02/08/2017

2. srpna 2017 v 21:29 | Slothie |  Něco jako deník
Brácha běží za malou Amálkou do koupelny, zatímco starší neteř Adélka, po několika vlnách zvracení, konečně usnula. Protože spěchá, neobtěžuje se dveře zavřít opatrně. Nepřijde mi to jako taková nesnesitelná rána, přesto otec začne nevěřícně kroutit hlavou.

"Tohle jsem s váma chtěl taky probrat! Vstávám ve 3 a vy tady v noci pokaždé děláte randál. Pokaždé slyším několikrát za noc prásknout dveře. To já, když vstávám, opatrně našlapuju po špičkách, abych vás nevzbudil a vy takhle."

V tu chvíli obrátím oči v sloup takovým způsobem, že skoro zahlídnu vlastní mozek. To jako vážně?! Víte, proč je tohle všechno tak absurdní? To on chodí večer pro věci do obývacího pokoje, kde právě usíná malá Amálka, takže ji dost často probudí. To on v tu dobu chodí po kuchyni (hned vedle obýváku), tříská nádobím, šustí igelitovými sáčky. To on dělá věci, které jsou nepochopitelné, věci, ze kterých bych mohla sepsat seznam, který by v žádném případě nepřekonalo to, co dle jeho názoru děláme v naší domácnosti špatně my.

Musím se držett, abych mlčela. Musím přesvědčit samu sebe, že to, co se chystám říct, vlastně ničemu nepomůže. I když... nebylo by lepší, kdyby tu nebyl? Nežilo by se nám líp?

Odpověď na tu otázku znám, ale vím, že bez jeho peněz by se to tu zvládalo jen těžko. I když v poslední době bychom nejspíš našli jakýkoliv způsob, aby se to dalo zvládnout i bez něj. Jen nejspíš nikdo z nás nemá odvahu mu říct, že by se nám tady po jeho odchodu žilo asi tak tisíckrát líp.

Zadržuju dech. V hlavě si přehrávám všechno, co bych mu nejradši řekla. Ale vyvolat hádku nemá smysl, ne ve chvíli, kdy jsme tu jen my dva a nikdo mě nepodpoří. Stejně by to skončilo buď tak, že by se neobtěžoval odpovědět a prostě by odešel z místnosti tak, jak to má ve zvyku. Tak se podle něj řeší problémy. Nebo by na mě křičel a já bych se rozbrečela. Jsem citlivka no, ale vy jste ho řvát neslyšeli, klikaři. Uchýlím se teda k pouhému:

"Mně to neříkej. Já tady ničím netřískám."

Odešel se svým klasicky vytočeným výrazem k sobě nahoru a já to všechno vypustila ven až ve chvíli, kdy se brácha vrátil. Jemu jsem to říct mohla.

Z práce mi zavolal úžasňák a probírali jsme Anglii. Jo, zase je to aktuální. Jednu chvíli nebylo, protože jsme byli přesvědčení o tom, že bude potřeba některý události tady vyřešit před odletem. To se změnilo asi předevčírem, kdy se z Anglie na pár týdnů vrátila jeho sestra. Ten den nespal doma a já kvůli tomu, jako největší závislák, ani nemohla spát. Jak moc praštěný to je, že se mi bez něj vedle sebe špatně usíná?

Mimochodem, dnes jsme to sdělili mamce. Teda, spíš já. Mluvila o oslavě šestých narozenin Adélky na konci září a já jí musela říct, že tu v tu dobu už asi nebudeme. Vidět její pohled mě úplně zničilo. Ač se poslední dobou doma všichni štveme, protože je nás doma víc než je zdrávo, tohle pro ni nebude snadný. Navíc se v tu dobu nebo dřív bude stěhovat možná i ségra a nelíbí se mi ta představa, že by tu zůstala sama jen s bráchou, který je stejně věčně pryč a otcem, s nímž společný soužití se nedá považovat za ŽIVOT.

Nebude to snadný ani pro jednu z nás, ale jiná cesta není. Byla by hloupost vzdát se takový šance, obzvlášt teď, když už jsem potkala někoho, s kým opravdu chci zůstat. Někoho, s kým potřebuju zůstat. Chci, abychom si společně vydělali na to všechno, co spolu plánujeme vybudovat. Chci si ho jednou vzít, mít s ním děti. Nikdy dřív jsem si nebyla tak jistá tím, co chci. Vím, že kdyby se mezi nás něco postavilo, bude to zatraceně bolet.

Pokud Vám můžu dát nějakou malou radu, snažte se trávit čas s těmi, co máte rádi i bez toho, abyste měli v plánu na pár měsíců odcestovat jako já. Nikdy nevíte, co se může stát a věřte mi, že ten pocit, kdy si až tehdy, když je pozdě uvědomíte, že jste promarnili šanci být co nejvíc se svými milovanými, bolí. Ať to není Váš případ.


Slothie



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama