Září 2017

Nové začátky v Manchesteru - den třetí

25. září 2017 v 17:25 | Slothie |  Něco jako deník
Měla jsem v plánu psát svoje první dojmy z Manchesteru hned po příletu, ale věc se má tak, že hned od začátku je tu tolik zařizování, že na psaní nebyl čas, ani nálada. Ale dnes, už třetí den v Manchesteru jsem se rozhodla to všechno dodatečně shrnout. :)

Mohla bych napsat stránky textu o tom, jak strašně těžký pro mě bylo loučení s rodinou a mojí nejlepší kámoškou, ale neudělám to. Jednak je pro mě citově náročný na to vzpomínat, jednak by Vás ani nebavilo ty slohovky číst. :D Ale řeknu Vám jedno, loučení je na ho*** a opravdu si něčím takovým už nechci znova projít. Uklidňuje mě jen to, že nejsem jediná citlivka, kterou to dohnalo až k slzám.

Abyste pochopili, PROČ bylo pro mě tak náročný odjet do jiný země (byť je to zatím s jistotou jen na tři měsíce) - rodina pro mě vždycky byla všechno, takže přestože mě Anglie lákala už snad od devátý třídy, nikdy jsem neodjela, protože doma se pořád něco dělo. Jednou byla ségra těhotná a já nechtěla být pryč, až se to malý narodí. Pak mě mamka odmítala pustit samotnou, pak tohle, pak tamto. A pravda je taková, že teď byla úplně nejmíň vhodná situace k odjezdu, vzhledem k tomu, že mamka je nemocná, stres jí přitěžuje, do toho se můj otec rozhodl sám odstěhovat dva dny před naším odletem, do toho dost možná přijedu zpátky před Vánocema a zjistím, že fenka, kterou mám od 8 let, už nežije... Achjo.

Zkrátka, ne nechtělo se mi pryč, ale jelikož jsme se s úžasňákem zařekli, že si na náš společnej život chceme vydělat nějaký penízky a jelikož byly letenky už koupený, couvnout prostě nešlo. Teda, šlo by, ale vzdát se, to by bylo moc snadný.

Takže nás v pátek - po neuvěřitelně těžkým loučení - ségra odvezla na vlakový nádraží, my dojeli vlakem do Prahy a tam pak z hlavního nádraží na letiště. Já si před kontrolou na letišti neuvědomila, že mám kovový cvočky na tkaničkách od bot, takže si mě pěkně osahali, zuli mě z bot, takže docela sranda no. :D Těsně před odletem jsme s úžasňákem zjistili, že vlastně každej sedíme na úplně opačný straně letadla a že nejsme tak o pět řad od sebe, jak jsme si naivně mysleli (to víte, kupovali jsme už poslední letenky :D ), ale v závěru jsem byla tak unavená, že mi to ani nevadilo, protože jsem celou dobu v letadle usínala. Ani ke čtení Malýho prince, jak bylo původně v plánu, jsem se nedostala.

Po přistání v Liverpoolu přišly první nervíky, protože mně ani úžasňákovi nešel signál - ne nevěděli jsme, kde v mobilu zapnout roaming a u něj to mělo ještě jiný důvody, ale tím Vás nebudu zatěžovat. Ale právě proto, že jsme se nemohli nikomu dovolat, jsme stresovali z toho, že nás nikde na letišti nečekala úžasňákova ségra, jak bylo domluveno.

Naštěstí se asi po půl hodině ukázala i s přítelem, a tak jsme byli o trochu klidnější. Teda, jak kdo z nás. Celou cestu vlakem, letadlem i autem z Liverpoolu do Manchesteru jsem myslela na to, co je a bude doma. Po prvním hovoru s mamkou z novýho bytu (ten je mimochodem parádní!) mi bylo ještě hůř. I následující den to na mě všichni museli vidět. Bála jsem se, že ubližuju člověku, kterej tu pro mě vždycky byl, a to mě ničilo. Takže i během návštěvy jednoho velikýho nákupního centra, ze kterýho byl úžasňák úplně na větvi, jsem se skoro neusmála, protože mi prostě do smíchu nebylo. A ta představa, že ten pocit budu mít až do Vánoc než přijedu domů, mě šíleně děsila.

Druhý den v Manchesteru (včera) to bylo o poznání lepší. Při hovoru s mamkou jsem viděla, že se směje a bylo mi líp. Dnes, vzhledem k tomu, že si práci teprve hledám (úžasňák ji má tak v podstatě jistou), mám pořád ještě obavy z toho, jak všechno bude, nejenom ohledně práce, ale taky toho našeho společnýho soužití s úžasňákovou ségrou a jejím přítelem. Vím, že se budeme vzájemně hádat, protože úžasňák se ségrou to stihli už včera a my dva se dnes taky pohádali. Vím, že je to o zvyku a taky, že to všechno chce čas, ale já jsem tak hrozně netrpělivá, víte?

Jen doufám, že to všechno bude časem lepší. A taky už hrozně potřebuju chodit do práce, mít nějakej režim nebo se tady zblázním. Jak se něco změní, zase podám hlášení.

Dnes je tu celej den pod mrakem, takže se mi chce už od rána strašně spát a už ani kafe nezabírá. Nemáte nějakej recept na to, jak se udržet vzhůru i bez energeťáku? :D Kdyžtak poraďte, prosím. Jinak tu celý tři měsíce prospím. :D


Slothie

#14daysleft

7. září 2017 v 19:42 | Slothie |  Něco jako deník
Když jsme poprvé s jistotou věděli, že do Manchesteru odletíme, cítila jsem toho spoustu najednou - strach, obavy, zvědavost, nadšení... Teď, jak se odlet pomalu blíží, strach převahuje víc než bych svému okolí chtěla přiznat. Navíc se toho tady teď děje tolik...

Včera jsem na břiše naší třináctileté fenky našla tři bulky - s největší pravděpodobností nádory na mléčných žlázách a to mě dost zaskočilo. Při představě, že odletím a při našem návratu před Vánocemi už tu nebude, jsem se rozbrečela a plačtivá nálada se mě pak držela skoro až do večera. V průběhu dne jsme řešili, co s tím, kterého veterináře zavolat, ale na žádném řešení jsme se v podstatě neshodli.

Dnes tahle diskuze pokračovala a došli jsme k tomu závěru, že zítra na jednu z klinik zavoláme, abychom zjistili, zda jde histologie nádorů provést i bez narkózy, protože tu by ve svém věku Bělina určitě nepřežila (mimochodem, kdyby někdo věděl nebo se pohyboval v oddělení veterinární medicíny, budu vděčná za jakékoliv info). Bylo mi řečeno, kterého veterináře nevolat - postaršího, sama s ním nemám dobré zkušenosti - protože by s jistotou řekl, že léčba nemá smysl, že ji máme rovnou utratit. Kamarádka pejskařka poradila, že pokud naše fenka trpí bolestmi, což zatím nepozoruju, spíš jen to, jak je pořád unavená, můžeme jí od bolesti pomoct i marihuanou.

Do toho všeho jsem dnes v rámci loučení se s lidmi, které mám ráda, než na x měsíců (minimálně) odletím, byla na návštěvě u tety - otcovy sestry. Odjakživa jsme dobře vycházely, ačkoliv jsme se, co si pamatuju, vídaly spíš jen o víkendech u babičky, kam všechny její děti (můj otec a dvě tety) jezdily na oběd a já se k nim občas přidala. Dnes jsem snad po sto letech byla u ní doma a probraly jsme toho tolik, že to mě samotnou šokovalo.

Mluvili jsme o mém otci, o tom, jaký spolu máme vztah a já se zas neubránila slzám, protože tohle je pro mě další šíleně citlivý téma. Řekla jsem jí o tom, jak všem svým kamarádům tvrdí, že o mě má strach, ale do očí by mi podobnou věc v životě nepřiznal. Ona začala mluvit o všem, co se v poslední době v mém životě událo, o tom, co jsem jí neřekla osobně, co věděla jen od něj a mě překvapilo, jak moc toho bylo. Prý se mnou pořád chlubí. Prý ať si nemyslím, že by mu na mě nezáleželo. Teta v podstatě naznačila, že já jsem pro něj na prvním místě. Jenže ono se tomu hrozně těžko věří po tom všem, co vídám dnes a denně doma. Když jsem od tety odcházela, poprvé v životě jsem ji viděla se slzami v očích, poprvé v životě (aspoň, co si pamatuju) jsem se neubránila tomu ji obejmout. Musela jsem.

Zároveň jsem si díky tomu dneska uvědomila, jak jsem spoustě lidem okolo nedala příležitost mě opravdu poznat. Třeba právě ona byla hrozně překvapená nad tím, jakou radost jsem měla z tužek, které si spolu s předkreslenou krajinkou objednala a které mi v rámci dnešní návštěvy dala, protože jí doma jen ležely a já je dokázala ocenit víc než ona. Nevěděla jsem, že nejsem náročná, nevěděla, že se raduju opravdu i z maličkostí.

Je mi z toho všeho najednou nějak hrozně smutno. Měla jsem na krajíčku, když jsem se loučila s tetou, kterou sotva vídám, ale na které mi i přesto záleží. Jak sakra se budu loučit se svou nejlepší kámoškou, natož s mamkou a sourozenci, které vídám skoro denně? Proboha, vždyť mě klepne!

Do toho všeho spousta zařizování a zakázek, na který nechci ani pomyslet a mám z toho všeho hlavu jak balón. Proč to všechno musí být tak těžký? A proboha - je to mnou nebo je loučení vždycky tak zatraceně těžký?!



Slothie

#18daysleft

3. září 2017 v 18:00 | Slothie |  Něco jako deník
Poslední dobou pořád přemýšlím nad něčím kreativním, do čeho bych se mohla pustit, čím se zabavím ve chvílích, kdy budu mít potřebu nějak vyjadřovat svoje emoce. Přemýšlela jsem nad napsáním knížky - románu, nad obrázkovou knížkou pro svoje neteře, nad obrázkovou knížkou s popisky, - pro úžasňáka, kde bych sepsala všechny důvody, proč ho miluju (z toho nápadu prozatím sešlo, ač se k němu možná vrátím).

Tento týden došlo k jedné smutné události týkající se mojí a úžasňákovy společné kamarádky a já se cítila šíleně provinile, když mě ve spojitosti s tím napadl dost zajímavý námět na napsání knížky. Ale nepřijde mi správný inspirovat se něčí bolestí.

Dnes ráno jsem si řekla, že prostě přenesu na papír všechno, co ze mě udělalo člověka, kterým jsem. Ale není to hrozně egoistický kreslit věci, co se týkají jen mě? A i když těch událostí, i těch bolestivých bylo hrozně moc a napadala mě spousta způsobů, jak to všechno pojmout, došla jsem k tomu závěru, že bude lepší nakreslit knížku o lidech, kteří mě nějak ovlivnili, ať už pozitivně nebo negativně.

Prvním člověkem, kterýho jsem nakreslila je moje mamka. Ta za mě bojovala už tehdy, když zjistila, že mě čeká. Rok přede mnou se narodil můj bráška s Downovým syndromem a všichni okolo mamky měli strach, že se ta situace bude opakovat, že budu nemocná i já. Moje babička z otcovy strany ji dokonce posílala na potrat, ale ta si do toho nenechala mluvit a pár měsíců nato jsem se narodila. :)

A víte co? Strašně mě štvou lidi, který se stydí za svojí mámu nebo o ní mluví sprostě (vím, jsou případy, kdy ten rodič opravdu není dokonalej) nebo prostě nechtějí přiznat, jak moc jim na ní záleží. Na druhou stranu, ne každý má tak úžasnou mamku jako já, takže to chápu. :)

Každopádně, přikládám sem první obrázek - mamčin portrét, jako předlohu jsem použila fotku mamky z doby, kdy jsem byla ještě novorozeně, kdy mě v kuchyni koupala v dětské vaničce. Místo sebe jsem nakreslila srdce jako symbol lásky, kterou mi vždycky dávala. Věřím tomu, že právě její láska dala úplný základ tomu, kým jsem.


Ono těch obrázků časem přibyde strašně moc, možná mi ani ten jeden blok nebude stačit. Ti, co je uvidí všechny, budou mít právo udělat si obrázek o tom, jaká jsem, jen ti mě budou moct soudit, protože se nehodlám držet zpátky vůbec v ničem. Takže pokud tohle čte někdo, kdo mě zná osobně... kdo ví, třeba se v téhle obrázkové knize taky objevíš. ;)

Do odletu do Manchesteru zbývá už jen 18 dní (joo mimochodem, na téhle knížce hodlám pracovat i v zahraničí, beru ji s sebou) a mně pořád nějak nedochází, že odlítáme. Nedokážu si sama sebe v Anglii představit. Taky se začínám bát toho, jak všechno to zařizování dopadne, protože úžasňákova ségra nám má pomáhat v podstatě se vším, ale doteď se jako moc spolehlivá neukázala. No, třeba se pletu. Přinejhorším si holt budeme muset poradit sami. Koneckonců, tak to pak bude chodit po zbytek našeho společnýho života, tak je asi načase si zvykat. :D :)



Slothie