Už jen pár měsíců

27. června 2017 v 20:22 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Rozhodla jsem se s Váma podělit o jednu pro mě dost zásadní věc. Už několik let mě to hrozně táhne do Anglie. Když jsem se hlásila na vysokou, říkala jsem si: "Ok, když tě nevezmou, najdeš si nějakou práci v Anglii, sedneš na letadlo a hotovo." Na vysokou mě nepřijali, ale já jsem stejně zůstala v České republice. V té době bylo hlavním důvodem sestřino těhotenství - zkrátka jsem nechtěla odjet a poznat prcka až po návratu domů. Později jsem nechtěla odjet kvůli mamce, protože vím, jak moc je pro ni moje přítomnost doma důležitá. Jenže pak jsem potkala Toma, kterej tuhle cestu do Anglie už nějakou dobu plánoval. Na úplným začátku našeho vztahu jsem z toho byla v háji. Říkala jsem si, že musím mít fakt šílenou smůlu, protože tehdy, kdy už se mi konečně podaří potkat tak skvělýho kluka, tak mi odjíždí, ale pak mi to začalo vrtat hlavou. A možná si budete myslet, že jsem pitomá, ale připadalo mi to jako znamení, že je mi souzený tam jet taky.

Předtím to možná všechno byly jen výmluvy. Možná jsem prostě měla strach z toho, co mě tam bude čekat, když pojedu sama, bez jakékoliv jistoty, že mě tam někdo podrží, když to budu potřebovat. Možná jsem pochybovala o tom, že vůbec dorazím na správný místo, protože vím, jakej antitalent jsem, co se týče cestování - když sednu na správnej vlak, považuju to za úspěch.

Část mě se už nemůže dočkat toho, až odsud na nějakou dobu vypadnu, vydělám si peníze na věci, který si tu pak budu chtít zařídit. Těším se na to, že konečně využiju svoji dobrou anličtinu. Těším se na to, až budu moct říct "jo, zvládla jsem to!" Teď už se nebojím toho, co mě tam čeká, vzrušuje mě to, že poznám něco jinýho, novýho. Ale bojím se pořád - tentokrát toho, že na nějakou opouštím mamku. A jo, mám sice dva sourozence, kteří tu s mamkou zůstanou, ale tou oporou pro ni jsem vždycky byla já. A ona zase pro mě. Zároveň je to jedinej člověk, kterej za mě vždycky bojoval. V podstatě i předtím než jsem se narodila. To znamená hodně. Takže si teď připadám jako šílenej sobec. A myslete si, co chcete, nestydím se přiznat to, že mi taky bude šíleně chybět. Spousta lidí mi tam bude chybět. Já jsem v tomhle ohledu hrozně sentimentální no, takže při odletu si nejspíš solidně pobulím. Zbývá ještě alespoň dva a půl měsíce tady v ČR, a tak se budu snažit strávit s blízkýma co nejvíc času, abych jim vynahradila tu dobu, kdy tu pak nebudu.

Kromě tohohle blogu, mám ještě společný YouTube kanál se svou nejlepší kamarádkou (jo, chápu Vás odpůrce youtuberů, nesuďte mě :) , tě ostatním pak klidně hodím link do komentářů) a proto hodlám všechny zážitky z Anglie dokumentovat nejen sem, ale i ve videích, pokud to půjde. Teď mi připadá, že není čas vůbec na nic. Ale někdy v druhé polovině září už budu zveřejňovat všechno z Manchesteru. Wow, přijde mi to hrozně šílený!

Díky těmhle událostem z poslední doby jsem si vzpomněla na něco, co mi řekl spolužák na maturitním večírku. "Občas musíš být trochu sobec, abys dosáhla toho, co chceš."

Co si o tom myslíte Vy? A máte nějakou zkušenost s prací v zahraničí? Ať už špatnou nebo dobrou, dejte vědět. Těším se na všechny komentáře. :)

Přeju Vám krásnej usměvavej den. ♥


Slothie


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama