#14daysleft

7. září 2017 v 19:42 | Slothie |  Něco jako deník
Když jsme poprvé s jistotou věděli, že do Manchesteru odletíme, cítila jsem toho spoustu najednou - strach, obavy, zvědavost, nadšení... Teď, jak se odlet pomalu blíží, strach převahuje víc než bych svému okolí chtěla přiznat. Navíc se toho tady teď děje tolik...

Včera jsem na břiše naší třináctileté fenky našla tři bulky - s největší pravděpodobností nádory na mléčných žlázách a to mě dost zaskočilo. Při představě, že odletím a při našem návratu před Vánocemi už tu nebude, jsem se rozbrečela a plačtivá nálada se mě pak držela skoro až do večera. V průběhu dne jsme řešili, co s tím, kterého veterináře zavolat, ale na žádném řešení jsme se v podstatě neshodli.

Dnes tahle diskuze pokračovala a došli jsme k tomu závěru, že zítra na jednu z klinik zavoláme, abychom zjistili, zda jde histologie nádorů provést i bez narkózy, protože tu by ve svém věku Bělina určitě nepřežila (mimochodem, kdyby někdo věděl nebo se pohyboval v oddělení veterinární medicíny, budu vděčná za jakékoliv info). Bylo mi řečeno, kterého veterináře nevolat - postaršího, sama s ním nemám dobré zkušenosti - protože by s jistotou řekl, že léčba nemá smysl, že ji máme rovnou utratit. Kamarádka pejskařka poradila, že pokud naše fenka trpí bolestmi, což zatím nepozoruju, spíš jen to, jak je pořád unavená, můžeme jí od bolesti pomoct i marihuanou.

Do toho všeho jsem dnes v rámci loučení se s lidmi, které mám ráda, než na x měsíců (minimálně) odletím, byla na návštěvě u tety - otcovy sestry. Odjakživa jsme dobře vycházely, ačkoliv jsme se, co si pamatuju, vídaly spíš jen o víkendech u babičky, kam všechny její děti (můj otec a dvě tety) jezdily na oběd a já se k nim občas přidala. Dnes jsem snad po sto letech byla u ní doma a probraly jsme toho tolik, že to mě samotnou šokovalo.

Mluvili jsme o mém otci, o tom, jaký spolu máme vztah a já se zas neubránila slzám, protože tohle je pro mě další šíleně citlivý téma. Řekla jsem jí o tom, jak všem svým kamarádům tvrdí, že o mě má strach, ale do očí by mi podobnou věc v životě nepřiznal. Ona začala mluvit o všem, co se v poslední době v mém životě událo, o tom, co jsem jí neřekla osobně, co věděla jen od něj a mě překvapilo, jak moc toho bylo. Prý se mnou pořád chlubí. Prý ať si nemyslím, že by mu na mě nezáleželo. Teta v podstatě naznačila, že já jsem pro něj na prvním místě. Jenže ono se tomu hrozně těžko věří po tom všem, co vídám dnes a denně doma. Když jsem od tety odcházela, poprvé v životě jsem ji viděla se slzami v očích, poprvé v životě (aspoň, co si pamatuju) jsem se neubránila tomu ji obejmout. Musela jsem.

Zároveň jsem si díky tomu dneska uvědomila, jak jsem spoustě lidem okolo nedala příležitost mě opravdu poznat. Třeba právě ona byla hrozně překvapená nad tím, jakou radost jsem měla z tužek, které si spolu s předkreslenou krajinkou objednala a které mi v rámci dnešní návštěvy dala, protože jí doma jen ležely a já je dokázala ocenit víc než ona. Nevěděla jsem, že nejsem náročná, nevěděla, že se raduju opravdu i z maličkostí.

Je mi z toho všeho najednou nějak hrozně smutno. Měla jsem na krajíčku, když jsem se loučila s tetou, kterou sotva vídám, ale na které mi i přesto záleží. Jak sakra se budu loučit se svou nejlepší kámoškou, natož s mamkou a sourozenci, které vídám skoro denně? Proboha, vždyť mě klepne!

Do toho všeho spousta zařizování a zakázek, na který nechci ani pomyslet a mám z toho všeho hlavu jak balón. Proč to všechno musí být tak těžký? A proboha - je to mnou nebo je loučení vždycky tak zatraceně těžký?!



Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama