Už jen pár měsíců

Včera v 20:22 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Rozhodla jsem se s Váma podělit o jednu pro mě dost zásadní věc. Už několik let mě to hrozně táhne do Anglie. Když jsem se hlásila na vysokou, říkala jsem si: "Ok, když tě nevezmou, najdeš si nějakou práci v Anglii, sedneš na letadlo a hotovo." Na vysokou mě nepřijali, ale já jsem stejně zůstala v České republice. V té době bylo hlavním důvodem sestřino těhotenství - zkrátka jsem nechtěla odjet a poznat prcka až po návratu domů. Později jsem nechtěla odjet kvůli mamce, protože vím, jak moc je pro ni moje přítomnost doma důležitá. Jenže pak jsem potkala Toma, kterej tuhle cestu do Anglie už nějakou dobu plánoval. Na úplným začátku našeho vztahu jsem z toho byla v háji. Říkala jsem si, že musím mít fakt šílenou smůlu, protože tehdy, kdy už se mi konečně podaří potkat tak skvělýho kluka, tak mi odjíždí, ale pak mi to začalo vrtat hlavou. A možná si budete myslet, že jsem pitomá, ale připadalo mi to jako znamení, že je mi souzený tam jet taky.

Předtím to možná všechno byly jen výmluvy. Možná jsem prostě měla strach z toho, co mě tam bude čekat, když pojedu sama, bez jakékoliv jistoty, že mě tam někdo podrží, když to budu potřebovat. Možná jsem pochybovala o tom, že vůbec dorazím na správný místo, protože vím, jakej antitalent jsem, co se týče cestování - když sednu na správnej vlak, považuju to za úspěch.

Část mě se už nemůže dočkat toho, až odsud na nějakou dobu vypadnu, vydělám si peníze na věci, který si tu pak budu chtít zařídit. Těším se na to, že konečně využiju svoji dobrou anličtinu. Těším se na to, až budu moct říct "jo, zvládla jsem to!" Teď už se nebojím toho, co mě tam čeká, vzrušuje mě to, že poznám něco jinýho, novýho. Ale bojím se pořád - tentokrát toho, že na nějakou opouštím mamku. A jo, mám sice dva sourozence, kteří tu s mamkou zůstanou, ale tou oporou pro ni jsem vždycky byla já. A ona zase pro mě. Zároveň je to jedinej člověk, kterej za mě vždycky bojoval. V podstatě i předtím než jsem se narodila. To znamená hodně. Takže si teď připadám jako šílenej sobec. A myslete si, co chcete, nestydím se přiznat to, že mi taky bude šíleně chybět. Spousta lidí mi tam bude chybět. Já jsem v tomhle ohledu hrozně sentimentální no, takže při odletu si nejspíš solidně pobulím. Zbývá ještě alespoň dva a půl měsíce tady v ČR, a tak se budu snažit strávit s blízkýma co nejvíc času, abych jim vynahradila tu dobu, kdy tu pak nebudu.

Kromě tohohle blogu, mám ještě společný YouTube kanál se svou nejlepší kamarádkou (jo, chápu Vás odpůrce youtuberů, nesuďte mě :) , tě ostatním pak klidně hodím link do komentářů) a proto hodlám všechny zážitky z Anglie dokumentovat nejen sem, ale i ve videích, pokud to půjde. Teď mi připadá, že není čas vůbec na nic. Ale někdy v druhé polovině září už budu zveřejňovat všechno z Manchesteru. Wow, přijde mi to hrozně šílený!

Díky těmhle událostem z poslední doby jsem si vzpomněla na něco, co mi řekl spolužák na maturitním večírku. "Občas musíš být trochu sobec, abys dosáhla toho, co chceš."

Co si o tom myslíte Vy? A máte nějakou zkušenost s prací v zahraničí? Ať už špatnou nebo dobrou, dejte vědět. Těším se na všechny komentáře. :)

Přeju Vám krásnej usměvavej den. ♥


Slothie


 

Gorila se srdcem ze zlata

21. června 2017 v 18:00 | Slothie
"Kontrola jízdenek," ozvalo se za mnou a přestože jsem neměla důvod se obávat, stejně jsem sebou nervózně cukla. Víte, já jsem v tomhle ohledu hroznej posera. Kdyby mě někdo nachytal v MHD s prošlým lístkem, asi bych se ze stresu rozbrečela. :D I v obchodech musím vypadat hrozně podezřele - vysvětlovalo by to, proč mám ochranku pořád za zadkem. Já bych vlastně nikdy nic ani ukrást nemohla, nejspíš bych se skrz to černý svědomí sama udala. :D Každopádně, to jsem trochu odbočila...

Revizor zkontroloval můj lístek a přešel k dalším spolucestujícím. Já sice nejsem typ člověka, co by soudil ostatní podle vzhledu, ale tohohle pána přehlédnout opravdu nešlo. S přítelem si občas děláme legraci z jeho "drátěnky" na hrudi, ale tenhle člověk byl tak chlupatej, že by si z obsahu svých chlupů na hrudníku mohl uplést svetr. Nebo to oholit a rovnou nalepit na hlavu, tam vlasy naopak chyběly úplně. Kdyby si aspoň tu košili zapnul tak, aby to nešlo vidět, ale ne, on na to byl očividně pyšnej. No, to byla jen taková vsuvka, která tu, doufám, nikoho neurazila. :D

Ukázalo se, že paní sedící přede mnou měla lístek prošlý už od března. Mohlo jí být kolem 80 let, takže si dokážete představit, že ve chvíli, kdy začal mluvit o pokutě a o tom, že kdyby šlo třeba o týden nebo čtrnáct dní přimhouřil by oko, ale PROBOHA TŘI MĚSÍCE!, bylo mi jí dost líto. Obávám se, že já, pokud se toho věku vůbec dožiju, budu ráda, pokud si budu pamatovat vlastní příjmení, natož, kdy si mám koupit nový lístek na autobus.

Po chvilkové diskuzi s paní a po mých soucitných pohledech jejím směrem, kterých si pan revizor očividně všimnul, zamířil k řidiči. Jsem šíleně zvědavej člověk, takže jsem jen doufala, že se to nějak vyřeší než budu muset z autobusu vystoupit. Během pár sekund se revizor vrátil se slovy: "Podívejte, vzhledem k tomu, že jedete takový kousek, zaplaťte teď 20 Kč za cestu a necháme to být. Máte jediné štěstí, že se jmenujete jako moje babička." :)

No řeknu Vám, tohle mě příjemně překvapilo. Kdyby se jednalo o člověka, který jezdil načerno vědomě, tak to chápu, ale takhle trápit nějakou stařenku, je podle mě zbytečný. Takže díky bohu za to, že v dnešní době ještě někdo zná soucit. :)

Co Vy? Máte taky nějaký zážitek s revizorem? Dejte vědět v komentářích :)

Jinak Vám přeju krásnej den. :)


Slothie




Tohle si za peníze nekoupíte

19. června 2017 v 23:03 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Věřím tomu, že lidem, kteří čtou poslední dobou moje články, se musí navalovat nad tím, jak šíleně naivně jsem zamilovaná. Část mě má chuť se Vám za to hrozně omluvit, že nepíšu o ničem jiným, protože ještě nedávno jsem i já otáčela oči v sloup, kdykoliv jsem venku viděla líbající se pár nebo se pohrdavě uchechtávala nad všemi těmi zamilovanými statusy na Facebooku. Ale ta druhá část mě si nemůže pomoct a má tendence se vypisovat ze všech krásných pocitů, který teď prožívám.

Už dřív jsem byla zamilovaná, ale tohle je jiný. Takhle jsem se nikdy necítila. Nikdy jsem toho necítila tolik najednou. Miluju ho, i když mě šíleně štve a možná právě proto. I když jsme s Tomem spolu denně, nemám potřebu si od něj odpočinout. Popravdě jsem si už během těch několika společných nocí tak zvykla na to, že usínáme spolu, že si nedokážu představit, že by to mělo být jinak. Při každé puse mám motýlky v břiše, tehdy vnímám jen jeho přítomnost, celej okolní svět zmizí. Zabíjela bych pro to, abych viděla ty jeho ďolíčky ve tvářích, když se směje. Těžko byste hledali větší blázny než jsme my dva, když jsme spolu. I když bych toho šílence občas nejradši přerazila, neměnila bych za nic na světě. Nevzdala bych se ho. Nevzdala bych se toho, co máme. Je to něco tak jedinečnýho, že se za to vyplatí bojovat.

"Napochodovali sem všichni královi muži a koně. Nabízejí celý svět, aby měli to, co máme my dva, ale já jsem našla svůj svět v tobě." (Alicia Keys - Not even the king) ♥


V poslední době mám spoustu oblíbených písniček. Když mi ale před pár dny po cestě domů naskočila právě tahle od Alicii Keys, vhrkly mi slzy do očí nad tím, jak je krásná a jak dokonale vyjadřuje to, jak se právě cítím.

A co Vy? Máte nějakou oblíbenou zamilovanou písničku? Kdyžtak hoďte odkaz v komentářích, však víte, ať mám co poslouchat. :D Dřív jsem měla sklony poslouchat ty hrozně depresivní, zabíraly takových 80 % mýho playlistu, tak jsem ráda, že tohle období už přešlo.

Doufám, že si užíváte krásnýho počasí a že Vás přečtení tohohle článku nestálo moc nervů. :)


Slothie


 


Bohatá i bez peněz :)

16. června 2017 v 18:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Jako asi každej člověk na světě, i já mám svoje sny. Mám cíle, kterých chci dosáhnout, místa, který chci navštívit, lidi, který chci potkat. Bylo by fajn mít práci, která mě baví a zároveň mi vydělává dost peněz na to, abych mohla pomoct lidem okolo sebe, zajistit jim všechno, co potřebují. Ráda bych se jednou podívala do Amsterdamu, do domu Anny Frankové nebo třeba strávila týden na Havaji. Omdlela bych nadšením, kdybych někdy dostala šanci potkat Eda Sheerana osobně. Ale buďme upřímní, některý moje sny jsou trochu nereálný. Ale není nic špatnýho na tom snít. Koneckonců, děláme to všichni, ne?

Vím, že život nezáleží na tom, kolik máte peněz, ale můj svět se poslední dobou bohužel točí právě kolem nich. Najít si v dnešní době práci není tak snadný, jak jsem si myslela a pravda je taková, že přístup některých firem a zaměstnavatelů, kteří slíbí, že se do určité doby ozvou a pak tak neučiní, už mě dost vytáčí. V tomhle ohledu mi docházejí síly. Kdyby se mi podařilo si (konečně) najít práci, vyřešilo by se tím spousta nejenom finančních problémů u nás doma. A já chci pomoct. Namísto toho sedím doma, v našem víc než stoletým domě, kterej potřebuje spoustu oprav, žiju v rodině, která vinou jednoho člověka není tak funkční, jak by v jeho nepřítomnosti mohla být. A jediný důvod, proč tu ještě je, jsou právě ty pitomý peníze.

Můj život není dokonalej, ostatně, to asi ničí. Jen mám poslední dobou pocit, že peníze už jsou to jediný, co mi chybí ke štěstí. Ne tolik k tomu vlastnímu, já šťastná jsem, hlavně teď, když mám Toma. On je víc než bych kdy od života mohla chtít. Ale taky chceme mít jednou rodinu a postarat se o ni. A bez peněz to holt nejde, no.

Na druhou stranu, opravdu si teď vážím každé chvíle, strávené s těmi, co mám ráda. Včera jsme byli s Tomem, mojí mamkou, sestrou a mými dvěma neteřemi na nedaleké pískovně, si zaplavat. Tom vzal moji pětiletou neteř do bahnité části pískovny a ona si naprosto užívala toho, že po sobě mohli házet bahno, shazovat se do něj a tak dál. Byla šťastná, protože si s ní někdo hrál. A Tom je naprosto úžasnej už jen proto, že s tím nápadem sám přišel. Sám se ochotně nabídl, že se s ní půjde takhle vyblbnout. Nemusel by trávit čas i s ostatními členy mojí rodiny, ale dělá to rád. Chápe, že moje rodina je mou součástí, a proto se věnuje i jim, a já ho za to miluju.

Někomu by ty chvíle, který prožíváme, mohly připadat obyčejný, ale nejsou. Já pro ně žiju. Žiju pro úsměvy na tvářích svých blízkých, pro chvíle, kdy všichni zapomeneme na svoje nedokonalý životy a užíváme si to, co máme. A díky včerejšku jsem si zase uvědomila, jaký mám vlastně štěstí. Takže jo, bylo by fajn válet se někde na pláži a popíjet koktejl nebo mít tu možnost koupit si cokoliv, na co si vzpomenu. Ale dokud mám svoji rodinu, kamarády, Toma, nepotřebuju být milionářka, abych byla šťastná. Mým bohatstvím jsou ONI. ♥




Slothie

Love is worth everything :)

15. června 2017 v 18:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Je to zvláštní pocit, když si uvědomíte, že každé rozhodnutí, i to sebemenší, může ovlivnit veškeré dění okolo Vás. Kdybych nešla na vysokou školu, kdybych tam nepoznala Lucku, kdybych se nerozhodla studium ukončit, kdybych neoodmítla pracovní nabídku, která se mi příliš nezdála, kdybych se nerozhodla překonat samu sebe a využít jedinečné šance na focení - nepoznala bych jeho. Byla to neskutečná shoda náhod. Tolik kdyby. Tolik mých rozhodnutí, o kterých moje okolí pochybovalo, ale já jsem si jimi byla, někde hluboko uvnitř, jistá. Věděla jsem, že to bylo správně. A pak mi do života vstoupil ON.

Nevěřím v osud. Alespoň dřív tomu tak nebylo. Přestože moje setkání s Tomem bylo závislé na všech těch malých rozhodnutích nás obou, mám ten pocit, že nám bylo souzeno se potkat. Že to nebylo jen tak.

"Uvnitř vím, že už dřív jsem byla zamilovaná, ale nepřipadá mi to tak. Být zamilovaná do tebe je lepší než poprvé. Zdá se mi, jakoby to bylo poprvé, naposledy a zároveň jednou jedinkrát." - Nicola Yoon; Všechno, úplně všechno

Tenhle citát vystihuje úplně přesně to, co právě cítím. Jsem zamilovaná až po uši, po třítýdenním vztahu, a to jsem vždycky trvala na tom, že láska je něco, co nepřijde hned, co se musí hlavně budovat. Ale teď už si nejsem jistá ničím. Měla jsem tolik zásad, které se úplně změnily potom, co jsem poznala Toma.

Měsíc předtím než jsme se poznali, jsem ukončila vztah s klukem, se kterým jsem chodila pět měsíců. Ale nikam to nesměřovalo. Nudila jsem se s ním. Byl to vztah, kdy se nic nedělo, za tu dobu jsme spolu nezažili skoro nic, neutvořili jsme si moc společných vzpomínek. Nedokázala jsem si představit, že bychom spolu jednou bydleli, natož měli děti, proboha, ne!

Ale co se týče Toma, vidím to jasně. Dokážu si představit, že se jednou vezmeme, budeme spolu bydlet, budeme mít děti. Vidím naši společnou budoucnost a zbožňuju už jen tu představu. A vím, že je to šílený. Ale je to přesně to, co jsem hledala, co jsem potřebovala. Taková ta bláznivá láska, co vidíte ve filmech, kdy do toho dva skočí po hlavě, dělají spolu šílený věci, občas mají chuť jeden druhýho zabít, ale zároveň na sebe nedají dopustit. Za nic na světě by neměnili.

Jsme spolu pořád, ale nemám strach, že si polezeme na nervy. Pořád vymýšlíme nový věci, pořád něco podnikáme. A já se díky němu cítím naživu. Konečně vím, že jsem našla někoho, s kým můžu být šťastná celej život. Co víc bych si mohla přát?


Slothie

Moje tetování

8. června 2017 v 14:54 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Chápu, že ne všichni z Vás, co čtou tento článek, jsou příznivci tetování. Dřív je možná měli pouze kriminálníci, což je často důvodem, proč obzvlášť starší lidé mají problém pochopit ty z nás, co si je pořizujeme, ale je potřeba si uvědomit, že od té doby se hodně změnilo.

Mně osobně se tetování líbila už někdy na základní škole a v podstatě jsem počítala s tím, že si nějaké jednou pořídím. A pravda je taková, že jsem jim nakonec úplně propadla. Podle mě je to totiž skvělý způsob, jak vyjádřit sebe sama. A nevidím na tom nic špatného, dokud si člověk pořídí rozumné tetování a nenechá si vytetovat - co já vím - třeba trpaslíka na zadek.

Je spousta motivů, které se mi líbí, ale snažím se, aby většina mých tetování měla nějaký význam, abych měla jistotu, že mě časem neomrzí. V současné době jich mám pět a ač je význam některých dost osobní, rozhodla jsem se o ně s Vámi podělit. :) Zároveň tu přidám i odkazy na Facebookové stránky tatérů, kterým za svoje kérky vděčím. Třeba se někomu z Vás tak zalíbí jejich práce, že se taky pro nějaké to tetování rozhodnete. :)

První tetování jsem si pořídila v březnu 2013, tehdy mi bylo teprve 16, takže jsem potřebovala souhlas alespoň jednoho z rodičů. Jelikož můj táta sice dokáže ocenit pěkné tetování, ale rozhodně ne na svojí dceři, požádala jsem mamku a ta dala tatérovi svolení. Jupí! Nechala jsem si tedy vytetovat na pravé zápěstí slovo Believe (v překladu z angličtiny "věřit"), a to z toho důvodu, že jsem nebyla zrovna sebevědomá a chtěla jsem mít na těle takovou připomínku toho, že nesmím zapomínat věřit sama v sebe. A víte co? Myslím, že to pomohlo. :)


Kdybych dostala šanci na tomhle tetování něco změnit, asi bych šla do jiného písma a vykašlala se na hvězdičky, ale to už je detail... :) (https://www.facebook.com/tattoohertogenbosch/?fref=ts)

Další tetování jsem si nechala udělat v prosinci 2015 u jedné šíleně ukecané a praštěné tatérky (https://www.facebook.com/studiotattoob/?fref=ts) a to písmeno D na vnitřní stranu levého kotníku.


Asi si říkáte, proč právě písmeno D... D jako Daniel. Teď Vás asi napadlo, že jsem byla zamilovaná do nějakýho kluka a byla tak pitomá, že jsem si nechala vytetovat začáteční písmeno jeho jména. Ale ne, tohle je to nejosobnější tetování, které mám. To nejbolestivější.

Letos v září to bude 7 let, co mi umřel brácha. Narodil se s Downovým syndromem a jelikož se moje mamka starala ještě o další dvě děti - moje dva sourozence (rok po Danově narození jsem se narodila já), Dan s námi nemohl být doma, takže byl od malička v nemocnici. Pak nám jednoho dne zavolali s tím, že se praštil do hlavy... tvrdili, že si ten úraz způsobil sám, přitom, jak se pak ukázalo z rozsahu toho zranění, na tom musel mít podíl někdo z ošetřovatelů. Co se tehdy stalo, už nikdy nezjistíme. Pár dní na to, na následky toho zranění zemřel. Spousta lidí v mém okolí vůbec neví, že jsem měla ještě jednoho bratra, protože jsem zkrátka nikdy neviděla důvod se s tím svěřovat úplně všem. A teď to píšu sem, protože chci, aby se z mojí chyby ostatní poučili. Aby vídali svoje blízké tak často, jak to jen jde, aby jednou taky nelitovali.

Byla jsem tehdy hloupá puberťačka a pak, když už bylo pozdě, jsem si uvědomila, že jsem za ním měla jezdit na návštěvy častěji, i když to nebylo snadné, vidět ho tak. Pak už jsem to napravit nemohla. Měla jsem pocit, že mu něco dlužím, že jsem nebyla dobrá sestra. Přestože pro mě byl důležitý, nedokázala jsem mu to - dokud jsem si nepořídila tohle tetování. To mi ho bude vždycky připomínat.

Další dvě tetování jsem si pořídila letos v lednu. Jedná se o citát Eda Sheerana z písničky Drunk - "What didn't kill me, it never made me stronger at all" - v překladu do češtiny to znamená něco jako - Co mě nezabilo, mě nikdy ani neposílilo. Je to trošku netradiční, ale já s tím souhlasím. Myslím, že ve svým věku, ač jsou na tom lidé i hůř, já vím, jsem si toho prožila docela dost, ale nemám ten pocit, že všechny ty události ze mě udělaly silnějšího člověka. Spíš se díky nim mnohem víc bojím toho špatnýho, co mě ještě čeká, a to není moc fajn pocit, víte?

Zároveň s tímhle citátem jsem si pořídila tetování tlapky, které vyjadřuje mou lásku ke zvířatům a zároveň zakrývá ošklivou jizvu po odstraněným mateřským znamínku. To jsem si pořídila u jednoho moc fajn tatéra v Olomouci, ze kterého se za těch pár měsíců, co se známe, stal v podstatě můj kamarád. Jeho studio rozhodně doporučuju - https://www.facebook.com/studiotattoob/?fref=ts.


A moje poslední (prozatím) tetování jsme si pořídili s mými dvěma sourozenci u stejné tatérky, kde jsem si nechala dělat své druhé tetování.


Trojúhelníčky jsou vybarvené podle toho, jak jsme se narodili, přičemž pořadí určuje směr hrotů (šipek). Takže sestra (uprostřed) má vybarvený spodní trojúhelníček, protože je nejstarší, já (vlevo) jsem nejmladší, takže mám vybarvený ten horní, bratr (vpravo) ten prostřední. Doufám, že to dává trochu smysl. :D

A co se Vás týče, moc mě zajímá Váš názor na tetování. Taky si jako moje babička myslíte, že to bude vypadat příšerně, až budeme jednou staří? Já jsem zastánce toho, že až budu stará, budu celá seschlá a ošklivá, tak to bude stejně jedno (to samozřejmě babičce neříkám jo, nebojte :D). Máte nějaká tetování? Nebo plánujete? Nebo nerozumíte tomu, co se na nim líbí ostatním? Určitě v komentářích pište cokoliv, co Vás na tohle téma napadne, všechno mě zajímá.

Doufám, že máte krásnej den. :)


Slothie

Nejlepší dny mýho života

29. května 2017 v 22:12 | Slothie
Tenhle blog jsem zakládala s obrovským nadšením a odhodláním psát skoro denně. Začalo se dít tolik věcí, o kterých jsem se chtěla rozepsat, o které jsem se chtěla podělit. Teď ale prožívám jednu krásnou kapitolu svýho života, takovou, která, jak doufám, jen tak neskončí, a chci z ní zkrátka vytěžit maximum. Potkala jsem jednoho úžasnýho člověka a štěstí, který prožívám, když jsem s NÍM, ani slovy popsat nejde.

Vím, že už jsem byla zamilovaná předtím, ale tohle je jiný. Před ním jsem nevěřila na osud, na lásku na první pohled, ale asi začínám... Protože tohle je ONO! Tohle je ten pocit, na kterej jsem vždycky čekala. A teď je to tady a já si chci tohle svoje štěstí chránit, co to jde.

Známe se sice jen chvilku, ale jakoby to bylo už celej život. Každým dnem ho mám radši. Každá další chvilka s ním je lepší než ta předtím. Dokážu si představit i svou budoucnost s ním... Tohle všechno ale může každým dnem skončit a to mě děsí. Chystá se do zahraničí, už za pár měsíců odlétá. Dlouho jsem chtěla taky odjet pryč, jenže teď mě jedna dost zásadní věc drží tady. A já o něj nechci přijít. Nechci přijít o to, co cítím, když jsem s ním.

Zvládli bychom vztah na dálku? Nenašel by si za mě náhradu? Je nějaká šance, že se rozhodne zůstat kvůli mně? Je nějaká šance, že se rozhodnu odcestovat s ním, i když by to znamenalo, že opustím blízkého člověka, který mě potřebuje tady? Na tohle všechno se sama sebe ptám posledních pár dní. Ještě máme spoustu času, ale jeho odjezd se blíží a já vím, že to všechno strašně rychle uteče. Všichni mi říkají, že se to všechno ještě může pokazit, třeba se do té doby rozejdeme... ale já vím, že to není ten případ. Věřím na lásku. Věřím v NÁS.

Važte si těch, co Vás mají rádi a těm, co milujete, to občas taky dokažte. Třeba jen objetím, nějakou maličkostí... Mít někoho takovýho je hrozně výjimečný. Opravdová láska je výjimečná. :)


Slothie

Den D jako Debil

22. května 2017 v 18:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Můj den začal v 5 ráno řekněme takovou krvavou nehodou (holky to chápou, chlapům se omlouvám za případné pohoršení), ale to se holt stává, nahodila jsem čistý kalhotky a šla si zase lehnout. Tak, jak mám ráno ve zvyku, jsem zkontrolovala mobil, jestli někdo večer, po tom, co jsem šla spát, něco nepotřeboval. A ejhle. Spolužák ze základní školy ode mě potřeboval upéct dort (občas peču na zakázku) a to rovnou na tuhle středu! Vždycky říkám ostatním, ať se ozvou tak týden dopředu, ale budiž, nebylo to nic těžkého, domluvili jsem se a já spala dál. No, spala, můj mozek odmítal sklapnout, takže jsem se spíš převalovala ze strany na stranu a usnula možná tak na půl hodinky.

V 9 ráno jsem volala majitelce chovatelských potřeb, se kterou jsem byla domluvená na pohovoru. No, spíš jsem jí měla v pondělí zavolat a ona mi měla říct, v kolik se ještě tentýž den mám dostavit. Abyste tuhle situaci pochopili, ta prodejna chovatelských potřeb je ve městě, které je ode mě vzdálené tak 6 kilometrů, jezdím na kole - řidičák nemám. V 9 hodin mi nezvedala telefon, 9:10 už mi volala zpátky s tím, že má na prodejnu za chvíli cestu, ať tam hned jedu, že se tam ještě tak hodinu zdrží.

Já v tu chvíli nebyla učesaná, namalovaná - nic, každopádně se mi podařilo ze sebe udělat člověka během asi 20 minut. Sedla jsem na kolo a vydala se na cestu. Kolo jsem si zamčela u polikliniky, která byla od prodejny takových 800 metrů. Spěchala jsem, abych tam byla co nejdříve. V 10 jsem dorazila na místo. Tam mi ale prodavačka sdělila, že paní majitelka ještě ani nedorazila, že to dost možná nějakou chvíli potrvá. Prý se mám zatím projít po městě a tak, že ve chvíli, kdy se paní dostaví, zavolá mi. Říkám si, no dobrá, stejně musím nakoupit ingredience na dort, tak jsem zamířila do Billy, která byla v podstatě za rohem.

U pokladny v Bille, kde jsem měla plné ruce, mi samozřejmě začal zvonit mobil. Zvednu ho.

Prodavačka z chovatelských potřeb: "Tak paní K. tu bude za 5 minut, tak přijďte."
Já: "Dobře, za chvíli jsem tam."

Sotva jsem opustila obchod, mobil mi zvoní znovu. Volalo stejné číslo.

Já: "Prosím?"
Prodavačka: "Tak prý změna plánu, máte se dostavit do chovatelských potřeb u pošty. Pokud možno hned."

Opravdu Vám přeju vidět v tu chvíli můj výraz. Ty dvě prodejny od sebe byly kilometr a půl! To jako vážně?! Ale co mi zbývalo, šinula jsem si to pěšky ke kolu, které bylo tak na půlce cesty k té druhé prodejně.

Dojela jsem na domluvené místo a zjistila, že mě potřebují vlastně až od září, jen mě chtěli zaučovat, tak hodinu týdně. Ne, v pohodě. Ne, že bych potřebovala práci tak od června. Nehledám ji už tak třetí měsíc. Fuuuu... Nicméně jsem na to kývla. Prostě si seženu brigádu, aspoň do té doby, říkám si.

Pak jsem zamířila na náměstí, za účelem v papírnictví koupit krabici na dort. Tam mě zastavila skupinka cyklistů, hledající cukrárnu. Tak jsem je nasměrovala, což nebylo těžký, vzhledem k tomu, že ji měli přímo před nosem.

"A slečno, nekrade se tady moc?"
Já: *zrovna jsem zamykala kolo* "No, doufám, že ne." :D

V papírnictví neměli ke krabici podložku na dort, šla jsem teda do již zmíněné cukrárny. Taky nic. Nevadí. Vyšla jsem do prvního patra, kde pracovala teta a tam jsem strávila asi hodinu. Byla jsem už tak uřícená, že jsem si potřebovala na chvíli sednout.

Když jsem se pak vracela pro kolo, pán, který patřil k té skupince cyklistů, mi říká:

"Tak přecejen Vám to kolo neukradli, co?"

Směju se. "Naštěstí ne. Nechtělo by se mi jít domů pěšky."

"No, to by se nám taky nechtělo, my jsme až od Opavy." (takových 80 kilometrů)

"No, to by už byla pořádná procházka."

Rozloučíme se. Popřejeme si hezký den. Sedám na kolo. Ujedu zhruba 300 m a ozve se puuuf puuuf puuuuuf. Neeee! Nepíchla jsem právě, že ne? Sesednu. No jasně, že jo.

Jo, tak tobě se nechtělo jít domů pěšky? Hm, co ti zbývá!

Jako řeknu Vám, už jsem byla solidně naštvaná! Ale prostě jsem šla domů. Když jsem míjela jezdecký klub, kde jsem se dřív učila jezdit na koních, potkala jsem svého bývalého trenéra. Ten člověk vždycky žil životem mezi koňmi. A teď, kvůli jedné pitomé autonehodě, je na vozíku, čekají ho operace, bůhvíco ještě. To si pak člověk řekne, že ať se nashromáždí sebevíc blbostí a nešťastnejch náhod v jednom dni, je to nic. Nic oproti tomu, čím si musí procházet ostatní. Takže jo, vyzuřila jsem se, postěžovala si, i tady Vám, a i když tak nějak doufám, že (protože den ještě neskončil) se už nic nezvorá, ale i kdyby, tak to zvládnu. Pokud nejde o život, jde o ho... teda ehm...o nic. :)

A co Vy? Máte taky občas takový dny, kdy se pokazí, co může? Podělí se se mnou někdo o takovej? :)


Slothie

Děje se to i Vám?

20. května 2017 v 18:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Nevím, jestli je to tím počasím, ale dnešek mi od rána přijde strašně depresivní. To, že jsem se nemohla vyhrabat z postele a vlastně nijak zvlášť brzo ani nemusela, to je celkem běžná situace. Někdy kolem 9 jsem šla ven nakrmit toho našeho malýho ďáblíka, aby neskučel u dveří, že má hlad. I když většinou spíš kňučí z toho důvodu, že se s ním zrovna nikdo nemazlí.

A tak jsem Benjimu, našemu půlročnímu kříženci pražskýho krysaříka, nasypala jeho granule a dala trochu masové konzervy a zamířila k naší 13tileté fence, taky křížence, ale maltézáka, jenže tu dnes žrádlo absolutně nezajímalo. Svou misku si sice příležitostně hlídala, ale ve chvíli nepozornosti jí naše kotě Lilly, s pomocí Benjiho, stejně všechno snědlo. Naše fenka poslední dobou jen polehává a to se mi prostě nezdá.

Vrací mě to do roku 2004, kdy ji teta přivezla, s růžovou mašlí okolo krku, jako dárek k mým osmým narozeninám a Bělina (ne, to "geniální" jméno jsem nevymyslela já, tehdy už ho měla) strachy vlezla pod stůl v kuchyni a tam se vyčůrala. Nutno říct, že tehdy jsme tam měli ještě koberec, takže z toho bylo docela pozdvižení.

Bělina se nikdy nenaučila žádný povel, přecejen jako osmiletý děcko jsem nebyla schopná ji nic naučit, a ostatní členové rodiny se o to ani nesnažili. Ale nikdy nám na tom, že není nijak vycvičená, nezáleželo, prostě to byl náš pes, přirostla nám k srdci a dovolím si říct, že pokud se opravdu blíží její čas, tak to tady těžce poneseme všichni. Vím, že už má svůj věk a že jednou tam všichni musíme, ale... Třeba si to jenom namlouvám, třeba je prostě unavená, jako my všichni během těchhle zamračených dnů.

Ale díky tomuhle mýmu dnešnímu, divnýmu smutku si uvědomuju, co je ta hlavní věc, kterou dělám, KDYŽ SE NIKDO NEDÍVÁ. Brečím. Chápejte, dřív jsem byla takovej introvert, že jsem se styděla se projevit jakkoliv. Dnes si příležitostně zpívám i na veřejnosti a je mi celkem jedno, co si o tom řekne okolí. Ale s pláčem je to něco jinýho. Netvrdím, že nikdy nedovolím, aby mě ostatní viděli brečet, občas se to stane. Nedávno, když ve mně alkohol na zábavě probudil myšlenky na kluka, kterej mi kdysi zlomil srdce, týden předtím, když jsem se rozešla s přítelem... to jsem nebrečela kvůli zlomenýmu srdci, ale strachu, že jsem ublížila jemu.

Občas mám tyhle stavy, kdy je mi zvláštně smutno a vlastně k tomu ani nemám pořádnej důvod. Stavy, kdy přemýšlím nad úplně vším špatným, co se mi kdy stalo a nad tím špatným, co mě ještě čeká. A tehdy se zavřu ve svým pokoji, pustím si depresivní hudbu a brečím, tak, aby to nikdo neviděl, abych si ušetřila vysvětlování, co se zase stalo, protože občas ani nevím, jak na to odpovědět. Jsem jinak celkem optimistka, ale tohle prej mám i v horoskopu, že prostě občas bezdůvodně depkařím. Takže za to nemůžu já, můžou za to hvězdy, ne?

Pokud nejsem jediná, komu se tohle občas děje, určitě mi o tom dejte vědět v komentářích. Ať si nepřipadám tak blbě. :D

Na druhou stranu doufám, že většina z Vás si i ve dnech, který nejsou zrovna krásný a prosluněný, udržuje dobrou náladu. :)


Slothie

Už nikdy víc!

19. května 2017 v 18:00 | Slothie
Ať tu pořád nepíšu jen samý rozumy a nemáte tak pocit, že si hraju na dokonalou, protože tak to fakt není, rozhodla jsem se, že se Vám tu "pochlubím" s jednou z těch největších blbostí, co jsem kdy udělala. A že jich je!

Někdy v polovině loňskýho prosince moje kamarádka M. slavila narozeniny a já byla na její oslavu pozvaná. V té době jsem byla nadšená, že ji zase uvidím, protože jsme na sebe od ukončení střední školy a po 8 letech, strávených ve stejné třídě, najednou už neměly tolik času. Navíc jsem byla ráda, že se zase dostanu mezi lidi a věřila jsem tomu, že to bude sranda. A do určité chvíle byla. Jenže pak se bavili spíš ostatní než já.

Jeden z kamarádů M. přivezl krabičku plnou - jak to říct - veselých koláčků. Protože jsem nekuřák a celkově chovám k cigaretám odpor, stejně jako cigarety samy, jsem nikdy nechtěla zkusit ani trávu, teda alespoň ne joint. Jediná možnost, kterou jsem byla ochotná zkusit, byla tráva právě v jídle. A tak jsem se teda, pod ujištěním, že jeden koláček mi opravdu neublíží, rozhodla to vyzkoušet a M. se mnou. Já předtím ale měla už pár panáků, a tak mi mělo dojít, že to nedopadne dobře. Plus, jak jsem později zjistila, v těch koláčcích bylo asi trojnásobný množství trávy než se do nich dávat má!

Nejdřív jsem si byla jistá tím, že na mě marihuana zkrátka neúčinkuje, až na jeden záchvat smíchu, se první asi hodinu a půl nic nedělo. Pak jsem ale vstala a najednou se mi šíleně zamotala hlava. Byl to podobný stav, který mám kvůli nízkému tlaku občas i v autobuse, kde je hodně vydýchaný vzduch. Zkrátka jsem myslela, že omdlím, a tak mi M., když ani sklenice vody nepomáhala, řekla, ať si u ní v pokoji klidně lehnu a odpočinu. A tak jsem ležela, srdce mi bilo rychle jako blázen, ale čas kolem mě naopak utíkal strašně pomalu. Každá minuta jakoby trvala hodinu. Nebyla jsem schopná ničeho jinýho než poslouchat ostatní okolo sebe, kteří si mysleli, že spím, ale ne, já to všechno vnímala až moc dobře.

V jedné chvíli přiběhla M., aby se zeptala, JESTLI SE MI JAZYK TAKY TAK HROZNĚ LEPÍ NA PATRO, JEŽIŠI MARJA! a tak jsem se přinutila si na chvíli sednout. Když jsem se rozhlídla okolo sebe, všechno mi připadalo hrozně vzdálený. Jakobych byla divákem v kině, jenže všechno okolo mě byl film, VŠECHNO! Byl to tak zvláštní pocit, že ani nevím, jak jinak to popsat.

Udělalo se mi zle, a tak jsem si musela znovu lehnout. Podívala jsem se na mobil, dost jistá tím, že už tam ležím tak hodinu, ale ne, od chvíle, kdy jsem čas kontrolovala minule, uběhly jen dvě minuty. Sakra. Ten šíleně rychlej tlukot srdce! A pak jsem najednou ucítila, jak mi cuká noha. Jo, čtete správně! Moje noha se prostě rozhodla opisovat po zemi kruhy a já nad tím neměla absolutně žádnou kontrolu.

Zaslechla jsem, jak si někdo za mnou sedá na postel a pak jen hlasy.

M: "Ty se se mnou chceš určitě rozejít."
Přítel M.: "Ježiši, proč bych to dělal? Nechci se s tebou rozejít."
M: "Ne, ne. Já vím, že se se mnou chceš určitě rozejít."

Jak jsem se dozvěděla následující den, M. podezřívala svého přítele z toho, že je jí nevěrný se svým nejlepším kamarádem. Jo, to vážně!

Ještě nějakou dobu jsem nebyla schopná se zvednout a pak mi M. nabídla, že mě její bratranec zaveze k babičce, kde jsem tu noc měla přespat. Zpětně je mi toho kluka fakt šíleně líto, protože to pro něj musela být jízda hrůzy. V každé zatáčce jsem se začala klepat a ten klučina, chudák, prý měl strach, že jsem měla epileptický záchvat. Achjo, nedokážete si představit, jak se za sebe stydím, ještě teď.

Ráno jsem se u babičky probudila s neskutečně rudýma očima. Naštěstí bábi věřila tomu, že jsem měla jen kocovinu. No, z téhle šílené noci jsem se rozhodně poučila, trávě se budu už zaručeně vyhýbat obloukem. A pokud Vám můžu nějak poradit, vyhýbejte se jí taky, pokud Vás snad někdy lákalo to vyzkoušet, fakt to za to nestojí! Dodnes toho lituju.


Slothie

Kam dál