#14daysleft

7. září 2017 v 19:42 | Slothie |  Něco jako deník
Když jsme poprvé s jistotou věděli, že do Manchesteru odletíme, cítila jsem toho spoustu najednou - strach, obavy, zvědavost, nadšení... Teď, jak se odlet pomalu blíží, strach převahuje víc než bych svému okolí chtěla přiznat. Navíc se toho tady teď děje tolik...

Včera jsem na břiše naší třináctileté fenky našla tři bulky - s největší pravděpodobností nádory na mléčných žlázách a to mě dost zaskočilo. Při představě, že odletím a při našem návratu před Vánocemi už tu nebude, jsem se rozbrečela a plačtivá nálada se mě pak držela skoro až do večera. V průběhu dne jsme řešili, co s tím, kterého veterináře zavolat, ale na žádném řešení jsme se v podstatě neshodli.

Dnes tahle diskuze pokračovala a došli jsme k tomu závěru, že zítra na jednu z klinik zavoláme, abychom zjistili, zda jde histologie nádorů provést i bez narkózy, protože tu by ve svém věku Bělina určitě nepřežila (mimochodem, kdyby někdo věděl nebo se pohyboval v oddělení veterinární medicíny, budu vděčná za jakékoliv info). Bylo mi řečeno, kterého veterináře nevolat - postaršího, sama s ním nemám dobré zkušenosti - protože by s jistotou řekl, že léčba nemá smysl, že ji máme rovnou utratit. Kamarádka pejskařka poradila, že pokud naše fenka trpí bolestmi, což zatím nepozoruju, spíš jen to, jak je pořád unavená, můžeme jí od bolesti pomoct i marihuanou.

Do toho všeho jsem dnes v rámci loučení se s lidmi, které mám ráda, než na x měsíců (minimálně) odletím, byla na návštěvě u tety - otcovy sestry. Odjakživa jsme dobře vycházely, ačkoliv jsme se, co si pamatuju, vídaly spíš jen o víkendech u babičky, kam všechny její děti (můj otec a dvě tety) jezdily na oběd a já se k nim občas přidala. Dnes jsem snad po sto letech byla u ní doma a probraly jsme toho tolik, že to mě samotnou šokovalo.

Mluvili jsme o mém otci, o tom, jaký spolu máme vztah a já se zas neubránila slzám, protože tohle je pro mě další šíleně citlivý téma. Řekla jsem jí o tom, jak všem svým kamarádům tvrdí, že o mě má strach, ale do očí by mi podobnou věc v životě nepřiznal. Ona začala mluvit o všem, co se v poslední době v mém životě událo, o tom, co jsem jí neřekla osobně, co věděla jen od něj a mě překvapilo, jak moc toho bylo. Prý se mnou pořád chlubí. Prý ať si nemyslím, že by mu na mě nezáleželo. Teta v podstatě naznačila, že já jsem pro něj na prvním místě. Jenže ono se tomu hrozně těžko věří po tom všem, co vídám dnes a denně doma. Když jsem od tety odcházela, poprvé v životě jsem ji viděla se slzami v očích, poprvé v životě (aspoň, co si pamatuju) jsem se neubránila tomu ji obejmout. Musela jsem.

Zároveň jsem si díky tomu dneska uvědomila, jak jsem spoustě lidem okolo nedala příležitost mě opravdu poznat. Třeba právě ona byla hrozně překvapená nad tím, jakou radost jsem měla z tužek, které si spolu s předkreslenou krajinkou objednala a které mi v rámci dnešní návštěvy dala, protože jí doma jen ležely a já je dokázala ocenit víc než ona. Nevěděla jsem, že nejsem náročná, nevěděla, že se raduju opravdu i z maličkostí.

Je mi z toho všeho najednou nějak hrozně smutno. Měla jsem na krajíčku, když jsem se loučila s tetou, kterou sotva vídám, ale na které mi i přesto záleží. Jak sakra se budu loučit se svou nejlepší kámoškou, natož s mamkou a sourozenci, které vídám skoro denně? Proboha, vždyť mě klepne!

Do toho všeho spousta zařizování a zakázek, na který nechci ani pomyslet a mám z toho všeho hlavu jak balón. Proč to všechno musí být tak těžký? A proboha - je to mnou nebo je loučení vždycky tak zatraceně těžký?!



Slothie
 

#18daysleft

3. září 2017 v 18:00 | Slothie |  Něco jako deník
Poslední dobou pořád přemýšlím nad něčím kreativním, do čeho bych se mohla pustit, čím se zabavím ve chvílích, kdy budu mít potřebu nějak vyjadřovat svoje emoce. Přemýšlela jsem nad napsáním knížky - románu, nad obrázkovou knížkou pro svoje neteře, nad obrázkovou knížkou s popisky, - pro úžasňáka, kde bych sepsala všechny důvody, proč ho miluju (z toho nápadu prozatím sešlo, ač se k němu možná vrátím).

Tento týden došlo k jedné smutné události týkající se mojí a úžasňákovy společné kamarádky a já se cítila šíleně provinile, když mě ve spojitosti s tím napadl dost zajímavý námět na napsání knížky. Ale nepřijde mi správný inspirovat se něčí bolestí.

Dnes ráno jsem si řekla, že prostě přenesu na papír všechno, co ze mě udělalo člověka, kterým jsem. Ale není to hrozně egoistický kreslit věci, co se týkají jen mě? A i když těch událostí, i těch bolestivých bylo hrozně moc a napadala mě spousta způsobů, jak to všechno pojmout, došla jsem k tomu závěru, že bude lepší nakreslit knížku o lidech, kteří mě nějak ovlivnili, ať už pozitivně nebo negativně.

Prvním člověkem, kterýho jsem nakreslila je moje mamka. Ta za mě bojovala už tehdy, když zjistila, že mě čeká. Rok přede mnou se narodil můj bráška s Downovým syndromem a všichni okolo mamky měli strach, že se ta situace bude opakovat, že budu nemocná i já. Moje babička z otcovy strany ji dokonce posílala na potrat, ale ta si do toho nenechala mluvit a pár měsíců nato jsem se narodila. :)

A víte co? Strašně mě štvou lidi, který se stydí za svojí mámu nebo o ní mluví sprostě (vím, jsou případy, kdy ten rodič opravdu není dokonalej) nebo prostě nechtějí přiznat, jak moc jim na ní záleží. Na druhou stranu, ne každý má tak úžasnou mamku jako já, takže to chápu. :)

Každopádně, přikládám sem první obrázek - mamčin portrét, jako předlohu jsem použila fotku mamky z doby, kdy jsem byla ještě novorozeně, kdy mě v kuchyni koupala v dětské vaničce. Místo sebe jsem nakreslila srdce jako symbol lásky, kterou mi vždycky dávala. Věřím tomu, že právě její láska dala úplný základ tomu, kým jsem.


Ono těch obrázků časem přibyde strašně moc, možná mi ani ten jeden blok nebude stačit. Ti, co je uvidí všechny, budou mít právo udělat si obrázek o tom, jaká jsem, jen ti mě budou moct soudit, protože se nehodlám držet zpátky vůbec v ničem. Takže pokud tohle čte někdo, kdo mě zná osobně... kdo ví, třeba se v téhle obrázkové knize taky objevíš. ;)

Do odletu do Manchesteru zbývá už jen 18 dní (joo mimochodem, na téhle knížce hodlám pracovat i v zahraničí, beru ji s sebou) a mně pořád nějak nedochází, že odlítáme. Nedokážu si sama sebe v Anglii představit. Taky se začínám bát toho, jak všechno to zařizování dopadne, protože úžasňákova ségra nám má pomáhat v podstatě se vším, ale doteď se jako moc spolehlivá neukázala. No, třeba se pletu. Přinejhorším si holt budeme muset poradit sami. Koneckonců, tak to pak bude chodit po zbytek našeho společnýho života, tak je asi načase si zvykat. :D :)



Slothie

#24daysleft

28. srpna 2017 v 19:00 | Slothie |  Něco jako deník
Do odletu do Manchesteru zbývá 24 dní. Možná vám to připadá jako dost času na všechno, ale já se teď denně potýkám s pocitem, že vlastně nic nestíhám. Musím dokončit dva portréty, který mi dohromady budou trvat minimálně 12 hodin. Musím stihnout dvě návštěvy úřadu práce a zdravotní pojišťovny, nechat si vytisknout výpis z trestního rejstříku, vyzvednout si několik balení prášků, abych se kvůli nim nemusela každé tři měsíce vracet, přeložit sobě i úžasňákovi životopis, naučit ho alespoň trochu anglicky... Měl by po mých lekcích projít pohovorem, ale to je vzhledem k tomu, že začínáme úplně od základů, asi nemožný. Taky je ještě spousta lidí, se kterými bych se ráda viděla než odletíme. Sice se budeme vracet před Vánocemi, ale dva měsíce bez všech mých známých a rodiny, ve společnosti třech stejných lidí, to bude blázinec. Spolíhám na to, že si budu schopná najít kamarády i v Anglii.

Taky už přemýšlím nad tím, jaký zájmy si budu muset v Manchesteru vymyslet. Mám v plánu sebou brát kameru a všechno zajímavý točit. Kreslit budu určitě, protože za takovou dlouhou dobu bych i to málo, co umím, zapomněla. Klávesy si brát nebudu, protože by to byla šílenost a utrácet za nový rozhodně nechci. Ale nějak mě napadlo koupit si ukulele, abych se hudby nemusela vzdát úplně. Třeba to nebude tak těžký se naučit na něj hrát, co? Já fakt nevím. Rozhodně mám v plánu všechno dokumentovat jak na video, tak fotkama na instragram. Mí přátelé na Facebooku mě nejspíš budou nesnášet, protože pokud budu mít zajímavý zážitky, budu mít nutkání o tom všechny informovat a psát svoje statusy o délce slohovek. Už jsem přemýšlela i o tom, že bych si na Facebooku založila stránku, kde bych psala o svých poznatcích z Manchesteru, abych svým "přátelům" nelezla na nervy. Ale koneckonců, kdo by to četl, hm? Dost možná tam nebudu stíhat polovinu toho, co mám v plánu.

Doma to je čím dál šílenější, takže cítím celkem úlevu, že dostanu příležitost od toho utéct. Ale doufat, že se tady všechny problémy do našeho návratu vyřeší samy, je blbost. Navíc my dva s úžasňákem nejsme důvodem, proč je tu atmosféra takováhle.

I s úžasňákem se poslední dobou hádáme čím dál častěji. Asi to k tomu všemu prostě patří, jenže já jsem hrozná citlivka a když řekne něco v zápalu hádky, tak prostě bulím. Ono to člověku přijde líto, když se snaží, jak může, vydělává peníze portrétama, do toho doma pracuje... a dostane seřváno za to, že "proboha to budeš celej den kreslit"... "si děláš srandu, že žehlíš místo, abys šla se mnou ven, že?" Nechápejte mě špatně. Já ho přes tyhle všechny naše hádky miluju. Je můj celej svět. Ale když se takhle hádáme, občas na mě padne strach z toho, že mu jednou přetečou nervy a prostě si řekne, že mu za to nestojím, že tohle nechce. Nejvíc ze všeho se bojím toho, že prostě odejde, že zmizí tak, jak to udělalo už spousta lidí předtím, těch, na kterých mi záleželo. Už tehdy jsem to těžce nesla. Ale tohle si nechci ani představovat.

Když mi v noci, když je vzhůru jen tak napůl, říká, že mě miluje, musí to přece myslet vážně. Když mě představil všem svým kamarádům a rodině, musím pro něj hodně znamenat. Letíme spolu do Anglie, to je taky hrozně závažný rozhodnutí po třech měsících vztahu, že jo? To, jak se na mě usmívá, jak se na mě dívá, jak mě objímá a líbá - to, co přitom cítím, to všechno nemůže být jen tak. Tohle musí vydržet. Tohle musíme zvládnout. Pro nás.


Slothie
 


#29daysleft

23. srpna 2017 v 21:18 | Slothie |  Něco jako deník
Poslední dobou nestíhám vůbec nic, včetně psaní na tenhle blog. A to jsem byla tak odhodlaná si k tomu najít čas aspoň jednou týdně. Fuuha.

Dnešek byl ve znamení mých zarudlých očí a ucpanýho nosu, ale taky nakupování ingrediencí na dort na zakázku a úžasňákova cestovního kufru. Já spoléhám na to, že mi ten svůj půjčí sestřenka, ale ta prozatímní domluva s ní není nic moc.

Už zbývá jen 29 dní do odletu a já mám pocit, že ten čas utíká šílenou rychlostí. Za chvíli se nenaděju a budu žít v Manchesteru.

Ale do té doby na mě tady ještě čeká spousta věcí - teď se pár dní nezastavím a to se cítím fakt příšerně. Upřímnej obdiv úžasňákovi, kterej se chudák kvůli mýmu chrápání (způsobeným ucpaným nosem) moc nevyspí za to, že v noci neutekl do vedlejší místnosti. Za chvíli ho to čeká zas. :D

Dobrou noc vám všem, přestože mě rozhodně nečeká. :)


Slothie

#42daysleft

10. srpna 2017 v 15:10 | Slothie |  Něco jako deník
V pondělí jsem se tak rozčílila, že jsem popadla papír a propisku a sepsala všechny důvody, proč je to "soužití" s otcem tady tak těžký. Papír jsem mu přilepila na dveře a odešla. Bála jsem se toho, co bude, až si to všechno přečte. Obzvlášt proto, že se měl vrátit z hospody a člověk nikdy neví, co od něj čekat, když je ovlivněný alkoholem. Mohl rozbít dveře nebo přijít za mnou a rovnou jednu střelit mně. Nebo se mohl prostě sebrat a zmizet. To by bylo to nejlepší řešení. A taky jsem mu to na ten papír napsala.

Pak mi ale ségra řekla, ať s tím vším počkám až po výplatě, protože pokud tento měsíc odejde bez toho, aby dal část výplaty mamce, budeme všichni v háji. Ach jo. A tak jsem ten papír zase odlepila a dala ho ségře přečíst. Souhlasila se vším, jen nevěřila tomu, co všechno jsem tam byla schopná napsat. Stejně na tom nezáleželo, zase jsem musela držet pusu.

Chtěla jsem tu situaci doma napravit dřív než odjedeme. Protože teď už je to doopravdy aktuální. Letenky jsou zaplaceny, odlítáme 22. září, tudíž do odjezdu zbývá 42 dní. Je to ještě poměrně dlouhá doba, ale už teď jsem z toho všeho nervózní. Z toho, co bude tam, jestli najdu práci, která mě bude bavit, jestli budeme schopní dost ušetřit, nervózní z toho, jak bude úžasňák zvládat to, že tam nikomu nebude rozumět. Nejvíc se ale stejně bojím toho, k čemu se vrátím sem.

Chci mít jistotu, že bude mamka v pořádku, až se vrátím. Už zvažuju i možnost, že bych jí koupila chytrej mobil, jen proto, aby se mnou mohla být denně v kontaktu, protože notebook si beru s sebou a ona je jediná doma, která si se mnou nemůže psát přes Facebook. S otcem tady ale nikdy nebude v klidu. To vím jistě. A nechci odjet dřív než odsud on odejde, i za tu cenu, že budu muset polovinu svojí výplaty z Anglie posílat do ČR, abych mamce pomohla udržet domácnost v chodu. Proč jen to musí být všechno tak složitý?


Slothie

02/08/2017

2. srpna 2017 v 21:29 | Slothie |  Něco jako deník
Brácha běží za malou Amálkou do koupelny, zatímco starší neteř Adélka, po několika vlnách zvracení, konečně usnula. Protože spěchá, neobtěžuje se dveře zavřít opatrně. Nepřijde mi to jako taková nesnesitelná rána, přesto otec začne nevěřícně kroutit hlavou.

"Tohle jsem s váma chtěl taky probrat! Vstávám ve 3 a vy tady v noci pokaždé děláte randál. Pokaždé slyším několikrát za noc prásknout dveře. To já, když vstávám, opatrně našlapuju po špičkách, abych vás nevzbudil a vy takhle."

V tu chvíli obrátím oči v sloup takovým způsobem, že skoro zahlídnu vlastní mozek. To jako vážně?! Víte, proč je tohle všechno tak absurdní? To on chodí večer pro věci do obývacího pokoje, kde právě usíná malá Amálka, takže ji dost často probudí. To on v tu dobu chodí po kuchyni (hned vedle obýváku), tříská nádobím, šustí igelitovými sáčky. To on dělá věci, které jsou nepochopitelné, věci, ze kterých bych mohla sepsat seznam, který by v žádném případě nepřekonalo to, co dle jeho názoru děláme v naší domácnosti špatně my.

Musím se držett, abych mlčela. Musím přesvědčit samu sebe, že to, co se chystám říct, vlastně ničemu nepomůže. I když... nebylo by lepší, kdyby tu nebyl? Nežilo by se nám líp?

Odpověď na tu otázku znám, ale vím, že bez jeho peněz by se to tu zvládalo jen těžko. I když v poslední době bychom nejspíš našli jakýkoliv způsob, aby se to dalo zvládnout i bez něj. Jen nejspíš nikdo z nás nemá odvahu mu říct, že by se nám tady po jeho odchodu žilo asi tak tisíckrát líp.

Zadržuju dech. V hlavě si přehrávám všechno, co bych mu nejradši řekla. Ale vyvolat hádku nemá smysl, ne ve chvíli, kdy jsme tu jen my dva a nikdo mě nepodpoří. Stejně by to skončilo buď tak, že by se neobtěžoval odpovědět a prostě by odešel z místnosti tak, jak to má ve zvyku. Tak se podle něj řeší problémy. Nebo by na mě křičel a já bych se rozbrečela. Jsem citlivka no, ale vy jste ho řvát neslyšeli, klikaři. Uchýlím se teda k pouhému:

"Mně to neříkej. Já tady ničím netřískám."

Odešel se svým klasicky vytočeným výrazem k sobě nahoru a já to všechno vypustila ven až ve chvíli, kdy se brácha vrátil. Jemu jsem to říct mohla.

Z práce mi zavolal úžasňák a probírali jsme Anglii. Jo, zase je to aktuální. Jednu chvíli nebylo, protože jsme byli přesvědčení o tom, že bude potřeba některý události tady vyřešit před odletem. To se změnilo asi předevčírem, kdy se z Anglie na pár týdnů vrátila jeho sestra. Ten den nespal doma a já kvůli tomu, jako největší závislák, ani nemohla spát. Jak moc praštěný to je, že se mi bez něj vedle sebe špatně usíná?

Mimochodem, dnes jsme to sdělili mamce. Teda, spíš já. Mluvila o oslavě šestých narozenin Adélky na konci září a já jí musela říct, že tu v tu dobu už asi nebudeme. Vidět její pohled mě úplně zničilo. Ač se poslední dobou doma všichni štveme, protože je nás doma víc než je zdrávo, tohle pro ni nebude snadný. Navíc se v tu dobu nebo dřív bude stěhovat možná i ségra a nelíbí se mi ta představa, že by tu zůstala sama jen s bráchou, který je stejně věčně pryč a otcem, s nímž společný soužití se nedá považovat za ŽIVOT.

Nebude to snadný ani pro jednu z nás, ale jiná cesta není. Byla by hloupost vzdát se takový šance, obzvlášt teď, když už jsem potkala někoho, s kým opravdu chci zůstat. Někoho, s kým potřebuju zůstat. Chci, abychom si společně vydělali na to všechno, co spolu plánujeme vybudovat. Chci si ho jednou vzít, mít s ním děti. Nikdy dřív jsem si nebyla tak jistá tím, co chci. Vím, že kdyby se mezi nás něco postavilo, bude to zatraceně bolet.

Pokud Vám můžu dát nějakou malou radu, snažte se trávit čas s těmi, co máte rádi i bez toho, abyste měli v plánu na pár měsíců odcestovat jako já. Nikdy nevíte, co se může stát a věřte mi, že ten pocit, kdy si až tehdy, když je pozdě uvědomíte, že jste promarnili šanci být co nejvíc se svými milovanými, bolí. Ať to není Váš případ.


Slothie




Moje největší výzva

30. července 2017 v 11:35 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Cítíla jsem, jak mi dochází dech. Knedlík v krku se zvětšoval tak, že jsem se ani nepokoušela mluvit. Snažila jsem se nemyslet na to, jak mě bolí stehna. Proboha, jak je to ještě daleko? Podívala jsem se doleva na úžasňáka a zachytila jeho znepokojený pohled. Ježiši, já tady chcípnu, pomyslela jsem si.

Ale to předbíhám. Nejdřív Vám řeknu, jak to všechno začalo. Už pár dní předem jsme se s úžasňákem domluvili na výletě na kole, protože se na to moje konečně koupily nový pláště a já nechtěla sedět doma na zadku. Úžasňák navrhnul, že pojedeme na Těšíkovskou kyselku - tvrdil, že je to od nás tak 25 km (jo, jasně!). Říkala jsem si, že i když to bude makačka, tak přece musím zvládnout 50 km na kole (i se zpáteční cestou), ne? Jsem totální sportovní antitalent, navíc s mizernou fyzičkou, ale je důležitý se překonávat, že jo? Tak jsem na to kývla.

V sobotu 29. července jsme teda v 14:10 vyrazili. Cesta byla ze začátku pohodová, počasí úplně ideální, tempo mi vyhovovalo... Po cestě jsme ještě zastavili u ohrady s koňmi, protože jo, možná je to dětinský, ale když mám tu příležitost se někde poňuhňat s koníkem, jdu do toho! :D Mělo mě napadnout, že to nebude tak snadný. Už někde v půlce cesty jsem si říkala, že tu vzdálenost jedeme nějak moc dlouho, ale úžasňákovi jsem zakázala, aby mi řekl, kolik už jsme ujeli, sama jsem měla v mobilu batoh, který nám cestu měřil a chtěla jsem se nechat překvapit.

Nějakých 12-14 km před Těšíkovskou kyselkou se mírně stoupá do kopce. Nejdřív mi to nevadilo, nepřipadalo mi to nijak extrémně namáhavý. Jenže asi 7 km před cílem přišla šílená krize. Najednou už to nebylo tak jednoduchý.

Cítíla jsem, jak mi dochází dech. Knedlík v krku se zvětšoval tak, že jsem se ani nepokoušela mluvit. Snažila jsem se nemyslet na to, jak mě bolí stehna. Proboha, jak je to ještě daleko? Podívala jsem se doleva na úžasňáka a zachytila jeho znepokojený pohled. Ježiši, já tady chcípnu, pomyslela jsem si.

"Zlato, ještě chvilku vydrž a zastavíme."

Pár minut nato jsme zastavili, sesedla jsem z kola, položila ho na zem a zamířila k malému zastřešenému posezení mezi stromy. Vytáhla jsem z batohu mobil a podívala se na ujetou vzdálenost - 31,8 km. Myslela jsem, že ho zabiju. Pořád jsem se nedokázala pořádně nadechnout, sedla jsem si na lavičku a nahmátla láhev s vodou. Fuj, proč je mi tak špatně? To moje duše asi opouští moje tělo nebo tak.

Úžasňák se posadil naproti mě a začal se šíleně smát. Chápejte, já tohle mučení podnikám kvůli němu a on se mi směje?! V tu chvíli jsem fakt myslela, že mě na místě klepne. Podívala jsem se na mapu, abych věděla, kolik kilometrů nám ještě zbývá - 8,5 (nakonec podle měření teda 7, ale nevadí). Já mu dám 25 km tam sakra!

Najedli jsme se a on se, pořád s úsměvem na rtech, šel porozhlédnout po místě, na kterém jsme zastavili. Moje nálada byla pořád asi takováhle.


Byla jsem nervózní z představy, že místo 50 km, máme celkem ujet nějakých 80. Ale po tom, co jsem do žaludku dostala trochu jídla, mi bylo líp.

"Můžeme to otočit a jet zpátky," navrhl úžasňák.

"Myslíš, že to otočím takový kousek před cílem? Ani náhodou."

"Ty se nevzdáváš, co?"

Po půl hodině odpočinku jsme pokračovali v cestě. Další krize přišla asi kilometr před cílem. Stejný stav jako předtím. Napila jsem se vody a doufala, že to bude lepší. Dorazili jsme na místo a já nevěřila tomu, že jsem ten kopec překonala. I když mi bylo pořád příšerně, hřál mě aspoň ten pocit, že jsem zvládla něco, co bych sama do sebe nikdy neřekla.

Na místě jsme se šli ještě chvilku projít a úžasňák, jak má ve zvyku, se trošku vrátil do dětství a hrál si v prameni s kamínkama a stavěl z nich věž. Věříte mi, že i přes tyhle blbiny, ho stejně miluju? :D


Jo, ten malej fosforovej flek, to je on. :D

Cesta zpátky, vzhledem k tomu, že jsme jeli z kopce, byla už úplná brnkačka. Nějakých 10 kilometrů před místem, kde bydlím, jsme projížděli vesnicí, kde žije úžasňákova teta a shodou náhod nás po cestě zahlídla jeho sestřenka Eliška, takže jsme zastavili a ještě nějakou tu hodinku a půl strávili tam. Tihle členové jeho rodiny se mimochodem přidávají na seznam lidí, se kterýma jsem si okamžitě padla do oka. Tak nějak mám odhad na to, s kým můžu vtipkovat, i říct něco šíleně zvrácenýho a oni se tomu smějou. Takoví lidi mám nejradši. I malá Eliška se nejdřív styděla, ale ve chvíli, kdy jsem začala dělat blbosti i s ní (tím si získáte většinu dětí), už jsme byly kámošky. :) Její brácha Vojta nás pro změnu zahrnoval vtipy a díky tomu jsme málem ani neodjeli domů.

Vrátili jsme se až nějak před desátou večer. Obloha byla jasná, takže šlo krásně vidět hvězdy - moje další slabost! a tak jsem se neustále kochala pohledem na nebe. Ale nejradši se stejně dívám na NĚJ.

Celková vzdálenost, kterou jsme ujeli, byla teda zhruba 77 km. A víte, jsem na sebe za tohle šíleně pyšná. Za to, že jsem se nevzdala. Ještě třeba dva roky zpátky bych souhlasila s tím, že se těsně před cílem prostě vrátíme zpátky, ale s tím, abych se vzdávala, už končím. Chtěla jsem to udělat pro svůj dobrej pocit a to se povedlo. Chtěla jsem to udělat pro úžasňáka, aby věděl, že může počítat s tím, že spolu zvládneme všechno, i když to nebude vždycky jednoduchý.

Teď o víc než 12 hodin a jedno za cesty vytažený klíště později, se mě ten dobrej pocit drží. I když mě v noci probudila šílená bolest stehen, která se nejspíš zdrží následujících pár dní, stálo mi to za to.

Kdybyste věděli, jak jsem se k jakékoliv formě pohybu stavěla dřív, pochopili byste. Jde o to, že už se nechci bát. Nechci si nechávat ujít věci jen proto, že se bojím toho, že něco nedokážu. Už ne.

Doufám, že tohle nebyla poslední výzva, kterou jsem podnikla. Jen příště na to musím jít trochu pomaleji, ať to se mnou nesekne. :D

A co Vy? Co byla pro Vás v poslední době největší výzva? :) Napište mi to v komentářích, určitě reaguju na všechny. :)

Jinak Vám přeju krásnej den. :)


Slothie

Možná se to mělo stát

24. července 2017 v 16:34 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Všechno to začalo v únoru 2016. Ušetřím Vás všech zbytečných detailů týkajících se toho, jak jsem se s ním (říkejme mu P.) seznámila, důležitý je, že to bylo díky mojí nejlepší kámošce M. Nejdřív jsme si všichni psali a volali přes Skype, postupem času se k nám moje kámoška přidávala míň a míň častěji.

Někdy během května jsme se domluvili a on přijel na návštěvu. A od první chvíle, kdy vystoupil z auta, jsem věděla, že z toho budou potíže. Slibovala jsem si, že se nikdy nezapletu se zadaným klukem, ale tehdy tomu prostě zabránit nešlo. Zamilovala jsem se. Jak jsem si uvědomila až později, P. byl první kluk, kterýho jsem do té doby opravdu milovala. Poprvý jsem věděla, že je to opravdový. A nebylo to moje jediný poprvé (jo, on byl první kluk, se kterým jsem spala - chvíli po svých 20. narozeninách - jo, možná si řeknete "docela pozdě", ale já se za to nestydím). Začali jsme si spolu něco, co, jak jsme oba věděli, nemělo žádnou budoucnost, ale já stejně pořád naivně doufala.

Bylo těžký mu odolat. Byl vysokej, štíhlej, měl krásný hnědý oči, úsměv jak princ z pohádky, ďolíčky (jo, na ty jsem byla ujetá odjakživa). On ale věděl, možná až příliš dobře, že byl hezkej kluk. Nedával to sice najevo. Nehrál si na machra nebo tak něco, ale to sebevědomí z něj prostě čišelo. A moje rodina ho zbožňovala. Až na moji sestru ale nikdo nevěděl, že mezi námi něco bylo. Všichni slepě věřili tomu, že jsme jen dobří kamarádi.

A bylo to šílený, muset se schovávat, dávat si pozor na to, aby nás nikdo nepřistihnul ani u hloupé pusy. A trvalo to tak do konce července než nám došlo, že to nemělo smysl. Mně došlo, že už mě nebaví být ta druhá. Představovat si, že všechno, co dělá se mnou, dělá i s ní. Uvědomila jsem si, že to nejlepší, co můžu udělat, je nechat ho jít. A tak jsem to udělala. A byla to jedna z nejtěžších věcí, který jsem kdy musela udělat. Mu zase došlo, že mě tak už nemůže trápit. Něco ke mně taky cítil, ale hádám, že to prostě nestačilo. Na konci července jsme se viděli naposledy.

Následujících pár měsíců bylo peklo. Viděla jsem ho všude. Každá smutná písnička mi ho připomněla. Při telefonátech s ním jsem brečela. Strašně moc jsem si přála ho znovu vidět.

Pak jsem v listopadu 2016 poznala, teď už bývalýho G. Na chvíli to bylo fajn. Na chvíli jsem měla pocit, že by mě mohl přimět zapomenout, ale během prvních pár měsíců jsem stejně příležitostně brečela kvůli P. Vryl se mi pod kůži tak, že ho ani člověk, se kterým jsem strávila měsíce ve vztahu, nedokázal vymazat. Časem mi došlo, že jsme si spolu vůbec neměli začínat. Stačilo by jedno slovo od P. a poslala bych G. do háje. Mávnutím ruky. Ale bylo toho mnohem víc. G. mě ani nepřitahoval. Netěšila jsem se na něj. Občas řekl takovou blbost, že jsem se plácala do čela a nechápala, jak s takovým člověkem můžu být. Tak jsem to ukončila. Jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí.

Asi měsíc po dubnovým rozchodu s G. jsem potkala úžasňáka. A najednou byl ten úžasnej pocit v břiše zpátky. Tehdy, kdy už jsem v to ani nedoufala. A byl mnohem intenzivnější. Od začátku jsem věděla, že tentokrát je to správně, že bez ohledu na to, jakej je úžasňák blázen, můžu s ním být šťastná celej život. Už na P. skoro nemyslím a pokud, jen z kamarádskýho hlediska. Už ani nemám potřebu ho vidět, nevidím důvod proč.

Úžasňák je moje všechno. Všechno, co potřebuju. Všechno, co chci. A víte co? I kdybych mohla změnit minulost, ušetřit se tý bolesti, kterou jsem si prošla, asi bych to neudělala. Neriskovala bych to, že by nějaká, byť sebemenší změna minulosti mohla zapříčinit to, že bych neměla, co mám teď. Stálo to za to. On mi za to čekání stál.

A možná úžasňák není dokonalej, ale to ani nechci. Dívám se na něj, jak se usmívá a vím, že on je ten pravej, že ho miluju, že bych pro něj udělala všechno na světě. Taky vím, že to cítí stejně. A to je to jediný, na čem záleží.


Slothie

Můj běžný pracovní den

19. července 2017 v 22:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Když v 5:15 zazvoní budík, probudím se šíleně zmatená. Co je za den? A proč ten mobil sakra zvoní? A jo vlastně. Do háje! Neochotně vstanu z postele, pusa od úžasňáka mě aspoň trochu nabije pozitivní energií. Obleču se, přičemž ho pozoruju, jak spí a zamířím do kuchyně. Připravím si snídani, se svačinou se neobtěžuju, předpokládám, že si o pauze skočím někam pro jídlo a bude to muset stačit. Namaluju se, abych skryla černý kruhy pod očima, učešu culík, vyčistím zuby a zjišťuju, že už je skoro 6 hodin. Nechápu, proč to ráno vždycky tak rychle uteče. Na zbývajících pět minut si lehnu za úžasňákem, kterej mě vždycky obejme tak, že se mi na tu pitomou brigádu chce ještě míň. No nic, musím jít.

Venku drapnu kolo, vyrazím na autobus (ne, do zapadákova, kde bydlím, autobusy nejezdí). Kousek od autobusové zastávky kolo zamču, za chvíli už nasedám do poloprázdnýho autobusu. Pustím si hudbu a divím se tomu, kolik lidí dokážou rozhodit moje velký růžový sluchátka. A taky asi to, že si písničky pouštím dost nahlas. Ale co.

O 25 minut později vystoupím a dojdu do obchodního centra. Vidím, že se na prodejně svítí, tudíž nejdu první a nemusím čekat než někdo dorazí, jdu bočním vchodem. Zamčeno - klepu. Vzápětí se objeví D. Asi za půl hodiny přijíždí zboží - krabice zmačkaný tak, že po odstranění fólie padají k zemi. Podpírám je. Za chvíli je odnášíme do skladu. Proboha a tohle tahají ženský. Jsem vděčná za to, že se jedná jen o vzdálenost pár metrů. Nechci vědět, kolik ty krabice váží.

Uklízíme prodejnu, v 9 se otvírá, domluvím se s D., že budu stát u kabinek a čipovat nový zboží. D. se rozčiluje, protože se včera pohádala s L. a ta se s ní teď vůbec nebaví. Říkám si, že kdybych chtěla nějaký drama, zůstanu doma, nepotřebuju tohle poslouchat i v práci. L. naštěstí svoje mlčení směřuje jen k D. a já tak vyváznu jen s posloucháním stížností. To překousnu.

Začnou chodit zákazníci, nahromadí se rychlostí blesku. To, že se má do kabinek nosit maximálně pět věcí, je samozřejmě vůbec nezajímá, ale to je můj nejmenší problém. Na dvě minuty odejdu, vrátím se a na svým pracovním stolku najdu hromadu odloženýho oblečení, to, že je odkládací stojan za rohem? Nezájem. Odejdu znova. V jedné kabince najdu asi 15 kousků oblečení. Fuuuu. Hlavně klid. Odnesu je na stojan a pokračuju v čipování. Rozhlédnu se. Přijdou dvě holky, tak okolo 13 let, každá dvě trička v ruce. Vypadají povědomě, nebyly tady už dnes?

Odejdu s D. na pauzu, ta uteče jako voda. Jsem vděčná aspoň za jednu, dvě zprávy od úžasňáka. Vracím se zpátky.

Kabinky jsou plný oblečení. Jak jinak. Nadechnu se, oblečení odnesu na stojan a pokračuju v práci.

"Hej, hej Radku. Pojď sem. Co říkáš na ty šaty?"

"Hm, dobrý," odpoví syn.

Povzdechnu si. Tomu říkám reakce.

"Sluší vám," řeknu, protože ta paní se moc velké pochvaly nedočkala. A zaslouží si ji. Usměje se na mě. Víte, tohle je aspoň malá výhoda práce s lidma. Občas se na vás i někdo usměje. Občas někdo dokáže ocenit, že jste na něj milí. Většinou vás zabíjí pohledem, když si dovolíte je požádat, aby si s sebou vzali do kabinky číslo. V horším případě ani nechápou, že to číslo znamená počet zkoušených věcí, že to není číslo kabinky. Jo, i takoví experti jsou.

Nedávno se mě někdo zeptal, jestli se ty jednorožčí papuče na prodejně prodávají zvlášť, že nejsou připnutý k sobě. V tu chvíli jsem se musela hodně držet. Jo, většinou tady totiž nakupují jednonozí.

Ty dvě puberťačky se objevily ještě dvakrát. To běhají celej den po obchodech s hadrama a do jednoho zamíří čtyřikrát za den? To vážně?

O půl čtvrté D. odchází domů, já jdu po půl hodině na další pauzu. Aspoň nějakou výhodu ty dlouhý směny mají. Uklidňuje mě to, že až mi pauza skončí, bude zbývat už jen hodina a budu moct jít domů. Když se vracím na prodejnu, posbírám obsah kabinek a jdu si prohlídnout tu hrůzu. Ti z vás, kteří někdy pracovali v obchodě s oblečením, asi budou chápat, jaká je to pakárna po lidech uklízet. Oblečení rozházeno pod artikly s oblečením, tílka zamotaná v sobě - ty jsou největší zlo, spolu s přehozy a oblečením s tenkýma ramínkama.

Spravím artikl s oblečením, půl minuty na to se objeví holka, rozhodí dvacet centimetrů vedle mě šaty a odejde. Přeju vám vidět můj pohled v tu chvíli. Napočítám do deseti, šaty zase spravím, neřeknu ani slovo, ale v hlavě už jsem ji majzla ramínkem po hlavě. Přejdu ke stolu s tričkama. Přijdou dvě holky, pozoruju je, jestli tričko zase složí. Mají štěstí. Ty, co ho prostě hodí zpátky, bych vraždila. Věřím tomu, že po nějaké době v obchodě budu potřebovat kurz sebeovládání.

Roznáším věci ze stojanu. Kroutím hlavou nad lidmi, co jsou líní jít s oblečením o metr dál, kam patří. B. mi pomáhá. "Ty lidi jsou ale hovada co?" Je fajn postěžovat si někomu, kdo to zná stejně dobře jako já.

Před 6 odcházím s úsměvem do skladu. Převlíkám se z firemního trička. Polituju B., kterou v tom blázinci čekají ještě 3 a půl hodiny. Nechci myslet na to, že to příští směnu budu prožívat všecko nanovo. Nemůžu se dočkat.

Takže až příště půjdete do obchodu s oblečením, vzpomeňte si na mě a nenechávejte prosím nic v kabinkách - odneste ho aspoň na stojan, ruce vám neupadnou, pokud díky vám něco spadne z ramínka, nebuďte líní a aspoň to zvedněte ze země. Pokud vás totiž přistihnu při něčem takovým, možná už to nedám a ujede mi ruka. A takovým ramínkem nebo čipem na oblečení by to mohlo bolet. :D


Slothie

17/07/2017

17. července 2017 v 17:00 | Slothie
Ani můj vztah s úžasňákem, o kterým tu tak ráda a často básním, není dokonalej, samozřejmě. I on má svoje záporácký chvilky. Stejně jako já je šíleně tvrdohlavej, netrpělivej, výbušnej... kdykoliv mu něco nejde hned, rozčiluje se. V těch chvílích to dost často schytám já, protože se ho snažím nějakým způsobem uklidnit. Jako dnes ráno. Rozčílil se kvůli úplný prkotině, a tak jsem se pak radši starala o sebe a neříkala vůbec nic. Občas je to lepší než se zbytečně hádat.

I když mě tahle jeho stránka občas štve, on ví přesně, jak to napravit. Stačí, aby přišel a přitáhnul si mě blíž k sobě, objal mě, položil mi hlavu na rameno a všechno je rázem odpuštěno. Nedokážu se na něj zlobit dlouho.

Taky nejsem dokonalá. Ani zdaleka. Proto úžasňáka miluju i za to, že všechny moje chyby toleruje. Taky umím být pěkně protivná. A žárlím. Ne vždycky to řeknu nahlas, ale je to tak. Žárlím na všechny, co byly přede mnou. Žárlím na pěkný holky, se kterýma si povídá, když z jeho pohledu vidím, že se mu líbí. Jako včera na nečekané narozeninové oslavě pro úžasňákovu nejlepší kamarádku. Nechápejte mě špatně, ta oslava byla boží. Nenašel by se tam jeden jedinej člověk, se kterým bych si nerozuměla. Všichni jsou skvělí. Všichni máme podobnej humor, dokážeme se zasmát sami sobě a co se týče třeba sportů (jako včera plážovýho volleybalu) - nikdo nikomu nevyčítá to, že mu něco nejde. Jo, jedním z těch antitalentů na volleybal jsem byla samozřejmě já. :D

Ale byla tam jedna holka, strašně fajn, sympatická... I já jsem si všimla, že je neuvěřitelně fotogenická, hezky se směje. To můj úžasňák jako fotograf dokáže ocenit. Viděla jsem, jak se na ni díval, jak si s ní povídal a snažila jsem se v tom nic nehledat. Proboha, vždyť i já se podívám na hezkýho kluka, když ho vidím. Na tom nic špatnýho není. Jen ta moje vnitřní nejistota se pořád tak nějak dere na povrch a projevuje se asi touhle zvláštní, neopodstatněnou žárlivostí. Jsem pitomá. Naštěstí ne tak pitomá, abych to té holčině dávala sežrat. Obzvlášť, když vím, že z její strany je všechno jen kamarádský, ještě k tomu je zasnoubená, nemám důvod se bát. A on mě miluje. To vím. Poprvý v životě jsem si tímhle jistá. Jinak by pro mě nedělal to, co dělá. Pro mě je to všechno o maličkostech.

Minulej týden mi po návštěvě ZOO koupil ve stánku řetízek s velkým červeným srdíčkem. Zrovna jsem si povídala s někým jiným a on prostě přišel za mnou a připnul mi ho na krk. V týdnu jsem pak zmínila, že si musím koupit tužky na kreslení, druhý den jsem přijela z práce a nový tužky už ležely na stole. Když jsem měla další směnu, doma si povídal s mojí mamkou, ukazoval jí svatební fotky J. a M. a zlepšoval jí náladu. Domluvil se s mojí ségrou, že mě po práci vyzvednou autem na zastávce, abych nemusela jít pěšky. Když jsem mluvila o mizerným stavu svýho bankovních účtu, že si teď nemůžu dovolit žádný výlety, kina, prohlásil, že jeho peníze jsou i moje. A i když tohle opravdu není věc, které hodlám nějak využívat - přesně o tomhle mluvím. Já nepotřebuju velký gesta. Nepotřebuju dostávat tucty rúží, drahý šperky, jezdit na dovolenou bůhvíkam. Potřebuju jen úžasňáka a občas malej důkaz toho, že mu na mně záleží. Na oplátku se i já budu snažit mu dokázat, jak moc pro mě znamená. Miluju ho tak, že bych za něj dýchala, kdyby to bylo potřeba.



Slothie

Kam dál