Den D jako Debil

22. května 2017 v 18:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Můj den začal v 5 ráno řekněme takovou krvavou nehodou (holky to chápou, chlapům se omlouvám za případné pohoršení), ale to se holt stává, nahodila jsem čistý kalhotky a šla si zase lehnout. Tak, jak mám ráno ve zvyku, jsem zkontrolovala mobil, jestli někdo večer, po tom, co jsem šla spát, něco nepotřeboval. A ejhle. Spolužák ze základní školy ode mě potřeboval upéct dort (občas peču na zakázku) a to rovnou na tuhle středu! Vždycky říkám ostatním, ať se ozvou tak týden dopředu, ale budiž, nebylo to nic těžkého, domluvili jsem se a já spala dál. No, spala, můj mozek odmítal sklapnout, takže jsem se spíš převalovala ze strany na stranu a usnula možná tak na půl hodinky.

V 9 ráno jsem volala majitelce chovatelských potřeb, se kterou jsem byla domluvená na pohovoru. No, spíš jsem jí měla v pondělí zavolat a ona mi měla říct, v kolik se ještě tentýž den mám dostavit. Abyste tuhle situaci pochopili, ta prodejna chovatelských potřeb je ve městě, které je ode mě vzdálené tak 6 kilometrů, jezdím na kole - řidičák nemám. V 9 hodin mi nezvedala telefon, 9:10 už mi volala zpátky s tím, že má na prodejnu za chvíli cestu, ať tam hned jedu, že se tam ještě tak hodinu zdrží.

Já v tu chvíli nebyla učesaná, namalovaná - nic, každopádně se mi podařilo ze sebe udělat člověka během asi 20 minut. Sedla jsem na kolo a vydala se na cestu. Kolo jsem si zamčela u polikliniky, která byla od prodejny takových 800 metrů. Spěchala jsem, abych tam byla co nejdříve. V 10 jsem dorazila na místo. Tam mi ale prodavačka sdělila, že paní majitelka ještě ani nedorazila, že to dost možná nějakou chvíli potrvá. Prý se mám zatím projít po městě a tak, že ve chvíli, kdy se paní dostaví, zavolá mi. Říkám si, no dobrá, stejně musím nakoupit ingredience na dort, tak jsem zamířila do Billy, která byla v podstatě za rohem.

U pokladny v Bille, kde jsem měla plné ruce, mi samozřejmě začal zvonit mobil. Zvednu ho.

Prodavačka z chovatelských potřeb: "Tak paní K. tu bude za 5 minut, tak přijďte."
Já: "Dobře, za chvíli jsem tam."

Sotva jsem opustila obchod, mobil mi zvoní znovu. Volalo stejné číslo.

Já: "Prosím?"
Prodavačka: "Tak prý změna plánu, máte se dostavit do chovatelských potřeb u pošty. Pokud možno hned."

Opravdu Vám přeju vidět v tu chvíli můj výraz. Ty dvě prodejny od sebe byly kilometr a půl! To jako vážně?! Ale co mi zbývalo, šinula jsem si to pěšky ke kolu, které bylo tak na půlce cesty k té druhé prodejně.

Dojela jsem na domluvené místo a zjistila, že mě potřebují vlastně až od září, jen mě chtěli zaučovat, tak hodinu týdně. Ne, v pohodě. Ne, že bych potřebovala práci tak od června. Nehledám ji už tak třetí měsíc. Fuuuu... Nicméně jsem na to kývla. Prostě si seženu brigádu, aspoň do té doby, říkám si.

Pak jsem zamířila na náměstí, za účelem v papírnictví koupit krabici na dort. Tam mě zastavila skupinka cyklistů, hledající cukrárnu. Tak jsem je nasměrovala, což nebylo těžký, vzhledem k tomu, že ji měli přímo před nosem.

"A slečno, nekrade se tady moc?"
Já: *zrovna jsem zamykala kolo* "No, doufám, že ne." :D

V papírnictví neměli ke krabici podložku na dort, šla jsem teda do již zmíněné cukrárny. Taky nic. Nevadí. Vyšla jsem do prvního patra, kde pracovala teta a tam jsem strávila asi hodinu. Byla jsem už tak uřícená, že jsem si potřebovala na chvíli sednout.

Když jsem se pak vracela pro kolo, pán, který patřil k té skupince cyklistů, mi říká:

"Tak přecejen Vám to kolo neukradli, co?"

Směju se. "Naštěstí ne. Nechtělo by se mi jít domů pěšky."

"No, to by se nám taky nechtělo, my jsme až od Opavy." (takových 80 kilometrů)

"No, to by už byla pořádná procházka."

Rozloučíme se. Popřejeme si hezký den. Sedám na kolo. Ujedu zhruba 300 m a ozve se puuuf puuuf puuuuuf. Neeee! Nepíchla jsem právě, že ne? Sesednu. No jasně, že jo.

Jo, tak tobě se nechtělo jít domů pěšky? Hm, co ti zbývá!

Jako řeknu Vám, už jsem byla solidně naštvaná! Ale prostě jsem šla domů. Když jsem míjela jezdecký klub, kde jsem se dřív učila jezdit na koních, potkala jsem svého bývalého trenéra. Ten člověk vždycky žil životem mezi koňmi. A teď, kvůli jedné pitomé autonehodě, je na vozíku, čekají ho operace, bůhvíco ještě. To si pak člověk řekne, že ať se nashromáždí sebevíc blbostí a nešťastnejch náhod v jednom dni, je to nic. Nic oproti tomu, čím si musí procházet ostatní. Takže jo, vyzuřila jsem se, postěžovala si, i tady Vám, a i když tak nějak doufám, že (protože den ještě neskončil) se už nic nezvorá, ale i kdyby, tak to zvládnu. Pokud nejde o život, jde o ho... teda ehm...o nic. :)

A co Vy? Máte taky občas takový dny, kdy se pokazí, co může? Podělí se se mnou někdo o takovej? :)


Slothie
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 GVKB GVKB | E-mail | Web | 22. května 2017 v 18:13 | Reagovat

O_O  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama