Srpen 2017

#24daysleft

28. srpna 2017 v 19:00 | Slothie |  Něco jako deník
Do odletu do Manchesteru zbývá 24 dní. Možná vám to připadá jako dost času na všechno, ale já se teď denně potýkám s pocitem, že vlastně nic nestíhám. Musím dokončit dva portréty, který mi dohromady budou trvat minimálně 12 hodin. Musím stihnout dvě návštěvy úřadu práce a zdravotní pojišťovny, nechat si vytisknout výpis z trestního rejstříku, vyzvednout si několik balení prášků, abych se kvůli nim nemusela každé tři měsíce vracet, přeložit sobě i úžasňákovi životopis, naučit ho alespoň trochu anglicky... Měl by po mých lekcích projít pohovorem, ale to je vzhledem k tomu, že začínáme úplně od základů, asi nemožný. Taky je ještě spousta lidí, se kterými bych se ráda viděla než odletíme. Sice se budeme vracet před Vánocemi, ale dva měsíce bez všech mých známých a rodiny, ve společnosti třech stejných lidí, to bude blázinec. Spolíhám na to, že si budu schopná najít kamarády i v Anglii.

Taky už přemýšlím nad tím, jaký zájmy si budu muset v Manchesteru vymyslet. Mám v plánu sebou brát kameru a všechno zajímavý točit. Kreslit budu určitě, protože za takovou dlouhou dobu bych i to málo, co umím, zapomněla. Klávesy si brát nebudu, protože by to byla šílenost a utrácet za nový rozhodně nechci. Ale nějak mě napadlo koupit si ukulele, abych se hudby nemusela vzdát úplně. Třeba to nebude tak těžký se naučit na něj hrát, co? Já fakt nevím. Rozhodně mám v plánu všechno dokumentovat jak na video, tak fotkama na instragram. Mí přátelé na Facebooku mě nejspíš budou nesnášet, protože pokud budu mít zajímavý zážitky, budu mít nutkání o tom všechny informovat a psát svoje statusy o délce slohovek. Už jsem přemýšlela i o tom, že bych si na Facebooku založila stránku, kde bych psala o svých poznatcích z Manchesteru, abych svým "přátelům" nelezla na nervy. Ale koneckonců, kdo by to četl, hm? Dost možná tam nebudu stíhat polovinu toho, co mám v plánu.

Doma to je čím dál šílenější, takže cítím celkem úlevu, že dostanu příležitost od toho utéct. Ale doufat, že se tady všechny problémy do našeho návratu vyřeší samy, je blbost. Navíc my dva s úžasňákem nejsme důvodem, proč je tu atmosféra takováhle.

I s úžasňákem se poslední dobou hádáme čím dál častěji. Asi to k tomu všemu prostě patří, jenže já jsem hrozná citlivka a když řekne něco v zápalu hádky, tak prostě bulím. Ono to člověku přijde líto, když se snaží, jak může, vydělává peníze portrétama, do toho doma pracuje... a dostane seřváno za to, že "proboha to budeš celej den kreslit"... "si děláš srandu, že žehlíš místo, abys šla se mnou ven, že?" Nechápejte mě špatně. Já ho přes tyhle všechny naše hádky miluju. Je můj celej svět. Ale když se takhle hádáme, občas na mě padne strach z toho, že mu jednou přetečou nervy a prostě si řekne, že mu za to nestojím, že tohle nechce. Nejvíc ze všeho se bojím toho, že prostě odejde, že zmizí tak, jak to udělalo už spousta lidí předtím, těch, na kterých mi záleželo. Už tehdy jsem to těžce nesla. Ale tohle si nechci ani představovat.

Když mi v noci, když je vzhůru jen tak napůl, říká, že mě miluje, musí to přece myslet vážně. Když mě představil všem svým kamarádům a rodině, musím pro něj hodně znamenat. Letíme spolu do Anglie, to je taky hrozně závažný rozhodnutí po třech měsících vztahu, že jo? To, jak se na mě usmívá, jak se na mě dívá, jak mě objímá a líbá - to, co přitom cítím, to všechno nemůže být jen tak. Tohle musí vydržet. Tohle musíme zvládnout. Pro nás.


Slothie

#29daysleft

23. srpna 2017 v 21:18 | Slothie |  Něco jako deník
Poslední dobou nestíhám vůbec nic, včetně psaní na tenhle blog. A to jsem byla tak odhodlaná si k tomu najít čas aspoň jednou týdně. Fuuha.

Dnešek byl ve znamení mých zarudlých očí a ucpanýho nosu, ale taky nakupování ingrediencí na dort na zakázku a úžasňákova cestovního kufru. Já spoléhám na to, že mi ten svůj půjčí sestřenka, ale ta prozatímní domluva s ní není nic moc.

Už zbývá jen 29 dní do odletu a já mám pocit, že ten čas utíká šílenou rychlostí. Za chvíli se nenaděju a budu žít v Manchesteru.

Ale do té doby na mě tady ještě čeká spousta věcí - teď se pár dní nezastavím a to se cítím fakt příšerně. Upřímnej obdiv úžasňákovi, kterej se chudák kvůli mýmu chrápání (způsobeným ucpaným nosem) moc nevyspí za to, že v noci neutekl do vedlejší místnosti. Za chvíli ho to čeká zas. :D

Dobrou noc vám všem, přestože mě rozhodně nečeká. :)


Slothie

#42daysleft

10. srpna 2017 v 15:10 | Slothie |  Něco jako deník
V pondělí jsem se tak rozčílila, že jsem popadla papír a propisku a sepsala všechny důvody, proč je to "soužití" s otcem tady tak těžký. Papír jsem mu přilepila na dveře a odešla. Bála jsem se toho, co bude, až si to všechno přečte. Obzvlášt proto, že se měl vrátit z hospody a člověk nikdy neví, co od něj čekat, když je ovlivněný alkoholem. Mohl rozbít dveře nebo přijít za mnou a rovnou jednu střelit mně. Nebo se mohl prostě sebrat a zmizet. To by bylo to nejlepší řešení. A taky jsem mu to na ten papír napsala.

Pak mi ale ségra řekla, ať s tím vším počkám až po výplatě, protože pokud tento měsíc odejde bez toho, aby dal část výplaty mamce, budeme všichni v háji. Ach jo. A tak jsem ten papír zase odlepila a dala ho ségře přečíst. Souhlasila se vším, jen nevěřila tomu, co všechno jsem tam byla schopná napsat. Stejně na tom nezáleželo, zase jsem musela držet pusu.

Chtěla jsem tu situaci doma napravit dřív než odjedeme. Protože teď už je to doopravdy aktuální. Letenky jsou zaplaceny, odlítáme 22. září, tudíž do odjezdu zbývá 42 dní. Je to ještě poměrně dlouhá doba, ale už teď jsem z toho všeho nervózní. Z toho, co bude tam, jestli najdu práci, která mě bude bavit, jestli budeme schopní dost ušetřit, nervózní z toho, jak bude úžasňák zvládat to, že tam nikomu nebude rozumět. Nejvíc se ale stejně bojím toho, k čemu se vrátím sem.

Chci mít jistotu, že bude mamka v pořádku, až se vrátím. Už zvažuju i možnost, že bych jí koupila chytrej mobil, jen proto, aby se mnou mohla být denně v kontaktu, protože notebook si beru s sebou a ona je jediná doma, která si se mnou nemůže psát přes Facebook. S otcem tady ale nikdy nebude v klidu. To vím jistě. A nechci odjet dřív než odsud on odejde, i za tu cenu, že budu muset polovinu svojí výplaty z Anglie posílat do ČR, abych mamce pomohla udržet domácnost v chodu. Proč jen to musí být všechno tak složitý?


Slothie

02/08/2017

2. srpna 2017 v 21:29 | Slothie |  Něco jako deník
Brácha běží za malou Amálkou do koupelny, zatímco starší neteř Adélka, po několika vlnách zvracení, konečně usnula. Protože spěchá, neobtěžuje se dveře zavřít opatrně. Nepřijde mi to jako taková nesnesitelná rána, přesto otec začne nevěřícně kroutit hlavou.

"Tohle jsem s váma chtěl taky probrat! Vstávám ve 3 a vy tady v noci pokaždé děláte randál. Pokaždé slyším několikrát za noc prásknout dveře. To já, když vstávám, opatrně našlapuju po špičkách, abych vás nevzbudil a vy takhle."

V tu chvíli obrátím oči v sloup takovým způsobem, že skoro zahlídnu vlastní mozek. To jako vážně?! Víte, proč je tohle všechno tak absurdní? To on chodí večer pro věci do obývacího pokoje, kde právě usíná malá Amálka, takže ji dost často probudí. To on v tu dobu chodí po kuchyni (hned vedle obýváku), tříská nádobím, šustí igelitovými sáčky. To on dělá věci, které jsou nepochopitelné, věci, ze kterých bych mohla sepsat seznam, který by v žádném případě nepřekonalo to, co dle jeho názoru děláme v naší domácnosti špatně my.

Musím se držett, abych mlčela. Musím přesvědčit samu sebe, že to, co se chystám říct, vlastně ničemu nepomůže. I když... nebylo by lepší, kdyby tu nebyl? Nežilo by se nám líp?

Odpověď na tu otázku znám, ale vím, že bez jeho peněz by se to tu zvládalo jen těžko. I když v poslední době bychom nejspíš našli jakýkoliv způsob, aby se to dalo zvládnout i bez něj. Jen nejspíš nikdo z nás nemá odvahu mu říct, že by se nám tady po jeho odchodu žilo asi tak tisíckrát líp.

Zadržuju dech. V hlavě si přehrávám všechno, co bych mu nejradši řekla. Ale vyvolat hádku nemá smysl, ne ve chvíli, kdy jsme tu jen my dva a nikdo mě nepodpoří. Stejně by to skončilo buď tak, že by se neobtěžoval odpovědět a prostě by odešel z místnosti tak, jak to má ve zvyku. Tak se podle něj řeší problémy. Nebo by na mě křičel a já bych se rozbrečela. Jsem citlivka no, ale vy jste ho řvát neslyšeli, klikaři. Uchýlím se teda k pouhému:

"Mně to neříkej. Já tady ničím netřískám."

Odešel se svým klasicky vytočeným výrazem k sobě nahoru a já to všechno vypustila ven až ve chvíli, kdy se brácha vrátil. Jemu jsem to říct mohla.

Z práce mi zavolal úžasňák a probírali jsme Anglii. Jo, zase je to aktuální. Jednu chvíli nebylo, protože jsme byli přesvědčení o tom, že bude potřeba některý události tady vyřešit před odletem. To se změnilo asi předevčírem, kdy se z Anglie na pár týdnů vrátila jeho sestra. Ten den nespal doma a já kvůli tomu, jako největší závislák, ani nemohla spát. Jak moc praštěný to je, že se mi bez něj vedle sebe špatně usíná?

Mimochodem, dnes jsme to sdělili mamce. Teda, spíš já. Mluvila o oslavě šestých narozenin Adélky na konci září a já jí musela říct, že tu v tu dobu už asi nebudeme. Vidět její pohled mě úplně zničilo. Ač se poslední dobou doma všichni štveme, protože je nás doma víc než je zdrávo, tohle pro ni nebude snadný. Navíc se v tu dobu nebo dřív bude stěhovat možná i ségra a nelíbí se mi ta představa, že by tu zůstala sama jen s bráchou, který je stejně věčně pryč a otcem, s nímž společný soužití se nedá považovat za ŽIVOT.

Nebude to snadný ani pro jednu z nás, ale jiná cesta není. Byla by hloupost vzdát se takový šance, obzvlášt teď, když už jsem potkala někoho, s kým opravdu chci zůstat. Někoho, s kým potřebuju zůstat. Chci, abychom si společně vydělali na to všechno, co spolu plánujeme vybudovat. Chci si ho jednou vzít, mít s ním děti. Nikdy dřív jsem si nebyla tak jistá tím, co chci. Vím, že kdyby se mezi nás něco postavilo, bude to zatraceně bolet.

Pokud Vám můžu dát nějakou malou radu, snažte se trávit čas s těmi, co máte rádi i bez toho, abyste měli v plánu na pár měsíců odcestovat jako já. Nikdy nevíte, co se může stát a věřte mi, že ten pocit, kdy si až tehdy, když je pozdě uvědomíte, že jste promarnili šanci být co nejvíc se svými milovanými, bolí. Ať to není Váš případ.


Slothie