Nové začátky v Manchesteru - den třetí

25. září 2017 v 17:25 | Slothie |  Něco jako deník
Měla jsem v plánu psát svoje první dojmy z Manchesteru hned po příletu, ale věc se má tak, že hned od začátku je tu tolik zařizování, že na psaní nebyl čas, ani nálada. Ale dnes, už třetí den v Manchesteru jsem se rozhodla to všechno dodatečně shrnout. :)

Mohla bych napsat stránky textu o tom, jak strašně těžký pro mě bylo loučení s rodinou a mojí nejlepší kámoškou, ale neudělám to. Jednak je pro mě citově náročný na to vzpomínat, jednak by Vás ani nebavilo ty slohovky číst. :D Ale řeknu Vám jedno, loučení je na ho*** a opravdu si něčím takovým už nechci znova projít. Uklidňuje mě jen to, že nejsem jediná citlivka, kterou to dohnalo až k slzám.

Abyste pochopili, PROČ bylo pro mě tak náročný odjet do jiný země (byť je to zatím s jistotou jen na tři měsíce) - rodina pro mě vždycky byla všechno, takže přestože mě Anglie lákala už snad od devátý třídy, nikdy jsem neodjela, protože doma se pořád něco dělo. Jednou byla ségra těhotná a já nechtěla být pryč, až se to malý narodí. Pak mě mamka odmítala pustit samotnou, pak tohle, pak tamto. A pravda je taková, že teď byla úplně nejmíň vhodná situace k odjezdu, vzhledem k tomu, že mamka je nemocná, stres jí přitěžuje, do toho se můj otec rozhodl sám odstěhovat dva dny před naším odletem, do toho dost možná přijedu zpátky před Vánocema a zjistím, že fenka, kterou mám od 8 let, už nežije... Achjo.

Zkrátka, ne nechtělo se mi pryč, ale jelikož jsme se s úžasňákem zařekli, že si na náš společnej život chceme vydělat nějaký penízky a jelikož byly letenky už koupený, couvnout prostě nešlo. Teda, šlo by, ale vzdát se, to by bylo moc snadný.

Takže nás v pátek - po neuvěřitelně těžkým loučení - ségra odvezla na vlakový nádraží, my dojeli vlakem do Prahy a tam pak z hlavního nádraží na letiště. Já si před kontrolou na letišti neuvědomila, že mám kovový cvočky na tkaničkách od bot, takže si mě pěkně osahali, zuli mě z bot, takže docela sranda no. :D Těsně před odletem jsme s úžasňákem zjistili, že vlastně každej sedíme na úplně opačný straně letadla a že nejsme tak o pět řad od sebe, jak jsme si naivně mysleli (to víte, kupovali jsme už poslední letenky :D ), ale v závěru jsem byla tak unavená, že mi to ani nevadilo, protože jsem celou dobu v letadle usínala. Ani ke čtení Malýho prince, jak bylo původně v plánu, jsem se nedostala.

Po přistání v Liverpoolu přišly první nervíky, protože mně ani úžasňákovi nešel signál - ne nevěděli jsme, kde v mobilu zapnout roaming a u něj to mělo ještě jiný důvody, ale tím Vás nebudu zatěžovat. Ale právě proto, že jsme se nemohli nikomu dovolat, jsme stresovali z toho, že nás nikde na letišti nečekala úžasňákova ségra, jak bylo domluveno.

Naštěstí se asi po půl hodině ukázala i s přítelem, a tak jsme byli o trochu klidnější. Teda, jak kdo z nás. Celou cestu vlakem, letadlem i autem z Liverpoolu do Manchesteru jsem myslela na to, co je a bude doma. Po prvním hovoru s mamkou z novýho bytu (ten je mimochodem parádní!) mi bylo ještě hůř. I následující den to na mě všichni museli vidět. Bála jsem se, že ubližuju člověku, kterej tu pro mě vždycky byl, a to mě ničilo. Takže i během návštěvy jednoho velikýho nákupního centra, ze kterýho byl úžasňák úplně na větvi, jsem se skoro neusmála, protože mi prostě do smíchu nebylo. A ta představa, že ten pocit budu mít až do Vánoc než přijedu domů, mě šíleně děsila.

Druhý den v Manchesteru (včera) to bylo o poznání lepší. Při hovoru s mamkou jsem viděla, že se směje a bylo mi líp. Dnes, vzhledem k tomu, že si práci teprve hledám (úžasňák ji má tak v podstatě jistou), mám pořád ještě obavy z toho, jak všechno bude, nejenom ohledně práce, ale taky toho našeho společnýho soužití s úžasňákovou ségrou a jejím přítelem. Vím, že se budeme vzájemně hádat, protože úžasňák se ségrou to stihli už včera a my dva se dnes taky pohádali. Vím, že je to o zvyku a taky, že to všechno chce čas, ale já jsem tak hrozně netrpělivá, víte?

Jen doufám, že to všechno bude časem lepší. A taky už hrozně potřebuju chodit do práce, mít nějakej režim nebo se tady zblázním. Jak se něco změní, zase podám hlášení.

Dnes je tu celej den pod mrakem, takže se mi chce už od rána strašně spát a už ani kafe nezabírá. Nemáte nějakej recept na to, jak se udržet vzhůru i bez energeťáku? :D Kdyžtak poraďte, prosím. Jinak tu celý tři měsíce prospím. :D


Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama