Můj běžný pracovní den

19. července 2017 v 22:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Když v 5:15 zazvoní budík, probudím se šíleně zmatená. Co je za den? A proč ten mobil sakra zvoní? A jo vlastně. Do háje! Neochotně vstanu z postele, pusa od úžasňáka mě aspoň trochu nabije pozitivní energií. Obleču se, přičemž ho pozoruju, jak spí a zamířím do kuchyně. Připravím si snídani, se svačinou se neobtěžuju, předpokládám, že si o pauze skočím někam pro jídlo a bude to muset stačit. Namaluju se, abych skryla černý kruhy pod očima, učešu culík, vyčistím zuby a zjišťuju, že už je skoro 6 hodin. Nechápu, proč to ráno vždycky tak rychle uteče. Na zbývajících pět minut si lehnu za úžasňákem, kterej mě vždycky obejme tak, že se mi na tu pitomou brigádu chce ještě míň. No nic, musím jít.

Venku drapnu kolo, vyrazím na autobus (ne, do zapadákova, kde bydlím, autobusy nejezdí). Kousek od autobusové zastávky kolo zamču, za chvíli už nasedám do poloprázdnýho autobusu. Pustím si hudbu a divím se tomu, kolik lidí dokážou rozhodit moje velký růžový sluchátka. A taky asi to, že si písničky pouštím dost nahlas. Ale co.

O 25 minut později vystoupím a dojdu do obchodního centra. Vidím, že se na prodejně svítí, tudíž nejdu první a nemusím čekat než někdo dorazí, jdu bočním vchodem. Zamčeno - klepu. Vzápětí se objeví D. Asi za půl hodiny přijíždí zboží - krabice zmačkaný tak, že po odstranění fólie padají k zemi. Podpírám je. Za chvíli je odnášíme do skladu. Proboha a tohle tahají ženský. Jsem vděčná za to, že se jedná jen o vzdálenost pár metrů. Nechci vědět, kolik ty krabice váží.

Uklízíme prodejnu, v 9 se otvírá, domluvím se s D., že budu stát u kabinek a čipovat nový zboží. D. se rozčiluje, protože se včera pohádala s L. a ta se s ní teď vůbec nebaví. Říkám si, že kdybych chtěla nějaký drama, zůstanu doma, nepotřebuju tohle poslouchat i v práci. L. naštěstí svoje mlčení směřuje jen k D. a já tak vyváznu jen s posloucháním stížností. To překousnu.

Začnou chodit zákazníci, nahromadí se rychlostí blesku. To, že se má do kabinek nosit maximálně pět věcí, je samozřejmě vůbec nezajímá, ale to je můj nejmenší problém. Na dvě minuty odejdu, vrátím se a na svým pracovním stolku najdu hromadu odloženýho oblečení, to, že je odkládací stojan za rohem? Nezájem. Odejdu znova. V jedné kabince najdu asi 15 kousků oblečení. Fuuuu. Hlavně klid. Odnesu je na stojan a pokračuju v čipování. Rozhlédnu se. Přijdou dvě holky, tak okolo 13 let, každá dvě trička v ruce. Vypadají povědomě, nebyly tady už dnes?

Odejdu s D. na pauzu, ta uteče jako voda. Jsem vděčná aspoň za jednu, dvě zprávy od úžasňáka. Vracím se zpátky.

Kabinky jsou plný oblečení. Jak jinak. Nadechnu se, oblečení odnesu na stojan a pokračuju v práci.

"Hej, hej Radku. Pojď sem. Co říkáš na ty šaty?"

"Hm, dobrý," odpoví syn.

Povzdechnu si. Tomu říkám reakce.

"Sluší vám," řeknu, protože ta paní se moc velké pochvaly nedočkala. A zaslouží si ji. Usměje se na mě. Víte, tohle je aspoň malá výhoda práce s lidma. Občas se na vás i někdo usměje. Občas někdo dokáže ocenit, že jste na něj milí. Většinou vás zabíjí pohledem, když si dovolíte je požádat, aby si s sebou vzali do kabinky číslo. V horším případě ani nechápou, že to číslo znamená počet zkoušených věcí, že to není číslo kabinky. Jo, i takoví experti jsou.

Nedávno se mě někdo zeptal, jestli se ty jednorožčí papuče na prodejně prodávají zvlášť, že nejsou připnutý k sobě. V tu chvíli jsem se musela hodně držet. Jo, většinou tady totiž nakupují jednonozí.

Ty dvě puberťačky se objevily ještě dvakrát. To běhají celej den po obchodech s hadrama a do jednoho zamíří čtyřikrát za den? To vážně?

O půl čtvrté D. odchází domů, já jdu po půl hodině na další pauzu. Aspoň nějakou výhodu ty dlouhý směny mají. Uklidňuje mě to, že až mi pauza skončí, bude zbývat už jen hodina a budu moct jít domů. Když se vracím na prodejnu, posbírám obsah kabinek a jdu si prohlídnout tu hrůzu. Ti z vás, kteří někdy pracovali v obchodě s oblečením, asi budou chápat, jaká je to pakárna po lidech uklízet. Oblečení rozházeno pod artikly s oblečením, tílka zamotaná v sobě - ty jsou největší zlo, spolu s přehozy a oblečením s tenkýma ramínkama.

Spravím artikl s oblečením, půl minuty na to se objeví holka, rozhodí dvacet centimetrů vedle mě šaty a odejde. Přeju vám vidět můj pohled v tu chvíli. Napočítám do deseti, šaty zase spravím, neřeknu ani slovo, ale v hlavě už jsem ji majzla ramínkem po hlavě. Přejdu ke stolu s tričkama. Přijdou dvě holky, pozoruju je, jestli tričko zase složí. Mají štěstí. Ty, co ho prostě hodí zpátky, bych vraždila. Věřím tomu, že po nějaké době v obchodě budu potřebovat kurz sebeovládání.

Roznáším věci ze stojanu. Kroutím hlavou nad lidmi, co jsou líní jít s oblečením o metr dál, kam patří. B. mi pomáhá. "Ty lidi jsou ale hovada co?" Je fajn postěžovat si někomu, kdo to zná stejně dobře jako já.

Před 6 odcházím s úsměvem do skladu. Převlíkám se z firemního trička. Polituju B., kterou v tom blázinci čekají ještě 3 a půl hodiny. Nechci myslet na to, že to příští směnu budu prožívat všecko nanovo. Nemůžu se dočkat.

Takže až příště půjdete do obchodu s oblečením, vzpomeňte si na mě a nenechávejte prosím nic v kabinkách - odneste ho aspoň na stojan, ruce vám neupadnou, pokud díky vám něco spadne z ramínka, nebuďte líní a aspoň to zvedněte ze země. Pokud vás totiž přistihnu při něčem takovým, možná už to nedám a ujede mi ruka. A takovým ramínkem nebo čipem na oblečení by to mohlo bolet. :D


Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama