Moje největší výzva

30. července 2017 v 11:35 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Cítíla jsem, jak mi dochází dech. Knedlík v krku se zvětšoval tak, že jsem se ani nepokoušela mluvit. Snažila jsem se nemyslet na to, jak mě bolí stehna. Proboha, jak je to ještě daleko? Podívala jsem se doleva na úžasňáka a zachytila jeho znepokojený pohled. Ježiši, já tady chcípnu, pomyslela jsem si.

Ale to předbíhám. Nejdřív Vám řeknu, jak to všechno začalo. Už pár dní předem jsme se s úžasňákem domluvili na výletě na kole, protože se na to moje konečně koupily nový pláště a já nechtěla sedět doma na zadku. Úžasňák navrhnul, že pojedeme na Těšíkovskou kyselku - tvrdil, že je to od nás tak 25 km (jo, jasně!). Říkala jsem si, že i když to bude makačka, tak přece musím zvládnout 50 km na kole (i se zpáteční cestou), ne? Jsem totální sportovní antitalent, navíc s mizernou fyzičkou, ale je důležitý se překonávat, že jo? Tak jsem na to kývla.

V sobotu 29. července jsme teda v 14:10 vyrazili. Cesta byla ze začátku pohodová, počasí úplně ideální, tempo mi vyhovovalo... Po cestě jsme ještě zastavili u ohrady s koňmi, protože jo, možná je to dětinský, ale když mám tu příležitost se někde poňuhňat s koníkem, jdu do toho! :D Mělo mě napadnout, že to nebude tak snadný. Už někde v půlce cesty jsem si říkala, že tu vzdálenost jedeme nějak moc dlouho, ale úžasňákovi jsem zakázala, aby mi řekl, kolik už jsme ujeli, sama jsem měla v mobilu batoh, který nám cestu měřil a chtěla jsem se nechat překvapit.

Nějakých 12-14 km před Těšíkovskou kyselkou se mírně stoupá do kopce. Nejdřív mi to nevadilo, nepřipadalo mi to nijak extrémně namáhavý. Jenže asi 7 km před cílem přišla šílená krize. Najednou už to nebylo tak jednoduchý.

Cítíla jsem, jak mi dochází dech. Knedlík v krku se zvětšoval tak, že jsem se ani nepokoušela mluvit. Snažila jsem se nemyslet na to, jak mě bolí stehna. Proboha, jak je to ještě daleko? Podívala jsem se doleva na úžasňáka a zachytila jeho znepokojený pohled. Ježiši, já tady chcípnu, pomyslela jsem si.

"Zlato, ještě chvilku vydrž a zastavíme."

Pár minut nato jsme zastavili, sesedla jsem z kola, položila ho na zem a zamířila k malému zastřešenému posezení mezi stromy. Vytáhla jsem z batohu mobil a podívala se na ujetou vzdálenost - 31,8 km. Myslela jsem, že ho zabiju. Pořád jsem se nedokázala pořádně nadechnout, sedla jsem si na lavičku a nahmátla láhev s vodou. Fuj, proč je mi tak špatně? To moje duše asi opouští moje tělo nebo tak.

Úžasňák se posadil naproti mě a začal se šíleně smát. Chápejte, já tohle mučení podnikám kvůli němu a on se mi směje?! V tu chvíli jsem fakt myslela, že mě na místě klepne. Podívala jsem se na mapu, abych věděla, kolik kilometrů nám ještě zbývá - 8,5 (nakonec podle měření teda 7, ale nevadí). Já mu dám 25 km tam sakra!

Najedli jsme se a on se, pořád s úsměvem na rtech, šel porozhlédnout po místě, na kterém jsme zastavili. Moje nálada byla pořád asi takováhle.


Byla jsem nervózní z představy, že místo 50 km, máme celkem ujet nějakých 80. Ale po tom, co jsem do žaludku dostala trochu jídla, mi bylo líp.

"Můžeme to otočit a jet zpátky," navrhl úžasňák.

"Myslíš, že to otočím takový kousek před cílem? Ani náhodou."

"Ty se nevzdáváš, co?"

Po půl hodině odpočinku jsme pokračovali v cestě. Další krize přišla asi kilometr před cílem. Stejný stav jako předtím. Napila jsem se vody a doufala, že to bude lepší. Dorazili jsme na místo a já nevěřila tomu, že jsem ten kopec překonala. I když mi bylo pořád příšerně, hřál mě aspoň ten pocit, že jsem zvládla něco, co bych sama do sebe nikdy neřekla.

Na místě jsme se šli ještě chvilku projít a úžasňák, jak má ve zvyku, se trošku vrátil do dětství a hrál si v prameni s kamínkama a stavěl z nich věž. Věříte mi, že i přes tyhle blbiny, ho stejně miluju? :D


Jo, ten malej fosforovej flek, to je on. :D

Cesta zpátky, vzhledem k tomu, že jsme jeli z kopce, byla už úplná brnkačka. Nějakých 10 kilometrů před místem, kde bydlím, jsme projížděli vesnicí, kde žije úžasňákova teta a shodou náhod nás po cestě zahlídla jeho sestřenka Eliška, takže jsme zastavili a ještě nějakou tu hodinku a půl strávili tam. Tihle členové jeho rodiny se mimochodem přidávají na seznam lidí, se kterýma jsem si okamžitě padla do oka. Tak nějak mám odhad na to, s kým můžu vtipkovat, i říct něco šíleně zvrácenýho a oni se tomu smějou. Takoví lidi mám nejradši. I malá Eliška se nejdřív styděla, ale ve chvíli, kdy jsem začala dělat blbosti i s ní (tím si získáte většinu dětí), už jsme byly kámošky. :) Její brácha Vojta nás pro změnu zahrnoval vtipy a díky tomu jsme málem ani neodjeli domů.

Vrátili jsme se až nějak před desátou večer. Obloha byla jasná, takže šlo krásně vidět hvězdy - moje další slabost! a tak jsem se neustále kochala pohledem na nebe. Ale nejradši se stejně dívám na NĚJ.

Celková vzdálenost, kterou jsme ujeli, byla teda zhruba 77 km. A víte, jsem na sebe za tohle šíleně pyšná. Za to, že jsem se nevzdala. Ještě třeba dva roky zpátky bych souhlasila s tím, že se těsně před cílem prostě vrátíme zpátky, ale s tím, abych se vzdávala, už končím. Chtěla jsem to udělat pro svůj dobrej pocit a to se povedlo. Chtěla jsem to udělat pro úžasňáka, aby věděl, že může počítat s tím, že spolu zvládneme všechno, i když to nebude vždycky jednoduchý.

Teď o víc než 12 hodin a jedno za cesty vytažený klíště později, se mě ten dobrej pocit drží. I když mě v noci probudila šílená bolest stehen, která se nejspíš zdrží následujících pár dní, stálo mi to za to.

Kdybyste věděli, jak jsem se k jakékoliv formě pohybu stavěla dřív, pochopili byste. Jde o to, že už se nechci bát. Nechci si nechávat ujít věci jen proto, že se bojím toho, že něco nedokážu. Už ne.

Doufám, že tohle nebyla poslední výzva, kterou jsem podnikla. Jen příště na to musím jít trochu pomaleji, ať to se mnou nesekne. :D

A co Vy? Co byla pro Vás v poslední době největší výzva? :) Napište mi to v komentářích, určitě reaguju na všechny. :)

Jinak Vám přeju krásnej den. :)


Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama