#24daysleft

28. srpna 2017 v 19:00 | Slothie |  Něco jako deník
Do odletu do Manchesteru zbývá 24 dní. Možná vám to připadá jako dost času na všechno, ale já se teď denně potýkám s pocitem, že vlastně nic nestíhám. Musím dokončit dva portréty, který mi dohromady budou trvat minimálně 12 hodin. Musím stihnout dvě návštěvy úřadu práce a zdravotní pojišťovny, nechat si vytisknout výpis z trestního rejstříku, vyzvednout si několik balení prášků, abych se kvůli nim nemusela každé tři měsíce vracet, přeložit sobě i úžasňákovi životopis, naučit ho alespoň trochu anglicky... Měl by po mých lekcích projít pohovorem, ale to je vzhledem k tomu, že začínáme úplně od základů, asi nemožný. Taky je ještě spousta lidí, se kterými bych se ráda viděla než odletíme. Sice se budeme vracet před Vánocemi, ale dva měsíce bez všech mých známých a rodiny, ve společnosti třech stejných lidí, to bude blázinec. Spolíhám na to, že si budu schopná najít kamarády i v Anglii.

Taky už přemýšlím nad tím, jaký zájmy si budu muset v Manchesteru vymyslet. Mám v plánu sebou brát kameru a všechno zajímavý točit. Kreslit budu určitě, protože za takovou dlouhou dobu bych i to málo, co umím, zapomněla. Klávesy si brát nebudu, protože by to byla šílenost a utrácet za nový rozhodně nechci. Ale nějak mě napadlo koupit si ukulele, abych se hudby nemusela vzdát úplně. Třeba to nebude tak těžký se naučit na něj hrát, co? Já fakt nevím. Rozhodně mám v plánu všechno dokumentovat jak na video, tak fotkama na instragram. Mí přátelé na Facebooku mě nejspíš budou nesnášet, protože pokud budu mít zajímavý zážitky, budu mít nutkání o tom všechny informovat a psát svoje statusy o délce slohovek. Už jsem přemýšlela i o tom, že bych si na Facebooku založila stránku, kde bych psala o svých poznatcích z Manchesteru, abych svým "přátelům" nelezla na nervy. Ale koneckonců, kdo by to četl, hm? Dost možná tam nebudu stíhat polovinu toho, co mám v plánu.

Doma to je čím dál šílenější, takže cítím celkem úlevu, že dostanu příležitost od toho utéct. Ale doufat, že se tady všechny problémy do našeho návratu vyřeší samy, je blbost. Navíc my dva s úžasňákem nejsme důvodem, proč je tu atmosféra takováhle.

I s úžasňákem se poslední dobou hádáme čím dál častěji. Asi to k tomu všemu prostě patří, jenže já jsem hrozná citlivka a když řekne něco v zápalu hádky, tak prostě bulím. Ono to člověku přijde líto, když se snaží, jak může, vydělává peníze portrétama, do toho doma pracuje... a dostane seřváno za to, že "proboha to budeš celej den kreslit"... "si děláš srandu, že žehlíš místo, abys šla se mnou ven, že?" Nechápejte mě špatně. Já ho přes tyhle všechny naše hádky miluju. Je můj celej svět. Ale když se takhle hádáme, občas na mě padne strach z toho, že mu jednou přetečou nervy a prostě si řekne, že mu za to nestojím, že tohle nechce. Nejvíc ze všeho se bojím toho, že prostě odejde, že zmizí tak, jak to udělalo už spousta lidí předtím, těch, na kterých mi záleželo. Už tehdy jsem to těžce nesla. Ale tohle si nechci ani představovat.

Když mi v noci, když je vzhůru jen tak napůl, říká, že mě miluje, musí to přece myslet vážně. Když mě představil všem svým kamarádům a rodině, musím pro něj hodně znamenat. Letíme spolu do Anglie, to je taky hrozně závažný rozhodnutí po třech měsících vztahu, že jo? To, jak se na mě usmívá, jak se na mě dívá, jak mě objímá a líbá - to, co přitom cítím, to všechno nemůže být jen tak. Tohle musí vydržet. Tohle musíme zvládnout. Pro nás.


Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama