Schizofrenik hadra

4. listopadu 2018 v 9:27 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)

Myslím, že tenhle obrázek má v sobě kus pravdy. My ženský jsme občas dost komplikovaný (ač bych to neměla přiznávat :D ) a chlapi, no... ti to zkrátka mají jinak. Víte, asi se jim ani nedivím, že mají problém se v nás vyznat, když se v sobě často nevyznáme ani my samy.

Nemůžu teda mluvit za nás za všechny, ale podle mě je tenhle obrázek docela výstižnej, hlavně poslední dobou. Ne, že bych všechny tyhle nálady stihla během jednoho dne, spíš týdne, ale stejně... :D

Dost teď zápasím s nejistotou, jestli opravdu žiju život, kterej chci žít, ať už po partnerský stránce nebo třeba tý pracovní. Jeden den si říkám, že by mi možná bylo líp samotný, můj pokoj by byl opět můj pokoj (= můj bordel jen mým bordelem :D ), moje rozhodnutí by nebyla ovlivněna tím, jaký řešení vyhovuje nám oběma, nemusela bych se ohlížet na nikoho jinýho. Druhej den je úžasňák pryč od rána do večera a já se najednou cítím nějak neúplná a chybí mi. Co teda vlastně chci?

Pracuju v callcentru, kde to není vždycky snadný, obzvlášť, když máte na telefonu opravdu nas*anýho člověka a musíte se s tím nějak poprat. Nejsem zrovna typ, co dobře zvládá stres, takže po takových hovorech dost často zůstávám vytřepaná a trvá to třeba půl hodinky než jsem zase v pohodě. Na druhou stranu mám skvělý kolegy, kteří se o mě zajímají a kdykoliv mám nějakej problém, jsou ochotní ho řešit. To se ve většině zaměstnání nestává. A vážím si toho. Jen si prostě nedokážu představit, že v téhle práci vydržím moc dlouho, protože takhle si svý zaměstnání zkrátka nepředstavuju. Chci se věnovat něčemu, co mě aspoň trochu baví. Jsou dny, kdy mám chuť běžet za naším manažerem a podat výpověď (v jedný slabý chvilce jsem to opravdu udělala, pak ji vzala zpátky) a další dny se dají zvládnout. Je to zvláštní. A nejsem to já. Většinou si za svýma názorama stojím a neměním je ze dne na den, ale teď je to nějak... jiný.

Kéž by za to mohly nějaký erupce na slunci. :D Pokud totiž budou tyhle moje schizofrenický stavy přetrvávat, asi se mnou brzo nebude k vydržení.

Nebo jsou tyhle změny nálad u nás ženských fakt normální? Co si o tom myslíte Vy?


Od počítače zdraví


lehce schizofrenická Slothie




 

Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán

1. listopadu 2018 v 10:52 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Jako každý člověk na světě mám i já svoje mouchy. Jsem tvrdohlavá, žárlivá, nepořádná a občas taky pořádnej lenoch. Často se pro něco nadchnu, chvíli na tom makám o sto šest a pak zůstává daný projekt dlouho rozpracovaný. Někdy k jeho dokončení nedojde vůbec, protože se moje pozornost opět přesměruje jinam. Uvědomuju si, že je spousta věcí, na kterých musím zapracovat, abych byla lepším člověkem.

Ale víte co? Snažím se být za každý situace laskavá k lidem okolo sebe. Dřív jsem to s tou laskavostí možná trochu přeháněla a lidi se naučili jí využívat. Teď, myslím si, jsem dospěla do fáze, kdy dokážu rozlišit, zda si daný člověk zaslouží, abych mu vyšla vstříc a kdy je lepší zkrátka říct "promiň, ale tohle neudělám". Protože naučit se říkat "ne" je taky ohromně důležitý.

Je zvláštní, jak se okruh mých "přátel" a známých pomaluje zmenšuje od chvíle, kdy jsem se tímhle začala řídit. Na střední škole jsem měla pocit, že mám kamarádů mraky, ale po maturitě, kdy se naše cesty rozdělily - někteří ve studiu pokračovali, jiní šli pracovat - jsem si najednou uvědomila, koho jsem považovala za přítele oprávněně. Na rovinu, není mnoho těch, co v mojí blízkosti od tý doby zůstalo.

Objevilo se ale spoustu nových lidi, s nimiž mě teď pojí už ne tak povrchní vazby jako dřív. Snažím se udržet si ty, kteří mě podpoří v těžkých životních situacích, ty, na který, jak vím, se můžu spolehnout. Snažím se naopak vyhýbat těm, kteří mají potřebu mě ponižovat, nezajímají se o mě; těm, kterým jsem byla dobrá jen tehdy, kdy potřebovali s něčím pomoct. To je jeden z důvodů, proč se s některými lidmi už nevídám a ani po tom neprahnu. Chci mít okolo sebe jen ty, co jsou opravdoví;, ty, co si v mojí blízkosti nemusí na nic hrát, nic si dokazovat.

I přesto mi připadá, že ač se snažím být laskavá k těm, který pro mě znamenají úplně všechno, někdy to prostě nestačí. Člověka totiž nezměníte. Můžete ho milovat sebevíc a přesto se s ním pohádat, protože se Vaše názory liší a on to prostě nedokáže respektovat. Můžete se dostat do zbytečnýho konfliktu jen proto, že je ten na druhý straně stejně tvrdohlavej jako Vy a nenechá si vysvětlit, jaká je pravda. Najednou nezáleží na tom, že jste jen zastali člověka, kterej se sice v minulosti několikrát špatně rozhodnul, ale teď je v tom nevinně. Nezáleží na tom, že jste vlastně neudělali nic špatnýho, stejně jste za to z nějakýho důvodu potrestáni. A z toho je mi smutno.

Asi bude něco na tom, že je každý dobrý skutek po zásluze potrestán, ale nechci, aby to moje chování k lidem ovlivnilo. Nezačnu být mrcha jen proto, že je to pro mě výhodnější. Neumím to. Chci dál žít ve svý naivní představě, že když budu k lidem milá, jednou se mi to všechno vrátí.


Mám ji tak moc ráda a štve mě, že se mnou teď nemluví, ale zároveň mám svoji hrdost. Nebudu se omlouvat, protože jsem nic špatnýho neprovedla. Nebudu se už obhajovat, protože kdyby jí na mě záleželo tak moc, jak říká, nikdy by mě do týhle pozice nepostavila.

Nemůžeme k sobě prostě být milí? Nemůžeme respektovat, že má někdo odlišnej názor než je ten náš? Kdy se naučíme o problémech mluvit, hledat jejich řešení a přestaneme si místo toho zbytečně ubližovat?

Zkusme to nejdřív s laskavostí. Hádky jsou zbytečný a život nevyzpytatelnej. Nikdy nevíš, kdy s někým mluvíš naposledy. Chovejme se tak, abychom měli jistotu, že něčí poslední vzpomínky na nás, budou jen pozitivní.

Prosím, buďme k sobě milí.

Svět pak bude zas o něco lepším místem k životu.



Od počítače zdraví


zklamaná


Slothie

Mistři špatných rozhodnutí

25. října 2018 v 18:20 | Slothie |  Naprosto otevřeně
"Řekni, že mi ten mobil předáváš, já už to nějak vyřeším."

"Já Vás předám přítelkyni, to bude asi lepší."

"Dobrý den,..."

Paní na druhé straně linky mi diktuje internetovou stránku a radí, jak dál postupovat. Poděkuju a zavěsím. Jsem fakt naštvaná, ale aspoň už vím, že to není úžasňákova vina a můžu svůj hněv směřovat jinam.


Když mu začaly z bankovního účtu mizet ne zrovna malý částky, myslela jsem, že jen zapomněl na nějaký svoje platby, ale stejně jsem mu radila, aby si do banky zavolal. Když jsem pak přišla během jeho hovoru do pokoje a zaslechla "cože, seznamka?", podezřívala jsem ho. Ne z toho, že by tam měl ještě teď založený profil, ale že tuhle kravinu udělal v době, kdy jsme byli od sebe. Jeden profil totiž chvilku po tom, co jsme se domluvili na tom, že nám dáme druhou šanci, mazal. Pod mým dohledem.

Ale tentokrát to nebyla jeho vina. Ukázalo se, že na seznamce se přes jeho telefon registroval jeho brácha. Vzhledem k tomu, že měl úžasňák v mobilu uložený svůj email a očividně i detaily z debetní karty, dopadlo to takhle. Já lidi často nekritizuju, ale fakt nevím, jestli je jeho brácha prostě tak blbej nebo to udělal schválně. Tak či tak, mě to nehorázně rozčílilo, protože tímhle jeho nezodpovědným chováním přišel úžasňák o víc než čtyři tisíce. To není zrovna málo.

Chvilku jsem přemýšlela nad tím, jestli tohle není jen výmluva, jestli za to opravdu může úžasňákův brácha, ale všechno to souhlasí. V den, kdy odešla první platba, Tom u něj zrovna trávil víkend.

Ale víte co? Jednu věc nechápu. Já byla tak rozčílená, že jsem měla okamžitě chuť mu psát nas*anou zprávu na Facebook. V podstatě se mě to ale netýká. Až na to, že jsem byla ta, kdo komunikoval v angličtině na jakýchsi stránkách s robotem a zjišťoval, jestli je možný dostat ty peníze zpátky. Zbytek je na úžasňákovi. Jenže ten se z nějakýho důvodu nemá k tomu, aby mu zavolal. Prý to udělá, ale... Nevím. Říká se, že se mají věci řešit ve chvíli, kdy má člověk chladnou hlavu, ale tohle mi přijde až moc závažný na to, aby se to odkládalo. Nedokážu si představit, že by mě někdo z mých sourozenců dostal do týhle pozice.

Na druhou stranu, já bych nikomu svůj mobil jen tak nepůjčila, pokud bych neměla přehled o tom, k čemu ho vlastně potřebuje. Doufám, že se v tomhle směru poučí i úžasňák. Doufám, že se tahle situace jen přidá k jednomu z jeho špatných rozhodnutí a pokud možno, bude na dlouhou dobou poslední položkou na jejich seznamu.

Člověk si občas neuvědomuje, jak náš život může ovlivnit i to sebemenší rozhodnutí. A každej občas udělá chybu. Nebo sérií špatných rozhodnutí. Co si budem nalhávat, i já mám v tomhle směru nemalou zkušenost.

Hádám, že občas jsme mistři špatných rozhodnutí všichni, ne?

Jaký bylo Vaše nejhorší životní rozhodnutí?



Z postele zdraví po měsíci a půl opět pracovně neschopná


Slothie


 


10 000 kroků denně?

14. října 2018 v 17:09 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Víte, poslední dobou jsem si hrozně oblíbila procházky. Člověk si tak vyčistí hlavu a ještě udělá něco dobrýho pro svoje tělo. Navíc, teď na podzim se ještě pokocháte nádhernou přírodou.


Shodou náhod jsme v práci dostali v rámci soutěže za úkol vymyslet si 21denní výzvu. Jejím předmětem mohlo být cokoliv, důležitý je, abychom tuhle věc dodržovali 21 dní v kuse. Dlouho jsem dumala nad tím, co bych mohla 21 dní v řadě zvládnout - nestěžování si to očividně není - to už jsem si vyzkoušela. :D A tak mě napadlo těch mých procházek využít a dala jsem si za úkol každej den ujít 10 000 kroků denně. Začala jsem v pátek a zatím to poctivě dodržuju.

Zatím mám v nohách necelých 6 000 kroků. Počasí je nádherný, ale moje nálada pokulhává. Přestože svítí sluníčko, nemůžu si pomoct, nejradši bych si zalezla do postele a půlku dne prospala. Na chvíli se zapomenu a otočím hlavu doleva, bohužel příliš prudce a palčivá bolest za krkem se opět připomíná. Pozitivní přístup, Terezo! vtloukám si do hlavy. Zítra už to bude zase v pohodě. Snad.

Benji je dnes mimořádně hodnej, asi proto, že jsem výjimečně zvolila jinou trasu k procházce, ne pískovnu, kde mě v předchozích dvou dnech vytočil tím, když si ukořistil rybí hlavu, kterou tam do trávy odhodili rybáři, a odmítal se jí vzdát. Já za ním utíkala jako idiot a křičela "fuj". Marně. Tak jsem to pak vzdala, pokračovala v naplánovaný trase, bez ohlídnutí (aby věděl, že jsem uražená) a čekala než poběží za mnou. Zabralo to.

Dnes ho překvapivě nechávají chladným i kobylince, jejichž pojídáním se bavil jako štěně. Díkybohu. V dálce zahlídnu dva jezdce na koních a tak si volám Benjiho k sobě, abych mu připla vodítko. Nevěřím tomu, že by zas něco nevyvedl. Když koně zbystří, začne vrčet, jezdci naštěstí sjedou z hrázky dolů na pole, takže ho můžu v klidu zase pustit.

Vracím se domů, zhlídnu nejnovější tři díly Teorie velkýho třesku, naobědvám se a zamířím do postele. Otevřu si motivační knížku, co mám rozečtenou, ale kvůli bolesti hlavy se na čtení nemůžu soustředit. Zakrývám se a zkouším na chvilku usnout. Dvakrát mě donutí vstát můj močovej měchýř, pak mě z polospánku vzbudí neteře křikem z vedlejší místnosti. Při každým zvednutí z postele - ač nechci - vyděsím úžasňáka, kterej se vedle mě dívá na film, zasténáním. Pitomej zablokovanej krk. Nakonec pokus o šlofíka vzdávám úplně.

Vařím si večeři a zároveň oběd na zítra do práce - kuřecí maso se zeleninou - jídlo, který se ve srovnání s dobrotama, kterýma se tu ládují ostatní členové rodiny, může jít zahrabat. Zvláštní je, že třeba moje oblíbená mléčná čokoláda mi teď vůbec nechybí. Ani cukrem oslazený kafe. Ale to vynikající jídlo, který mamka vaří? To teda rozhodně.

Přijde mi, že jídlo neumím dobře ochutit nebo že v tomhle směru zkrátka nejsem moc kreativní, tudíž jím to samý pořád dokola. Jsou činnosti, ve kterých nejsem úplně neschopná, ale vaření k nim nejspíš nepatří. Proto Vás prosím o radu. Pokud je mezi Váma někdo, kdo jí zdravě a má nějaký chutný, ale jednoduchý recepty, sem s nima! Moc by mi to pomohlo.

A taky, máte nějaký vysvětlení toho, proč mi i při zdravý stravě může být špatně od žaludku? Snažím se to řešit mátovým čajem, ale moc to nezabírá...

Každopádně Vám děkuju za všechno. Za případnej recept. Za radu. Za přečtení. Za to, že jste. Na každým z Vás záleží.

Teď už musím zase pádit ven, chybí mi dnes ještě spousta kroků. :)



Od kuchyňskýho stolu zdraví zablokovaná


Slothie




Všechno má svůj důvod

11. října 2018 v 19:36 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Vím, že jsem se v poslední době tady na blogu odmlčela, ale chystám se to napravit. Budu víc psát, ukazovat Vám víc ze svýho JÁ, protože vím, jak moc je pro mě důležitý, aby mě lidi viděli takovou, jaká opravdu jsem. A v tomhle směru budu tak otevřená, jak jen to jde. Snad mi porozumíte.
.
.
.
V neděli jsem začala se zdravou stravou a až na dnešní malej hřích v podobě jednoho kousku štrůdlu, se držím! A víte co? Jsem na sebe pyšná, protože takhle poctivě jsem nikdy předtím nejedla. Respektive, nikdy jsem bez sladkýho dlouho nevydržela, ale minulý týden v sobotu mi bylo tak špatně od žaludku - ani jsem nevěděla z čeho - že jsem to pochopila jako znamení toho, že moje tělo říká DOST! A tak jsem ho poprvý v životě poslechla.

Posledních pár dní se zároveň snažím plnit úkoly, který si na danej den zadám a taky si jejich plnění zapisuju. Můžete si myslet, že je to hloupý, ale když takhle vidím svoje "úspěchy" za každej den zapsaný v diáři, mám ze sebe dobrej pocit. Úspěchem může být to, že stihnu všechno, co jsem si slíbila, v práci se mi podaří zpracovat velký množství emailů, zvládnu hovor i s nepříjemným klientem nebo i třeba to, že se mi podaří někomu udělat radost. Každej malej osobní úspěch má pro mě nějakej význam. Po dlouhý době si totiž nepřipadám neschopná. Mám pak pocit, že to, co dělám, má nějakej smysl.

Taky jsem si včera koupila nový ukulele, tentokrát kvalitní, přímo v obchodě s hudebními nástroji. To, co jsem si přivezla z Anglie mi totiž neteř omylem rozsedla. V tu chvíli mi z to bylo smutno, protože mě hra na ukulele začala bavit a zároveň to byl jeden z mých "suvenýrů" z Manchesteru. Vyřešila jsem to ale tak, že ho mám alespoň jako dekoraci v pokoji, když už teď není možný na něj hrát.

Ale! Pozitivní na tom všem je právě to, že ve srovnání s tou "hračkou" z Anglie je tohle nový ukulele sto a jedna! A myslíte, že bych si ho koupila, kdyby mi neteř nerozsedla to starý? Jasně, že ne! A tak si říkám, že je to dokonalá ukázka toho, že všechno zlý je k něčemu dobrý. Takže pokud Vás dnes něco špatnýho potkalo, věřte, že to má nějakej důvod a že Vás nejspíš za rohem čeká něco skvělýho! Věřím tomu.

A následující fotku berte, prosím, s rezervou. Je potřeba si ze sebe občas udělat srandu. A možná je to taky důkaz toho, že tu nechci nic předstírat, chci být opravdová, i pro Vás, čtenáře mých článků. Děkuju za to, že jste. A za to, že čtete. :)


Krásnej čtvrteční večer všem! :)



Slothie

Druhá šance

3. října 2018 v 19:27 | Slothie |  Když píšu poezii já
Podařilo se mi slepit
Srdce tebou roztříštěné na kusy
Začala jsem věřit,
Že jediný, koho opravdu potřebuju,
Abych se uzdravila,
Jsem já sama

Už jsem nechtěla tvoje objetí
Už jsem nechtěla tvoje doteky,
Ale pak ses mě znovu dotknul
Bez rukou
Beze slov
A já ti znovu otevřela svoje srdce
Už ho nelámej


- Slothie

Už jsem přestala doufat

24. srpna 2018 v 20:53 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Přicházelo to ve vlnách. Bolest mě zaplavila, vylila se mi z očí a pak mi na krátkej okamžik dala příležitost se zase nadechnout než svou ničivou silou udeřila znovu. Bylo to přesně tak nesnesitelný, jak jsem si myslela. Na chvíli mě ta bolest přiměla vzít svý rozhodnutí zpátky a tu poslední šanci nám dát. Vzápětí jsem toho ale litovala a vrátila se k původnímu řešení.

Není to ale o nic snazší. Popravdě nevím, jestli je bolestivější ležet vedle něj a nedržet ho za ruku nebo se ho naopak dotýkat a připomínat si, jak krásný to bylo. Nemůžu nevzpomínat. Nemůžu přestat myslet na to, jaký to bylo, když jsme se poprvý drželi za ruku, na naši první pusu, kdy se mi zamotal celej svět.

Nevím kdy a kde jsme to "něco" ztratili a část mě si nepřeje nic jinýho než znát způsob, jak to všechno vrátit zpátky. Ta druhá už se vzdala veškerý naděje. Ta druhá část se snaží, aby okolí nepoznalo, že se mi najednou moje představy o budoucnosti zbortily jako domeček z karet. Tuhle zříceninu se zřejmě nemá smysl snažit vybudovat zase znovu od základů. Základním stavebním kamenem pro to všechno totiž byla láska, jen ta nás držela pohromadě, i přes všechny naše rozdíly. Ale když ve vztahu už láska není, jaký smysl má v něm pokračovat?

Nad vodou mě v tuhle chvíli drží z poloviny prášky proti úzkosti, z tý druhý práce, kde se člověk zkrátka musí soustředit na to, aby neudělal nějakou chybu a zároveň byl na zákazníky milej, což je občas sice vyčerpávající, ale aspoň to znamená, že už mi nezbývá prostor na jiný myšlenky. Většinou.

Taky mám kliku na svýho nadřízenýho, který je ochotný si se mnou sednout a promluvit, kdykoliv mě něco trápí, říká, že tu pro mě je, což je naprosto šílený. Jsem si vědoma toho, jak obrovský štěstí mám na svůj pracovní kolektiv. Kolegové mi teď pomáhají nejvíc. Možná proto, že se o to ani nesnaží. Možná proto, že většina z nich je prostě sama sebou a nemají ani tušení, že si něčím takovým procházím.

Já v poslední době nemohla být sama sebou, protože kdykoliv jsem byla, vedle něj, připadala jsem si, že něco dělám špatně. Tehdy, když jsem se lítostivě rozbrečela nad něčím, co řekl, co mi ublížilo, tehdy to bylo úplně špatně. A jen těžko jsem mu vysvětlovala, že neumím být jiná. Pokud mě něco mrzí, prostě brečím. Nedusím to v sobě. Tuhle část sebe změnit nedokážu. A stejně tak nemůžu chtít, aby se on změnil kvůli mně.

Oba vzpomínáme na to, jak nádherný byly naše společný začátky. Možná proto, že jsme se tak málo znali. Možná proto, že jsme toho druhýho považovali za dokonalýho nebo proto, že jsme svý chyby přehlíželi, nezajímaly nás. Ten pocit byl zkrátka důležitější. A víte, toho se bojím nejvíc. Ne toho, že zůstanu sama, ale toho, že to s nikým takhle už necítím. Mám strach, že se nezbavím toho prázdna uvnitř. Děsí mě, že se nikdy nepřestanu cítit takhle neúplná. Toho, že on si tu svou lepší polovinu najde a já pak budu muset na sociálních sítích koukat na jejich společný fotky a bude mě to ničit.

Já v nás fakt věřila, víte? Kdo četl mý články, tak to ví. To, že jsme spolu plánovali úplně všechno. Nejdřív spravit horní patro, vyrobit si nábytek z palet, vzít se... A pak jsme najednou plánovat přestali. A taky věřit a snít. Najednou jsme viděli realitu taková, jaká je. Uvědomili jsme si, že nám to asi není souzený.

Jsem ráda, že nevidím budoucnost. Jsem ráda, že jsem prožila rok takhle zasněná, že mě někdo přiměl cítit toho tolik najednou. I přesto bych do toho šla znovu, protože ten pocit mi za to stál. Jen pořád nevím, jestli jsem se rozhodla správně. Pokud je to to správný rozhodnutí, proč to tak bolí?

Sedím v pokoji, nechávám emocím volnej průběh, protože takhle o samotě můžu. Potřebuju obejmout. Ale jedinej člověk, jehož objetí by mě teď utišilo je ten, koho už objímat nesmím.

Ať to přestane, prosím.

Pojďme cestovat v čase, do doby, kdy to všechno bude zase dobrý... Bude?



Slothie





Na co si vlastně stěžujeme?

15. srpna 2018 v 20:28 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Myslím si, že v posledních dnech přemýšlím až moc a i moje hlava je si toho vědoma. Od pondělí totiž ještě nepřestala bolet. Dokud se mi ale nekouří z uší, tak je to asi v pohodě, ne? Dokud se ještě úplně nezavařila... :D

Ale nechci si stěžovat. Je to totiž v rozporu s výzvou, který se právě účastním. Snažím se totiž nestěžovat si celých 21 dní v kuse. A taky nekritizovat a nikoho nepomlouvat. Řeknu Vám ale, není to vůbec snadný. Tak nějak jsem pořád na prvním dni. A to ne kvůli pomluvám nebo kritice ostatních, ale prej nemůžu používat ani svůj oblíbenej sarkasmus. To bude asi největší problém, protože ten je mou jedinou a nejlepší obranou proti úžasňákovi. Ten si paradoxně myslí, že tahle výzva je úplná blbost. A to by mu vlastně mohla být dost nápomocná. :D :)

Jak to vlastně všechno začalo? To jsem se tak minulej týden potloukala po knihkupectví. Strávila jsem tam asi půl hodiny, protože jsem plánovala nakoupit si dvě knížky na nadcházející školení a chtěla jsem se vejít do určitýho rozpočtu. Víte, kdyby mi někdo dal 5 000 Kč a řekl "v tomhle knihkupectví to utratíš", poradila bych si. Rozhodnout se teda jen pro dvě knížky, byl pro mě docela nadlidskej úkol.

Jak jsem se tak porozhlížela po regálech, vždycky si nějakou knížku vybrala, pak objevila jinou lákavější a tu první vrátila na původní místo, zatoulala jsem se do sekce motivačních knížek. A tam na mě vykoukla knížka Svět bez stížností od Willa Bowena. S knížkou se prodává i náramek. Výzva pak spočívá v tom, že si náramek nasadíte na jedno zápěstí a pokaždý, když se přistihnete při tom, jak si stěžujete, kritizujete nebo pomlouváte někoho jinýho, přendáte si ho zase na druhý zápěstí a výzvu začínáte od znovu.

Musím se přiznat, že výzvu jsem začala už minulý úterý a stejně každým den začínám od znovu. On si člověk totiž neuvědomuje, jak často si stěžuje, dokud s touhle výzvou nezačne. O to víc si na to pak ale dává pozor.

Víte, na jednu stranu mě čtení téhle knížky neuvěřitelně baví, na druhou si ale uvědomuju, jak velkou součástí našeho života stížnosti jsou a jak by se náš život mohl změnit k lepšímu, kdybychom se všichni aspoň trochu snažili tuhle negativní část našeho já nějak potlačit.

Pokud si knížku přečtete, dozvíte se o spoustě inspirativních lidech, kteří si i přes nepřízeň osudu, udrželi pozitivní přístup k životu. Člověka to pak přinutí se zamyslet nad blbostma, nad kterýma si denně stěžujeme, jak malicherný věci to jsou. A pak jsou tu lidé, kteří přišli o to, co jim bylo nejcennější a přesto našli sílu pokračovat.

Takže játo zkusím taky a třeba se mi zítra, konečně, podaří si celej jeden den v kuse nestěžovat. Ale ty sarkasmy mě asi budou pokoušet pořád. Tak mi držte palce, ať to zvládnu!

Průměrně prý člověk tuhle výzvu dokončí tak za 4-8 měsíců, takže času mám ještě dost. :D


Slothie


P. S. - Kdo by se chtěl taky zúčastnit, bližší info najdete tady - http://nestezujsi.cz/

Hodně štěstí! :)




Oči otevřené dokořán

14. srpna 2018 v 18:30 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Než přejdu k věci, chci říct, že nechci, aby měl kdokoliv z Vás čtenářů pocit, že tohle píšu proto, abych ve Vás vyvolala soucit. To vůbec ne. Ale nechci Vám lhát. Chci psát stejně otevřeně jako vždycky. Takže v následujících řádcích se Vám zase ukazuju taková jaká jsem, snad mě pochopíte.
.
.
.

Sundávám si svý imaginární růžový brýle a do ruky beru skleničku s růžovým vínem. Skutečným. Už nežiju v tý pohádce, kterou jsem prožívala ještě pár měsíců nazpět. Už si vůbec nejsem jistá tím, že dosáhnu svýho "šťastně až navěky".

Ač si možná někteří v našem okolí mysleli, že s úžasňákem tvoříme ideální pár, ač jsme si to možná chvilku mysleli i my dva, v tomhle ohledu se nám poslední dobou otevřely oči. Mně hlavně. Dřív jsem si byla jistá, že tohle všechno chci. Dokázala jsem si představit budoucnost po jeho boku, svatbu, děti, to všechno. Teď mám strach z toho, že možná ani zítra už nebudu moct usínat vedle něj. Mám strach i z toho, že o to vlastně ani nebudu stát.

Každý pár se hádá, ale tohle je jiný. Občas mám pocit, že se nehádáme, ale že se navzájem ničíme. Že jsme tak moc rozdílní, že jeden ve druhým probouzíme to nejhorší. A věc se má tak, že v posledních pár dnech, týdnech, jsem udělala spoustu věcí, na který nejsem pyšná, věci, za který se nenávidím. Nevěřila jsem mu. Podezřívala jsem ho tak moc, že jsem se mu podívala do mobilu. Tam jsem ale našla jiskru něčeho, co ve mně zažehlo takový plamen žárlivosti, který jsem snad nikdy necítila. Zároveň mě pak ale zaplavila taková vlna studu, pod kterou jsem se div neutopila. Tohle přece nejsem já. Takový věci nedělám.

Slíbila jsem, že to znovu neudělám a myslela jsem to vážně. Pravda je ale taková, že kdykoliv kouká do mobilu a někomu odepisuje, bojím se, že si píše s ní. A přitom je to tak hrozně absurdní. Žárlím na malou holku. Žárlím na čtrnáctku, která se pobláznila do svýho táborovýho vedoucího. Žárlím, protože jsem viděla, že se i s ní usmíval víc než se mnou. Žárlím, protože vedle mě se nesměje už skoro vůbec. Rozhodně ne tak jako dřív.

Tak moc si přeju, aby se to všechno mohlo vrátit do doby, kdy jsme pro sebe dělali hezký věci jen tak, ne protože bylo výročí nebo proto, že měl někdo narozeniny. Zkrátka proto, že jsme chtěli.

Jakoby věděl o čem píšu, připravuje mi jídlo, který uvařil. Musím uznat, že tohle mě přimělo se pousmát, že mi to připomnělo to, co bývalo - jedno z jeho krásnejch gest.

Chci, aby se na mě díval tak jako kdysi, tehdy, když jsme byli v očích toho druhýho dokonalí. Čas ale nejde vrátit zpátky. Nemůžeme zapomenout věci, který jsme si řekli a udělali. Teď o sobě víme skoro všechno a přesto jakobychom se občas vůbec neznali. Dává to smysl?

Už zaznělo i slovo "rozchod", několikrát a nepůsobilo tak děsivě. Oba jsme si uvědomili, že ta možnost, že to mezi náma takhle dopadne, tu je. Ani jednomu z nás se ale nechce zahodit to, co jsme vybudovali. Jak bychom se mohli vzdát všech těch krásných vzpomínek? Nechat je odplynout? Předstírat, že jsme kdysi nebyli středem vesmíru toho druhýho?

Co když to ale není nic víc než jen krásná minulost? Co když je tam venku pro nás oba někdo jinej? Co když je tam někdo, s kým by se nikdy nepřestal smát?

Jediný, co vím, je to, že vidět ho teď po boku někoho jinýho, by mě zničilo. Vím, že chci ještě bojovat a napravit to, co jsme zničili, pokud to půjde. Vím, že tomu potřebuju dát ještě jednu poslední šanci. Ale víc už ne. Víc proplakaných dnů a nocí už nezvládnu. A pokud tu existuje jiná, lepší možnost, možná nám prostě nic jinýho nezbyde.

Ale nechci předbíhat. Chci se držet ještě té kapky naděje, která mi zbyla. Pořád doufám. Pořád v nás věřím.


Slothie



Je to tvůj život

28. června 2018 v 19:29 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
"Být tebou, tak to nedělám." - "Na tvém místě bych se na to vykašlala." - "Víš, kdybych byla ve stejné situaci,..."

Ale nejsi. Nejsi mnou. Nevíš, jaký to je. Nevíš, co bys dělal/a, kdyby ses ocitl/a v mojí pozici. Určitě ne jistě. Stejně tak jako já, můžu jen předpokládat, jak bych se zachovala, kdybych si procházela tím, čím si procházíš ty.

Setkáváme se s tím denně. S lidmi, kteří ví všechno nejlíp a často si myslí, že i našemu životu rozumí líp než my sami. A víte co? Já toho mám plný zuby. Končím s věčným obhajováním se a vysvětlováním, proč se chovám tak, jak se chovám. Chci, aby lidi okolo mě věřili, že vím, co dělám, i když se jedná o rozhodnutí, který může navenek působit jako špatný. Možná je. Možná je potřeba dělat i takový, aby si člověk uvědomil, co má příště udělat jinak. Je důležitý muset si na to přijít sám.

A pak jsou tu ta na první pohled špatná rozhodnutí, která vedou k těm správným věcem. Jako když jsem se vykašlala na výšku a každej mi říkal, ať si to dvakrát promyslím, že jsem přece chytrá holka... A člověk snad musí mít titul, kterej by to dokazoval?

Tehdy jsem byla snad jediná, kdo věřil, že to bylo to správný řešení. Koneckonců, přivedlo mě k NĚMU, takže špatná volba to rozhodně nebyla. A teď, více než po roce, toho pořád nelituju. Nemyslím si, že kdy budu.

Nedávno jsem řešila podobnou situaci. Nestíhala jsem polovinu věcí, který jsem potřebovala dokončit. A přestože jsem člověk, kterej byl zvyklej nadchnout se pro milion věcí najednou a nechat většinu z nich navždy nedokončenou, najednou mi to začalo vadit. Z práce jsem se doma rovnou vrhla do pečení dortů na zakázku, chodila spát pozdě, brzo vstávala a v práci pak skoro usínala. Což při mojí práci operátorky call centra není úplně ideální, že?

Jo, člověk by si řekl, že jsem mladá, že to přece musím zvládat, že i starší toho zvládají mnohonásobně víc. Podívám se na svou mamku a nechápu, jak zvládá život v takovým tempu. Na jednu stranu k ní cítím neuvěřitelnej obdiv, na druhou vidím, jak se to na ní za ta léta podepsalo. To je jeden z důvodů, proč vím, že takhle žít nechci. Nechci se sedřít jen proto, abych svýmu okolí dokázala, jak silná jsem. A pokud si kvůli tomu někdo bude myslet, že jsem slaboch, tak ať. Důležitý je, že já sama vím, jaká je pravda. Silná jsem dost. Ale jsem taky jenom člověk.

A tak jsem v práci zažádala o zkrácený úvazek. Znamenalo by to dvě hodiny denně k dobru, který by mě úplně zachránily. Jasně, že by to znamenalo taky míň peněz a to mi taky bylo vyčteno hned z několika stran.

"Hele, ale uvědomuješ si, že ty peníze potřebujeme?" - "Však jsi mladá ne, tak buď ráda, že máš tak nabitej program." - "To ti jako nevadí, že takhle přijdeš o peníze?"

Nevadí. Vím, že je potřebuju, ale nikdy pro mě nebyly na prvním místě. A ať na mě okolí tlačí jakkoliv, nikdy se na to první místo mýho pomyslnýho žebříčku nedostanou. A nebudu se za nima bezmyšlenkovitě honit a naivně si myslet, že právě ony mě udělají šťastnou.

Ten zkrácený úvazek mi v práci odsouhlasili a já jsem cítila, jak mi z ramenou padá obrovskej balvan. Věděla jsem, že v tomhle ohledu budu ještě nějakou dobu poslouchat výčitky a pozorovat, jak členové mé rodiny a bohužel i úžasňák, nechápavě kroutí hlavou.

"Promiň, ale myslím si, že je to špatnej nápad. Být tebou to nedělám." - řekl mi a mě mrzelo, že mi vůbec nedůvěřuje.

"Potřebuju, abys mi věřil, že vím, co dělám."

"Věřím, ale... prostě bych to nedělal."

Ale já to udělala. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v poslední době udělala. Pořád mi přijde, že se skoro nezastavím a stejně nestíhám všechno, co bych chtěla, ale už je to o dost snesitelnější. Už mě to neubíjí. Necítím se tak vyčerpaná.

A jsem ráda, že mě nezastavilo to "BÝT TEBOU", který mi moje okolí pořád předhazovalo. Občas je prostě potřeba jednat podle vlastního úsudku, i když není jedinýho člověka, který by byl na Vaší straně.

Jenom Vy sami víte, co dokážete unést a naopak, kdy je načase se zastavit. Jen Vy víte, co potřebujete ke štěstí a co Vás dělá nešťastnými. Nikdo jiný. A proto jste taky jediní, kdo může rozhodovat o tom, jakým směrem se Váš život bude ubírat. Tak jakou cestu si zvolíte?



Slothie



Kam dál