom ohledu, že by mě ta zkušenost posílila nebo tak. Nevěřím na "Co tě nezabije, to tě posílí." Připadá mi, že všechny moje špatný zážitky ve mně akorát vyvolaly větší paranoiu. Jakože pokaždé, když jsem šťastná, někde uvnitř mě, takovej malej otravnej hlásek říká: "Tak, co se po*ere tentokrát?"

Díky základní škole jsem ale poznala svoje nejlepší kamarádky. A věřím tomu, že ty dvě tu pro mě vždycky budou. A tak nějak jsem se asi i poučila v tom, že není dobrý si nechat všechno líbit. Teď bych takový lidi rovnou poslala někam a nedovolila bych, aby se mě jejich slova nějak dotkly.

Na druhou stranu jsem strašně ráda, že už to mám za sebou. Nevrátila bych se tam ani za milion!

A co Vy na základní škole? Byli jste mezi těma oblíbenýma nebo šprťák jako já? :D :) Pokud na základce ještě jste, jaká je situace ve Vaší třídě? Tak či tak, pište do komentářů. :)

Z dočasnýho domova v Manchesteru zdraví pracovně vytížená...


Slothie



58. Den aneb Nejkrásnější den v Anglii

19. listopadu 2017 v 11:39 | Slothie |  Něco jako deník
Víte, před odjezdem do Anglie jsem měla určitá očekávání. Většina nich se tak úplně nenaplnila - jet si sem vydělat peníze už není zdaleka tak dobrý nápad jako býval před lety, na druhou stranu - třeba počasí tu není zas tak špatné, jak všichni tvrdili. Jedna věc, co mě na Manchesteru zklamala nejvíc, byla ale to, že jsem se tu necítila tak šťastná, jak jsem si představovala, vzhledem k tomu, jak dlouho jsem si přála sem jet. Ale včera, to bylo poprvé jiný.

Vyjeli jsme si na výlet do Formby beach. Věřím, že ne každého by to místo okouzlilo, ale mně ano. Poprvé za těch, dnes už 59 dní v Anglii, jsem se tu cítila šťastná a naživu. A když jsem se podívala na úžasňáka po svým boku, bylo mi nádherně. Ten samozřejmě neodolal tomu, aby pořídil spoustu mých fotek a musím říct, že tentokrát se mu opravdu povedly. Tady je malá ukázka, ať můžete posoudit sami.



Já zase hodně točila a dnes ráno jsem se dostala k sestříhání záběrů. Trošku mě štve, že jsem byla nucená točit na mobil (jako největší sklerotik jsem zapomněla nabít kameru a navíc i vzít paměťovou kartu :D ), protože video tak není moc čistý a místy je dost roztřepaný, ale... jsem ráda, že až se jednou ohlídnu, budu mít aspoň pěknou vzpomínku na včerejší den. Video z výletu do Formby beach jsem se rozhodla zveřejnit na Youtube, ne proto, abych získala zhlédnutí nebo tak, jen abych se o ten krásný pocit, který ve mně to místo vyvolalo, mohla podělit i s Vámi (tady je odkaz - https://www.youtube.com/watch?v=LLraWw1_HxU).

Už dřív jsme se s kámoškou snažily točit videa společně, ale jiná, taková, která byla tehdy na české "Youtube scéně" dost populární, ale to už, jak jsem zjistila, není nic pro mě. To, že na ty videa, koukalo jen pár lidí, vem čert. Protože mě ale natáčení baví, mám v plánu v tom, jen pro vlastní potěšení, pokračovat. :)

Stejně je to strašně zvláštní - navštívila jsem už Vídeň, Paříž, strávila jsem 10 dní na Kypru a přesto, mě zatím nejvíc okouzlila pláž v Anglii. :)

A co Vy? Máte taky takové svoje místo? :)

Určitě mi to napište do komentářů, budu se těšit. :)


Slothie

48. Den - Já ho tak miluju!

8. listopadu 2017 v 21:10 | Slothie |  Něco jako deník
Vracím se z práce do svýho současnýho domova v Manchesteru a když vejdu do našeho pokoje, přistihnu úžasňáka, jak leží v posteli a kouká na Malýho prince. Chvilku se zlobím, protože jsem doufala, že na něj někdy koukneme spolu, když nám to včera překazil sekající se přehrávač. Když ale vidím, jak se od filmu nemůže odtrhnout, musím se pousmát. Takhle jsem se tvářila pár měsíců zpátky, když jsem na Malýho prince poprvé koukala já. Pustil se tehdy kvůli malé neteři, ale já jsem byla v podstatě jediná, kdo se dodíval. A stejně tak zaujatě se teď dívá ON.

Místo filmu pozoruju úžasňáka a je mi hrozně fajn. Ono posledních pár dní je vůbec všechno s ním zase nějaký hezčí. Jako bychom se zase vrátili na úplnej začátek našeho vztahu, kdy na mě koukal jako na obrázek a pořád mi říkal krásný věci. Teď je zase takový. Chvíli jsem měla podezření, že se něco stalo a že si tak případný průšvih předem žehlí. Ale to jsem ho podcenila. Prostě si teď nějak víc uvědomuje, co ve mně má a já si to užívám. Užívám si jeho pozornost. Snažím se vrýt si do paměti každou chvilku, kdy se na mě jen tak usmívá, oči mu září a ve tvářích má ty svoje neodolatelný ďolíčky.

Dost často se teď v myšlenkách vracím v čase do chvíle, kdy mi poprvé řekl o svým plánu odletět do zahraničí - na to, jak mi bylo příšerně a jak jsem se díky tomu rozhodla, během pár dní, co jsme spolu chodili, že pokud opravdu někam odjíždí, jedu taky. Vzpomínám na to, jak nad mým rozhodnutím tehdy většina mých známých a rodina kroutily hlavou. "Nevíš, co se do té doby stane. Třeba se rozejdete." Jiní říkali, že se pak určitě rozejdeme v Anglii. Uznávám, že jsme se tu ze začátku hádali dost často, ale teď mám pocit, že nás odjezd do Manchesteru spíš sblížil.

Po zhlídnutí filmu jsme se šli projít ven a úžasňák mluvil o tom, co se bude dít, až se vrátíme do Česka, mluvil o tom, kde bychom mohli bydlet, o tom, jak si mě chce vzít! A já jsem za tohle všechno tak moc vděčná, víte? Dokážu si to všechno představit. Vidím nás dva, jak se zabydlujeme v prvním patře našeho rodinnýho domu - tam, kde bydlel táta předtím než se rozhodl odstěhovat. Dokážu si představit, jak na mě čeká na konci uličky a já se slzama v očích, oblečená v bílým, jdu k němu, zatímco moje krásný neteřinky - družičky - přede mnou rozhazují okvětní plátky růží. Dokonce nás vidím jako rodiče, mně jako tu hodnou, rozmazlující mámu, úžasňáka jako přísnýho, ale milujícího tátu. Věřím, že to všechno jednou budeme mít. Věřím, že se vezmeme, budeme mít děti, vychováme je a v to, že spolu zestárneme. S jistotou vím, že není nikdo jinej, s kým bych tohle chtěla víc. Není nikdo jinej, s kým bych chtěla být napořád. A i když si spousta z vás může myslet, že jsem hrozně naivní, že tohle zní jako pohádka nebo děj romantickýho filmu - že žádný svoje NAVŽDY mít nebudeme, já jsem si tímhle jistá. Vím, že úžasňák je ten pravej a že nám bylo souzený se potkat. A i když byly chvíle, kdy jsem nevěřila na HAPPY END, my ho mít budem. :)


Slothie