Říjen 2017

Den 37. - Ani nevím, kde začít

28. října 2017 v 16:37 | Slothie |  Něco jako deník
Přiznejme si, že to psaní v poslední době šíleně flákám, ale na druhou stranu - fakt to není schválně. Po příjezdu sem do Manchesteru jsem pochopila, že to opravdu není snadný stíhat všechno, co máte v plánu. Člověk by řekl, že to vzhledem k tomu, že mám zatím tři dny v týdnu volný, bude hračka, ale připadá mi, že tu ten čas utíká nějak rychleji nebo co.

Je strašně těžký popsat náš život tady. Rozhodně je jinej než byl v České republice a nemyslím si, že jen proto, že spolu už oficiálně bydlíme. Prostě je to jiný. Jsme obklopení jinýma lidma, spolíhat se musíme opravdu jen na sebe, ale hlavně tu je pořád, co řešit. Některý starosti z Česka nás sem nemilosrdně pronásledují, ale postupně se nám daří je řešit, což je super. Těším se na to, až naše jediná starost tady bude placení nájmu... Už aby to bylo. A taky kamarádi a rodina mi tu strašně chybí. Třeba lidi v práci jsou fajn, ale ti jsou jediní, koho jsem tu zatím poznala a nemyslím si, že zatím kohokoliv z nich můžu počítat mezi svoje kamarády, i když bych ráda, časem. No a co se šéfa týče - škoda mluvit - z toho se klube pěknej vůl, ale co se dá dělat, že jo? Novou práci budu hledat až příští rok, do Vánoc to tam nějak doklepu.

Na začátku listopadu budu z výplaty hned kupovat letenky do ČR, abych, jak jsem slíbila, mohla strávit Vánoce i s úžasňákem doma s rodinou. Budu Vám asi muset vždycky říct, o kterým domovu vlastně mluvím, protože teď, tak nějak, mám dva, což je strašně zvláštní.

Od doby, kdy jsem psala poslední článek, se toho dost změnilo. Nebudu mluvit o těch negativních věcech, který mi tu citově dávali dost zabrat, ale zmíním tu jednu pozitivní, která mi zlepšila náladu. Táta se mi sám od sebe ozval. Sám od sebe se zeptal, jak se mi daří a informoval mě o tom, jak se teď, když už bydlí sám, musí učit vařit, prát, žehlit... A já si nemohla pomoct, připadalo mi, že mi píše jinak, že se možná změnil.

Dnes jsem mu psala k narozeninám a trošku mě naštval tím, že se ptal, co je novýho doma. Ne, tady u mě v Manchesteru, ale doma v Česku. Nejsem ten správnej člověk, kterej by mu to měl říkat nebo psát. To se musí ptát jiných, ale do toho se mu samozřejmě nechce.

Jinak poznatky z dneška - počasí úplně šílený (a to jsem měla v plánu jít běhat!), takže jsem dnes vstávala v 10, což je poprvý za tu dobu v Anglii, kdy jsem se vyhrabala z postele až tak pozdě. Tři hodiny jsem se věnovala prvnímu portrétu na zakázku, co tu mám, a teď jen čekám, až se mi úžasňák vrátí z práce.

Moc se omlouvám, že je dnešní článek takový rozlítaný, ale to jsou tak nějak i moje myšlenky poslední dobou. Člověk by řekl, že po nějakým čase stráveným v Manchesteru, budu mít spoustu inspirace, ale místo toho to jde s mým psaním tak nějak z kopce. Pořád toho mám spoustu, co chci říct, ale rozumně ta slova nacpat do vět je čím dál těžší.

Snad se to časem spraví.


Slothie

Den šestnáctý - ani slovo

8. října 2017 v 15:00 | Slothie |  Něco jako deník
Otvírám notebook, přemýšlím, jestli má smysl mu psát. Stejně si jeho e-mailovou adresou nejsem jistá. A už vůbec si nejsem jistá tím, že by chtěl číst to, co mám na srdci. Od chvíle, kdy jsem odletěla z České republiky, se ani neobtěžoval mi napsat, natož zavolat. A když mu při videohovoru se ségrou, moje neteř zanesla mobil, vlastně mi ani neměl co říct. Neměla bych dopustit, aby mě to trápilo, ale trápí. Pořád mě to trápí i po všech těch letech, kdy jsem beznadějně čekala na jakýkoliv projev jeho lásky ke mně. Po všech těch letech jsem to s ním ještě nevzdala.

Otec se odstěhoval z domu pár dní po mém odletu do Anglie. Mamka mu už nějakou dobu chtěla říct, ať odejde, ale nedostala šanci, předběhl ji. Byla to jeho volba. A ani neřekl proč. Neobtěžoval se mi to říct. Jen dodal, že mi to vysvětlí mamka. Chtěla bych pochopit, co se mu odehrává v hlavě, víte? Zajímá mě, jestli vůbec k někomu něco cítí, jestli je nějaké lásky schopen. Chci odpovědi, který nejspíš nedostanu. Takže co mám dělat? Mám mu napsat ten pitomej e-mail, na kterej se stejně nebude obtěžovat odepsat? Mám mu zavolat, i když vím, že ať se budu chtít zeptat na cokoliv, nejspíš se rozbrečím? Nebo bych se měla, pro jednou, smířit s tím, že je to někdy lepší neplýtvat časem na ty, kteří si pro mě nenajdou ani vteřinu?


Slothie

Den patnáctý - moje druhé "doma"

7. října 2017 v 16:00 | Slothie |  Něco jako deník
Slibovala jsem sama sobě, že sem budu psát aspoň třikrát do týdne, ale to očividně nejde, takže zase podám hlášení za posledních pár dnů. Hned po prvním víkendu v Manchesteru se nám oběma s úžasňákem podařilo najít práci, takže od pondělí 2. října oba pracujeme - úžasňák kvůli nedostatku znalosti angličtiny v hotelu jako "pokojská" a já ve skladu s oblečením, kde si angličtinu rozhodně nezlepším, protože ve srovnání s kolegy jsem na tom podstatně líp. Ale to nevadí. Kvůli zlepšování jazyka jsem sem přece nejela.

Takže jo, díky tomu, že teď máme nějakej režim, to tu utíká o poznání líp. A není to všechno tak náročný, jak jsem si myslela. I v práci je všechno lehce pochopitelný, jen tu zručnost nemám ještě takovou, jak někteří kolegové.

Ve Wythenshawe se mi vlastně i líbí. Není to moc rušná část Manchesteru, do práce to mám 10 minut pěšky... ale pokaždé, když jedeme do centra, cítím, že to není ono. Že to není místo, kde bych chtěla strávit celej život. Úžasňáka fascinují všechny ty mrakodrapy, luxusní obchody, architektura, ale já vidím jen ty převoněný britský holky s šílenou vrstvou make-upu na obličeji, jak se procházejí na vysokých podpatkách, jakoby jim patřil celej svět. Vím, že tohle není místo pro mě, že nikdy nebudu vypadat jako ony a vlastně ani nechci. Cítím, že sem do velkýho města, jakožto holka z vesnice, prostě nezapadám.

Včera, když jsme byli v centru, mě úžasňák úplně odrovnal. Řekl, že si tam jednou zajedeme na večeři a zasnoubíme se. Při té představě jsem vážně málem odpadla. Později, spíš z legrace, dodal, že tady chce zůstat dýl a že já půjdu tam, kam půjde on. Vím, že to nemyslel vážně, ale najednou mě popadl strach z toho, že jedinej důvod, proč by se vůbec zasnoubit chtěl, je proto, aby se ujistil, že mu nikam nezmizím. Aby se ujistil, že když bude chtít zůstat v Anglii dýl než já, zůstanu kvůli němu taky. Ale tak to nechci. Chci si ho jednou vzít, protože ho miluju, ne proto, abych se ujistila, že za mnou půjde kamkoliv půjdu já.

Problém je v tom, že ač vím, že díky pár měsícům nebo třeba roku, dvěma tady, se můžu mít opravdu dobře, moje srdce je v Česku. Chci tady nějakou dobu zůstat kvůli vydělání pěněz do začátku, taky abych finančně pomohla mamce, ale nemůžu si pomoct... Pořád si myslím, že obklopena lidmi doma v Česku, těmi, které zbožňuju, bych mohla být mnohem šťastnější, i kdybych měla jen nějakou mizerně placenou práci.

Ale nevím, zároveň jsem se tak nějak přistihla, jak bytu v Manchesteru říkám "doma". Nemůže mi sem prostě někdo přestěhovat celou rodinu a kamarády? To by vyřešilo úplně všechno. :D :)

Slothie