Moje nejhorší já

16. května 2018 v 21:06 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Taky jste se někdy nenáviděli za myšlenky, který Vám běžely hlavou? Přáli jste někomu jen to nejhorší?
Nestává se mi to často. Obecně se považuju za celkem mírumilovnýho člověka. Snažím se pomáhat tehdy, když můžu, usmívat se na lidi okolo sebe, zlepšovat jim den. Snažím se být dcerou, na kterou můžou být rodiče pyšní, sestrou, na kterou se můžou sourozenci obrátit, ramenem na vyplakání pro kamarádky v nouzi a přítelkyní, která bezpodmínečně miluje.
Ale jako každej na světě, i já mám část sebe, na kterou nejsem pyšná. A abych byla upřímná, dlouho jsem si nemyslela, že právě tahle moje stránka vůbec existuje. Nemyslela jsem si, že jsem schopná nenávisti. Jasně, že se v průběhu mýho života našli tací, bez jejichž přítomnosti bych se obešla - lidi, nad kterými jsem obracela oči v sloup, sotva otevřeli pusu; jedinci, kteří mi z života dělali peklo. Naučit se existenci takových lidí tolerovat nebo se je zkrátka naučit ignorovat je něco, co se pořád učím. To je to nejmenší, co můžu udělat a asi to jediný, co mi zbývá. Ale s nenávistí je to jiný. Nechci věřit tomu, že i ta k životu patří. A právě proto jen opravdu nerada přiznávám, že existuje jeden takovej člověk, ke kterýmu tenhle pocit, zakořeněnej hluboko v sobě, chovám.
Nikdy jsme se nepotkaly z očí do očí a upřímně doufám, že na tu situaci nikdy nedojde. Nevím totiž, jak bych reagovala a kolik mých negativních stránek by v ten moment bylo ještě odhaleno.
Víte, já měla takovou naivní představu o životě, který jsem pro sebe chtěla, takovou mou soukromou pohádku. A na mizivou chvíli jsem ji měla na dosah. Pak, jako blesk z čistýho nebe, se mi tahle představa zhroutila jako domeček z karet. Někdo mi totiž důležitou část mojí pohádky ukradl dávno předtím než mi úžasňák vůbec vstoupil do života. Navždy si z něj, bez jeho vědomí, udělala velikou součást svýho života. A mě to ničí víc než bych si chtěla přiznat.
Občas si nejsem jistá, jestli to, co k ní cítím, je spíš nenávist nebo závist. Jestli ji nenávidím, že má s úžasňákem něco, co já ne nebo ji závidím, že mi možnost tohohle "prvenství" vzala. Snažím se soustředit na to, že úžasňák je teď jen můj, že mi nevzala jeho, že právě to se jí nikdy nepodaří a jen na tom záleží. Občas ale sklouznu do stavu, kdy se v týhle naší situaci utápím a doufám, že poznám někoho, kdo si to samý prožil a bude schopnej mi nějak poradit, abych se cítila líp. Ale jde to vůbec?
Říká se, že čas zahojí všechny rány, ale já mám strach, že ty moje zůstanou navždy otevřený. Že se budu nenávidět za to, že nenávidím, za to, že to vůbec dokážu.
Hádám, že všichni v sobě to zlo v určitý formě máme, ale je jen na nás, jestli ho necháme vyhrát. Já bych i přes všechny tyhle negativní pocity ráda věřila, že patřím k těm dobrým.
Patřím?
Slothie
 

Když ne teď, tak kdy?

2. května 2018 v 17:29 | Slothie |  Něco jako deník
Tak moc jsem se těšila na úterý, na to, jak si odpočinu, ale přijde mi, že volno mělo v tomhle případě spíš opačný účinek. Úterý totiž působilo spíš jako neděle (taky jste z toho byli zmatení a pořád si mysleli, že je víkend?) a o to horší dnešní den byl. Přestože je středa, připadá mi tak trochu jako pondělí v přestrojení.

Dnešní únavě vůbec neprospělo to, že jsme vlastně neměli příležitost se kvůli špatným ukazatelům zapojit a jen jsme seděly u operátorek a naslouchaly jejich hovorům. Hned ráno jsem zakotvila u Lucky, u které jsem strávila skoro celou směnu. Už když jsem ji viděla poprvý, napadlo mě, že je ideální typ na focení. Jsem holt tím úžasňákovým koníčkem už taky úplně deformovaná a když vidím zajímavou holku, hned si ji v hlavě přiřadím k určitýmu outfitu a místu a mám chuť jí nabízet focení zadarmo pro rozšíření užasňákova portfolia. Akorát se ne vždy s užasňákem shodneme na vhodným typu holky k focení. Teda, abych byla konkrétní, očividně máme o kráse úplně jinou představu.


Lucka by ale rozhodně byla ideální kandidátkou, vzhledem k tomu, že je modrooká pihatá zrzka. A nutno říct, že strašně hezká! A tak se pořád nějak snažím vymyslet, jak jí to nabídnout a nevypadat u toho jako blázen. Na druhou stranu si s ní dost rozumím, takže je jen otázka času, kdy jí to řeknu.

O půl čtvrté Lucce končila směna, a tak jsem byla nucena se na poslední hodinu přesunout k někomu jinýmu. Vybrala jsem si Kristu, která seděla nejblíž ke mně. Nutno říct, že Kristýny máme v práci rovnou tři a každou úplně jinou. Ta, u které jsem seděla dnes mi zatím byla sympatická ze všech nejvíc. Přijde mi totiž, že si jako jediná z těch tří na nic nehrála. Čeho jsem si ale všimla během asi prvních pěti minut mluvení s ní, je to, jak moc ji ta práce nebaví. Sama mi to o pár desítek minut později potvrdila. A já jí na rovinu řekla (možná bych s tou upřímností měla občas ubrat), že pokud není šťastná tam, měla by si zkusit najít jinou práci. Správně bych jí neměla radit, aby opouštěla tak dobrej kolektiv, ale sama vím, že je důležitý v životě dělat to, co Vás baví.

Přestože jen málokdo má takový štěstí, dokud jsme mladí a můžeme si vybrat, proč se zaseknout v práci, do které chodíme s odporem? Buďme k sobě upřímní, když se takhle spokojíme s lecjakou prací a slibujeme sami sobě, že si najdeme lepší, dost často se z měsíců stanou roky beze změny, roky v práci, která nás ubíjí a denně nám kazí náladu. Co když místo toho můžeme chodit do práce s úsměvem? Nebylo by to lepší?

Pokud plánujete změnu, začněte s ní teď nebo se ze slibu "někdy" vyklube striktní "nikdy" a vy tak zbytečně ochudíte sami sebe o příležitost, která na Vás tam venku možná čeká.


Tak co? Dáš jí šanci?

Z autobusové sedačky na zpáteční cestě domů radí


Prozatím v práci spokojená


Slothie





Může člověk milovat až příliš?

1. května 2018 v 15:58 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
"If there's anything I'm guilty of, it's loving you too much..."

Sedím v proutěným křesle a přes prosklený dveře pozoruju úžasňáka, jak blbne s mou neteří. Napadá mě, že z něj jednou bude dobrý táta. Pokud se nám teda podaří ušetřit a děti tak jednou budou připadat v úvahu.

Všimne si mého pohledu a usměje se. Nevím, jestli jsem kdy viděla zářivější úsměv, ale s jistotou vím, že se na mě nikdo nedíval tak jako on. A ta myšlenka mě hřeje u srdce.

Všechny chvilky ale nejsou takový. Občas je to jak na citový horský dráze. Ne, že bych o citech k němu kdy pochybovala. To ne. Ale občas se tyhle hezký momenty střídají s těma, co bolí. Hádám, že tak to zkrátka chodí, nejenom ve vztazích, ale v životě samotným. Nic není úplně zalitý sluncem, ač se často snažíme, aby to tak navenek působilo. Nebo alespoň doufáme, že to tak bude, že budeme životem proplouvat bez větších obtíží.

Často vzpomínám na dobu, kdy jsem byla plná nadějí, ale hlavně naivních představ o tom, jakej by můj život mohl být. Koukala jsem hlavně na romantický filmy a v jejich hlavních hrdinech viděla svoje spřízněný duše. Tak moc jsem doufala, že jednou potkám toho svýho vysněnýho kluka, že si budu muset stoupat na špičky, abych mu mohla dát pusu. Když totiž chodí drobná holka s vysokým klukem, to je přece hrozně roztomilý, ne?

Snila jsem o líbání v dešti, pak si to i vyzkoušela a zjistila, že vlastně úplně není o co stát. A že ani chození s vysokým klukem není žádný terno. Cestu mi zkřížilo spoustu dalších, jeden, co sice nebyl typickej hezoun, ale měl nádherný dlouhý řasy a skvěle se s ním povídalo. Ale zároveň to byl takovej blázen, že bych s ním v životě neudržela krok. Pak tu byl jeden vychrtlej fotograf, kterej mě citově pěkně vyždímal. Nebudu Vám lhát. Často jsem byla poblázněná z někoho jinýho. Ale u většiny z nich můžu zpětně říct, že to nebyla láska. Až tehdy, asi dva roky zpátky. To jsem se poprvý zamilovala.

Potkala jsem totiž nádhernýho kluka, kterej mohl mít každou, na kterou si ukázal. Každá, na kterou se usmál, mu rázem padala k nohám. A možná právě to byl ten problém. Na chvíli mě přiměl cítit se výjimečnou a pak to najednou skončilo, protože se rozhodl, že už tak dál nemůžeme ubližovat jeden druhýmu, ale hlavně té, co na něj trpělivě čekala doma. Ano, i já kvůli lásce už udělala různý kraviny. Ale upřímně, tohle mě zničilo, roztrhalo na kusy. Myslela jsem, že už to nikdy znovu neucítím. A navzdory tomu jsem ještě dlouho potom doufala, že se to všechno obrátí, že si přece jenom vybere mě.

Ve snaze zapomenout jsem se, v prvním klukovi, který se ke mně choval hezky, snažila znovu najít to "něco". Snažila jsem se ho milovat. Snažila jsem se ignorovat všechny ty malý náznaky, věčně se mu přizpůsobovat, a to v mnoha ohledech. Jak jsem ho postupně poznávala blíž, nemohla jsem se ubránit pocitu, že ten chlap v našem vztahu, jsem byla spíš já. Ono je to sice fajn, když Vám někdo kupuje kytky, říká Vám, jak jste krásná, ale pokud víte, že v případě nebezpečí by Vás nejspíš použil jako živej štít, není to zrovna ideální. Vydržela jsem to pět měsíců a pak jsem to zčistajasna prostě musela ukončit. Nešlo to jinak. Oba jsme věděli, že se nemilujeme, že ten vztah nikam nesměřuje. A tak jsme se rozešli a život šel dál.

A najednou mi to bylo nějak jedno. Nehledala jsem. Nechtěla jsem se zamilovat, někomu se otevřít a být zase zranitelná. Chtěla jsem prostě jen žít, nejlíp, jak jsem uměla. A pak přišel úžasňák. A ne, asi to nebyla láska na první pohled. Nebyl to můj vysněnej princ, ale něco na něm, mě přimělo myslet na něj celou cestu domů po našem prvním setkání. A pak, když zveřejnil tu moji příšernou fotku na Facebook, prostě jsem mu musela napsat a říct, ať ji smaže. A opravdu jsem to neudělala za účelem ho sbalit. Ale začali jsme si psát a i když jsem nad jeho příšernou češtinou věčně krčila obočí, stejně jsem se nad zprávami od něj pořád usmívala. Víte, mě tohle vždycky hrozně odrazovalo. Kluci, co píšou hrubky. Ale z nějakýho důvodu jsem se přes to u úžasňáka dokázala přenést. Protože na takový maličkosti vůbec nezáleželo. Když pak došlo na naše první rande, okamžitě si mě získal. A myslím, že si toho byl vědom. Až moc dobře.

Teď se pomalu blížíme k našemu prvnímu výročí a já jsem šťastná. Nemám sice modrookýho prince, kterej umí zpívat, hrát na kytaru nebo je o dvě hlavy vyšší než já a bůhvíco ještě, v co jsem kdy doufala. Ale mám skvělýho kluka, kterej koně vyměnil za kolo a korunu za cyklistickou helmu. Kluka, kterej mě miluje takovou, jaká jsem, věčně přecitlivělou, žárlivou a nespokojenou se sebou samou a on je přes to všechno pořád po mým boku. A občas mě taky pěkně sere, nebudu Vám lhát. Občas slibuje, co nedodrží, všechno mu musím připomínat několikrát (chlapi, no!), prudí mě mluvením o bývalkách a holkách, co by rád nafotil, protože se očividně vyžívá v tom, když pukám žárlivostí. Taky mi často říká, že mě miluje v tu nejmíň vhodnou chvíli. Nejlíp tehdy, když jsem nejvíc naštvaná. A ještě se diví, že pak nechci pusu. No hele, tímhle seznamem věcí, kterýma mě vytáčí, bych mohla popsat celou roli toaletního papíru. A on nejspíš taky.

Ale každej večer usínáme ruku v ruce. A když mi dá pusu, motýlky v břiše cítím ještě teď, skoro po roce. Koukám na něj, když spí a vím, že bych už nemohla usínat vedle někoho jinýho. Miluju ho čím dál víc a občas si kvůli tomu připadám jako blázen. Nesnesu totiž pocit, když ležím v posteli bez něj. Prostě neusnu. Teda po pár hodinách bych asi únavou padla, ale...

Já vím, jsem marná. Jen mám prostě strach, kdykoliv je někde beze mě a vím, že se dobře baví, takovej malej hlásek uvnitř mě říká, že mě nepotřebuje. Že by se beze mě obešel. Že by žil dál, jakoby mě nikdy nepoznal. Tak moc bych si přála se toho pocitu nejistoty nějak zbavit, ale zkrátka nevím jak. Je zakořeněnej hluboko uvnitř mě. A tak přestože miluju tak, jak jsem nikdy nedoufala, že budu, občas si říkám, je možný milovat až příliš? A je to můj případ?

Z postele zdraví věčně citově rozpolcená



Slothie




 


Mozek v úsporným režimu

23. dubna 2018 v 20:35 | Slothie
Každej den jsem vzhůru už před pátou, kdy vstává úžasňák, přestože se sama musím vyhrabat z postele až kolem šesté ranní. Když se nad tím zamyslím, takhle jsme to mívali i v Anglii, když se nám zrovna sešly směny na stejný dny. A vlastně mi to ani nevadilo být vzhůru dlouho předtím než jsem musela. Nebylo totiž těžký si zvyknout na to pozorovat ho, jak se ráno oblíká a jak se věčně rozčiluje nad tím, že něco nemůže najít, protože to hledání zas a znovu nechal na poslední chvíli. To si občas říkám, s jakým bláznem to vlastně chodím. Pak ale dostanu pusu na rozloučenou, popřejeme si hezkej den a je mi fajn. Tohle je jedna z těch maličkostí v našem vztahu, který pro mě znamenají všechno. Jedna z maličkostí, která má vliv na to, jakou náladu budu v průběhu dne mít.

Přísahám Vám, že těch 45-60 minut, který uběhnou po tom, co vstanu z postele, jsou ty nejrychlejší za celej den. Vždycky mám pocit, že nemám šanci celou svou ranní rutinu stihnout. Smekám před těma holkama, který jsou schopný se vypravit za míň než půl hodiny. Na druhou stranu, tenhle spěch, nutnost ráno vstát v určitou hodinu, abych stihla dojet včas do práce, to mi chybělo. Tohle jsem potřebovala. Pevnej režim. I když Manchester měl tu výhodu, že cesta do práce znamenala 15 minut pěšky, zatímco tady v Česku se rovná 10 minutám jízdy na kole a 35 minutám v autobuse, což může být pro někoho jako já vzhledem k mý nesnášenlivosti vydýchanýho vzduchu, celkem problém. A poslouchat ty puberťácký rozhovory taky není zrovna výhra, ale co si budem povídat, asi jsem nebyla jiná.

Pak dojdu do práce, kterou pro mě zatím z většiny představuje školení. Ke skutečný práci to má ještě daleko, což je trošku zádrhel. Víte, já jsem typ člověka, kterej je rád, když nastoupí do práce a během prvního měsíce se všechno naučí a pak zkrátka funguje. Tady to tak snadný není. Potrvá měsíce, možná i rok než si budu opravdu jistá tím, co dělám. Ale vždyť tohle jsem přece chtěla, ne? Práci, která bude za něco stát, práci, kterou nemůže dělat jen tak někdo. Teď ji mám a stejně si stěžuju. Ale tentokrát jen tak na oko. Tentokrát to nevzdám.

I když nám školení končí až o půl 5 odpoledne, musím se přiznat, že většinou můj mozek vypíná už pár hodin předtím. Domů jezdím s hlavou úplně zavařenou, a tak, přestože bych se měla probíraný témata doma učit, na doporučení zkušenější kolegyně, to nedělám. Pravda, když člověk dorazí v 6 večer domů, moc už toho stejně nestihne. A tak jsem ráda, když přiložím ruku k dílu a aspoň umyju nádobí nebo zajdu na procházku se psem. Taky bych se měla jít každej druhej den proběhnout, ale uvidíme, jestli to dodržím a zítra poctivě půjdu. Dokopete mě do toho někdo, prosím?

Dnešní den se oproti standardu trochu lišil. Z práce jsem musela utéct dřív kvůli nečekanýmu zdravotnímu problému. A to se zas jednou ukázalo, jakej jsem sklerotik. Víte, já frajerka si totiž šla k doktorovi, ten mě vyšetřil, napsal prášky, poděkovala jsem, odešla, zašla ještě do obchodu, do drogerie a o půl hodiny později a o půl kilometru dál, kdy jsem už čekala na zpáteční autobus, mi došlo, že jsem si propustku z práce nenechala doktorem potvrdit. Achjo. Tak jsem zase pelášila zpátky. Aspoň jsem tu zdravotní sestru pobavila, že. Kdyby se mi tyhle "nehody" stávaly jednou za čas, bylo by to pochopitelný, ale u mě je to spíš na denním pořádku. Ráda bych z toho vinila mou novou práci, ale k těmhle zkratům u mě docházelo i předtím. Takže moje nejdůležitější otázka pro dnešní den směřuje k Vám - taky se Vám to občas stává, že takhle zapomínáte a jste popletení? A jak se to projevuje u Vás?? Kdyžtak se se mnou o podobný zážitky, prosím, podělte, ať v tom nejsem sama. Díky. :D :)

Každopádně Vám přeju krásnej večer a ať u Vás všechno probíhá tak, jak má. :D

Od kuchyňskýho stolu zdraví proškolená


Slothie

Tohle není ten nejlepší začátek

5. dubna 2018 v 21:17 | Slothie |  Zaměstnanec měsíce :D
Kdybych bývala tenhle článek napsala už včera, jak bylo v plánu, měl by trochu jinej obsah než dnes. To bych psala s neuvěřitelným nadšením a pýchou na sebe samu. Po dnešku to vnímám trochu jinak. Zvláštní, jak se některý věci můžou změnit z hodiny na hodinu, co?

V úterý odpoledne mi zazvonil telefon. Na tenhle hovor jsem čekala jak na smilování. "Dobrý den, doufám, že mě nikdo nepředběhnul..." ozvalo se. "Mohla byste nastoupit už zítra?" Vzhledem k tomu, že se jednalo o pracovní místo, ve který jsem doufala, hned jsem souhlasila a včera tak strávila první den na školení.

Abych byla upřímná, na první den v práci jsme se toho dozvěděli celkem dost a trochu mě z toho návalu informací bolela hlava. Koneckonců jsem úplně nevěděla, do čeho jdu. Byl to pro mě takovej krok do neznáma.

Dostali jsme program na další týden a půl, kterej byl poměrně nabitej, což nás všechny vyděsilo. Když pak ale došlo na ukázku toho, co práce obsahuje v reálu, uklidnila jsem se. A začala jsem věřit tomu, že by mě ta práce mohla i bavit a že bych v ní i mohla být dobrá. Navíc vypadá většina kolegů hrozně sympaticky. Snad to není jenom špatnej první dojem.

Každopádně jsem odpoledne šla domů celkem unavená, ale tak nějak hrozně vděčná za to, že nějaký to pracovní místo konečně mám. Doma se celá rodina seběhla, abych jim všechno popovídala, takže jsem to stejné opakovala hned několikrát. Ale docela jsem si tu pozornost užívala.

Jenže pak se to v noci zvrtlo. Vzbudila jsem se nějak před půl 4 v noci s šílenýma bolestma žaludku. A od té doby to šlo z kopce. Nemohla jsem spát, ať jsem si lehla jakkoliv, sedla, postavila se, pořád to bolelo stejně. Ráno jsem si uvařila mátový čaj - to samozřejmě nepomohlo. Musela jsem, ač hrozně nerada, zavolat do nové práce, že přijít nemůžu, naštěstí pro to měli pochopení, nejspíš proto, že se zatím jen školíme.

Věděla jsem, že by mi hrozně pomohlo se vyzvracet, ale až do odpoledne to nešlo. Tak či tak jsem se celkem dost naběhala pokaždý, když jsem měla pocit, že to přijde. Marnej poplach. Můj podělanej citlivej žaludek zas asi včera dostal něco, co mu nesedlo. A samozřejmě si k tomu vybral tu nejmíň vhodnou dobu.

Nejhorší je, že když dlouho nejím, bývá mi na omdlení - na druhou stranu mám teď strach, že ať sním cokoliv, dlouho to v sobě neudržím. Ale že už mám pořádnej hlad.

A tak Vás žádám o radu. Máte někdo zkušenosti s citlivým žaludkem? A pokud možno, máte nějakej zaručenej recept, jak ho uklidnit, když dojde na nejhorší? Pokud možno spíš přírodní produkty, ale ani za účinný kapky nebo léky se nebudu zlobit.

Předem děkuju. Doufám, že se máte líp než já.

Zatím Vás zdraví už neuvěřitelně unavená a hladová


Slothie




Jsem špatný člověk?

3. dubna 2018 v 16:30 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Abych byla upřímná, myslím si o sobě, že jsem celkem nekonfliktní, schopná si porozumět v podstatě s kýmkoliv, pokud se nejedná o absolutního ignoranta, egoistu nebo blbce. Zároveň jsem dost často člověkem, který je tu pro druhé, snaží se jim naslouchat, případně poradit ve chvílích, kdy se dostanou do těžký životní situace. A většinou mi to nevadí, když kvůli kamarádkám nebo kamarádům zůstávám vzhůru dýl než mám ve zvyku, s telefonem v ruce čtu slohovky, který mi píšou a trpělivě na ně odpovídám.

Jsou ale chvíle, kdy si ťukám na čelo, protože mi pořád dokola píšou ty stejný osoby, řešící ty stejný situace, do kterých se dost často dostali sami. Pak jsou tu tací, kteří, ač mají opravdu závažné problémy, rozhodnou se je ignorovat a místo toho řešit prkotiny, což mě přivádí k šílenství.

To pak uvnitř mě dochází k souboji dvou mých já - toho, který chce dotyčnou nebo dotyčnýho nějakým způsobem ukonejšit a přimět ho cítit se líp, věřit tomu, že se takhle mizerně nebude cítit věčně a pak je tu moje druhý já, to upřímný, který má chuť je profackovat a říct jim narovinu, že naříkají nad něčím, k čemu došlo jejich vlastním zaviněním. Abyste pochopili o čem přesně mluvím, pokusím se Vám přiblížit konkrétní situace a osoby, kterých se to týká.

Mám kamarádku, říkejme jí třeba Erika, která si už několikrát začala s kluky, kteří ji chtěli jen do postele a pokaždý, když takhle s někým začne "chodit" a má pocit, že to není to pravé ořechové, napíše mi. Ptá se mě, jestli je normální, aby se kluk ve vztahu choval tak a onak, jestli si myslím, že mají dobrý úmysly, jakobych byla nějaký expert na chlapy, což rozhodně nejsem, to zaprvý. Zadruhý, si pokaždé vybere typ kluka, z kterýho tak nějak čiší to, že nehledá vážný vztah, ale vystačí si jen s holkou do postele.

Víte, já se Erice snažím vysvětlit, že nemůže mezi svalovci a typickými hezounky hledat životní lásku a taky to, že je strašně naivní si myslet, že takového člověka najde na povrchních randících aplikacích jako je Tinder, kde Vás na první pohled zaujme opravdu jen vzhled, ale dost často tak můžete přehlédnout člověka, který by v reálu mohl být Vaše spřízněná duše. Netvrdím teď, že jsem zásadně proti seznamování se na internetu, jistě jsou páry, které se takto poznaly a funguje jim to dodnes. Jen si myslím, že takových je opravdu, opravdu málo. Ale o tom až jindy.

Říkám jí, aby všechny takový aplikace smazala z mobilu a soustředila se na sebe, ne na hledání kluka, že takovej jí jednou do života přijde sám a neočekávaně. Erika mi na to odvětí tím, že i kluci v reálným, ne virtuálním světě ji chtějí jen do postele. Tehdy si musím dávat pozor na pusu, protože to moje upřímný já jí chce říct, že si za to může sama, tím, jak se jednu dobu prezentovala na sociálních sítích, kde zveřejňovala videa ve vaně apod. Tím dala okolí určitou zprávu. A oni nezapomněli. Ale jak jí tohle můžu říct bez toho, aby se urazila?

Pak je tu další moje kamarádka. Té říkejme třeba Aneta. Anetě je 18. Přestože je ještě mlaďounká, následkem svojí nadváhy, má dost závažné zdravotní problémy, které běžně řeší spíš čtyřicátníci. Namísto toho, aby se zaobírala svou nadváhou, uvědomila si, že jí její tělo dává najevo, že je něco špatně, ona místo toho řeší, že si vinou lékařů, kteří ji nevěnovali dostatečnou péči, musela nechat ostříhat svoje dlouhé vlasy na mikádo. Víte, mně tohle připadá strašně hloupý. Obzvlášť, když mi napsala, že na vlasech záleží, že přece KAŽDÁ SLEČNA CHCE NĚJAK VYPADAT. Já nechci působit jako mrcha, i já mám svoje chyby, ale v minutě, kdy mi tahle zpráva přišla, jsem měla nutkání napsat jí, že pokud chce nějak vypadat, VLASY NEJSOU TEN NEJVĚTŠÍ PROBLÉM. Neudělala jsem to.

Spousta z Vás si teď může myslet, že jsem zlá, nesoucitná, ale já takovýmu chování prostě nerozumím. Celej život jsem se jí zastávala, když ji ve škole šikanovali, byli k ní zlí, když o ní někdo nemluvil hezky. Tehdy byla dítě, dalo se omluvit to, že byla při těle. Nebyla tou, kdo se rozhodoval, co bude jíst, jaký má pohyb. A upřímně, její rodiče to neměli nechat zajít takhle daleko. Mají na tom svůj podíl. Ale teď, když je jí 18, by si přece měla uvědomit, že je něco špatně, ne? Já si vlastně ani nejsem jistá, jestli Aneta ví, že má v tomhle ohledu nějaký problém. Jak jí mám pomoct bez toho, abych jí ublížila? Jak k ní můžu být upřímná, aniž by mě začala nenávidět? Já fakt NEVÍM.

Přemýšlela jsem, že na tohle téma natočím video, ale tak nějak mám strach, že by si ho ostatní špatně vyložili. Možná i tento článek vyvolá ve Vás čtenářích negativní reakce. Nechci tím nikomu ublížit. Nechci odsuzovat lidi s nadváhou, kritizovat je za to, způsobit, aby se necítili dobře ve vlastním těle. I já mám kila navíc. Ne tolik, ale mám. A moje zdraví mi zvýšeným cholesterolem taky začíná naznačovat, že je potřeba něco změnit. Ale protože vím, jak slabou vůli mám, začínám si měnit stravu postupně, s pohybem taky nezačínat ve velkým množství, aby mělo moje tělo čas si zvyknout - i tak mě po tříkilometrovém běhu ještě tři dny bolí svaly, takže asi tak nějak, no.

Hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla napsat tento článek je to, že mě štve, když si lidi stěžují kvůli prkotinám nebo nad životními situacemi, do kterých se sami dostali. My všichni děláme chyby. Vy, já, Erika, Aneta - nikdo není dokonalej. Ale je důležitý umět se k tomu postavit čelem, přiznat si, že jsme se do téhle šlamastyky dostali jen a jen vlastním přičiněním. Samozřejmě jsou výjimky. Jsou věci, které ovlivnit nemůžeme, které se zkrátka stanou a jediné, co nám zbývá, je se s nimi vypořádat nejlíp, jak to dokážeme.

A občas je potřeba zvednout zadek ze židle a udělat něco pro to, abychom se měli líp. To mi připomíná, že je načase jít se projít se psem.


Doufám, že máte krásnej den. A že mě po přečtení tohoto článku úplně neodsoudíte.

Prozatím Vás zdraví



Slothie





Čekají mě lepší zítřky?

25. března 2018 v 18:42 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Je to už věčnost, co jsem si takhle sedla k notebooku za účelem něco napsat, jako dnes. Za dva dny to bude už měsíc, co jsme se vrátili z Manchesteru do Česka a já jsem od té doby nebyla schopná napsat ani řádku, přestože se mi v hlavě víří spoustu myšlenek. Teď se to pokusím napravit.

V Anglii jsem se zařekla, jak budu po návratu do Česka žít naplno, ale musím přiznat, že se mi to vůbec nedaří. Alespoň ne, tak jsem si představovala. Jakobych si svoje odhodlání zapomněla přibalit do kufru.

Asi tomu všemu moc nepomáhá fakt, že už dost dlouho snažím najít práci a nedaří se mi to, zatímco úžasňák už má tři pracovní týdny za sebou. Nikdy jsem nebyla přehnaně sebevědomá, ale v tomhle ohledu nechci vzít úplně to první, co mi padne pod ruku. Myslím si, že sezením za pokladnou v supermarketu bych tak nějak plýtvala svým potenciálem. Je to naivní, když si chci najít práci, která mě bude naplňovat? Aspoň trochu?

Taky mě od příletu trápí zdravotní obtíže. Sotva vyléčím jeden problém, objeví se jinej. Ale od zítřka, až si zajdu na EKG testy, kam už se dva týdny odhodlávám, už budu mít snad se vším obletováním doktorů klid.

Zatím se snažím věnovat činnostem, který jsou potřeba doma. Už jsem tu pekla, jednou dokonce i vařila - úspěšně! a dnes jsem se konečně dostala i k úklidu pokoje, kterej sdílíme s úžasňákem. Při snaze roztřídit všechny naše blbosti trošku smysluplně, elektroniku do jednoho šuplíku, kosmetiku do police... jsem si uvědomila, že mi celkem chybí to, že můj nepořádek už vlastně není jen mým nepořádkem. Ať mi nikdo netvrdí, že my holky máme moc kosmetických kravinek, to bych byla nucena Vám vyfotit, že u nás dvou je to přesně naopak. Poprvé za celej svůj život nejsem tím největším bordelářem v domě. Naopak mám poslední dobou sklony redukovat všechno, co vlastním, tak na desetinu. Přijde mi, že spousta věcí, který mám, jsou zbytečnosti. Ale i když třídím, co můžu, jako bych na všechno i tak měla málo místa.

To je jeden z důvodů, proč se hrozně těším na to, až si pokoj s úžasňákem přizpůsobíme svým představám, vyrobíme si nábytek z palet a tak. Věřím tomu, že pak budeme mít takovou radost z toho, co jsme si spolu vybudovali, že bude to naše soužití o to hezčí. A zároveň si zase otestujeme. jak jsme schopní se dohodnout. Potřebuju ted nějakou změnu.

Víte, poslední dobou mám náladu - ze spousty důvodů - takovou nijakou a ráda bych věřila tomu, že se to příští týden zlomí. Čekají mě hned dva pracovní pohovory, jeden v úterý, druhý ve středu, takže šance na změnu k lepšímu, jsou podle mě celkem reálný. Nejradši bych Vás čtenáře poprosila, abyste mi drželi palce, ale když to tak minule udělala celá moje rodina, stejně to nefungovalo. Takže mi asi nezbývá nic jinýho než věřit v mý schopnosti a osobní šarm. Takže jsem nejspíš v háji. :D

Každopádně jsem se rozhodla založit nový profil na Instagramu, na kterém budu zveřejňovat příspěvky ve spojitosti s tímto blogem. Zatím jsem přidala jen dvě fotky, ale časem jich přibyde víc. Pro ty, které by to zajímalo, najdete mě tam pod přezdívkou slothiecz.

Doufám, že máte krásnej den. Pokud ano, pošlete trochu té pozitivní energie mým směrem, prosím. Poslední dobou ji potřebuju jako sůl.

Ze svého pokoje zdraví



Slothie


Dokonalý vztah neexistuje

23. února 2018 v 18:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
- "Já tě nechápu. To ty jsi začal s tím, že se vrátíme v únoru."
- "Já vím. Ale zvyknul jsem si tady. Líbí se mi, že jsem s tebou sám."
- "Nemůžeme to teď změnit. Přeplánovat. A já chci být s nima. Chci vidět holky vyrůstat, být u toho. Nechci se vrátit
z Anglie a zjistit, že mě babička už nepoznává. Už nemůžu nic prošvihnout."
- "Tak pojedeš sama a já tu ještě dva měsíce zůstanu."
- "Víš co? Běž do háje!!"

Utíkám do obýváku, sedám na gauč a vzlykám tak, jak už dlouho ne. Srdce mi bije hrozně rychle a já nad ním nemám žádnou kontrolu. Nejspíš mě vedle v místnosti slyší i Martin, ale je mi to jedno. Nemůžu se soustředit na nic jinýho než na to, jak mi tyhle řeči ublížily. Zase. Myslím na to, že takhle to přece být nemá. Nemáme si říkat věci, kterýma jeden druhýmu ubližujeme. Ale občas to člověk asi dělá, když je opravdu naštvanej. A tohle byl jeden z večerů, kdy nám oběma ujely nervy. Nutno říct, že v takových chvílích nejsem tak optimistická, jak mě znáte vy, čtenáři. V takových chvílích se hroutím a pochybuju, jestli mi to za ten boj stojí.

Přichází úžasňák, snaží se mě uchlácholit, omlouvá se, objímá mě, ale mně ještě dlouho potom tečou slzy a celý tělo se mi třese. Vím, že tomu nerozumí. Myslí si, že jsem přecitlivělá. Ale já prostě nesnesu, když je na mě zlej, když mě od sebe odhání. Nesnesu představu, že bych někde měla být delší dobu bez něj. A i když teď zpětně vím, že by v Manchesteru beze mě nejspíš dlouho nezůstal, v té chvíli to bolelo. Už jen to, že ho něco takovýho vůbec napadlo.

Teď už jsme se usmířili. Vyřešili událost, která nás do té nepříjemné hádky dostala. Teď už se jen pousmívám nad tím, že kdybychom to bývali udělali hned následující ráno, ušetřili bychom si celý tohle divadlo. Jako bych to neříkala. Ale ne, on je prostě paličák a musí mít ve všem pravdu.

Proč Vám vůbec všechno tohle říkám? Nechci, abyste si mysleli, že je náš vztah vždycky idylickej. Není. Hádáme se. Nesouhlasíme jeden s druhým. Občas se neshodneme ani na tom, že se neshodneme. Oba jsme neuvěřitelně tvrdohlaví a to našemu vztahu spíš škodí než pomáhá. On mě zlobí, i když na to nemám náladu a o to naštvanější pak bývám. To se chce usmiřovat a nechápe, že NE, KDYŽ JSEM NAŠTVANÁ, PUSU FAKT NECHCI! Nemá pochopení pro dny, kdy mám náladu na draka. To se mu snažím vysvětlit, že každej den prostě není svátek, že nemůže být člověk celej život jen vysmátej, i když by to bylo hrozně fajn. Já zas nerozumím jeho častýmu pesimismu i v situacích, který jsou ještě nejasný. To já jsem byla vždycky ta pesimistická, ten věčnej stresař. Teď jsem já ta, která se ho snaží rozveselit, dodat mu naději, když nám věci často nevycházejí podle plánu. Nutno říct, že se mi v téhle roli moc nedaří. Motivační řečník ze mě asi nikdy nebude, no.

Oba máme svoje chyby, oba musíme na spoustě svých vlastností zapracovat, přijít na způsob, jak spolu žít a věčně se nehádat. Musíme se naučit řešit spory v klidu. V tom nejsme dobrý ani jeden. A já se fakt pokouším být vůči úžasňákovi shovívavá, jak mě Kris prosila. Přes všechny naše neshody vím, že mě miluje. Vím, že by pro mě udělal všechno na světě. Ale občas bych ho nejradši přerazila. Tuším, že tak nějak to mezi náma asi bude vždycky. Ale co.

Podstatný je, že vztah nemusí být dokonalej, aby fungoval. Pochybuju, že vůbec něco jako dokonalej vztah existuje. A tak se netrapte, pokud se hádáte se svou drahou polovičkou. Dokud je ve vztahu oboustranná láska, věřím tomu, že při troše snahy se dá zapracovat skoro na všem. Tak to nevzdávejte. A pokuste se zachovat klid. Já jsem se tomuhle umění sice ještě nenaučila, ale pracuju na tom. Pokud máte na tohle někdo osvědčenej recept, sem s ním. :)

Naposledy z Manchesteru zdraví


Slothie


Co mi Manchester dal a vzal

17. února 2018 v 15:21 | Slothie |  Něco jako deník
Sedám si s notebookem na svý oblíbený místo na podlaze v obýváku - neptejte se mě, proč mi to vyhovuje víc než gauč, sama nevím - a přemýšlím, jak shrnout těch posledních 5 měsíců strávených tady v Manchesteru. Za 10 dní se vracíme natrvalo do ČR a i když se na to těším, stejně mi to tu bude chybět, tak nějak.

Pamatuju si, jak jsem před lety snila o tom, že se do Anglie podívám. Jak jsem se zařekla, že pokud se po maturitě nedostanu na vysokou, sbalím si kufry a poletím tam, vydělat si peníze, nasbírat zkušenosti. Ale neudělala jsem to. Zabránil mi v tom strach, ani ne tak o sebe samu, ale o to, jak by to zvládala moje rodina. A tak jsem zůstala trčet v Česku, znovu se přihlásila na vysokou, tentokrát úspěšně, potkala svýho bývalýho. Ale přes občasný záblesky štěstí jsem stejně nežila život, kterej jsem chtěla. A tak jsem odešla ze školy a rozešla jsem se s tehdejším přítelem. Začala jsem se soustředit na to, co chci já. Pak, ve chvíli, kdy jsem začínala být šťastná, spokojená sama se sebou, jsem poznala úžasňáka a šíleně se zamilovala.

Když mi pár dní po tom, co jsme se dali dohromady, oznámil, že odjíždí do Anglie, brala jsem to tak, že si ze mě život dělá srandu. Fakt jo? Potkám kluka, se kterým chci být a on mi má odjet? Začala jsem si ale říkat, že je to možná znamení, že je mi souzený se do ciziny podívat. Ale co moje rodina? Je to dobrý nápad odjet s klukem, kterýho sotva znám?

Netrvalo dlouho a měla jsem jasno. Vlastně jsem ani neměla na vybranou. Věděla jsem, že bez něj budu nešťastná, a tak jsem se, jak je pro mě typický, řídila srdcem a 22. září společně s úžasňákem odletěla do Manchesteru.

To loučení mě ničilo. Prvních pár týdnů v Anglii byl boj. Nemohla jsem přestat myslet na to, jak se mi stýská po rodině. Při videohovorech domů jsem sledovala plačíčí mamku na druhý straně a vyčítala jsem si, že za její slzy můžu já. Při pohledu na fotky mých krásných neteří, kterýma mě ségra zásobovala, mi bylo hrozně smutno. Obzvlášť, když mi ségra psala, jak jim chybíme.

Jakmile jsem se naplno vrhla do práce, kde jsem trávila většinu času, hodně se to zlepšilo. Už jsem tolik nepřemýšlela nad tím, jak mě štve, co všechno se v Česku děje v mojí nepřítomnosti. Ve chvíli, kdy jsem se soustředila na práci, najednou čas začal utíkat hrozně rychle a my se na Vánoce octli zase v Česku. A byly to ty nejkrásnější Vánoce, který jsem zažila, protože jsem je strávila ve společnosti lidí, za který bych dýchala. Abyste měli představu, jak úžasnou a milující rodinu mám, přikládám tohle video z našeho výletu do Koutů nad Desnou.


Během těch 14 dní došlo i na smutný události - smrt fenky, kterou měla moje rodina víc než 13 let a taky moje zjištění, že zdravotní stav mojí babičky není zrovna nejlepší, že teď hodně zapomíná. O to víc jsem si ale začala uvědomovat, co všechno se může změnit za hloupý tři měsíce. Utvrdila jsem se v tom, že už o nic takovýho přijít nechci.

A tak jsme zanedlouho po lednovým návratu do Manchesteru kupovali letenky do ČR, s jistotou, že to je země, kde si vybudujeme svůj život. Není to tak, že bychom byli v Anglii nešťastní, jen tu nejsme úplní, pokud to dává smysl.

Na jednu stranu jsem neuvěřitelně vděčná za tu příležitost, kterou jsem dostala. Jsem vděčná Martinovi a Kris, že nám tohle s úžasňákem umožnili. Jsem vděčná za ty skvělý lidi, který jsem tu poznala. Život v Anglii mě ujistil v tom, že je moje angličtina dostatečně dobrá, v tom, že jsem schopná fungovat i sama bez pomoci, ale taky v tom, že s úžasňákem chci opravdu strávit celej život. Taky už nebudu žít v nejistotě, že na mě někde čeká něco lepšího, protože na sto procent vím, že nikde nemůžu být šťastnější než v Česku s rodinou a úžasňákem, ač naše životy nejsou dokonalý ani tam.

Konečně vím, že nechci žít nudnej život. Víte, nudnej v tom slova smyslu, že ve volným čase neplánuju sedět doma na zadku a koukat na filmy a seriály, jak tomu je tady v Anglii. Tady Vám nic moc jinýho nezbývá, pokud chcete tedy ušetřit nějaký peníze. Jenže já chci jezdit na výlety, chci se vídat s kamarády, zařídit si novej pokoj s úžasňákem, hrát hry s neteřema, blbnout, točit videa, psát články, hrát na ukulele, naučit se fotit, donutit se k nějakýmu pohybu. Chci zkrátka dělat všechno, co můžu, co mi příležitosti dovolí. Chci žít naplno, riskovat, nechci plýtvat časem. Kdy jindy než teď, dokud jsem mladá, ne?

Kdybych měla říct, co mi na Anglii vadilo ze všeho nejvíc, byla to asi právě ta nuda. Což je celkem šílený, protože jsem sem neletěla s vyhlídkou toho, že si tu budu kousat nehty nudou. Jela jsem sem pro zážitky. Taky mě hrozně štvalo poslouchat hádky Kris s Martinem, protože ty byly posledních pár týdnů opravdu nesnesitelný. Pak ustaly. Nadobro. A následovalo smutnění za dva skvělý lidi, který si nebyli souzeni.

Teď už je tu ticho a klid a moje myšlenky jsou v Česku. Přemýšlím nad vším, co bude potřeba zařídit, ale taky nad vším krásným, co mě tam čeká. A neuvěřitelně se na to těším.

Doufám, že i po návratu z Anglie budu mít Vaši podporu stejně jako teď. Vážím si Vás, skvělých čtenářů. Děkuju za všechno.

Stále ještě z Manchesteru zdraví



Slothie





Druhá šance

11. února 2018 v 15:31 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Od doby, co znám úžasňáka, můj život nikdy nebyl nudnej. Někdy v dobrým slova smyslu, někdy ve špatným, zkrátka pořád se něco děje. Teď se toho ale nahrnulo tolik, že si nejsem jistá, na co se dřív soustředit. V hlavě mám tak obrovský množství myšlenek, ze kterých se potřebuju vypsat, ale už se mi tolik nedaří poskládat je do smysluplných vět.

Hlavní problém je v tom, že se okolo mě během posledních dvou týdnů sešla dvě zlomená srdce, dvě osamocený duše, jejichž trápení nejsem schopná jen nečinně přihlížet. A tak se jim, jak mám ve zvyku, snažím pomoct. Snažím se jim nějak poradit, ale zas a znovu se ujišťuju v tom, že jsem vždycky byla spíš dobrej posluchač než dobrej rádce.

Ptám se sama sebe, jestli je to vůbec v mojí moci, zařídit, aby neměli pocit, že jsou na celým světě úplně sami. Možná bych to měla nechat být, žít si svůj život a zbavit se toho nutkání všechny ostatní zachraňovat. Ale nemůžu si pomoct. Přeju si, aby se naučili vidět v té nešťastné situaci příležitost pro změnu k lepšímu. I když sama až moc dobře rozumím tomu, jak těžký to je.

V časech, kdy je Vám nejhůř, třeba po opravdu ošklivém rozchodu, když zůstanete sami jen se svými myšlenkami, tehdy podle mě přichází ta nejlepší chvíle k tomu splnit si svoje šílený sny, dělat, cokoliv Vás napadne bez toho, abyste se museli ohlížet na někoho druhého. Možná se Vaše dosavadní plány zhroutily, bolí to, ale zároveň je to Vaše druhá šance udělat to příště jinak a líp.

Žijeme jen jednou, tak to přece nemůžeme hned vzdát, ne?

Takže Vám, moji milí čtenáři, držím palce, aby Vás provázelo štěstí na každým kroku a aby toho srdcebolu bylo co nejmíň. A když už na něj dojde, hodně síly a naděje! Bude líp!

Z deštivého Manchesteru zdraví


Slothie


P. S. Omlouvám se za to, jak málo teď píšu, ale čeká nás spoustu zařizování ohledně návratu do Česka. Až se všechno vrátí do starých kolejí, pokusím se Vám to vynahradit. Tak či tak, děkuju za všechna Vaše přečtení, komentáře... Té přízně si moc vážím. Jste skvělí!







Kam dál