Květen 2017

Nejlepší dny mýho života

29. května 2017 v 22:12 | Slothie
Tenhle blog jsem zakládala s obrovským nadšením a odhodláním psát skoro denně. Začalo se dít tolik věcí, o kterých jsem se chtěla rozepsat, o které jsem se chtěla podělit. Teď ale prožívám jednu krásnou kapitolu svýho života, takovou, která, jak doufám, jen tak neskončí, a chci z ní zkrátka vytěžit maximum. Potkala jsem jednoho úžasnýho člověka a štěstí, který prožívám, když jsem s NÍM, ani slovy popsat nejde.

Vím, že už jsem byla zamilovaná předtím, ale tohle je jiný. Před ním jsem nevěřila na osud, na lásku na první pohled, ale asi začínám... Protože tohle je ONO! Tohle je ten pocit, na kterej jsem vždycky čekala. A teď je to tady a já si chci tohle svoje štěstí chránit, co to jde.

Známe se sice jen chvilku, ale jakoby to bylo už celej život. Každým dnem ho mám radši. Každá další chvilka s ním je lepší než ta předtím. Dokážu si představit i svou budoucnost s ním... Tohle všechno ale může každým dnem skončit a to mě děsí. Chystá se do zahraničí, už za pár měsíců odlétá. Dlouho jsem chtěla taky odjet pryč, jenže teď mě jedna dost zásadní věc drží tady. A já o něj nechci přijít. Nechci přijít o to, co cítím, když jsem s ním.

Zvládli bychom vztah na dálku? Nenašel by si za mě náhradu? Je nějaká šance, že se rozhodne zůstat kvůli mně? Je nějaká šance, že se rozhodnu odcestovat s ním, i když by to znamenalo, že opustím blízkého člověka, který mě potřebuje tady? Na tohle všechno se sama sebe ptám posledních pár dní. Ještě máme spoustu času, ale jeho odjezd se blíží a já vím, že to všechno strašně rychle uteče. Všichni mi říkají, že se to všechno ještě může pokazit, třeba se do té doby rozejdeme... ale já vím, že to není ten případ. Věřím na lásku. Věřím v NÁS.

Važte si těch, co Vás mají rádi a těm, co milujete, to občas taky dokažte. Třeba jen objetím, nějakou maličkostí... Mít někoho takovýho je hrozně výjimečný. Opravdová láska je výjimečná. :)


Slothie

Den D jako Debil

22. května 2017 v 18:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Můj den začal v 5 ráno řekněme takovou krvavou nehodou (holky to chápou, chlapům se omlouvám za případné pohoršení), ale to se holt stává, nahodila jsem čistý kalhotky a šla si zase lehnout. Tak, jak mám ráno ve zvyku, jsem zkontrolovala mobil, jestli někdo večer, po tom, co jsem šla spát, něco nepotřeboval. A ejhle. Spolužák ze základní školy ode mě potřeboval upéct dort (občas peču na zakázku) a to rovnou na tuhle středu! Vždycky říkám ostatním, ať se ozvou tak týden dopředu, ale budiž, nebylo to nic těžkého, domluvili jsem se a já spala dál. No, spala, můj mozek odmítal sklapnout, takže jsem se spíš převalovala ze strany na stranu a usnula možná tak na půl hodinky.

V 9 ráno jsem volala majitelce chovatelských potřeb, se kterou jsem byla domluvená na pohovoru. No, spíš jsem jí měla v pondělí zavolat a ona mi měla říct, v kolik se ještě tentýž den mám dostavit. Abyste tuhle situaci pochopili, ta prodejna chovatelských potřeb je ve městě, které je ode mě vzdálené tak 6 kilometrů, jezdím na kole - řidičák nemám. V 9 hodin mi nezvedala telefon, 9:10 už mi volala zpátky s tím, že má na prodejnu za chvíli cestu, ať tam hned jedu, že se tam ještě tak hodinu zdrží.

Já v tu chvíli nebyla učesaná, namalovaná - nic, každopádně se mi podařilo ze sebe udělat člověka během asi 20 minut. Sedla jsem na kolo a vydala se na cestu. Kolo jsem si zamčela u polikliniky, která byla od prodejny takových 800 metrů. Spěchala jsem, abych tam byla co nejdříve. V 10 jsem dorazila na místo. Tam mi ale prodavačka sdělila, že paní majitelka ještě ani nedorazila, že to dost možná nějakou chvíli potrvá. Prý se mám zatím projít po městě a tak, že ve chvíli, kdy se paní dostaví, zavolá mi. Říkám si, no dobrá, stejně musím nakoupit ingredience na dort, tak jsem zamířila do Billy, která byla v podstatě za rohem.

U pokladny v Bille, kde jsem měla plné ruce, mi samozřejmě začal zvonit mobil. Zvednu ho.

Prodavačka z chovatelských potřeb: "Tak paní K. tu bude za 5 minut, tak přijďte."
Já: "Dobře, za chvíli jsem tam."

Sotva jsem opustila obchod, mobil mi zvoní znovu. Volalo stejné číslo.

Já: "Prosím?"
Prodavačka: "Tak prý změna plánu, máte se dostavit do chovatelských potřeb u pošty. Pokud možno hned."

Opravdu Vám přeju vidět v tu chvíli můj výraz. Ty dvě prodejny od sebe byly kilometr a půl! To jako vážně?! Ale co mi zbývalo, šinula jsem si to pěšky ke kolu, které bylo tak na půlce cesty k té druhé prodejně.

Dojela jsem na domluvené místo a zjistila, že mě potřebují vlastně až od září, jen mě chtěli zaučovat, tak hodinu týdně. Ne, v pohodě. Ne, že bych potřebovala práci tak od června. Nehledám ji už tak třetí měsíc. Fuuuu... Nicméně jsem na to kývla. Prostě si seženu brigádu, aspoň do té doby, říkám si.

Pak jsem zamířila na náměstí, za účelem v papírnictví koupit krabici na dort. Tam mě zastavila skupinka cyklistů, hledající cukrárnu. Tak jsem je nasměrovala, což nebylo těžký, vzhledem k tomu, že ji měli přímo před nosem.

"A slečno, nekrade se tady moc?"
Já: *zrovna jsem zamykala kolo* "No, doufám, že ne." :D

V papírnictví neměli ke krabici podložku na dort, šla jsem teda do již zmíněné cukrárny. Taky nic. Nevadí. Vyšla jsem do prvního patra, kde pracovala teta a tam jsem strávila asi hodinu. Byla jsem už tak uřícená, že jsem si potřebovala na chvíli sednout.

Když jsem se pak vracela pro kolo, pán, který patřil k té skupince cyklistů, mi říká:

"Tak přecejen Vám to kolo neukradli, co?"

Směju se. "Naštěstí ne. Nechtělo by se mi jít domů pěšky."

"No, to by se nám taky nechtělo, my jsme až od Opavy." (takových 80 kilometrů)

"No, to by už byla pořádná procházka."

Rozloučíme se. Popřejeme si hezký den. Sedám na kolo. Ujedu zhruba 300 m a ozve se puuuf puuuf puuuuuf. Neeee! Nepíchla jsem právě, že ne? Sesednu. No jasně, že jo.

Jo, tak tobě se nechtělo jít domů pěšky? Hm, co ti zbývá!

Jako řeknu Vám, už jsem byla solidně naštvaná! Ale prostě jsem šla domů. Když jsem míjela jezdecký klub, kde jsem se dřív učila jezdit na koních, potkala jsem svého bývalého trenéra. Ten člověk vždycky žil životem mezi koňmi. A teď, kvůli jedné pitomé autonehodě, je na vozíku, čekají ho operace, bůhvíco ještě. To si pak člověk řekne, že ať se nashromáždí sebevíc blbostí a nešťastnejch náhod v jednom dni, je to nic. Nic oproti tomu, čím si musí procházet ostatní. Takže jo, vyzuřila jsem se, postěžovala si, i tady Vám, a i když tak nějak doufám, že (protože den ještě neskončil) se už nic nezvorá, ale i kdyby, tak to zvládnu. Pokud nejde o život, jde o ho... teda ehm...o nic. :)

A co Vy? Máte taky občas takový dny, kdy se pokazí, co může? Podělí se se mnou někdo o takovej? :)


Slothie

Děje se to i Vám?

20. května 2017 v 18:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Nevím, jestli je to tím počasím, ale dnešek mi od rána přijde strašně depresivní. To, že jsem se nemohla vyhrabat z postele a vlastně nijak zvlášť brzo ani nemusela, to je celkem běžná situace. Někdy kolem 9 jsem šla ven nakrmit toho našeho malýho ďáblíka, aby neskučel u dveří, že má hlad. I když většinou spíš kňučí z toho důvodu, že se s ním zrovna nikdo nemazlí.

A tak jsem Benjimu, našemu půlročnímu kříženci pražskýho krysaříka, nasypala jeho granule a dala trochu masové konzervy a zamířila k naší 13tileté fence, taky křížence, ale maltézáka, jenže tu dnes žrádlo absolutně nezajímalo. Svou misku si sice příležitostně hlídala, ale ve chvíli nepozornosti jí naše kotě Lilly, s pomocí Benjiho, stejně všechno snědlo. Naše fenka poslední dobou jen polehává a to se mi prostě nezdá.

Vrací mě to do roku 2004, kdy ji teta přivezla, s růžovou mašlí okolo krku, jako dárek k mým osmým narozeninám a Bělina (ne, to "geniální" jméno jsem nevymyslela já, tehdy už ho měla) strachy vlezla pod stůl v kuchyni a tam se vyčůrala. Nutno říct, že tehdy jsme tam měli ještě koberec, takže z toho bylo docela pozdvižení.

Bělina se nikdy nenaučila žádný povel, přecejen jako osmiletý děcko jsem nebyla schopná ji nic naučit, a ostatní členové rodiny se o to ani nesnažili. Ale nikdy nám na tom, že není nijak vycvičená, nezáleželo, prostě to byl náš pes, přirostla nám k srdci a dovolím si říct, že pokud se opravdu blíží její čas, tak to tady těžce poneseme všichni. Vím, že už má svůj věk a že jednou tam všichni musíme, ale... Třeba si to jenom namlouvám, třeba je prostě unavená, jako my všichni během těchhle zamračených dnů.

Ale díky tomuhle mýmu dnešnímu, divnýmu smutku si uvědomuju, co je ta hlavní věc, kterou dělám, KDYŽ SE NIKDO NEDÍVÁ. Brečím. Chápejte, dřív jsem byla takovej introvert, že jsem se styděla se projevit jakkoliv. Dnes si příležitostně zpívám i na veřejnosti a je mi celkem jedno, co si o tom řekne okolí. Ale s pláčem je to něco jinýho. Netvrdím, že nikdy nedovolím, aby mě ostatní viděli brečet, občas se to stane. Nedávno, když ve mně alkohol na zábavě probudil myšlenky na kluka, kterej mi kdysi zlomil srdce, týden předtím, když jsem se rozešla s přítelem... to jsem nebrečela kvůli zlomenýmu srdci, ale strachu, že jsem ublížila jemu.

Občas mám tyhle stavy, kdy je mi zvláštně smutno a vlastně k tomu ani nemám pořádnej důvod. Stavy, kdy přemýšlím nad úplně vším špatným, co se mi kdy stalo a nad tím špatným, co mě ještě čeká. A tehdy se zavřu ve svým pokoji, pustím si depresivní hudbu a brečím, tak, aby to nikdo neviděl, abych si ušetřila vysvětlování, co se zase stalo, protože občas ani nevím, jak na to odpovědět. Jsem jinak celkem optimistka, ale tohle prej mám i v horoskopu, že prostě občas bezdůvodně depkařím. Takže za to nemůžu já, můžou za to hvězdy, ne?

Pokud nejsem jediná, komu se tohle občas děje, určitě mi o tom dejte vědět v komentářích. Ať si nepřipadám tak blbě. :D

Na druhou stranu doufám, že většina z Vás si i ve dnech, který nejsou zrovna krásný a prosluněný, udržuje dobrou náladu. :)


Slothie

Už nikdy víc!

19. května 2017 v 18:00 | Slothie
Ať tu pořád nepíšu jen samý rozumy a nemáte tak pocit, že si hraju na dokonalou, protože tak to fakt není, rozhodla jsem se, že se Vám tu "pochlubím" s jednou z těch největších blbostí, co jsem kdy udělala. A že jich je!

Někdy v polovině loňskýho prosince moje kamarádka M. slavila narozeniny a já byla na její oslavu pozvaná. V té době jsem byla nadšená, že ji zase uvidím, protože jsme na sebe od ukončení střední školy a po 8 letech, strávených ve stejné třídě, najednou už neměly tolik času. Navíc jsem byla ráda, že se zase dostanu mezi lidi a věřila jsem tomu, že to bude sranda. A do určité chvíle byla. Jenže pak se bavili spíš ostatní než já.

Jeden z kamarádů M. přivezl krabičku plnou - jak to říct - veselých koláčků. Protože jsem nekuřák a celkově chovám k cigaretám odpor, stejně jako cigarety samy, jsem nikdy nechtěla zkusit ani trávu, teda alespoň ne joint. Jediná možnost, kterou jsem byla ochotná zkusit, byla tráva právě v jídle. A tak jsem se teda, pod ujištěním, že jeden koláček mi opravdu neublíží, rozhodla to vyzkoušet a M. se mnou. Já předtím ale měla už pár panáků, a tak mi mělo dojít, že to nedopadne dobře. Plus, jak jsem později zjistila, v těch koláčcích bylo asi trojnásobný množství trávy než se do nich dávat má!

Nejdřív jsem si byla jistá tím, že na mě marihuana zkrátka neúčinkuje, až na jeden záchvat smíchu, se první asi hodinu a půl nic nedělo. Pak jsem ale vstala a najednou se mi šíleně zamotala hlava. Byl to podobný stav, který mám kvůli nízkému tlaku občas i v autobuse, kde je hodně vydýchaný vzduch. Zkrátka jsem myslela, že omdlím, a tak mi M., když ani sklenice vody nepomáhala, řekla, ať si u ní v pokoji klidně lehnu a odpočinu. A tak jsem ležela, srdce mi bilo rychle jako blázen, ale čas kolem mě naopak utíkal strašně pomalu. Každá minuta jakoby trvala hodinu. Nebyla jsem schopná ničeho jinýho než poslouchat ostatní okolo sebe, kteří si mysleli, že spím, ale ne, já to všechno vnímala až moc dobře.

V jedné chvíli přiběhla M., aby se zeptala, JESTLI SE MI JAZYK TAKY TAK HROZNĚ LEPÍ NA PATRO, JEŽIŠI MARJA! a tak jsem se přinutila si na chvíli sednout. Když jsem se rozhlídla okolo sebe, všechno mi připadalo hrozně vzdálený. Jakobych byla divákem v kině, jenže všechno okolo mě byl film, VŠECHNO! Byl to tak zvláštní pocit, že ani nevím, jak jinak to popsat.

Udělalo se mi zle, a tak jsem si musela znovu lehnout. Podívala jsem se na mobil, dost jistá tím, že už tam ležím tak hodinu, ale ne, od chvíle, kdy jsem čas kontrolovala minule, uběhly jen dvě minuty. Sakra. Ten šíleně rychlej tlukot srdce! A pak jsem najednou ucítila, jak mi cuká noha. Jo, čtete správně! Moje noha se prostě rozhodla opisovat po zemi kruhy a já nad tím neměla absolutně žádnou kontrolu.

Zaslechla jsem, jak si někdo za mnou sedá na postel a pak jen hlasy.

M: "Ty se se mnou chceš určitě rozejít."
Přítel M.: "Ježiši, proč bych to dělal? Nechci se s tebou rozejít."
M: "Ne, ne. Já vím, že se se mnou chceš určitě rozejít."

Jak jsem se dozvěděla následující den, M. podezřívala svého přítele z toho, že je jí nevěrný se svým nejlepším kamarádem. Jo, to vážně!

Ještě nějakou dobu jsem nebyla schopná se zvednout a pak mi M. nabídla, že mě její bratranec zaveze k babičce, kde jsem tu noc měla přespat. Zpětně je mi toho kluka fakt šíleně líto, protože to pro něj musela být jízda hrůzy. V každé zatáčce jsem se začala klepat a ten klučina, chudák, prý měl strach, že jsem měla epileptický záchvat. Achjo, nedokážete si představit, jak se za sebe stydím, ještě teď.

Ráno jsem se u babičky probudila s neskutečně rudýma očima. Naštěstí bábi věřila tomu, že jsem měla jen kocovinu. No, z téhle šílené noci jsem se rozhodně poučila, trávě se budu už zaručeně vyhýbat obloukem. A pokud Vám můžu nějak poradit, vyhýbejte se jí taky, pokud Vás snad někdy lákalo to vyzkoušet, fakt to za to nestojí! Dodnes toho lituju.


Slothie

Mějte se rádi :)

18. května 2017 v 18:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Varování do začátku: Tohle asi bude delší článek, takže než se pustíte do čtení, možná si doneste nějakou svačinku nebo aspoň kafe (s jeho pomocí tohle píšu).

Rozhodla jsem věnovat jednomu z témat, které mi je dost blízké. Sebevědomí. V dnešní době je to něco tak šíleně těžkýho, si věřit, když nás neustále obklopují časopisy plné modelek vážících 50 kilo, rady na to jak správně zhubnout, jak se obléknout, abyste byla IN a podobně.

Nízké sebevědomí bylo něco, s čím jsem zápasila odjakživa. Na základní škole jsem byla za tu tichou šprtku, která se ostatním hodila jen tehdy, když si potřebovali opsat úkol nebo poradit při testu, jindy jsem byla jen terčem jejich náražek a posměšků, protože jsem nechodila oblečená podle jejich představ, protože jsem se tak ani nechovala, protože v tělocviku jsem byla totální antitalent... Jo, děcka v dnešní době umí být zlí, pokud se nějak lišíte. A vlastně nejenom oni. I někteří dospělí, když se rozhlídnete okolo sebe, pro Vás nemají pochopení, pokud se oblíkáte, malujete, chováte nebo uvažujete jinak než většina okolí.

Tehdy po mně chtěli, abych byla společenštější, abych se ve svých, řekněme 14ti letech opíjela nebo alespoň pomlouvala všechny okolo, protože to tak dělali všichni. K tomu všemu jsem i doma poslouchala, jak nedělám nic jiného než, že sedím u počítače a nedělám nic proto, abych zhubla. Jo, táta holt neměl tu sportovně založenou dceru, kterou si vždycky tak přál a dával mi to pěkně sežrat. A přiznejme si, internet bylo moje útočiště, protože právě ten mi pomohl s hledáním těch, kteří mě neodsuzovali, kteří mě chápali, než jsem byla nucená vrátit se do reality, kde jsem se setkávala s naprostým opakem. Abych si jen nestěžovala, našli se i tací, kteří mi pomohli tuhle mou fázi v životě překonat, tací, kteří, a za to jsem šíleně vděčná, to se mnou vydrželi až dodnes.

Když jsem pak přišla na střední, situace se trochu zlepšila, sice mi trvalo asi dva roky než jsem se trochu rozmluvila a dovolím si říct, že pak mě lidi začali mít radši. Problém byl v tom, že já pořád neměla ráda sama sebe. Pořád jsem viděla jen svá kila navíc a myslela, že na to se soustředilo i moje okolí. Jenže na tom, co si mysleli ostatní, nezáleželo. Záleželo právě na tom, jak jsem samu sebe vnímala já. Láska k sobě samému je totiž ta, na které záleží ze všeho nejvíc. Myslím si, že než někdo může milovat Vás, musíte se v prvé řadě naučit milovat Vy sami sebe.

Nikdo není dokonalý (opravdu ne, ani ty celebrity, co vidíme v televizi). Důležitý je mít se rád, i když máte svoje chyby. A vím, že to občas není snadný a nikdy to nepřijde hned. Já se tohle všechno pořád taky učím. Taky se občas podívám do zrcadla a obracím oči v sloup. Ale překonávám se. Pracuju na tom. A ve chvíli, kdy s tím začnete dělat, slibuju Vám, že se začnou dít ty správný věci a do života Vám přijdou ty správný lidi. Tohle se mi nedávno potvrdilo.

Na Facebooku jsem sledovala stránku jedné skvělé fotografky, která byla známou mojí kamarádky. Neustále jsem její práci obdivovala a říkala si, že mít peníze na takové focení, tak bych to ráda zkusila. I když jsem, při pohledu na její modelky, váhala, protože rozhodně nejsem typický příklad lidí, které fotila. A byla jsem si toho vědoma.

Jednoho dne si ale tahle fotografka napsala status o tom, že hledá modelku na focení zdarma a já měla dilema. Psala jsem o tom teda té svojí kamarádce - Luce, řekla jí, jak bych do toho ráda šla, ale mám strach, že ty fotky nedopadnou a bla bla. Luca mi v podstatě napsala, že pokud se jí neozvu já, tak to udělá ona, ať do toho určitě jdu. A tak jsem se překonala. Večer mi pak Terezka (ta fotografka) psala, že jsem v užším výběru, ze dvou holek. Šílela jsem radostí, protože během hodinky bylo jasné, že vybrala mě. A i když jsem byla ze začátku dost nervózní, po chvilkovém psaní s Terezkou ze mě veškerá nervozita spadla, protože jsem si začala uvědomovat, že jsme si byly dost podobný, že si určitě budeme rozumět.

A ano, přesně tak to nakonec bylo. Focení s Terezkou bylo parádní zpestření dne, týdne, no možná i měsíce, je to už tři dny zpátky a nadšení se mě pořád drží! :D Nefotily jsme jen samy dvě, přivedla ještě jednoho svého kamaráda a musím říct, že ti dva jsou zkrátka naprosto boží! Ukecaní a praštění jako já! No jaká je pravděpodobnost, že si hned budete rozumět s lidma, co vidíte poprvý v životě?! A ty fotky! Wow. Už dřív jsem měla tu příležitost někomu "pózovat", ale to už před dvěma lety a když jsem teď ty snímky porovnala, tak jsem většinu těch starých smazala, protože ty současný byly tak tisíckrát lepší. A co je naprosto neuvěřitelný, na těchhle fotkách se sama sobě vážně líbím. A za to vděčím právě Terezce a Tomovi, bez jejichž umění bych ze sebe nikdy neměla takovýhle pocit. Luca na tom má samozřejmě taky velký podíl, protože mě tak trochu pošťouchla ke správnýmu rozhodnutí.

Během focení jsem se zmínila o tom, že jsem si nebyla jistá, jestli do toho jít a proč. A to vyvolalo debatu o tom, jak v dnešní době si všichni pod krásou představují jen vyhublé holky nebo míry 90-60-90, ale i normální holka se může cítit krásná a není důvod stydět se za sebe jen proto, že se něčím lišíte. Buďte na svoje odlišnosti od ostatních pyšní!

Tolik k mojí cestě za láskou k sobě samé. A pokud můžu poradit, zkuste to taky, nemyslím teď focení (samozřejmě), ale dělejte věci, které chcete, bez ohledu na názory okolí (ne, nepodporuju Vás v alkoholu a drogách!!!). Zkoušejte věci, ze kterých máte strach, už jen pro ten pocit, že jste se překonali. Někdy ty výsledky opravdu stojí za to. :)

Tady je ukázka z focení s nejšikovnější Terezkou. ♥


Doufám, že máte všichni krásnej den. Užívejte sluníčka! :)



Slothie

13 Reasons Why

17. května 2017 v 22:36 | Slothie |  Doporučuju :)

Jsou filmy, seriály, na který se podíváte, pobaví Vás, na chvíli zaujmou, ale časem na ně zapomenete a vzpomínku na ně nahradíte něčím smysluplnějším. Buďme upřímní, většina seriálů zkrátka nemá nějaký hlubší smysl, jde v nich převážně právě o to pobavení. Ale pokud se podíváte na 13 Reasons Why, tak na to jen tak nezapomenete, tenhle seriál se Vám zaryje pod kůži. Ptáte se proč? A o čem vlastně tenhle seriál vypráví?

Hannah spáchá sebevraždu, ale předtím nahraje několik kazet, kde vysvětluje, co všechno ji vedlo k rozhodnutí ukončit svůj život, kdo a jakým způsobem měl na její smrti podíl. Poté se kazety právě k těmto lidem postupně dostávají a to vede k dalším událostem...

Než se Vám podaří zhlédnout celou sérii, asi si párkrát řeknete, že to byla zbytečná smrt, že důvody Hanny nebyly dostatečné, ale opravdu počkejte až do posledního -13. dílu, než si na tohle utvoříte svůj názor.

Podle mě by tohle měli vidět úplně všichni - bez výjimek, protože žádnej jinej seriál Vás toho tolik nenaučí. Učí vás, abyste nebyli sobečtí, zajímali se o problémy druhých, protože občas můžete být právě Vy tím člověkem, co jim pomůže. Nesuďte ostatní podle řečí, pokud nevíte, čím si prochází a neznáte jejich úhel pohledu. Nebuďte bezohlední. A když to vezmu z druhé strany - pokud Vás něco trápí, neduste to v sobě a svěřte se. Nejste na to sami.

Takže pokud to jde, najděte si prosím chvilku a podívejte se na tenhle geniální seriál. Pokud nemáte srdce z kamene, tak si občas asi solidně pobrečíte, ale věřím tomu, že na konci poslední epizody rozhodně budete rádi, že jste tomu ten čas obětovali.


Jestli se mezi těmi z Vás, co právě čtou tenhle článek, najdou tací, co už měli příležitost zhlédnout 13 Reasons Why, učitě mi napište svoje názory, jestli Vás seriál zaujal nebo ne, případně proč. Já už netrpělivě čekám na druhou sérii. :)



Slothie


Každý svého štěstí strůjce :)

17. května 2017 v 20:37 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Dnes se stala, alespoň pro mě, dost překvapivá věc. Poprvý za 20 let svýho života jsem našla čtyřlístek a to vlastně úplnou náhodou. Když jsem se pak pokoušela najít další, tak už se mi to samozřejmě nepodařilo.

Možná to tak občas je, že věci, který chcete, k Vám přijdou tehdy, kdy je nejmíň čekáte. A i když jsem z toho měla radost a jindy bych si takovýhle "poklad" ihned schovávala, dnes jsem se rozhodla se o tenhle malý zázrak podělit a nalezený čtyřlístek jsem dala mamce.

Ač je to krásný symbol štěstí, jsem si jistá tím, že strůjcem svého štěstí jsme hlavně my sami. My sami musíme zapracovat na tom, aby se věci děly podle našich představ. Čtyřlístek nám nezajistí naše štěstí, nesešle nám do klína milion korun, nezíská nám naši vysněnou práci, nepošle do života ideálního partnera. Pokud chceme být šťastní, musíme se snažit my a nenechávat všechno náhodě.

Takže pokud něco od života chcete, jděte si za tím! Zároveň buďte ale trpěliví, nic nepřijde hned. Nedělejte to, z čeho jste nešťastní. Neobklopujte se lidmi, kteří Vás kritizují a pokud to jinak nejde, tak je alespoň neberte moc vážně. Nezáleží na tom, co si o Vás myslí ostatní, jen na tom, co si o sobě myslíte Vy. Koneckonců, je to Váš život, ne těch okolo. Tak ho žijte podle svých představ. Pak budete šťastnější, to Vám slibuju. :)


Slothie

Vítejte! :)

17. května 2017 v 20:20 | Slothie

Ahoj, jmenuju se Terka, ale tady na blogu se budu podepisovat jako Slothie. Proč vlastně Slothie? V překladu z angličtiny je "sloth" lenochod a jelikož jsem milovnice a sběratelka lenochodů (figurek, plyšáků apod., samozřejmě ne živých :D ), tak jsem tohle slovo trošku zkomolila a vymyslela si tuhle přezdívku, no.

Je mi 20 a jsem v podstatě úplně obyčejná holka, praštěná, šíleně ukecaná, což možná ostatním i dost leze na nervy v situacích, kdy se pro něco nadchnu a prostě jim to musím všechno povyprávět! Přece to v sobě nebudu dusit, no ne?! :D

Poslední dobou mám neustále tendence se nějak vyjadřovat, vypisovat svoje myšlenky, a tak jsem si za tímhle účelem založila blog. Pokud kdokoliv z Vás, co sem zavítáte, budete mít co říct, jen do toho, každá Vaše myšlenka, připomínka k mým článkům, cokoliv dalšího, to všechno mě zajímá. Pokud to vyvolá diskuzi, tím líp. :D :)

Takže jo, vítejte na mým blogu. Doufám, že máte skvělej den a že Vás moje články budou bavit.


Slothie