Den šestnáctý - ani slovo

8. října 2017 v 15:00 | Slothie |  Něco jako deník
Otvírám notebook, přemýšlím, jestli má smysl mu psát. Stejně si jeho e-mailovou adresou nejsem jistá. A už vůbec si nejsem jistá tím, že by chtěl číst to, co mám na srdci. Od chvíle, kdy jsem odletěla z České republiky, se ani neobtěžoval mi napsat, natož zavolat. A když mu při videohovoru se ségrou, moje neteř zanesla mobil, vlastně mi ani neměl co říct. Neměla bych dopustit, aby mě to trápilo, ale trápí. Pořád mě to trápí i po všech těch letech, kdy jsem beznadějně čekala na jakýkoliv projev jeho lásky ke mně. Po všech těch letech jsem to s ním ještě nevzdala.

Otec se odstěhoval z domu pár dní po mém odletu do Anglie. Mamka mu už nějakou dobu chtěla říct, ať odejde, ale nedostala šanci, předběhl ji. Byla to jeho volba. A ani neřekl proč. Neobtěžoval se mi to říct. Jen dodal, že mi to vysvětlí mamka. Chtěla bych pochopit, co se mu odehrává v hlavě, víte? Zajímá mě, jestli vůbec k někomu něco cítí, jestli je nějaké lásky schopen. Chci odpovědi, který nejspíš nedostanu. Takže co mám dělat? Mám mu napsat ten pitomej e-mail, na kterej se stejně nebude obtěžovat odepsat? Mám mu zavolat, i když vím, že ať se budu chtít zeptat na cokoliv, nejspíš se rozbrečím? Nebo bych se měla, pro jednou, smířit s tím, že je to někdy lepší neplýtvat časem na ty, kteří si pro mě nenajdou ani vteřinu?


Slothie
 

Den patnáctý - moje druhé "doma"

7. října 2017 v 16:00 | Slothie |  Něco jako deník
Slibovala jsem sama sobě, že sem budu psát aspoň třikrát do týdne, ale to očividně nejde, takže zase podám hlášení za posledních pár dnů. Hned po prvním víkendu v Manchesteru se nám oběma s úžasňákem podařilo najít práci, takže od pondělí 2. října oba pracujeme - úžasňák kvůli nedostatku znalosti angličtiny v hotelu jako "pokojská" a já ve skladu s oblečením, kde si angličtinu rozhodně nezlepším, protože ve srovnání s kolegy jsem na tom podstatně líp. Ale to nevadí. Kvůli zlepšování jazyka jsem sem přece nejela.

Takže jo, díky tomu, že teď máme nějakej režim, to tu utíká o poznání líp. A není to všechno tak náročný, jak jsem si myslela. I v práci je všechno lehce pochopitelný, jen tu zručnost nemám ještě takovou, jak někteří kolegové.

Ve Wythenshawe se mi vlastně i líbí. Není to moc rušná část Manchesteru, do práce to mám 10 minut pěšky... ale pokaždé, když jedeme do centra, cítím, že to není ono. Že to není místo, kde bych chtěla strávit celej život. Úžasňáka fascinují všechny ty mrakodrapy, luxusní obchody, architektura, ale já vidím jen ty převoněný britský holky s šílenou vrstvou make-upu na obličeji, jak se procházejí na vysokých podpatkách, jakoby jim patřil celej svět. Vím, že tohle není místo pro mě, že nikdy nebudu vypadat jako ony a vlastně ani nechci. Cítím, že sem do velkýho města, jakožto holka z vesnice, prostě nezapadám.

Včera, když jsme byli v centru, mě úžasňák úplně odrovnal. Řekl, že si tam jednou zajedeme na večeři a zasnoubíme se. Při té představě jsem vážně málem odpadla. Později, spíš z legrace, dodal, že tady chce zůstat dýl a že já půjdu tam, kam půjde on. Vím, že to nemyslel vážně, ale najednou mě popadl strach z toho, že jedinej důvod, proč by se vůbec zasnoubit chtěl, je proto, aby se ujistil, že mu nikam nezmizím. Aby se ujistil, že když bude chtít zůstat v Anglii dýl než já, zůstanu kvůli němu taky. Ale tak to nechci. Chci si ho jednou vzít, protože ho miluju, ne proto, abych se ujistila, že za mnou půjde kamkoliv půjdu já.

Problém je v tom, že ač vím, že díky pár měsícům nebo třeba roku, dvěma tady, se můžu mít opravdu dobře, moje srdce je v Česku. Chci tady nějakou dobu zůstat kvůli vydělání pěněz do začátku, taky abych finančně pomohla mamce, ale nemůžu si pomoct... Pořád si myslím, že obklopena lidmi doma v Česku, těmi, které zbožňuju, bych mohla být mnohem šťastnější, i kdybych měla jen nějakou mizerně placenou práci.

Ale nevím, zároveň jsem se tak nějak přistihla, jak bytu v Manchesteru říkám "doma". Nemůže mi sem prostě někdo přestěhovat celou rodinu a kamarády? To by vyřešilo úplně všechno. :D :)

Slothie



Nové začátky v Manchesteru - den třetí

25. září 2017 v 17:25 | Slothie |  Něco jako deník
Měla jsem v plánu psát svoje první dojmy z Manchesteru hned po příletu, ale věc se má tak, že hned od začátku je tu tolik zařizování, že na psaní nebyl čas, ani nálada. Ale dnes, už třetí den v Manchesteru jsem se rozhodla to všechno dodatečně shrnout. :)

Mohla bych napsat stránky textu o tom, jak strašně těžký pro mě bylo loučení s rodinou a mojí nejlepší kámoškou, ale neudělám to. Jednak je pro mě citově náročný na to vzpomínat, jednak by Vás ani nebavilo ty slohovky číst. :D Ale řeknu Vám jedno, loučení je na ho*** a opravdu si něčím takovým už nechci znova projít. Uklidňuje mě jen to, že nejsem jediná citlivka, kterou to dohnalo až k slzám.

Abyste pochopili, PROČ bylo pro mě tak náročný odjet do jiný země (byť je to zatím s jistotou jen na tři měsíce) - rodina pro mě vždycky byla všechno, takže přestože mě Anglie lákala už snad od devátý třídy, nikdy jsem neodjela, protože doma se pořád něco dělo. Jednou byla ségra těhotná a já nechtěla být pryč, až se to malý narodí. Pak mě mamka odmítala pustit samotnou, pak tohle, pak tamto. A pravda je taková, že teď byla úplně nejmíň vhodná situace k odjezdu, vzhledem k tomu, že mamka je nemocná, stres jí přitěžuje, do toho se můj otec rozhodl sám odstěhovat dva dny před naším odletem, do toho dost možná přijedu zpátky před Vánocema a zjistím, že fenka, kterou mám od 8 let, už nežije... Achjo.

Zkrátka, ne nechtělo se mi pryč, ale jelikož jsme se s úžasňákem zařekli, že si na náš společnej život chceme vydělat nějaký penízky a jelikož byly letenky už koupený, couvnout prostě nešlo. Teda, šlo by, ale vzdát se, to by bylo moc snadný.

Takže nás v pátek - po neuvěřitelně těžkým loučení - ségra odvezla na vlakový nádraží, my dojeli vlakem do Prahy a tam pak z hlavního nádraží na letiště. Já si před kontrolou na letišti neuvědomila, že mám kovový cvočky na tkaničkách od bot, takže si mě pěkně osahali, zuli mě z bot, takže docela sranda no. :D Těsně před odletem jsme s úžasňákem zjistili, že vlastně každej sedíme na úplně opačný straně letadla a že nejsme tak o pět řad od sebe, jak jsme si naivně mysleli (to víte, kupovali jsme už poslední letenky :D ), ale v závěru jsem byla tak unavená, že mi to ani nevadilo, protože jsem celou dobu v letadle usínala. Ani ke čtení Malýho prince, jak bylo původně v plánu, jsem se nedostala.

Po přistání v Liverpoolu přišly první nervíky, protože mně ani úžasňákovi nešel signál - ne nevěděli jsme, kde v mobilu zapnout roaming a u něj to mělo ještě jiný důvody, ale tím Vás nebudu zatěžovat. Ale právě proto, že jsme se nemohli nikomu dovolat, jsme stresovali z toho, že nás nikde na letišti nečekala úžasňákova ségra, jak bylo domluveno.

Naštěstí se asi po půl hodině ukázala i s přítelem, a tak jsme byli o trochu klidnější. Teda, jak kdo z nás. Celou cestu vlakem, letadlem i autem z Liverpoolu do Manchesteru jsem myslela na to, co je a bude doma. Po prvním hovoru s mamkou z novýho bytu (ten je mimochodem parádní!) mi bylo ještě hůř. I následující den to na mě všichni museli vidět. Bála jsem se, že ubližuju člověku, kterej tu pro mě vždycky byl, a to mě ničilo. Takže i během návštěvy jednoho velikýho nákupního centra, ze kterýho byl úžasňák úplně na větvi, jsem se skoro neusmála, protože mi prostě do smíchu nebylo. A ta představa, že ten pocit budu mít až do Vánoc než přijedu domů, mě šíleně děsila.

Druhý den v Manchesteru (včera) to bylo o poznání lepší. Při hovoru s mamkou jsem viděla, že se směje a bylo mi líp. Dnes, vzhledem k tomu, že si práci teprve hledám (úžasňák ji má tak v podstatě jistou), mám pořád ještě obavy z toho, jak všechno bude, nejenom ohledně práce, ale taky toho našeho společnýho soužití s úžasňákovou ségrou a jejím přítelem. Vím, že se budeme vzájemně hádat, protože úžasňák se ségrou to stihli už včera a my dva se dnes taky pohádali. Vím, že je to o zvyku a taky, že to všechno chce čas, ale já jsem tak hrozně netrpělivá, víte?

Jen doufám, že to všechno bude časem lepší. A taky už hrozně potřebuju chodit do práce, mít nějakej režim nebo se tady zblázním. Jak se něco změní, zase podám hlášení.

Dnes je tu celej den pod mrakem, takže se mi chce už od rána strašně spát a už ani kafe nezabírá. Nemáte nějakej recept na to, jak se udržet vzhůru i bez energeťáku? :D Kdyžtak poraďte, prosím. Jinak tu celý tři měsíce prospím. :D


Slothie
 


#14daysleft

7. září 2017 v 19:42 | Slothie |  Něco jako deník
Když jsme poprvé s jistotou věděli, že do Manchesteru odletíme, cítila jsem toho spoustu najednou - strach, obavy, zvědavost, nadšení... Teď, jak se odlet pomalu blíží, strach převahuje víc než bych svému okolí chtěla přiznat. Navíc se toho tady teď děje tolik...

Včera jsem na břiše naší třináctileté fenky našla tři bulky - s největší pravděpodobností nádory na mléčných žlázách a to mě dost zaskočilo. Při představě, že odletím a při našem návratu před Vánocemi už tu nebude, jsem se rozbrečela a plačtivá nálada se mě pak držela skoro až do večera. V průběhu dne jsme řešili, co s tím, kterého veterináře zavolat, ale na žádném řešení jsme se v podstatě neshodli.

Dnes tahle diskuze pokračovala a došli jsme k tomu závěru, že zítra na jednu z klinik zavoláme, abychom zjistili, zda jde histologie nádorů provést i bez narkózy, protože tu by ve svém věku Bělina určitě nepřežila (mimochodem, kdyby někdo věděl nebo se pohyboval v oddělení veterinární medicíny, budu vděčná za jakékoliv info). Bylo mi řečeno, kterého veterináře nevolat - postaršího, sama s ním nemám dobré zkušenosti - protože by s jistotou řekl, že léčba nemá smysl, že ji máme rovnou utratit. Kamarádka pejskařka poradila, že pokud naše fenka trpí bolestmi, což zatím nepozoruju, spíš jen to, jak je pořád unavená, můžeme jí od bolesti pomoct i marihuanou.

Do toho všeho jsem dnes v rámci loučení se s lidmi, které mám ráda, než na x měsíců (minimálně) odletím, byla na návštěvě u tety - otcovy sestry. Odjakživa jsme dobře vycházely, ačkoliv jsme se, co si pamatuju, vídaly spíš jen o víkendech u babičky, kam všechny její děti (můj otec a dvě tety) jezdily na oběd a já se k nim občas přidala. Dnes jsem snad po sto letech byla u ní doma a probraly jsme toho tolik, že to mě samotnou šokovalo.

Mluvili jsme o mém otci, o tom, jaký spolu máme vztah a já se zas neubránila slzám, protože tohle je pro mě další šíleně citlivý téma. Řekla jsem jí o tom, jak všem svým kamarádům tvrdí, že o mě má strach, ale do očí by mi podobnou věc v životě nepřiznal. Ona začala mluvit o všem, co se v poslední době v mém životě událo, o tom, co jsem jí neřekla osobně, co věděla jen od něj a mě překvapilo, jak moc toho bylo. Prý se mnou pořád chlubí. Prý ať si nemyslím, že by mu na mě nezáleželo. Teta v podstatě naznačila, že já jsem pro něj na prvním místě. Jenže ono se tomu hrozně těžko věří po tom všem, co vídám dnes a denně doma. Když jsem od tety odcházela, poprvé v životě jsem ji viděla se slzami v očích, poprvé v životě (aspoň, co si pamatuju) jsem se neubránila tomu ji obejmout. Musela jsem.

Zároveň jsem si díky tomu dneska uvědomila, jak jsem spoustě lidem okolo nedala příležitost mě opravdu poznat. Třeba právě ona byla hrozně překvapená nad tím, jakou radost jsem měla z tužek, které si spolu s předkreslenou krajinkou objednala a které mi v rámci dnešní návštěvy dala, protože jí doma jen ležely a já je dokázala ocenit víc než ona. Nevěděla jsem, že nejsem náročná, nevěděla, že se raduju opravdu i z maličkostí.

Je mi z toho všeho najednou nějak hrozně smutno. Měla jsem na krajíčku, když jsem se loučila s tetou, kterou sotva vídám, ale na které mi i přesto záleží. Jak sakra se budu loučit se svou nejlepší kámoškou, natož s mamkou a sourozenci, které vídám skoro denně? Proboha, vždyť mě klepne!

Do toho všeho spousta zařizování a zakázek, na který nechci ani pomyslet a mám z toho všeho hlavu jak balón. Proč to všechno musí být tak těžký? A proboha - je to mnou nebo je loučení vždycky tak zatraceně těžký?!



Slothie

#18daysleft

3. září 2017 v 18:00 | Slothie |  Něco jako deník
Poslední dobou pořád přemýšlím nad něčím kreativním, do čeho bych se mohla pustit, čím se zabavím ve chvílích, kdy budu mít potřebu nějak vyjadřovat svoje emoce. Přemýšlela jsem nad napsáním knížky - románu, nad obrázkovou knížkou pro svoje neteře, nad obrázkovou knížkou s popisky, - pro úžasňáka, kde bych sepsala všechny důvody, proč ho miluju (z toho nápadu prozatím sešlo, ač se k němu možná vrátím).

Tento týden došlo k jedné smutné události týkající se mojí a úžasňákovy společné kamarádky a já se cítila šíleně provinile, když mě ve spojitosti s tím napadl dost zajímavý námět na napsání knížky. Ale nepřijde mi správný inspirovat se něčí bolestí.

Dnes ráno jsem si řekla, že prostě přenesu na papír všechno, co ze mě udělalo člověka, kterým jsem. Ale není to hrozně egoistický kreslit věci, co se týkají jen mě? A i když těch událostí, i těch bolestivých bylo hrozně moc a napadala mě spousta způsobů, jak to všechno pojmout, došla jsem k tomu závěru, že bude lepší nakreslit knížku o lidech, kteří mě nějak ovlivnili, ať už pozitivně nebo negativně.

Prvním člověkem, kterýho jsem nakreslila je moje mamka. Ta za mě bojovala už tehdy, když zjistila, že mě čeká. Rok přede mnou se narodil můj bráška s Downovým syndromem a všichni okolo mamky měli strach, že se ta situace bude opakovat, že budu nemocná i já. Moje babička z otcovy strany ji dokonce posílala na potrat, ale ta si do toho nenechala mluvit a pár měsíců nato jsem se narodila. :)

A víte co? Strašně mě štvou lidi, který se stydí za svojí mámu nebo o ní mluví sprostě (vím, jsou případy, kdy ten rodič opravdu není dokonalej) nebo prostě nechtějí přiznat, jak moc jim na ní záleží. Na druhou stranu, ne každý má tak úžasnou mamku jako já, takže to chápu. :)

Každopádně, přikládám sem první obrázek - mamčin portrét, jako předlohu jsem použila fotku mamky z doby, kdy jsem byla ještě novorozeně, kdy mě v kuchyni koupala v dětské vaničce. Místo sebe jsem nakreslila srdce jako symbol lásky, kterou mi vždycky dávala. Věřím tomu, že právě její láska dala úplný základ tomu, kým jsem.


Ono těch obrázků časem přibyde strašně moc, možná mi ani ten jeden blok nebude stačit. Ti, co je uvidí všechny, budou mít právo udělat si obrázek o tom, jaká jsem, jen ti mě budou moct soudit, protože se nehodlám držet zpátky vůbec v ničem. Takže pokud tohle čte někdo, kdo mě zná osobně... kdo ví, třeba se v téhle obrázkové knize taky objevíš. ;)

Do odletu do Manchesteru zbývá už jen 18 dní (joo mimochodem, na téhle knížce hodlám pracovat i v zahraničí, beru ji s sebou) a mně pořád nějak nedochází, že odlítáme. Nedokážu si sama sebe v Anglii představit. Taky se začínám bát toho, jak všechno to zařizování dopadne, protože úžasňákova ségra nám má pomáhat v podstatě se vším, ale doteď se jako moc spolehlivá neukázala. No, třeba se pletu. Přinejhorším si holt budeme muset poradit sami. Koneckonců, tak to pak bude chodit po zbytek našeho společnýho života, tak je asi načase si zvykat. :D :)



Slothie

#24daysleft

28. srpna 2017 v 19:00 | Slothie |  Něco jako deník
Do odletu do Manchesteru zbývá 24 dní. Možná vám to připadá jako dost času na všechno, ale já se teď denně potýkám s pocitem, že vlastně nic nestíhám. Musím dokončit dva portréty, který mi dohromady budou trvat minimálně 12 hodin. Musím stihnout dvě návštěvy úřadu práce a zdravotní pojišťovny, nechat si vytisknout výpis z trestního rejstříku, vyzvednout si několik balení prášků, abych se kvůli nim nemusela každé tři měsíce vracet, přeložit sobě i úžasňákovi životopis, naučit ho alespoň trochu anglicky... Měl by po mých lekcích projít pohovorem, ale to je vzhledem k tomu, že začínáme úplně od základů, asi nemožný. Taky je ještě spousta lidí, se kterými bych se ráda viděla než odletíme. Sice se budeme vracet před Vánocemi, ale dva měsíce bez všech mých známých a rodiny, ve společnosti třech stejných lidí, to bude blázinec. Spolíhám na to, že si budu schopná najít kamarády i v Anglii.

Taky už přemýšlím nad tím, jaký zájmy si budu muset v Manchesteru vymyslet. Mám v plánu sebou brát kameru a všechno zajímavý točit. Kreslit budu určitě, protože za takovou dlouhou dobu bych i to málo, co umím, zapomněla. Klávesy si brát nebudu, protože by to byla šílenost a utrácet za nový rozhodně nechci. Ale nějak mě napadlo koupit si ukulele, abych se hudby nemusela vzdát úplně. Třeba to nebude tak těžký se naučit na něj hrát, co? Já fakt nevím. Rozhodně mám v plánu všechno dokumentovat jak na video, tak fotkama na instragram. Mí přátelé na Facebooku mě nejspíš budou nesnášet, protože pokud budu mít zajímavý zážitky, budu mít nutkání o tom všechny informovat a psát svoje statusy o délce slohovek. Už jsem přemýšlela i o tom, že bych si na Facebooku založila stránku, kde bych psala o svých poznatcích z Manchesteru, abych svým "přátelům" nelezla na nervy. Ale koneckonců, kdo by to četl, hm? Dost možná tam nebudu stíhat polovinu toho, co mám v plánu.

Doma to je čím dál šílenější, takže cítím celkem úlevu, že dostanu příležitost od toho utéct. Ale doufat, že se tady všechny problémy do našeho návratu vyřeší samy, je blbost. Navíc my dva s úžasňákem nejsme důvodem, proč je tu atmosféra takováhle.

I s úžasňákem se poslední dobou hádáme čím dál častěji. Asi to k tomu všemu prostě patří, jenže já jsem hrozná citlivka a když řekne něco v zápalu hádky, tak prostě bulím. Ono to člověku přijde líto, když se snaží, jak může, vydělává peníze portrétama, do toho doma pracuje... a dostane seřváno za to, že "proboha to budeš celej den kreslit"... "si děláš srandu, že žehlíš místo, abys šla se mnou ven, že?" Nechápejte mě špatně. Já ho přes tyhle všechny naše hádky miluju. Je můj celej svět. Ale když se takhle hádáme, občas na mě padne strach z toho, že mu jednou přetečou nervy a prostě si řekne, že mu za to nestojím, že tohle nechce. Nejvíc ze všeho se bojím toho, že prostě odejde, že zmizí tak, jak to udělalo už spousta lidí předtím, těch, na kterých mi záleželo. Už tehdy jsem to těžce nesla. Ale tohle si nechci ani představovat.

Když mi v noci, když je vzhůru jen tak napůl, říká, že mě miluje, musí to přece myslet vážně. Když mě představil všem svým kamarádům a rodině, musím pro něj hodně znamenat. Letíme spolu do Anglie, to je taky hrozně závažný rozhodnutí po třech měsících vztahu, že jo? To, jak se na mě usmívá, jak se na mě dívá, jak mě objímá a líbá - to, co přitom cítím, to všechno nemůže být jen tak. Tohle musí vydržet. Tohle musíme zvládnout. Pro nás.


Slothie

#29daysleft

23. srpna 2017 v 21:18 | Slothie |  Něco jako deník
Poslední dobou nestíhám vůbec nic, včetně psaní na tenhle blog. A to jsem byla tak odhodlaná si k tomu najít čas aspoň jednou týdně. Fuuha.

Dnešek byl ve znamení mých zarudlých očí a ucpanýho nosu, ale taky nakupování ingrediencí na dort na zakázku a úžasňákova cestovního kufru. Já spoléhám na to, že mi ten svůj půjčí sestřenka, ale ta prozatímní domluva s ní není nic moc.

Už zbývá jen 29 dní do odletu a já mám pocit, že ten čas utíká šílenou rychlostí. Za chvíli se nenaděju a budu žít v Manchesteru.

Ale do té doby na mě tady ještě čeká spousta věcí - teď se pár dní nezastavím a to se cítím fakt příšerně. Upřímnej obdiv úžasňákovi, kterej se chudák kvůli mýmu chrápání (způsobeným ucpaným nosem) moc nevyspí za to, že v noci neutekl do vedlejší místnosti. Za chvíli ho to čeká zas. :D

Dobrou noc vám všem, přestože mě rozhodně nečeká. :)


Slothie

#42daysleft

10. srpna 2017 v 15:10 | Slothie |  Něco jako deník
V pondělí jsem se tak rozčílila, že jsem popadla papír a propisku a sepsala všechny důvody, proč je to "soužití" s otcem tady tak těžký. Papír jsem mu přilepila na dveře a odešla. Bála jsem se toho, co bude, až si to všechno přečte. Obzvlášt proto, že se měl vrátit z hospody a člověk nikdy neví, co od něj čekat, když je ovlivněný alkoholem. Mohl rozbít dveře nebo přijít za mnou a rovnou jednu střelit mně. Nebo se mohl prostě sebrat a zmizet. To by bylo to nejlepší řešení. A taky jsem mu to na ten papír napsala.

Pak mi ale ségra řekla, ať s tím vším počkám až po výplatě, protože pokud tento měsíc odejde bez toho, aby dal část výplaty mamce, budeme všichni v háji. Ach jo. A tak jsem ten papír zase odlepila a dala ho ségře přečíst. Souhlasila se vším, jen nevěřila tomu, co všechno jsem tam byla schopná napsat. Stejně na tom nezáleželo, zase jsem musela držet pusu.

Chtěla jsem tu situaci doma napravit dřív než odjedeme. Protože teď už je to doopravdy aktuální. Letenky jsou zaplaceny, odlítáme 22. září, tudíž do odjezdu zbývá 42 dní. Je to ještě poměrně dlouhá doba, ale už teď jsem z toho všeho nervózní. Z toho, co bude tam, jestli najdu práci, která mě bude bavit, jestli budeme schopní dost ušetřit, nervózní z toho, jak bude úžasňák zvládat to, že tam nikomu nebude rozumět. Nejvíc se ale stejně bojím toho, k čemu se vrátím sem.

Chci mít jistotu, že bude mamka v pořádku, až se vrátím. Už zvažuju i možnost, že bych jí koupila chytrej mobil, jen proto, aby se mnou mohla být denně v kontaktu, protože notebook si beru s sebou a ona je jediná doma, která si se mnou nemůže psát přes Facebook. S otcem tady ale nikdy nebude v klidu. To vím jistě. A nechci odjet dřív než odsud on odejde, i za tu cenu, že budu muset polovinu svojí výplaty z Anglie posílat do ČR, abych mamce pomohla udržet domácnost v chodu. Proč jen to musí být všechno tak složitý?


Slothie

02/08/2017

2. srpna 2017 v 21:29 | Slothie |  Něco jako deník
Brácha běží za malou Amálkou do koupelny, zatímco starší neteř Adélka, po několika vlnách zvracení, konečně usnula. Protože spěchá, neobtěžuje se dveře zavřít opatrně. Nepřijde mi to jako taková nesnesitelná rána, přesto otec začne nevěřícně kroutit hlavou.

"Tohle jsem s váma chtěl taky probrat! Vstávám ve 3 a vy tady v noci pokaždé děláte randál. Pokaždé slyším několikrát za noc prásknout dveře. To já, když vstávám, opatrně našlapuju po špičkách, abych vás nevzbudil a vy takhle."

V tu chvíli obrátím oči v sloup takovým způsobem, že skoro zahlídnu vlastní mozek. To jako vážně?! Víte, proč je tohle všechno tak absurdní? To on chodí večer pro věci do obývacího pokoje, kde právě usíná malá Amálka, takže ji dost často probudí. To on v tu dobu chodí po kuchyni (hned vedle obýváku), tříská nádobím, šustí igelitovými sáčky. To on dělá věci, které jsou nepochopitelné, věci, ze kterých bych mohla sepsat seznam, který by v žádném případě nepřekonalo to, co dle jeho názoru děláme v naší domácnosti špatně my.

Musím se držett, abych mlčela. Musím přesvědčit samu sebe, že to, co se chystám říct, vlastně ničemu nepomůže. I když... nebylo by lepší, kdyby tu nebyl? Nežilo by se nám líp?

Odpověď na tu otázku znám, ale vím, že bez jeho peněz by se to tu zvládalo jen těžko. I když v poslední době bychom nejspíš našli jakýkoliv způsob, aby se to dalo zvládnout i bez něj. Jen nejspíš nikdo z nás nemá odvahu mu říct, že by se nám tady po jeho odchodu žilo asi tak tisíckrát líp.

Zadržuju dech. V hlavě si přehrávám všechno, co bych mu nejradši řekla. Ale vyvolat hádku nemá smysl, ne ve chvíli, kdy jsme tu jen my dva a nikdo mě nepodpoří. Stejně by to skončilo buď tak, že by se neobtěžoval odpovědět a prostě by odešel z místnosti tak, jak to má ve zvyku. Tak se podle něj řeší problémy. Nebo by na mě křičel a já bych se rozbrečela. Jsem citlivka no, ale vy jste ho řvát neslyšeli, klikaři. Uchýlím se teda k pouhému:

"Mně to neříkej. Já tady ničím netřískám."

Odešel se svým klasicky vytočeným výrazem k sobě nahoru a já to všechno vypustila ven až ve chvíli, kdy se brácha vrátil. Jemu jsem to říct mohla.

Z práce mi zavolal úžasňák a probírali jsme Anglii. Jo, zase je to aktuální. Jednu chvíli nebylo, protože jsme byli přesvědčení o tom, že bude potřeba některý události tady vyřešit před odletem. To se změnilo asi předevčírem, kdy se z Anglie na pár týdnů vrátila jeho sestra. Ten den nespal doma a já kvůli tomu, jako největší závislák, ani nemohla spát. Jak moc praštěný to je, že se mi bez něj vedle sebe špatně usíná?

Mimochodem, dnes jsme to sdělili mamce. Teda, spíš já. Mluvila o oslavě šestých narozenin Adélky na konci září a já jí musela říct, že tu v tu dobu už asi nebudeme. Vidět její pohled mě úplně zničilo. Ač se poslední dobou doma všichni štveme, protože je nás doma víc než je zdrávo, tohle pro ni nebude snadný. Navíc se v tu dobu nebo dřív bude stěhovat možná i ségra a nelíbí se mi ta představa, že by tu zůstala sama jen s bráchou, který je stejně věčně pryč a otcem, s nímž společný soužití se nedá považovat za ŽIVOT.

Nebude to snadný ani pro jednu z nás, ale jiná cesta není. Byla by hloupost vzdát se takový šance, obzvlášt teď, když už jsem potkala někoho, s kým opravdu chci zůstat. Někoho, s kým potřebuju zůstat. Chci, abychom si společně vydělali na to všechno, co spolu plánujeme vybudovat. Chci si ho jednou vzít, mít s ním děti. Nikdy dřív jsem si nebyla tak jistá tím, co chci. Vím, že kdyby se mezi nás něco postavilo, bude to zatraceně bolet.

Pokud Vám můžu dát nějakou malou radu, snažte se trávit čas s těmi, co máte rádi i bez toho, abyste měli v plánu na pár měsíců odcestovat jako já. Nikdy nevíte, co se může stát a věřte mi, že ten pocit, kdy si až tehdy, když je pozdě uvědomíte, že jste promarnili šanci být co nejvíc se svými milovanými, bolí. Ať to není Váš případ.


Slothie




Moje největší výzva

30. července 2017 v 11:35 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Cítíla jsem, jak mi dochází dech. Knedlík v krku se zvětšoval tak, že jsem se ani nepokoušela mluvit. Snažila jsem se nemyslet na to, jak mě bolí stehna. Proboha, jak je to ještě daleko? Podívala jsem se doleva na úžasňáka a zachytila jeho znepokojený pohled. Ježiši, já tady chcípnu, pomyslela jsem si.

Ale to předbíhám. Nejdřív Vám řeknu, jak to všechno začalo. Už pár dní předem jsme se s úžasňákem domluvili na výletě na kole, protože se na to moje konečně koupily nový pláště a já nechtěla sedět doma na zadku. Úžasňák navrhnul, že pojedeme na Těšíkovskou kyselku - tvrdil, že je to od nás tak 25 km (jo, jasně!). Říkala jsem si, že i když to bude makačka, tak přece musím zvládnout 50 km na kole (i se zpáteční cestou), ne? Jsem totální sportovní antitalent, navíc s mizernou fyzičkou, ale je důležitý se překonávat, že jo? Tak jsem na to kývla.

V sobotu 29. července jsme teda v 14:10 vyrazili. Cesta byla ze začátku pohodová, počasí úplně ideální, tempo mi vyhovovalo... Po cestě jsme ještě zastavili u ohrady s koňmi, protože jo, možná je to dětinský, ale když mám tu příležitost se někde poňuhňat s koníkem, jdu do toho! :D Mělo mě napadnout, že to nebude tak snadný. Už někde v půlce cesty jsem si říkala, že tu vzdálenost jedeme nějak moc dlouho, ale úžasňákovi jsem zakázala, aby mi řekl, kolik už jsme ujeli, sama jsem měla v mobilu batoh, který nám cestu měřil a chtěla jsem se nechat překvapit.

Nějakých 12-14 km před Těšíkovskou kyselkou se mírně stoupá do kopce. Nejdřív mi to nevadilo, nepřipadalo mi to nijak extrémně namáhavý. Jenže asi 7 km před cílem přišla šílená krize. Najednou už to nebylo tak jednoduchý.

Cítíla jsem, jak mi dochází dech. Knedlík v krku se zvětšoval tak, že jsem se ani nepokoušela mluvit. Snažila jsem se nemyslet na to, jak mě bolí stehna. Proboha, jak je to ještě daleko? Podívala jsem se doleva na úžasňáka a zachytila jeho znepokojený pohled. Ježiši, já tady chcípnu, pomyslela jsem si.

"Zlato, ještě chvilku vydrž a zastavíme."

Pár minut nato jsme zastavili, sesedla jsem z kola, položila ho na zem a zamířila k malému zastřešenému posezení mezi stromy. Vytáhla jsem z batohu mobil a podívala se na ujetou vzdálenost - 31,8 km. Myslela jsem, že ho zabiju. Pořád jsem se nedokázala pořádně nadechnout, sedla jsem si na lavičku a nahmátla láhev s vodou. Fuj, proč je mi tak špatně? To moje duše asi opouští moje tělo nebo tak.

Úžasňák se posadil naproti mě a začal se šíleně smát. Chápejte, já tohle mučení podnikám kvůli němu a on se mi směje?! V tu chvíli jsem fakt myslela, že mě na místě klepne. Podívala jsem se na mapu, abych věděla, kolik kilometrů nám ještě zbývá - 8,5 (nakonec podle měření teda 7, ale nevadí). Já mu dám 25 km tam sakra!

Najedli jsme se a on se, pořád s úsměvem na rtech, šel porozhlédnout po místě, na kterém jsme zastavili. Moje nálada byla pořád asi takováhle.


Byla jsem nervózní z představy, že místo 50 km, máme celkem ujet nějakých 80. Ale po tom, co jsem do žaludku dostala trochu jídla, mi bylo líp.

"Můžeme to otočit a jet zpátky," navrhl úžasňák.

"Myslíš, že to otočím takový kousek před cílem? Ani náhodou."

"Ty se nevzdáváš, co?"

Po půl hodině odpočinku jsme pokračovali v cestě. Další krize přišla asi kilometr před cílem. Stejný stav jako předtím. Napila jsem se vody a doufala, že to bude lepší. Dorazili jsme na místo a já nevěřila tomu, že jsem ten kopec překonala. I když mi bylo pořád příšerně, hřál mě aspoň ten pocit, že jsem zvládla něco, co bych sama do sebe nikdy neřekla.

Na místě jsme se šli ještě chvilku projít a úžasňák, jak má ve zvyku, se trošku vrátil do dětství a hrál si v prameni s kamínkama a stavěl z nich věž. Věříte mi, že i přes tyhle blbiny, ho stejně miluju? :D


Jo, ten malej fosforovej flek, to je on. :D

Cesta zpátky, vzhledem k tomu, že jsme jeli z kopce, byla už úplná brnkačka. Nějakých 10 kilometrů před místem, kde bydlím, jsme projížděli vesnicí, kde žije úžasňákova teta a shodou náhod nás po cestě zahlídla jeho sestřenka Eliška, takže jsme zastavili a ještě nějakou tu hodinku a půl strávili tam. Tihle členové jeho rodiny se mimochodem přidávají na seznam lidí, se kterýma jsem si okamžitě padla do oka. Tak nějak mám odhad na to, s kým můžu vtipkovat, i říct něco šíleně zvrácenýho a oni se tomu smějou. Takoví lidi mám nejradši. I malá Eliška se nejdřív styděla, ale ve chvíli, kdy jsem začala dělat blbosti i s ní (tím si získáte většinu dětí), už jsme byly kámošky. :) Její brácha Vojta nás pro změnu zahrnoval vtipy a díky tomu jsme málem ani neodjeli domů.

Vrátili jsme se až nějak před desátou večer. Obloha byla jasná, takže šlo krásně vidět hvězdy - moje další slabost! a tak jsem se neustále kochala pohledem na nebe. Ale nejradši se stejně dívám na NĚJ.

Celková vzdálenost, kterou jsme ujeli, byla teda zhruba 77 km. A víte, jsem na sebe za tohle šíleně pyšná. Za to, že jsem se nevzdala. Ještě třeba dva roky zpátky bych souhlasila s tím, že se těsně před cílem prostě vrátíme zpátky, ale s tím, abych se vzdávala, už končím. Chtěla jsem to udělat pro svůj dobrej pocit a to se povedlo. Chtěla jsem to udělat pro úžasňáka, aby věděl, že může počítat s tím, že spolu zvládneme všechno, i když to nebude vždycky jednoduchý.

Teď o víc než 12 hodin a jedno za cesty vytažený klíště později, se mě ten dobrej pocit drží. I když mě v noci probudila šílená bolest stehen, která se nejspíš zdrží následujících pár dní, stálo mi to za to.

Kdybyste věděli, jak jsem se k jakékoliv formě pohybu stavěla dřív, pochopili byste. Jde o to, že už se nechci bát. Nechci si nechávat ujít věci jen proto, že se bojím toho, že něco nedokážu. Už ne.

Doufám, že tohle nebyla poslední výzva, kterou jsem podnikla. Jen příště na to musím jít trochu pomaleji, ať to se mnou nesekne. :D

A co Vy? Co byla pro Vás v poslední době největší výzva? :) Napište mi to v komentářích, určitě reaguju na všechny. :)

Jinak Vám přeju krásnej den. :)


Slothie

Kam dál