Říjen 2017

Den šestnáctý - ani slovo

8. října 2017 v 15:00 | Slothie |  Něco jako deník
Otvírám notebook, přemýšlím, jestli má smysl mu psát. Stejně si jeho e-mailovou adresou nejsem jistá. A už vůbec si nejsem jistá tím, že by chtěl číst to, co mám na srdci. Od chvíle, kdy jsem odletěla z České republiky, se ani neobtěžoval mi napsat, natož zavolat. A když mu při videohovoru se ségrou, moje neteř zanesla mobil, vlastně mi ani neměl co říct. Neměla bych dopustit, aby mě to trápilo, ale trápí. Pořád mě to trápí i po všech těch letech, kdy jsem beznadějně čekala na jakýkoliv projev jeho lásky ke mně. Po všech těch letech jsem to s ním ještě nevzdala.

Otec se odstěhoval z domu pár dní po mém odletu do Anglie. Mamka mu už nějakou dobu chtěla říct, ať odejde, ale nedostala šanci, předběhl ji. Byla to jeho volba. A ani neřekl proč. Neobtěžoval se mi to říct. Jen dodal, že mi to vysvětlí mamka. Chtěla bych pochopit, co se mu odehrává v hlavě, víte? Zajímá mě, jestli vůbec k někomu něco cítí, jestli je nějaké lásky schopen. Chci odpovědi, který nejspíš nedostanu. Takže co mám dělat? Mám mu napsat ten pitomej e-mail, na kterej se stejně nebude obtěžovat odepsat? Mám mu zavolat, i když vím, že ať se budu chtít zeptat na cokoliv, nejspíš se rozbrečím? Nebo bych se měla, pro jednou, smířit s tím, že je to někdy lepší neplýtvat časem na ty, kteří si pro mě nenajdou ani vteřinu?


Slothie

Den patnáctý - moje druhé "doma"

7. října 2017 v 16:00 | Slothie |  Něco jako deník
Slibovala jsem sama sobě, že sem budu psát aspoň třikrát do týdne, ale to očividně nejde, takže zase podám hlášení za posledních pár dnů. Hned po prvním víkendu v Manchesteru se nám oběma s úžasňákem podařilo najít práci, takže od pondělí 2. října oba pracujeme - úžasňák kvůli nedostatku znalosti angličtiny v hotelu jako "pokojská" a já ve skladu s oblečením, kde si angličtinu rozhodně nezlepším, protože ve srovnání s kolegy jsem na tom podstatně líp. Ale to nevadí. Kvůli zlepšování jazyka jsem sem přece nejela.

Takže jo, díky tomu, že teď máme nějakej režim, to tu utíká o poznání líp. A není to všechno tak náročný, jak jsem si myslela. I v práci je všechno lehce pochopitelný, jen tu zručnost nemám ještě takovou, jak někteří kolegové.

Ve Wythenshawe se mi vlastně i líbí. Není to moc rušná část Manchesteru, do práce to mám 10 minut pěšky... ale pokaždé, když jedeme do centra, cítím, že to není ono. Že to není místo, kde bych chtěla strávit celej život. Úžasňáka fascinují všechny ty mrakodrapy, luxusní obchody, architektura, ale já vidím jen ty převoněný britský holky s šílenou vrstvou make-upu na obličeji, jak se procházejí na vysokých podpatkách, jakoby jim patřil celej svět. Vím, že tohle není místo pro mě, že nikdy nebudu vypadat jako ony a vlastně ani nechci. Cítím, že sem do velkýho města, jakožto holka z vesnice, prostě nezapadám.

Včera, když jsme byli v centru, mě úžasňák úplně odrovnal. Řekl, že si tam jednou zajedeme na večeři a zasnoubíme se. Při té představě jsem vážně málem odpadla. Později, spíš z legrace, dodal, že tady chce zůstat dýl a že já půjdu tam, kam půjde on. Vím, že to nemyslel vážně, ale najednou mě popadl strach z toho, že jedinej důvod, proč by se vůbec zasnoubit chtěl, je proto, aby se ujistil, že mu nikam nezmizím. Aby se ujistil, že když bude chtít zůstat v Anglii dýl než já, zůstanu kvůli němu taky. Ale tak to nechci. Chci si ho jednou vzít, protože ho miluju, ne proto, abych se ujistila, že za mnou půjde kamkoliv půjdu já.

Problém je v tom, že ač vím, že díky pár měsícům nebo třeba roku, dvěma tady, se můžu mít opravdu dobře, moje srdce je v Česku. Chci tady nějakou dobu zůstat kvůli vydělání pěněz do začátku, taky abych finančně pomohla mamce, ale nemůžu si pomoct... Pořád si myslím, že obklopena lidmi doma v Česku, těmi, které zbožňuju, bych mohla být mnohem šťastnější, i kdybych měla jen nějakou mizerně placenou práci.

Ale nevím, zároveň jsem se tak nějak přistihla, jak bytu v Manchesteru říkám "doma". Nemůže mi sem prostě někdo přestěhovat celou rodinu a kamarády? To by vyřešilo úplně všechno. :D :)

Slothie