#42daysleft

10. srpna 2017 v 15:10 | Slothie |  Něco jako deník
V pondělí jsem se tak rozčílila, že jsem popadla papír a propisku a sepsala všechny důvody, proč je to "soužití" s otcem tady tak těžký. Papír jsem mu přilepila na dveře a odešla. Bála jsem se toho, co bude, až si to všechno přečte. Obzvlášt proto, že se měl vrátit z hospody a člověk nikdy neví, co od něj čekat, když je ovlivněný alkoholem. Mohl rozbít dveře nebo přijít za mnou a rovnou jednu střelit mně. Nebo se mohl prostě sebrat a zmizet. To by bylo to nejlepší řešení. A taky jsem mu to na ten papír napsala.

Pak mi ale ségra řekla, ať s tím vším počkám až po výplatě, protože pokud tento měsíc odejde bez toho, aby dal část výplaty mamce, budeme všichni v háji. Ach jo. A tak jsem ten papír zase odlepila a dala ho ségře přečíst. Souhlasila se vším, jen nevěřila tomu, co všechno jsem tam byla schopná napsat. Stejně na tom nezáleželo, zase jsem musela držet pusu.

Chtěla jsem tu situaci doma napravit dřív než odjedeme. Protože teď už je to doopravdy aktuální. Letenky jsou zaplaceny, odlítáme 22. září, tudíž do odjezdu zbývá 42 dní. Je to ještě poměrně dlouhá doba, ale už teď jsem z toho všeho nervózní. Z toho, co bude tam, jestli najdu práci, která mě bude bavit, jestli budeme schopní dost ušetřit, nervózní z toho, jak bude úžasňák zvládat to, že tam nikomu nebude rozumět. Nejvíc se ale stejně bojím toho, k čemu se vrátím sem.

Chci mít jistotu, že bude mamka v pořádku, až se vrátím. Už zvažuju i možnost, že bych jí koupila chytrej mobil, jen proto, aby se mnou mohla být denně v kontaktu, protože notebook si beru s sebou a ona je jediná doma, která si se mnou nemůže psát přes Facebook. S otcem tady ale nikdy nebude v klidu. To vím jistě. A nechci odjet dřív než odsud on odejde, i za tu cenu, že budu muset polovinu svojí výplaty z Anglie posílat do ČR, abych mamce pomohla udržet domácnost v chodu. Proč jen to musí být všechno tak složitý?


Slothie
 

02/08/2017

2. srpna 2017 v 21:29 | Slothie |  Něco jako deník
Brácha běží za malou Amálkou do koupelny, zatímco starší neteř Adélka, po několika vlnách zvracení, konečně usnula. Protože spěchá, neobtěžuje se dveře zavřít opatrně. Nepřijde mi to jako taková nesnesitelná rána, přesto otec začne nevěřícně kroutit hlavou.

"Tohle jsem s váma chtěl taky probrat! Vstávám ve 3 a vy tady v noci pokaždé děláte randál. Pokaždé slyším několikrát za noc prásknout dveře. To já, když vstávám, opatrně našlapuju po špičkách, abych vás nevzbudil a vy takhle."

V tu chvíli obrátím oči v sloup takovým způsobem, že skoro zahlídnu vlastní mozek. To jako vážně?! Víte, proč je tohle všechno tak absurdní? To on chodí večer pro věci do obývacího pokoje, kde právě usíná malá Amálka, takže ji dost často probudí. To on v tu dobu chodí po kuchyni (hned vedle obýváku), tříská nádobím, šustí igelitovými sáčky. To on dělá věci, které jsou nepochopitelné, věci, ze kterých bych mohla sepsat seznam, který by v žádném případě nepřekonalo to, co dle jeho názoru děláme v naší domácnosti špatně my.

Musím se držett, abych mlčela. Musím přesvědčit samu sebe, že to, co se chystám říct, vlastně ničemu nepomůže. I když... nebylo by lepší, kdyby tu nebyl? Nežilo by se nám líp?

Odpověď na tu otázku znám, ale vím, že bez jeho peněz by se to tu zvládalo jen těžko. I když v poslední době bychom nejspíš našli jakýkoliv způsob, aby se to dalo zvládnout i bez něj. Jen nejspíš nikdo z nás nemá odvahu mu říct, že by se nám tady po jeho odchodu žilo asi tak tisíckrát líp.

Zadržuju dech. V hlavě si přehrávám všechno, co bych mu nejradši řekla. Ale vyvolat hádku nemá smysl, ne ve chvíli, kdy jsme tu jen my dva a nikdo mě nepodpoří. Stejně by to skončilo buď tak, že by se neobtěžoval odpovědět a prostě by odešel z místnosti tak, jak to má ve zvyku. Tak se podle něj řeší problémy. Nebo by na mě křičel a já bych se rozbrečela. Jsem citlivka no, ale vy jste ho řvát neslyšeli, klikaři. Uchýlím se teda k pouhému:

"Mně to neříkej. Já tady ničím netřískám."

Odešel se svým klasicky vytočeným výrazem k sobě nahoru a já to všechno vypustila ven až ve chvíli, kdy se brácha vrátil. Jemu jsem to říct mohla.

Z práce mi zavolal úžasňák a probírali jsme Anglii. Jo, zase je to aktuální. Jednu chvíli nebylo, protože jsme byli přesvědčení o tom, že bude potřeba některý události tady vyřešit před odletem. To se změnilo asi předevčírem, kdy se z Anglie na pár týdnů vrátila jeho sestra. Ten den nespal doma a já kvůli tomu, jako největší závislák, ani nemohla spát. Jak moc praštěný to je, že se mi bez něj vedle sebe špatně usíná?

Mimochodem, dnes jsme to sdělili mamce. Teda, spíš já. Mluvila o oslavě šestých narozenin Adélky na konci září a já jí musela říct, že tu v tu dobu už asi nebudeme. Vidět její pohled mě úplně zničilo. Ač se poslední dobou doma všichni štveme, protože je nás doma víc než je zdrávo, tohle pro ni nebude snadný. Navíc se v tu dobu nebo dřív bude stěhovat možná i ségra a nelíbí se mi ta představa, že by tu zůstala sama jen s bráchou, který je stejně věčně pryč a otcem, s nímž společný soužití se nedá považovat za ŽIVOT.

Nebude to snadný ani pro jednu z nás, ale jiná cesta není. Byla by hloupost vzdát se takový šance, obzvlášt teď, když už jsem potkala někoho, s kým opravdu chci zůstat. Někoho, s kým potřebuju zůstat. Chci, abychom si společně vydělali na to všechno, co spolu plánujeme vybudovat. Chci si ho jednou vzít, mít s ním děti. Nikdy dřív jsem si nebyla tak jistá tím, co chci. Vím, že kdyby se mezi nás něco postavilo, bude to zatraceně bolet.

Pokud Vám můžu dát nějakou malou radu, snažte se trávit čas s těmi, co máte rádi i bez toho, abyste měli v plánu na pár měsíců odcestovat jako já. Nikdy nevíte, co se může stát a věřte mi, že ten pocit, kdy si až tehdy, když je pozdě uvědomíte, že jste promarnili šanci být co nejvíc se svými milovanými, bolí. Ať to není Váš případ.


Slothie




Moje největší výzva

30. července 2017 v 11:35 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Cítíla jsem, jak mi dochází dech. Knedlík v krku se zvětšoval tak, že jsem se ani nepokoušela mluvit. Snažila jsem se nemyslet na to, jak mě bolí stehna. Proboha, jak je to ještě daleko? Podívala jsem se doleva na úžasňáka a zachytila jeho znepokojený pohled. Ježiši, já tady chcípnu, pomyslela jsem si.

Ale to předbíhám. Nejdřív Vám řeknu, jak to všechno začalo. Už pár dní předem jsme se s úžasňákem domluvili na výletě na kole, protože se na to moje konečně koupily nový pláště a já nechtěla sedět doma na zadku. Úžasňák navrhnul, že pojedeme na Těšíkovskou kyselku - tvrdil, že je to od nás tak 25 km (jo, jasně!). Říkala jsem si, že i když to bude makačka, tak přece musím zvládnout 50 km na kole (i se zpáteční cestou), ne? Jsem totální sportovní antitalent, navíc s mizernou fyzičkou, ale je důležitý se překonávat, že jo? Tak jsem na to kývla.

V sobotu 29. července jsme teda v 14:10 vyrazili. Cesta byla ze začátku pohodová, počasí úplně ideální, tempo mi vyhovovalo... Po cestě jsme ještě zastavili u ohrady s koňmi, protože jo, možná je to dětinský, ale když mám tu příležitost se někde poňuhňat s koníkem, jdu do toho! :D Mělo mě napadnout, že to nebude tak snadný. Už někde v půlce cesty jsem si říkala, že tu vzdálenost jedeme nějak moc dlouho, ale úžasňákovi jsem zakázala, aby mi řekl, kolik už jsme ujeli, sama jsem měla v mobilu batoh, který nám cestu měřil a chtěla jsem se nechat překvapit.

Nějakých 12-14 km před Těšíkovskou kyselkou se mírně stoupá do kopce. Nejdřív mi to nevadilo, nepřipadalo mi to nijak extrémně namáhavý. Jenže asi 7 km před cílem přišla šílená krize. Najednou už to nebylo tak jednoduchý.

Cítíla jsem, jak mi dochází dech. Knedlík v krku se zvětšoval tak, že jsem se ani nepokoušela mluvit. Snažila jsem se nemyslet na to, jak mě bolí stehna. Proboha, jak je to ještě daleko? Podívala jsem se doleva na úžasňáka a zachytila jeho znepokojený pohled. Ježiši, já tady chcípnu, pomyslela jsem si.

"Zlato, ještě chvilku vydrž a zastavíme."

Pár minut nato jsme zastavili, sesedla jsem z kola, položila ho na zem a zamířila k malému zastřešenému posezení mezi stromy. Vytáhla jsem z batohu mobil a podívala se na ujetou vzdálenost - 31,8 km. Myslela jsem, že ho zabiju. Pořád jsem se nedokázala pořádně nadechnout, sedla jsem si na lavičku a nahmátla láhev s vodou. Fuj, proč je mi tak špatně? To moje duše asi opouští moje tělo nebo tak.

Úžasňák se posadil naproti mě a začal se šíleně smát. Chápejte, já tohle mučení podnikám kvůli němu a on se mi směje?! V tu chvíli jsem fakt myslela, že mě na místě klepne. Podívala jsem se na mapu, abych věděla, kolik kilometrů nám ještě zbývá - 8,5 (nakonec podle měření teda 7, ale nevadí). Já mu dám 25 km tam sakra!

Najedli jsme se a on se, pořád s úsměvem na rtech, šel porozhlédnout po místě, na kterém jsme zastavili. Moje nálada byla pořád asi takováhle.


Byla jsem nervózní z představy, že místo 50 km, máme celkem ujet nějakých 80. Ale po tom, co jsem do žaludku dostala trochu jídla, mi bylo líp.

"Můžeme to otočit a jet zpátky," navrhl úžasňák.

"Myslíš, že to otočím takový kousek před cílem? Ani náhodou."

"Ty se nevzdáváš, co?"

Po půl hodině odpočinku jsme pokračovali v cestě. Další krize přišla asi kilometr před cílem. Stejný stav jako předtím. Napila jsem se vody a doufala, že to bude lepší. Dorazili jsme na místo a já nevěřila tomu, že jsem ten kopec překonala. I když mi bylo pořád příšerně, hřál mě aspoň ten pocit, že jsem zvládla něco, co bych sama do sebe nikdy neřekla.

Na místě jsme se šli ještě chvilku projít a úžasňák, jak má ve zvyku, se trošku vrátil do dětství a hrál si v prameni s kamínkama a stavěl z nich věž. Věříte mi, že i přes tyhle blbiny, ho stejně miluju? :D


Jo, ten malej fosforovej flek, to je on. :D

Cesta zpátky, vzhledem k tomu, že jsme jeli z kopce, byla už úplná brnkačka. Nějakých 10 kilometrů před místem, kde bydlím, jsme projížděli vesnicí, kde žije úžasňákova teta a shodou náhod nás po cestě zahlídla jeho sestřenka Eliška, takže jsme zastavili a ještě nějakou tu hodinku a půl strávili tam. Tihle členové jeho rodiny se mimochodem přidávají na seznam lidí, se kterýma jsem si okamžitě padla do oka. Tak nějak mám odhad na to, s kým můžu vtipkovat, i říct něco šíleně zvrácenýho a oni se tomu smějou. Takoví lidi mám nejradši. I malá Eliška se nejdřív styděla, ale ve chvíli, kdy jsem začala dělat blbosti i s ní (tím si získáte většinu dětí), už jsme byly kámošky. :) Její brácha Vojta nás pro změnu zahrnoval vtipy a díky tomu jsme málem ani neodjeli domů.

Vrátili jsme se až nějak před desátou večer. Obloha byla jasná, takže šlo krásně vidět hvězdy - moje další slabost! a tak jsem se neustále kochala pohledem na nebe. Ale nejradši se stejně dívám na NĚJ.

Celková vzdálenost, kterou jsme ujeli, byla teda zhruba 77 km. A víte, jsem na sebe za tohle šíleně pyšná. Za to, že jsem se nevzdala. Ještě třeba dva roky zpátky bych souhlasila s tím, že se těsně před cílem prostě vrátíme zpátky, ale s tím, abych se vzdávala, už končím. Chtěla jsem to udělat pro svůj dobrej pocit a to se povedlo. Chtěla jsem to udělat pro úžasňáka, aby věděl, že může počítat s tím, že spolu zvládneme všechno, i když to nebude vždycky jednoduchý.

Teď o víc než 12 hodin a jedno za cesty vytažený klíště později, se mě ten dobrej pocit drží. I když mě v noci probudila šílená bolest stehen, která se nejspíš zdrží následujících pár dní, stálo mi to za to.

Kdybyste věděli, jak jsem se k jakékoliv formě pohybu stavěla dřív, pochopili byste. Jde o to, že už se nechci bát. Nechci si nechávat ujít věci jen proto, že se bojím toho, že něco nedokážu. Už ne.

Doufám, že tohle nebyla poslední výzva, kterou jsem podnikla. Jen příště na to musím jít trochu pomaleji, ať to se mnou nesekne. :D

A co Vy? Co byla pro Vás v poslední době největší výzva? :) Napište mi to v komentářích, určitě reaguju na všechny. :)

Jinak Vám přeju krásnej den. :)


Slothie
 


Možná se to mělo stát

24. července 2017 v 16:34 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Všechno to začalo v únoru 2016. Ušetřím Vás všech zbytečných detailů týkajících se toho, jak jsem se s ním (říkejme mu P.) seznámila, důležitý je, že to bylo díky mojí nejlepší kámošce M. Nejdřív jsme si všichni psali a volali přes Skype, postupem času se k nám moje kámoška přidávala míň a míň častěji.

Někdy během května jsme se domluvili a on přijel na návštěvu. A od první chvíle, kdy vystoupil z auta, jsem věděla, že z toho budou potíže. Slibovala jsem si, že se nikdy nezapletu se zadaným klukem, ale tehdy tomu prostě zabránit nešlo. Zamilovala jsem se. Jak jsem si uvědomila až později, P. byl první kluk, kterýho jsem do té doby opravdu milovala. Poprvý jsem věděla, že je to opravdový. A nebylo to moje jediný poprvé (jo, on byl první kluk, se kterým jsem spala - chvíli po svých 20. narozeninách - jo, možná si řeknete "docela pozdě", ale já se za to nestydím). Začali jsme si spolu něco, co, jak jsme oba věděli, nemělo žádnou budoucnost, ale já stejně pořád naivně doufala.

Bylo těžký mu odolat. Byl vysokej, štíhlej, měl krásný hnědý oči, úsměv jak princ z pohádky, ďolíčky (jo, na ty jsem byla ujetá odjakživa). On ale věděl, možná až příliš dobře, že byl hezkej kluk. Nedával to sice najevo. Nehrál si na machra nebo tak něco, ale to sebevědomí z něj prostě čišelo. A moje rodina ho zbožňovala. Až na moji sestru ale nikdo nevěděl, že mezi námi něco bylo. Všichni slepě věřili tomu, že jsme jen dobří kamarádi.

A bylo to šílený, muset se schovávat, dávat si pozor na to, aby nás nikdo nepřistihnul ani u hloupé pusy. A trvalo to tak do konce července než nám došlo, že to nemělo smysl. Mně došlo, že už mě nebaví být ta druhá. Představovat si, že všechno, co dělá se mnou, dělá i s ní. Uvědomila jsem si, že to nejlepší, co můžu udělat, je nechat ho jít. A tak jsem to udělala. A byla to jedna z nejtěžších věcí, který jsem kdy musela udělat. Mu zase došlo, že mě tak už nemůže trápit. Něco ke mně taky cítil, ale hádám, že to prostě nestačilo. Na konci července jsme se viděli naposledy.

Následujících pár měsíců bylo peklo. Viděla jsem ho všude. Každá smutná písnička mi ho připomněla. Při telefonátech s ním jsem brečela. Strašně moc jsem si přála ho znovu vidět.

Pak jsem v listopadu 2016 poznala, teď už bývalýho G. Na chvíli to bylo fajn. Na chvíli jsem měla pocit, že by mě mohl přimět zapomenout, ale během prvních pár měsíců jsem stejně příležitostně brečela kvůli P. Vryl se mi pod kůži tak, že ho ani člověk, se kterým jsem strávila měsíce ve vztahu, nedokázal vymazat. Časem mi došlo, že jsme si spolu vůbec neměli začínat. Stačilo by jedno slovo od P. a poslala bych G. do háje. Mávnutím ruky. Ale bylo toho mnohem víc. G. mě ani nepřitahoval. Netěšila jsem se na něj. Občas řekl takovou blbost, že jsem se plácala do čela a nechápala, jak s takovým člověkem můžu být. Tak jsem to ukončila. Jedno z mých nejlepších životních rozhodnutí.

Asi měsíc po dubnovým rozchodu s G. jsem potkala úžasňáka. A najednou byl ten úžasnej pocit v břiše zpátky. Tehdy, kdy už jsem v to ani nedoufala. A byl mnohem intenzivnější. Od začátku jsem věděla, že tentokrát je to správně, že bez ohledu na to, jakej je úžasňák blázen, můžu s ním být šťastná celej život. Už na P. skoro nemyslím a pokud, jen z kamarádskýho hlediska. Už ani nemám potřebu ho vidět, nevidím důvod proč.

Úžasňák je moje všechno. Všechno, co potřebuju. Všechno, co chci. A víte co? I kdybych mohla změnit minulost, ušetřit se tý bolesti, kterou jsem si prošla, asi bych to neudělala. Neriskovala bych to, že by nějaká, byť sebemenší změna minulosti mohla zapříčinit to, že bych neměla, co mám teď. Stálo to za to. On mi za to čekání stál.

A možná úžasňák není dokonalej, ale to ani nechci. Dívám se na něj, jak se usmívá a vím, že on je ten pravej, že ho miluju, že bych pro něj udělala všechno na světě. Taky vím, že to cítí stejně. A to je to jediný, na čem záleží.


Slothie

Můj běžný pracovní den

19. července 2017 v 22:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Když v 5:15 zazvoní budík, probudím se šíleně zmatená. Co je za den? A proč ten mobil sakra zvoní? A jo vlastně. Do háje! Neochotně vstanu z postele, pusa od úžasňáka mě aspoň trochu nabije pozitivní energií. Obleču se, přičemž ho pozoruju, jak spí a zamířím do kuchyně. Připravím si snídani, se svačinou se neobtěžuju, předpokládám, že si o pauze skočím někam pro jídlo a bude to muset stačit. Namaluju se, abych skryla černý kruhy pod očima, učešu culík, vyčistím zuby a zjišťuju, že už je skoro 6 hodin. Nechápu, proč to ráno vždycky tak rychle uteče. Na zbývajících pět minut si lehnu za úžasňákem, kterej mě vždycky obejme tak, že se mi na tu pitomou brigádu chce ještě míň. No nic, musím jít.

Venku drapnu kolo, vyrazím na autobus (ne, do zapadákova, kde bydlím, autobusy nejezdí). Kousek od autobusové zastávky kolo zamču, za chvíli už nasedám do poloprázdnýho autobusu. Pustím si hudbu a divím se tomu, kolik lidí dokážou rozhodit moje velký růžový sluchátka. A taky asi to, že si písničky pouštím dost nahlas. Ale co.

O 25 minut později vystoupím a dojdu do obchodního centra. Vidím, že se na prodejně svítí, tudíž nejdu první a nemusím čekat než někdo dorazí, jdu bočním vchodem. Zamčeno - klepu. Vzápětí se objeví D. Asi za půl hodiny přijíždí zboží - krabice zmačkaný tak, že po odstranění fólie padají k zemi. Podpírám je. Za chvíli je odnášíme do skladu. Proboha a tohle tahají ženský. Jsem vděčná za to, že se jedná jen o vzdálenost pár metrů. Nechci vědět, kolik ty krabice váží.

Uklízíme prodejnu, v 9 se otvírá, domluvím se s D., že budu stát u kabinek a čipovat nový zboží. D. se rozčiluje, protože se včera pohádala s L. a ta se s ní teď vůbec nebaví. Říkám si, že kdybych chtěla nějaký drama, zůstanu doma, nepotřebuju tohle poslouchat i v práci. L. naštěstí svoje mlčení směřuje jen k D. a já tak vyváznu jen s posloucháním stížností. To překousnu.

Začnou chodit zákazníci, nahromadí se rychlostí blesku. To, že se má do kabinek nosit maximálně pět věcí, je samozřejmě vůbec nezajímá, ale to je můj nejmenší problém. Na dvě minuty odejdu, vrátím se a na svým pracovním stolku najdu hromadu odloženýho oblečení, to, že je odkládací stojan za rohem? Nezájem. Odejdu znova. V jedné kabince najdu asi 15 kousků oblečení. Fuuuu. Hlavně klid. Odnesu je na stojan a pokračuju v čipování. Rozhlédnu se. Přijdou dvě holky, tak okolo 13 let, každá dvě trička v ruce. Vypadají povědomě, nebyly tady už dnes?

Odejdu s D. na pauzu, ta uteče jako voda. Jsem vděčná aspoň za jednu, dvě zprávy od úžasňáka. Vracím se zpátky.

Kabinky jsou plný oblečení. Jak jinak. Nadechnu se, oblečení odnesu na stojan a pokračuju v práci.

"Hej, hej Radku. Pojď sem. Co říkáš na ty šaty?"

"Hm, dobrý," odpoví syn.

Povzdechnu si. Tomu říkám reakce.

"Sluší vám," řeknu, protože ta paní se moc velké pochvaly nedočkala. A zaslouží si ji. Usměje se na mě. Víte, tohle je aspoň malá výhoda práce s lidma. Občas se na vás i někdo usměje. Občas někdo dokáže ocenit, že jste na něj milí. Většinou vás zabíjí pohledem, když si dovolíte je požádat, aby si s sebou vzali do kabinky číslo. V horším případě ani nechápou, že to číslo znamená počet zkoušených věcí, že to není číslo kabinky. Jo, i takoví experti jsou.

Nedávno se mě někdo zeptal, jestli se ty jednorožčí papuče na prodejně prodávají zvlášť, že nejsou připnutý k sobě. V tu chvíli jsem se musela hodně držet. Jo, většinou tady totiž nakupují jednonozí.

Ty dvě puberťačky se objevily ještě dvakrát. To běhají celej den po obchodech s hadrama a do jednoho zamíří čtyřikrát za den? To vážně?

O půl čtvrté D. odchází domů, já jdu po půl hodině na další pauzu. Aspoň nějakou výhodu ty dlouhý směny mají. Uklidňuje mě to, že až mi pauza skončí, bude zbývat už jen hodina a budu moct jít domů. Když se vracím na prodejnu, posbírám obsah kabinek a jdu si prohlídnout tu hrůzu. Ti z vás, kteří někdy pracovali v obchodě s oblečením, asi budou chápat, jaká je to pakárna po lidech uklízet. Oblečení rozházeno pod artikly s oblečením, tílka zamotaná v sobě - ty jsou největší zlo, spolu s přehozy a oblečením s tenkýma ramínkama.

Spravím artikl s oblečením, půl minuty na to se objeví holka, rozhodí dvacet centimetrů vedle mě šaty a odejde. Přeju vám vidět můj pohled v tu chvíli. Napočítám do deseti, šaty zase spravím, neřeknu ani slovo, ale v hlavě už jsem ji majzla ramínkem po hlavě. Přejdu ke stolu s tričkama. Přijdou dvě holky, pozoruju je, jestli tričko zase složí. Mají štěstí. Ty, co ho prostě hodí zpátky, bych vraždila. Věřím tomu, že po nějaké době v obchodě budu potřebovat kurz sebeovládání.

Roznáším věci ze stojanu. Kroutím hlavou nad lidmi, co jsou líní jít s oblečením o metr dál, kam patří. B. mi pomáhá. "Ty lidi jsou ale hovada co?" Je fajn postěžovat si někomu, kdo to zná stejně dobře jako já.

Před 6 odcházím s úsměvem do skladu. Převlíkám se z firemního trička. Polituju B., kterou v tom blázinci čekají ještě 3 a půl hodiny. Nechci myslet na to, že to příští směnu budu prožívat všecko nanovo. Nemůžu se dočkat.

Takže až příště půjdete do obchodu s oblečením, vzpomeňte si na mě a nenechávejte prosím nic v kabinkách - odneste ho aspoň na stojan, ruce vám neupadnou, pokud díky vám něco spadne z ramínka, nebuďte líní a aspoň to zvedněte ze země. Pokud vás totiž přistihnu při něčem takovým, možná už to nedám a ujede mi ruka. A takovým ramínkem nebo čipem na oblečení by to mohlo bolet. :D


Slothie

17/07/2017

17. července 2017 v 17:00 | Slothie
Ani můj vztah s úžasňákem, o kterým tu tak ráda a často básním, není dokonalej, samozřejmě. I on má svoje záporácký chvilky. Stejně jako já je šíleně tvrdohlavej, netrpělivej, výbušnej... kdykoliv mu něco nejde hned, rozčiluje se. V těch chvílích to dost často schytám já, protože se ho snažím nějakým způsobem uklidnit. Jako dnes ráno. Rozčílil se kvůli úplný prkotině, a tak jsem se pak radši starala o sebe a neříkala vůbec nic. Občas je to lepší než se zbytečně hádat.

I když mě tahle jeho stránka občas štve, on ví přesně, jak to napravit. Stačí, aby přišel a přitáhnul si mě blíž k sobě, objal mě, položil mi hlavu na rameno a všechno je rázem odpuštěno. Nedokážu se na něj zlobit dlouho.

Taky nejsem dokonalá. Ani zdaleka. Proto úžasňáka miluju i za to, že všechny moje chyby toleruje. Taky umím být pěkně protivná. A žárlím. Ne vždycky to řeknu nahlas, ale je to tak. Žárlím na všechny, co byly přede mnou. Žárlím na pěkný holky, se kterýma si povídá, když z jeho pohledu vidím, že se mu líbí. Jako včera na nečekané narozeninové oslavě pro úžasňákovu nejlepší kamarádku. Nechápejte mě špatně, ta oslava byla boží. Nenašel by se tam jeden jedinej člověk, se kterým bych si nerozuměla. Všichni jsou skvělí. Všichni máme podobnej humor, dokážeme se zasmát sami sobě a co se týče třeba sportů (jako včera plážovýho volleybalu) - nikdo nikomu nevyčítá to, že mu něco nejde. Jo, jedním z těch antitalentů na volleybal jsem byla samozřejmě já. :D

Ale byla tam jedna holka, strašně fajn, sympatická... I já jsem si všimla, že je neuvěřitelně fotogenická, hezky se směje. To můj úžasňák jako fotograf dokáže ocenit. Viděla jsem, jak se na ni díval, jak si s ní povídal a snažila jsem se v tom nic nehledat. Proboha, vždyť i já se podívám na hezkýho kluka, když ho vidím. Na tom nic špatnýho není. Jen ta moje vnitřní nejistota se pořád tak nějak dere na povrch a projevuje se asi touhle zvláštní, neopodstatněnou žárlivostí. Jsem pitomá. Naštěstí ne tak pitomá, abych to té holčině dávala sežrat. Obzvlášť, když vím, že z její strany je všechno jen kamarádský, ještě k tomu je zasnoubená, nemám důvod se bát. A on mě miluje. To vím. Poprvý v životě jsem si tímhle jistá. Jinak by pro mě nedělal to, co dělá. Pro mě je to všechno o maličkostech.

Minulej týden mi po návštěvě ZOO koupil ve stánku řetízek s velkým červeným srdíčkem. Zrovna jsem si povídala s někým jiným a on prostě přišel za mnou a připnul mi ho na krk. V týdnu jsem pak zmínila, že si musím koupit tužky na kreslení, druhý den jsem přijela z práce a nový tužky už ležely na stole. Když jsem měla další směnu, doma si povídal s mojí mamkou, ukazoval jí svatební fotky J. a M. a zlepšoval jí náladu. Domluvil se s mojí ségrou, že mě po práci vyzvednou autem na zastávce, abych nemusela jít pěšky. Když jsem mluvila o mizerným stavu svýho bankovních účtu, že si teď nemůžu dovolit žádný výlety, kina, prohlásil, že jeho peníze jsou i moje. A i když tohle opravdu není věc, které hodlám nějak využívat - přesně o tomhle mluvím. Já nepotřebuju velký gesta. Nepotřebuju dostávat tucty rúží, drahý šperky, jezdit na dovolenou bůhvíkam. Potřebuju jen úžasňáka a občas malej důkaz toho, že mu na mně záleží. Na oplátku se i já budu snažit mu dokázat, jak moc pro mě znamená. Miluju ho tak, že bych za něj dýchala, kdyby to bylo potřeba.



Slothie

13/07/2017

15. července 2017 v 23:49 | Slothie |  Něco jako deník
Být součástí velký rodiny někdy není snadný. V poslední době, kdy se počet lidí, žijících v našem domě, zase zvýšil, je nemožný to přehlídnout. Jsme tu my dva s úžasňákem, moji rodiče, brácha a teď několik dní i moje ségra s dvěma neteřemi. I když to, že opustila svého přítele, považuju za jedno z jejích nejlepších životních rozhodnutí vůbec, soužití tolika lidí dokáže člověku dát pořádně zabrat.

Ani nevím, kdo z nás to nese nejhůř. Mě osobně už z toho hrabe a občas jsem i vděčná, když můžu na chvíli vypadnout někam ven. Mamka neustále uklízí po těch dvou malých opicích, protože díky nim polovina domu vypadá jako po výbuchu. Brácha si utahuje ze ségry, ta se rozčiluje. Úžasňák nechá svoje oblečení rozházeno všude po pokoji - špinavé, čisté, prostě všechno - uklízím to já (abych mu nekřivdila, občas přijedu domů a uklizeno je, díky bohu). Najdu nabíječku v zásuvce, ale samotnou, bez notebooku nebo mobilu, rozčiluju se - tohle ho asi neodnaučím. Otec se vrátí z práce, atmosféra doma na chvíli ještě o trochu víc zhoustne než se vypaří nahoru do pokoje nebo do hospody. Z mojí ségry si utahuje i úžasňák. Starší neteř brečí, protože byla okřiknuta po tom, co už po několikáté neposlechla, o co ji bylo požádáno. Vzápětí se rozpláče i ta mladší, protože jí někdo zakázal vzít si "koko". Jo, takhle nějak to tady chodí skoro denně. Je to blázinec.

Dnešek je výjimka, alespoň prozatím. Starší neteř si odvezl sestřin bývalej někam na výlet, s tou mladší někam vyrazila ségra se svým novým přítelem. Brácha a otec jsou v práci. Jsem tu jen s mamkou. Úžasňák odjel do města, vrátit se má s J. a M., kteří si přijedou pro fotky ze svojí nádherné svatby. Šíleně se na ně těším.

Občas Vám do života někdo vstoupí a nemusí to trvat dlouho a Vy zkrátka víte, že tam patří, že je jim souzeno zůstat. Tak to bylo s úžasňákem. Tak to bylo s J. a M. Navíc, ti dva jsou důkazem, že se i dnes lidi ještě berou z opravdový lásky a na tom je něco hrozně kouzelnýho.

Nakonec odjíždíme spolu s úžasňákem a J. a M. k nim domů na promítání svatebního videa a fotek (proto tenhle článek dopisuju až dnes 15. před půlnocí). Je to parádní uvolněnej večer ve společnosti skvělých lidí. Když kolem 22. hodiny odjíždí většina kamarádů naší oblíbené dvojky, my zůstáváme. Probírají se věci natolik osobní, že bych jindy váhala, jestli je vůbec můžu sdílet s lidmi, který znám něco málo přes měsíc. Tentokrát ale není důvod k obavám. Věřím jim a oni zase mně a úžasňákovi. Důvěra je v dnešní době taky docela vzácná věc, co?

Pouštíme si Karcoolku, ale někdy v polovině J. usíná, a tak se shodneme, že je čas to zabalit. Usínám s klidem, cítím, že ať se stane cokoliv, mám kolem sebe ty správný lidi, co mě podrží, ať se stane cokoliv. Možná všechno přece jenom nabírá ten správnej směr. Snad.


Slothie

10/07/2017

10. července 2017 v 19:26 | Slothie |  Něco jako deník
To zvláštní depresivní období se vrátilo - s tím rozdílem, že teď se netýká jen mě, ale i celé mojí rodiny. A ano, úžasňáka do ní počítám.

Všichni cítíme, že se blíží změny, který se nás dotknou, ať chceme nebo ne a že to nebude snadný. Všichni víme, že se ty změny netýkají jen nás a druhá strana bude nejspíš dost ukřivděná na to, aby se nám snažila nějakým způsobem ublížit.

Snažím se přesvědčit samu sebe, že z toho, co přijde, nemám strach, ale nejde mi to. Bojím se. V současný době se bojím snad úplně všeho. Bojím se toho, že moje rodina nevydrží nátlak blížících se událostí a že to se vztahy mezi námi půjde z kopce. Bojím se, že ztratím úžasňáka, protože zjistí, že nejsem tou holkou, kterou vlastně chce a kterou si zaslouží. Uvědomí si všechny moje chyby, který já osobně vnímám denně a prostě odejde. Bojím se, že nebudu tou oporou, kterou potřebuje. Bojím se, že z mých nevolností v poslední době se vyklube něco jinýho, co by ohrozilo všechny naše plány. Bojím se toho, že to jednou nevydržím, vybouchnu a pohádám se s otcem... A je toho víc.

Ale nechci na to všechno myslet. Chci se ráno vyhrabat z postele, odpracovat si svých 6-10 hodin na brigádě, přijít domů, obejmout HO a vědět, že všechno společně zvládnem. Nechci se s nikým hádat, poslouchat, co všechno dělám špatně. Chci být šťastná, s NÍM, se svou rodinou, chci vidět ségru usmívat se, protože konečně má někoho, s kým je šťastná. Myslím, že jsme si toho všichni prožili až dost na to, abychom si zasloužili trochu štěstí. Aspoň jeho malej střípek.

Nikdy nic nebude úplně růžový, ale toho jsme si myslím vědomi. Jde o to, jak se s tím všichni dokážeme poprat. Momentálně se nám peníze zase snaží všechno pokazit. Ale to já odmítám dovolit.

Ani nevíte, jak si přeju, aby to už všechno bylo za náma. Ale až odezní tohle, objeví se něco jinýho. Tak to holt chodí. Nezbývá než bojovat.

Takže ať si procházíte čímkoliv, ať se Vám do Vaší cesty za štěstím staví cokoliv, nevzdávejte to. Za ty důležitý věci se vyplatí bojovat.


Slothie

Všechno, úplně všechno

6. července 2017 v 18:00 | Slothie |  Rádoby recenze
Od první chvíle, kdy jsem zjistila, že se knížka Všechno, úplně všechno (Everything everything) dočká svého filmového zpracování, byla jsem nadšená. Knižní předlohu jsem četla někdy během loňských Vánoc, v podstatě jsem si ji vyškemrala jako dárek od mamky, která stejně nevěděla, co kupovat, takže jupí!

Knížku jsem v té době skoro nepustila z ruky, chytla mě za srdce a byla jsem šíleně zvědavá, jak příběh skončí. Jak je u mě zvykem, samozřejmě jsem si u ní i solidně pobrečela. Bylo v ní tolik nádherných citátů, při kterých mi došlo, jak geniální spisovatelkou Nicola Yoon vlastně je. Dokázala ve své knize popsat všechno tak dokonale, každý pocit... bylo v podstatě nemožný si tu knížku nezamilovat, alespoň pro takovou citlivku jako jsem já.

Takže si dokážete představit, že když jsem v pondělí 3. července vyrazila na tenhle film do kina se svojí nejlepší kámoškou M., byla jsem nedočkavá. Z traileru jsem věděla, jak budou vypadat představitelé hlavních hrdinů, takže mi bylo jasné, že obsazení mě nezklame. Ale se samotným filmem to tak nakonec dopadlo.

Nemyslím si, že jsem nějak náročný divák, co se filmů týče, ale měla jsem zkrátka větší očekávání. Chtěla jsem, aby ten film ve mě probudil nějaký emoce, ale přišlo mi to všechno takový rozpačitý. Nevím, jestli to bylo výkony hlavních hrdinů, podle mě byli pro role jako stvoření, ale něco mi na nich zkrátka nesedělo... Citáty, který mě v knize dohnaly k slzám, se ve filmu skoro neobjevují, přitom podle mě právě ty dávají knize kouzlo. To jsem při sledování filmu postrádala.

Pasáže, při kterých jsem během čtení knihy probrečela, mě v kině zanechaly naprosto chladnou. Na krajíčku jsem měla jednou jedinkrát (pozor SPOILERY!!! - pokud se jim chcete vyhnout, přeskočte k dalšímu odstavci) při scéně na Havaji, kdy Olly říká Maddy, že ji miluje. Následně mu na to Madeline odpovídá: "Milovala jsem tě ještě než jsem tě poznala." To jsem jim uvěřila každé slovo. Ale tím to skončilo. Při scéně, kdy dva hlavní hrdinové sedí v jedné místnosti, každý na jedné straně a povídají si, se zároveň objevovaly jejich myšlenky, což člověka naprosto zmátlo. Soustředit se na to, co říkají a na to, co si podle titulků myslí - no nevím. Při dabingu to bude samozřejmě jiné, ale stejně... V knize jsou dost podstatné Maddyiny náčrtky, zdravotní záznamy,... ty se objeví až u závěrečných titulků.

Tohle je podle mě promarněná šance na naprosto geniální filmové zpracování knihy, kdyby se býval dostal do ruky dobrému týmu. Někoho film možná nezklame, ale opravdu bych se divila, kdyby někoho nadchnul. Já už asi nebudu mít potřebu ho zhlédnout znova. Pokud můžu poradit, přečtěte si radši knížku, pokud možno i v originále, uděláte líp.

Pokud se najde někdo, kdo byl na stejném filmu v kině, dejte vědět Vaše postřehy, názory, cokoliv... Budu se těšit. :)


Slothie





04/07/2017

6. července 2017 v 13:26 | Slothie |  Něco jako deník
Vzhůru jsem od 4:30. Směna v obchodě s oblečením mi začíná v 7, za půl hodiny bych měla vstávat, ale předem vím, že tu nebudu chtít nechat úžasňáka samotnýho. Jakoby věděl, na co myslím přitáhne si mě k sobě. Nevím, jak to dělá, že pokaždé tak hřeje, ať jsme kdekoliv. Takový moje dokonalý chodící topení. :D ♥

Zvoní mi budík, neochotně se vyhrabávám z postele a odcházím z pokoje, abych všechny ranní přípravy zvládla bez toho, abych HO vzbudila. Stíhám to rychleji než jsem předpokládala, a tak se ještě na chvíli schoulím pod peřinu k úžasňákovi. Přitulí se ke mně, položí si hlavu na moje prsa a spokojeně oddechuje. Proplete si prsty s těmi mými. I takhle v polospánku se spokojeně usmívá. Nevěřila bych, že tak dokonalá chvíle existuje jinde než ve filmech a knížkách.

Zanedlouho vstávám, ač nerada, aby mi neujel autobus. Vstává taky, aby se se mnou rozloučil. Projdu s kolem přes dvůr. Když odjíždím, stojí v okně a mává mi než se vrátí zpátky do postele. Já mám fakt neuvěřitelný štěstí, pomyslím si. Pokud bude každý ráno takhle krásný, budu jezdit na brigádu vždycky s dobrou náladou.

Přijedu na zastávku, zamču okolo, o pár minut později už nasedám do autobusu. Před obchodem zavolám na předem zjištěné číslo a otvírá mi celkem sympatická holka, postupně mi vysvětluje, jak to chodí, co bude obnášet moje práce a podobně. Hodinu a půl čekáme než přijede chlápek se zbožím. Potom, co si ho prohlídnu, jsem si celkem jistá, že je to minimálně alkoholik, pokud rovnou něco nebere. Nedivila bych se.

Ukáže se, že moje nová kolegyňka mluví jak dlaždič a je pěkně praštěná. Takže si budem rozumět. Hned od začátku nadává, jací jsou zákazníci ehm... nebudu ji citovat :D ale já si říkám, že konečně budu pracovat s lidma, jak jsem chtěla. V průběhu dne měním názor. Moje práce obnáší hlavně hlídání u kabinek, rozdávání čísel zákazníkům podle počtu zkoušeného oblečení, čipování oblečení, případně jeho přecenění. Během oběda si udělám pauzu, když se vrátím na prodejnu a vidím hromadu odloženého oblečení na svém pracovním stole, místo stojanu, který byl opodál, povzdechnu si. Uznávám, že lidi jsou na zabití. Když najdu oblečení i v kabinkách, rozčiluju se o to víc. To jsou lidi vážně tak líní odnést to oblečení o pár metrů dál? Achjo.

Je mi nabídnuta směna na další den, přijímám, protože poslední dobou potřebuju každou korunu. Kolegyně končí ve 3, přichází jiná, mě zbývají do konce směny další tři hodiny. Po další pauze o půl 5 už se vracím na prodejnu trochu klidnější, protože vím, že budu brzo končit. Úžasňák mi celý den píše, jak mu chybím a jak se na mě těší. Musím se nad tím pousmát.

Seznámím se se zbytkem kolegyní, s jednou si i docela pěkně popovídám. Kdyby byly všechny takhle v pohodě, byla by to celkem pohodová brigáda, i když se člověk naběhá. A jo, v 6 večer už mě šíleně bolí nohy. A to mě čeká ještě cesta na vlakové nádraží. Než tam dojdu, přidám si do přátel na Facebooku kolegyni D., která mě zaučovala.

Přijedu domů. D. mi píše. Zjišťujeme, že zná úžasňáka - chodil s její sestřenkou, kdysi. Ten svět je strašně malej. Přestávám věřit na náhody. Když se zamýšlím nad tím, kolik měl úžasňák holek přede mnou, je mi zvláštně. Nemůžu být naštvaná za to, co bylo přede mnou. Ale do smíchu mi není. Píšu úžasňákovi, že snad chodil s celým městem. Uvědomuje si, s kým to vlastně pracuju. Bojí se, že se zlobím. I když to tak není, nevymlouvám mu to. Trošku ho potrápím.

Za pár hodin se vrací z práce i ON. Bavíme se o tom, jaký jsme měli den a řeč se opět stáčí k jeho bývalkám. Uznávám, že se mi to pomyšlení na všechny holky, který ho měly přede mnou, nelíbí. Ale tím, co řekne, mě naprosto odrovná.

"Miluju tě, tak strašně moc. Nikdy jsem nic tak silnýho k nikomu necítil." Brečím, protože vím, že to cítím stejně a že nesejde na tom, čí byl přede mnou nebo kolik těch holek bylo. Teď je můj. A už vždycky bude.


Slothie

Kam dál