Den šestnáctý - ani slovo

8. října 2017 v 15:00 | Slothie |  Něco jako deník
Otvírám notebook, přemýšlím, jestli má smysl mu psát. Stejně si jeho e-mailovou adresou nejsem jistá. A už vůbec si nejsem jistá tím, že by chtěl číst to, co mám na srdci. Od chvíle, kdy jsem odletěla z České republiky, se ani neobtěžoval mi napsat, natož zavolat. A když mu při videohovoru se ségrou, moje neteř zanesla mobil, vlastně mi ani neměl co říct. Neměla bych dopustit, aby mě to trápilo, ale trápí. Pořád mě to trápí i po všech těch letech, kdy jsem beznadějně čekala na jakýkoliv projev jeho lásky ke mně. Po všech těch letech jsem to s ním ještě nevzdala.

Otec se odstěhoval z domu pár dní po mém odletu do Anglie. Mamka mu už nějakou dobu chtěla říct, ať odejde, ale nedostala šanci, předběhl ji. Byla to jeho volba. A ani neřekl proč. Neobtěžoval se mi to říct. Jen dodal, že mi to vysvětlí mamka. Chtěla bych pochopit, co se mu odehrává v hlavě, víte? Zajímá mě, jestli vůbec k někomu něco cítí, jestli je nějaké lásky schopen. Chci odpovědi, který nejspíš nedostanu. Takže co mám dělat? Mám mu napsat ten pitomej e-mail, na kterej se stejně nebude obtěžovat odepsat? Mám mu zavolat, i když vím, že ať se budu chtít zeptat na cokoliv, nejspíš se rozbrečím? Nebo bych se měla, pro jednou, smířit s tím, že je to někdy lepší neplýtvat časem na ty, kteří si pro mě nenajdou ani vteřinu?


Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama