Můj běžný pracovní den

Středa v 22:00 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Když v 5:15 zazvoní budík, probudím se šíleně zmatená. Co je za den? A proč ten mobil sakra zvoní? A jo vlastně. Do háje! Neochotně vstanu z postele, pusa od úžasňáka mě aspoň trochu nabije pozitivní energií. Obleču se, přičemž ho pozoruju, jak spí a zamířím do kuchyně. Připravím si snídani, se svačinou se neobtěžuju, předpokládám, že si o pauze skočím někam pro jídlo a bude to muset stačit. Namaluju se, abych skryla černý kruhy pod očima, učešu culík, vyčistím zuby a zjišťuju, že už je skoro 6 hodin. Nechápu, proč to ráno vždycky tak rychle uteče. Na zbývajících pět minut si lehnu za úžasňákem, kterej mě vždycky obejme tak, že se mi na tu pitomou brigádu chce ještě míň. No nic, musím jít.

Venku drapnu kolo, vyrazím na autobus (ne, do zapadákova, kde bydlím, autobusy nejezdí). Kousek od autobusové zastávky kolo zamču, za chvíli už nasedám do poloprázdnýho autobusu. Pustím si hudbu a divím se tomu, kolik lidí dokážou rozhodit moje velký růžový sluchátka. A taky asi to, že si písničky pouštím dost nahlas. Ale co.

O 25 minut později vystoupím a dojdu do obchodního centra. Vidím, že se na prodejně svítí, tudíž nejdu první a nemusím čekat než někdo dorazí, jdu bočním vchodem. Zamčeno - klepu. Vzápětí se objeví D. Asi za půl hodiny přijíždí zboží - krabice zmačkaný tak, že po odstranění fólie padají k zemi. Podpírám je. Za chvíli je odnášíme do skladu. Proboha a tohle tahají ženský. Jsem vděčná za to, že se jedná jen o vzdálenost pár metrů. Nechci vědět, kolik ty krabice váží.

Uklízíme prodejnu, v 9 se otvírá, domluvím se s D., že budu stát u kabinek a čipovat nový zboží. D. se rozčiluje, protože se včera pohádala s L. a ta se s ní teď vůbec nebaví. Říkám si, že kdybych chtěla nějaký drama, zůstanu doma, nepotřebuju tohle poslouchat i v práci. L. naštěstí svoje mlčení směřuje jen k D. a já tak vyváznu jen s posloucháním stížností. To překousnu.

Začnou chodit zákazníci, nahromadí se rychlostí blesku. To, že se má do kabinek nosit maximálně pět věcí, je samozřejmě vůbec nezajímá, ale to je můj nejmenší problém. Na dvě minuty odejdu, vrátím se a na svým pracovním stolku najdu hromadu odloženýho oblečení, to, že je odkládací stojan za rohem? Nezájem. Odejdu znova. V jedné kabince najdu asi 15 kousků oblečení. Fuuuu. Hlavně klid. Odnesu je na stojan a pokračuju v čipování. Rozhlédnu se. Přijdou dvě holky, tak okolo 13 let, každá dvě trička v ruce. Vypadají povědomě, nebyly tady už dnes?

Odejdu s D. na pauzu, ta uteče jako voda. Jsem vděčná aspoň za jednu, dvě zprávy od úžasňáka. Vracím se zpátky.

Kabinky jsou plný oblečení. Jak jinak. Nadechnu se, oblečení odnesu na stojan a pokračuju v práci.

"Hej, hej Radku. Pojď sem. Co říkáš na ty šaty?"

"Hm, dobrý," odpoví syn.

Povzdechnu si. Tomu říkám reakce.

"Sluší vám," řeknu, protože ta paní se moc velké pochvaly nedočkala. A zaslouží si ji. Usměje se na mě. Víte, tohle je aspoň malá výhoda práce s lidma. Občas se na vás i někdo usměje. Občas někdo dokáže ocenit, že jste na něj milí. Většinou vás zabíjí pohledem, když si dovolíte je požádat, aby si s sebou vzali do kabinky číslo. V horším případě ani nechápou, že to číslo znamená počet zkoušených věcí, že to není číslo kabinky. Jo, i takoví experti jsou.

Nedávno se mě někdo zeptal, jestli se ty jednorožčí papuče na prodejně prodávají zvlášť, že nejsou připnutý k sobě. V tu chvíli jsem se musela hodně držet. Jo, většinou tady totiž nakupují jednonozí.

Ty dvě puberťačky se objevily ještě dvakrát. To běhají celej den po obchodech s hadrama a do jednoho zamíří čtyřikrát za den? To vážně?

O půl čtvrté D. odchází domů, já jdu po půl hodině na další pauzu. Aspoň nějakou výhodu ty dlouhý směny mají. Uklidňuje mě to, že až mi pauza skončí, bude zbývat už jen hodina a budu moct jít domů. Když se vracím na prodejnu, posbírám obsah kabinek a jdu si prohlídnout tu hrůzu. Ti z vás, kteří někdy pracovali v obchodě s oblečením, asi budou chápat, jaká je to pakárna po lidech uklízet. Oblečení rozházeno pod artikly s oblečením, tílka zamotaná v sobě - ty jsou největší zlo, spolu s přehozy a oblečením s tenkýma ramínkama.

Spravím artikl s oblečením, půl minuty na to se objeví holka, rozhodí dvacet centimetrů vedle mě šaty a odejde. Přeju vám vidět můj pohled v tu chvíli. Napočítám do deseti, šaty zase spravím, neřeknu ani slovo, ale v hlavě už jsem ji majzla ramínkem po hlavě. Přejdu ke stolu s tričkama. Přijdou dvě holky, pozoruju je, jestli tričko zase složí. Mají štěstí. Ty, co ho prostě hodí zpátky, bych vraždila. Věřím tomu, že po nějaké době v obchodě budu potřebovat kurz sebeovládání.

Roznáším věci ze stojanu. Kroutím hlavou nad lidmi, co jsou líní jít s oblečením o metr dál, kam patří. B. mi pomáhá. "Ty lidi jsou ale hovada co?" Je fajn postěžovat si někomu, kdo to zná stejně dobře jako já.

Před 6 odcházím s úsměvem do skladu. Převlíkám se z firemního trička. Polituju B., kterou v tom blázinci čekají ještě 3 a půl hodiny. Nechci myslet na to, že to příští směnu budu prožívat všecko nanovo. Nemůžu se dočkat.

Takže až příště půjdete do obchodu s oblečením, vzpomeňte si na mě a nenechávejte prosím nic v kabinkách - odneste ho aspoň na stojan, ruce vám neupadnou, pokud díky vám něco spadne z ramínka, nebuďte líní a aspoň to zvedněte ze země. Pokud vás totiž přistihnu při něčem takovým, možná už to nedám a ujede mi ruka. A takovým ramínkem nebo čipem na oblečení by to mohlo bolet. :D


Slothie
 

17/07/2017

17. července 2017 v 17:00 | Slothie
Ani můj vztah s úžasňákem, o kterým tu tak ráda a často básním, není dokonalej, samozřejmě. I on má svoje záporácký chvilky. Stejně jako já je šíleně tvrdohlavej, netrpělivej, výbušnej... kdykoliv mu něco nejde hned, rozčiluje se. V těch chvílích to dost často schytám já, protože se ho snažím nějakým způsobem uklidnit. Jako dnes ráno. Rozčílil se kvůli úplný prkotině, a tak jsem se pak radši starala o sebe a neříkala vůbec nic. Občas je to lepší než se zbytečně hádat.

I když mě tahle jeho stránka občas štve, on ví přesně, jak to napravit. Stačí, aby přišel a přitáhnul si mě blíž k sobě, objal mě, položil mi hlavu na rameno a všechno je rázem odpuštěno. Nedokážu se na něj zlobit dlouho.

Taky nejsem dokonalá. Ani zdaleka. Proto úžasňáka miluju i za to, že všechny moje chyby toleruje. Taky umím být pěkně protivná. A žárlím. Ne vždycky to řeknu nahlas, ale je to tak. Žárlím na všechny, co byly přede mnou. Žárlím na pěkný holky, se kterýma si povídá, když z jeho pohledu vidím, že se mu líbí. Jako včera na nečekané narozeninové oslavě pro úžasňákovu nejlepší kamarádku. Nechápejte mě špatně, ta oslava byla boží. Nenašel by se tam jeden jedinej člověk, se kterým bych si nerozuměla. Všichni jsou skvělí. Všichni máme podobnej humor, dokážeme se zasmát sami sobě a co se týče třeba sportů (jako včera plážovýho volleybalu) - nikdo nikomu nevyčítá to, že mu něco nejde. Jo, jedním z těch antitalentů na volleybal jsem byla samozřejmě já. :D

Ale byla tam jedna holka, strašně fajn, sympatická... I já jsem si všimla, že je neuvěřitelně fotogenická, hezky se směje. To můj úžasňák jako fotograf dokáže ocenit. Viděla jsem, jak se na ni díval, jak si s ní povídal a snažila jsem se v tom nic nehledat. Proboha, vždyť i já se podívám na hezkýho kluka, když ho vidím. Na tom nic špatnýho není. Jen ta moje vnitřní nejistota se pořád tak nějak dere na povrch a projevuje se asi touhle zvláštní, neopodstatněnou žárlivostí. Jsem pitomá. Naštěstí ne tak pitomá, abych to té holčině dávala sežrat. Obzvlášť, když vím, že z její strany je všechno jen kamarádský, ještě k tomu je zasnoubená, nemám důvod se bát. A on mě miluje. To vím. Poprvý v životě jsem si tímhle jistá. Jinak by pro mě nedělal to, co dělá. Pro mě je to všechno o maličkostech.

Minulej týden mi po návštěvě ZOO koupil ve stánku řetízek s velkým červeným srdíčkem. Zrovna jsem si povídala s někým jiným a on prostě přišel za mnou a připnul mi ho na krk. V týdnu jsem pak zmínila, že si musím koupit tužky na kreslení, druhý den jsem přijela z práce a nový tužky už ležely na stole. Když jsem měla další směnu, doma si povídal s mojí mamkou, ukazoval jí svatební fotky J. a M. a zlepšoval jí náladu. Domluvil se s mojí ségrou, že mě po práci vyzvednou autem na zastávce, abych nemusela jít pěšky. Když jsem mluvila o mizerným stavu svýho bankovních účtu, že si teď nemůžu dovolit žádný výlety, kina, prohlásil, že jeho peníze jsou i moje. A i když tohle opravdu není věc, které hodlám nějak využívat - přesně o tomhle mluvím. Já nepotřebuju velký gesta. Nepotřebuju dostávat tucty rúží, drahý šperky, jezdit na dovolenou bůhvíkam. Potřebuju jen úžasňáka a občas malej důkaz toho, že mu na mně záleží. Na oplátku se i já budu snažit mu dokázat, jak moc pro mě znamená. Miluju ho tak, že bych za něj dýchala, kdyby to bylo potřeba.



Slothie

13/07/2017

15. července 2017 v 23:49 | Slothie |  Něco jako deník
Být součástí velký rodiny někdy není snadný. V poslední době, kdy se počet lidí, žijících v našem domě, zase zvýšil, je nemožný to přehlídnout. Jsme tu my dva s úžasňákem, moji rodiče, brácha a teď několik dní i moje ségra s dvěma neteřemi. I když to, že opustila svého přítele, považuju za jedno z jejích nejlepších životních rozhodnutí vůbec, soužití tolika lidí dokáže člověku dát pořádně zabrat.

Ani nevím, kdo z nás to nese nejhůř. Mě osobně už z toho hrabe a občas jsem i vděčná, když můžu na chvíli vypadnout někam ven. Mamka neustále uklízí po těch dvou malých opicích, protože díky nim polovina domu vypadá jako po výbuchu. Brácha si utahuje ze ségry, ta se rozčiluje. Úžasňák nechá svoje oblečení rozházeno všude po pokoji - špinavé, čisté, prostě všechno - uklízím to já (abych mu nekřivdila, občas přijedu domů a uklizeno je, díky bohu). Najdu nabíječku v zásuvce, ale samotnou, bez notebooku nebo mobilu, rozčiluju se - tohle ho asi neodnaučím. Otec se vrátí z práce, atmosféra doma na chvíli ještě o trochu víc zhoustne než se vypaří nahoru do pokoje nebo do hospody. Z mojí ségry si utahuje i úžasňák. Starší neteř brečí, protože byla okřiknuta po tom, co už po několikáté neposlechla, o co ji bylo požádáno. Vzápětí se rozpláče i ta mladší, protože jí někdo zakázal vzít si "koko". Jo, takhle nějak to tady chodí skoro denně. Je to blázinec.

Dnešek je výjimka, alespoň prozatím. Starší neteř si odvezl sestřin bývalej někam na výlet, s tou mladší někam vyrazila ségra se svým novým přítelem. Brácha a otec jsou v práci. Jsem tu jen s mamkou. Úžasňák odjel do města, vrátit se má s J. a M., kteří si přijedou pro fotky ze svojí nádherné svatby. Šíleně se na ně těším.

Občas Vám do života někdo vstoupí a nemusí to trvat dlouho a Vy zkrátka víte, že tam patří, že je jim souzeno zůstat. Tak to bylo s úžasňákem. Tak to bylo s J. a M. Navíc, ti dva jsou důkazem, že se i dnes lidi ještě berou z opravdový lásky a na tom je něco hrozně kouzelnýho.

Nakonec odjíždíme spolu s úžasňákem a J. a M. k nim domů na promítání svatebního videa a fotek (proto tenhle článek dopisuju až dnes 15. před půlnocí). Je to parádní uvolněnej večer ve společnosti skvělých lidí. Když kolem 22. hodiny odjíždí většina kamarádů naší oblíbené dvojky, my zůstáváme. Probírají se věci natolik osobní, že bych jindy váhala, jestli je vůbec můžu sdílet s lidmi, který znám něco málo přes měsíc. Tentokrát ale není důvod k obavám. Věřím jim a oni zase mně a úžasňákovi. Důvěra je v dnešní době taky docela vzácná věc, co?

Pouštíme si Karcoolku, ale někdy v polovině J. usíná, a tak se shodneme, že je čas to zabalit. Usínám s klidem, cítím, že ať se stane cokoliv, mám kolem sebe ty správný lidi, co mě podrží, ať se stane cokoliv. Možná všechno přece jenom nabírá ten správnej směr. Snad.


Slothie
 


10/07/2017

10. července 2017 v 19:26 | Slothie |  Něco jako deník
To zvláštní depresivní období se vrátilo - s tím rozdílem, že teď se netýká jen mě, ale i celé mojí rodiny. A ano, úžasňáka do ní počítám.

Všichni cítíme, že se blíží změny, který se nás dotknou, ať chceme nebo ne a že to nebude snadný. Všichni víme, že se ty změny netýkají jen nás a druhá strana bude nejspíš dost ukřivděná na to, aby se nám snažila nějakým způsobem ublížit.

Snažím se přesvědčit samu sebe, že z toho, co přijde, nemám strach, ale nejde mi to. Bojím se. V současný době se bojím snad úplně všeho. Bojím se toho, že moje rodina nevydrží nátlak blížících se událostí a že to se vztahy mezi námi půjde z kopce. Bojím se, že ztratím úžasňáka, protože zjistí, že nejsem tou holkou, kterou vlastně chce a kterou si zaslouží. Uvědomí si všechny moje chyby, který já osobně vnímám denně a prostě odejde. Bojím se, že nebudu tou oporou, kterou potřebuje. Bojím se, že z mých nevolností v poslední době se vyklube něco jinýho, co by ohrozilo všechny naše plány. Bojím se toho, že to jednou nevydržím, vybouchnu a pohádám se s otcem... A je toho víc.

Ale nechci na to všechno myslet. Chci se ráno vyhrabat z postele, odpracovat si svých 6-10 hodin na brigádě, přijít domů, obejmout HO a vědět, že všechno společně zvládnem. Nechci se s nikým hádat, poslouchat, co všechno dělám špatně. Chci být šťastná, s NÍM, se svou rodinou, chci vidět ségru usmívat se, protože konečně má někoho, s kým je šťastná. Myslím, že jsme si toho všichni prožili až dost na to, abychom si zasloužili trochu štěstí. Aspoň jeho malej střípek.

Nikdy nic nebude úplně růžový, ale toho jsme si myslím vědomi. Jde o to, jak se s tím všichni dokážeme poprat. Momentálně se nám peníze zase snaží všechno pokazit. Ale to já odmítám dovolit.

Ani nevíte, jak si přeju, aby to už všechno bylo za náma. Ale až odezní tohle, objeví se něco jinýho. Tak to holt chodí. Nezbývá než bojovat.

Takže ať si procházíte čímkoliv, ať se Vám do Vaší cesty za štěstím staví cokoliv, nevzdávejte to. Za ty důležitý věci se vyplatí bojovat.


Slothie

Všechno, úplně všechno

6. července 2017 v 18:00 | Slothie |  Rádoby recenze
Od první chvíle, kdy jsem zjistila, že se knížka Všechno, úplně všechno (Everything everything) dočká svého filmového zpracování, byla jsem nadšená. Knižní předlohu jsem četla někdy během loňských Vánoc, v podstatě jsem si ji vyškemrala jako dárek od mamky, která stejně nevěděla, co kupovat, takže jupí!

Knížku jsem v té době skoro nepustila z ruky, chytla mě za srdce a byla jsem šíleně zvědavá, jak příběh skončí. Jak je u mě zvykem, samozřejmě jsem si u ní i solidně pobrečela. Bylo v ní tolik nádherných citátů, při kterých mi došlo, jak geniální spisovatelkou Nicola Yoon vlastně je. Dokázala ve své knize popsat všechno tak dokonale, každý pocit... bylo v podstatě nemožný si tu knížku nezamilovat, alespoň pro takovou citlivku jako jsem já.

Takže si dokážete představit, že když jsem v pondělí 3. července vyrazila na tenhle film do kina se svojí nejlepší kámoškou M., byla jsem nedočkavá. Z traileru jsem věděla, jak budou vypadat představitelé hlavních hrdinů, takže mi bylo jasné, že obsazení mě nezklame. Ale se samotným filmem to tak nakonec dopadlo.

Nemyslím si, že jsem nějak náročný divák, co se filmů týče, ale měla jsem zkrátka větší očekávání. Chtěla jsem, aby ten film ve mě probudil nějaký emoce, ale přišlo mi to všechno takový rozpačitý. Nevím, jestli to bylo výkony hlavních hrdinů, podle mě byli pro role jako stvoření, ale něco mi na nich zkrátka nesedělo... Citáty, který mě v knize dohnaly k slzám, se ve filmu skoro neobjevují, přitom podle mě právě ty dávají knize kouzlo. To jsem při sledování filmu postrádala.

Pasáže, při kterých jsem během čtení knihy probrečela, mě v kině zanechaly naprosto chladnou. Na krajíčku jsem měla jednou jedinkrát (pozor SPOILERY!!! - pokud se jim chcete vyhnout, přeskočte k dalšímu odstavci) při scéně na Havaji, kdy Olly říká Maddy, že ji miluje. Následně mu na to Madeline odpovídá: "Milovala jsem tě ještě než jsem tě poznala." To jsem jim uvěřila každé slovo. Ale tím to skončilo. Při scéně, kdy dva hlavní hrdinové sedí v jedné místnosti, každý na jedné straně a povídají si, se zároveň objevovaly jejich myšlenky, což člověka naprosto zmátlo. Soustředit se na to, co říkají a na to, co si podle titulků myslí - no nevím. Při dabingu to bude samozřejmě jiné, ale stejně... V knize jsou dost podstatné Maddyiny náčrtky, zdravotní záznamy,... ty se objeví až u závěrečných titulků.

Tohle je podle mě promarněná šance na naprosto geniální filmové zpracování knihy, kdyby se býval dostal do ruky dobrému týmu. Někoho film možná nezklame, ale opravdu bych se divila, kdyby někoho nadchnul. Já už asi nebudu mít potřebu ho zhlédnout znova. Pokud můžu poradit, přečtěte si radši knížku, pokud možno i v originále, uděláte líp.

Pokud se najde někdo, kdo byl na stejném filmu v kině, dejte vědět Vaše postřehy, názory, cokoliv... Budu se těšit. :)


Slothie





04/07/2017

6. července 2017 v 13:26 | Slothie |  Něco jako deník
Vzhůru jsem od 4:30. Směna v obchodě s oblečením mi začíná v 7, za půl hodiny bych měla vstávat, ale předem vím, že tu nebudu chtít nechat úžasňáka samotnýho. Jakoby věděl, na co myslím přitáhne si mě k sobě. Nevím, jak to dělá, že pokaždé tak hřeje, ať jsme kdekoliv. Takový moje dokonalý chodící topení. :D ♥

Zvoní mi budík, neochotně se vyhrabávám z postele a odcházím z pokoje, abych všechny ranní přípravy zvládla bez toho, abych HO vzbudila. Stíhám to rychleji než jsem předpokládala, a tak se ještě na chvíli schoulím pod peřinu k úžasňákovi. Přitulí se ke mně, položí si hlavu na moje prsa a spokojeně oddechuje. Proplete si prsty s těmi mými. I takhle v polospánku se spokojeně usmívá. Nevěřila bych, že tak dokonalá chvíle existuje jinde než ve filmech a knížkách.

Zanedlouho vstávám, ač nerada, aby mi neujel autobus. Vstává taky, aby se se mnou rozloučil. Projdu s kolem přes dvůr. Když odjíždím, stojí v okně a mává mi než se vrátí zpátky do postele. Já mám fakt neuvěřitelný štěstí, pomyslím si. Pokud bude každý ráno takhle krásný, budu jezdit na brigádu vždycky s dobrou náladou.

Přijedu na zastávku, zamču okolo, o pár minut později už nasedám do autobusu. Před obchodem zavolám na předem zjištěné číslo a otvírá mi celkem sympatická holka, postupně mi vysvětluje, jak to chodí, co bude obnášet moje práce a podobně. Hodinu a půl čekáme než přijede chlápek se zbožím. Potom, co si ho prohlídnu, jsem si celkem jistá, že je to minimálně alkoholik, pokud rovnou něco nebere. Nedivila bych se.

Ukáže se, že moje nová kolegyňka mluví jak dlaždič a je pěkně praštěná. Takže si budem rozumět. Hned od začátku nadává, jací jsou zákazníci ehm... nebudu ji citovat :D ale já si říkám, že konečně budu pracovat s lidma, jak jsem chtěla. V průběhu dne měním názor. Moje práce obnáší hlavně hlídání u kabinek, rozdávání čísel zákazníkům podle počtu zkoušeného oblečení, čipování oblečení, případně jeho přecenění. Během oběda si udělám pauzu, když se vrátím na prodejnu a vidím hromadu odloženého oblečení na svém pracovním stole, místo stojanu, který byl opodál, povzdechnu si. Uznávám, že lidi jsou na zabití. Když najdu oblečení i v kabinkách, rozčiluju se o to víc. To jsou lidi vážně tak líní odnést to oblečení o pár metrů dál? Achjo.

Je mi nabídnuta směna na další den, přijímám, protože poslední dobou potřebuju každou korunu. Kolegyně končí ve 3, přichází jiná, mě zbývají do konce směny další tři hodiny. Po další pauze o půl 5 už se vracím na prodejnu trochu klidnější, protože vím, že budu brzo končit. Úžasňák mi celý den píše, jak mu chybím a jak se na mě těší. Musím se nad tím pousmát.

Seznámím se se zbytkem kolegyní, s jednou si i docela pěkně popovídám. Kdyby byly všechny takhle v pohodě, byla by to celkem pohodová brigáda, i když se člověk naběhá. A jo, v 6 večer už mě šíleně bolí nohy. A to mě čeká ještě cesta na vlakové nádraží. Než tam dojdu, přidám si do přátel na Facebooku kolegyni D., která mě zaučovala.

Přijedu domů. D. mi píše. Zjišťujeme, že zná úžasňáka - chodil s její sestřenkou, kdysi. Ten svět je strašně malej. Přestávám věřit na náhody. Když se zamýšlím nad tím, kolik měl úžasňák holek přede mnou, je mi zvláštně. Nemůžu být naštvaná za to, co bylo přede mnou. Ale do smíchu mi není. Píšu úžasňákovi, že snad chodil s celým městem. Uvědomuje si, s kým to vlastně pracuju. Bojí se, že se zlobím. I když to tak není, nevymlouvám mu to. Trošku ho potrápím.

Za pár hodin se vrací z práce i ON. Bavíme se o tom, jaký jsme měli den a řeč se opět stáčí k jeho bývalkám. Uznávám, že se mi to pomyšlení na všechny holky, který ho měly přede mnou, nelíbí. Ale tím, co řekne, mě naprosto odrovná.

"Miluju tě, tak strašně moc. Nikdy jsem nic tak silnýho k nikomu necítil." Brečím, protože vím, že to cítím stejně a že nesejde na tom, čí byl přede mnou nebo kolik těch holek bylo. Teď je můj. A už vždycky bude.


Slothie

02/07/2017

2. července 2017 v 18:42 | Slothie |  Něco jako deník
Nedělní ráno. Trochu neochotně se vyhrabávám z postele, ale zároveň cítím úlevu, protože včerejší, neuvěřitelně depresivní den, je konečně za mnou. Podívám se na toho úžasňáka vedle sebe a musím se usmát. Nemyslela jsem si, že někdy budu někoho milovat tak moc jako jeho, natož, že mi ta láska bude opětována. Chvíle jako je tahle, jsou dokonalý. Pokaždé, když se probudím po nějakým šíleným snu a on leží vedle mě, uklidní mě to. Přitáhne si mě blíž k sobě a já s hlavou na jeho hrudníku, poslouchám tlukot jeho srdce. Víc nepotřebuju. Tohle je všechno. On je můj celej svět.

Ráda přesvědčuju sama sebe o tom, že jsem se poučila ze svých puberťáckých pesimistických let a teď se umím soustředit jen na ty pozitivní věci. Vážně se v tomhle ohledu snažím. Ale občas, když se to nahromadí, nejsem schopná tíhu toho všeho unést a hroutím se. My všichni máme svoje kostlivce ve skříni, démony, stíny z minulosti, který nás čas od času začnou pronásledovat... a ty úžasňákovy se teď ozvaly tou nejničitelnější možnou silou. Nezlobím se na něj, nemám důvod, byla bych pitomá, kdybych dovolila, aby se události, který se staly dávno předtím než jsme se poznali, postavily mezi nás. Ale bojím se. Bojím se toho, že jedna pitomá holka udělá všechno pro to, aby zničila všechno krásný, co jsme si my dva dokázali i za tak krátkou chvíli vybudovat. A občas, když nemluvíme a jen tiše ležíme vedle sebe, koukáme jeden na druhýho, ten strach vidím i v jeho očích.

Vím, že tohle nebude snadný boj. Jakoby tohle měla být první zkouška našeho vztahu, první překážka, která má otestovat sílu toho, co k sobě cítíme. Bude to bolet. Ale muset žít bez něho by bylo mnohem bolestivější. Slíbila jsem mu, že stojím při něm, ať se stane cokoliv. A hodlám to dodržet.

Vstávám z postele, chystám se mu připravit svačinu na jeho první směnu na brigádě. Rozčiluju se, protože zjistím, že většina toho jídla je už pryč, po náletu mýho otce, který se absolutně nezajímal o to, čí jídlo to vlastně bylo a pustil se do něj. Řeknete si, že je to šílená blbost, proč mě to dokáže takhle naštvat... Ale pokud se podobný věci dějí několikrát za den? Achjo. Bezohledný lidi mě fakt štvou.

Přijíždí ségra i s odvozem na úžasňákovu novou brigádu. Loučíme se, připadám si jako blázen, když mi chybí už ve chvíli, kdy vyjde ze dveří. Vracím se dovnitř, začínám kreslit portrét sestřenčiných dětí. Strávím nad ním tři a půl hodiny a už mě začíná bolet za krkem.


Umyju nádobí, v průběhu se staví kamarádka K. si popovídat. Zjišťuju, že jsem nejspíš příšernej člověk, když polovinu naší konverzace otáčím oči v sloup. Chtěla po mém příteli nafotit, i když při její postavě, to on sám odmítnul. I já mám kila navíc a nejsem si v tomhle ohledu úplně jistá a nejspíš bych to jako její kamarádka říkat neměla, ale při její nadváze asi není dobrý nápad chtít se nechat vyfotit, cituju ji "jako modelka." Jsem sice zastáncem toho, že je potřeba cítit se dobře ve vlastním těle, ale vidím, jak se k ní chová její okolí. Proto si myslím, že je blbost nechávat se fotit, zveřejňovat takové fotky na Facebooku (jak má ona v plánu) a vybízet tak ostatní k dalším narážkám a pomluvám.

Nevím, jak jí to říct slušně, abych neranila její city. Říkám, že toho má úžasňák v poslední době moc, což je vlastně pravda a přecházíme k jinému tématu. Pořád se ale cítím šíleně provinile. Na druhou stranu, K. je dnes šíleně uštěpačná. Víte, já do lidí taky často rýpu, ale jen do té míry, abych jim neublížila. Nemyslím to vážně. Je to legrace. U ní si nejsem tak jistá. Občas mi připadá, že mě má za naivní krávu, jen proto, že jsem teď zamilovaná a poprvý věřím, že to doopravdy někam směřuje. K. odchází, se ségrou ještě chvíli něco řešíme a já se přistihnu při myšlence, jak už se těším, až se mi úžasňák vrátí domů. Teda, oficiálně tu nebydlí, ale myslím, že to tady s klidem můžu nazývat jeho domovem.

"Home is where the heart is." ♥





Už jen pár měsíců

27. června 2017 v 20:22 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Rozhodla jsem se s Váma podělit o jednu pro mě dost zásadní věc. Už několik let mě to hrozně táhne do Anglie. Když jsem se hlásila na vysokou, říkala jsem si: "Ok, když tě nevezmou, najdeš si nějakou práci v Anglii, sedneš na letadlo a hotovo." Na vysokou mě nepřijali, ale já jsem stejně zůstala v České republice. V té době bylo hlavním důvodem sestřino těhotenství - zkrátka jsem nechtěla odjet a poznat prcka až po návratu domů. Později jsem nechtěla odjet kvůli mamce, protože vím, jak moc je pro ni moje přítomnost doma důležitá. Jenže pak jsem potkala Toma, kterej tuhle cestu do Anglie už nějakou dobu plánoval. Na úplným začátku našeho vztahu jsem z toho byla v háji. Říkala jsem si, že musím mít fakt šílenou smůlu, protože tehdy, kdy už se mi konečně podaří potkat tak skvělýho kluka, tak mi odjíždí, ale pak mi to začalo vrtat hlavou. A možná si budete myslet, že jsem pitomá, ale připadalo mi to jako znamení, že je mi souzený tam jet taky.

Předtím to možná všechno byly jen výmluvy. Možná jsem prostě měla strach z toho, co mě tam bude čekat, když pojedu sama, bez jakékoliv jistoty, že mě tam někdo podrží, když to budu potřebovat. Možná jsem pochybovala o tom, že vůbec dorazím na správný místo, protože vím, jakej antitalent jsem, co se týče cestování - když sednu na správnej vlak, považuju to za úspěch.

Část mě se už nemůže dočkat toho, až odsud na nějakou dobu vypadnu, vydělám si peníze na věci, který si tu pak budu chtít zařídit. Těším se na to, že konečně využiju svoji dobrou anličtinu. Těším se na to, až budu moct říct "jo, zvládla jsem to!" Teď už se nebojím toho, co mě tam čeká, vzrušuje mě to, že poznám něco jinýho, novýho. Ale bojím se pořád - tentokrát toho, že na nějakou opouštím mamku. A jo, mám sice dva sourozence, kteří tu s mamkou zůstanou, ale tou oporou pro ni jsem vždycky byla já. A ona zase pro mě. Zároveň je to jedinej člověk, kterej za mě vždycky bojoval. V podstatě i předtím než jsem se narodila. To znamená hodně. Takže si teď připadám jako šílenej sobec. A myslete si, co chcete, nestydím se přiznat to, že mi taky bude šíleně chybět. Spousta lidí mi tam bude chybět. Já jsem v tomhle ohledu hrozně sentimentální no, takže při odletu si nejspíš solidně pobulím. Zbývá ještě alespoň dva a půl měsíce tady v ČR, a tak se budu snažit strávit s blízkýma co nejvíc času, abych jim vynahradila tu dobu, kdy tu pak nebudu.

Kromě tohohle blogu, mám ještě společný YouTube kanál se svou nejlepší kamarádkou (jo, chápu Vás odpůrce youtuberů, nesuďte mě :) , tě ostatním pak klidně hodím link do komentářů) a proto hodlám všechny zážitky z Anglie dokumentovat nejen sem, ale i ve videích, pokud to půjde. Teď mi připadá, že není čas vůbec na nic. Ale někdy v druhé polovině září už budu zveřejňovat všechno z Manchesteru. Wow, přijde mi to hrozně šílený!

Díky těmhle událostem z poslední doby jsem si vzpomněla na něco, co mi řekl spolužák na maturitním večírku. "Občas musíš být trochu sobec, abys dosáhla toho, co chceš."

Co si o tom myslíte Vy? A máte nějakou zkušenost s prací v zahraničí? Ať už špatnou nebo dobrou, dejte vědět. Těším se na všechny komentáře. :)

Přeju Vám krásnej usměvavej den. ♥


Slothie



Gorila se srdcem ze zlata

21. června 2017 v 18:00 | Slothie
"Kontrola jízdenek," ozvalo se za mnou a přestože jsem neměla důvod se obávat, stejně jsem sebou nervózně cukla. Víte, já jsem v tomhle ohledu hroznej posera. Kdyby mě někdo nachytal v MHD s prošlým lístkem, asi bych se ze stresu rozbrečela. :D I v obchodech musím vypadat hrozně podezřele - vysvětlovalo by to, proč mám ochranku pořád za zadkem. Já bych vlastně nikdy nic ani ukrást nemohla, nejspíš bych se skrz to černý svědomí sama udala. :D Každopádně, to jsem trochu odbočila...

Revizor zkontroloval můj lístek a přešel k dalším spolucestujícím. Já sice nejsem typ člověka, co by soudil ostatní podle vzhledu, ale tohohle pána přehlédnout opravdu nešlo. S přítelem si občas děláme legraci z jeho "drátěnky" na hrudi, ale tenhle člověk byl tak chlupatej, že by si z obsahu svých chlupů na hrudníku mohl uplést svetr. Nebo to oholit a rovnou nalepit na hlavu, tam vlasy naopak chyběly úplně. Kdyby si aspoň tu košili zapnul tak, aby to nešlo vidět, ale ne, on na to byl očividně pyšnej. No, to byla jen taková vsuvka, která tu, doufám, nikoho neurazila. :D

Ukázalo se, že paní sedící přede mnou měla lístek prošlý už od března. Mohlo jí být kolem 80 let, takže si dokážete představit, že ve chvíli, kdy začal mluvit o pokutě a o tom, že kdyby šlo třeba o týden nebo čtrnáct dní přimhouřil by oko, ale PROBOHA TŘI MĚSÍCE!, bylo mi jí dost líto. Obávám se, že já, pokud se toho věku vůbec dožiju, budu ráda, pokud si budu pamatovat vlastní příjmení, natož, kdy si mám koupit nový lístek na autobus.

Po chvilkové diskuzi s paní a po mých soucitných pohledech jejím směrem, kterých si pan revizor očividně všimnul, zamířil k řidiči. Jsem šíleně zvědavej člověk, takže jsem jen doufala, že se to nějak vyřeší než budu muset z autobusu vystoupit. Během pár sekund se revizor vrátil se slovy: "Podívejte, vzhledem k tomu, že jedete takový kousek, zaplaťte teď 20 Kč za cestu a necháme to být. Máte jediné štěstí, že se jmenujete jako moje babička." :)

No řeknu Vám, tohle mě příjemně překvapilo. Kdyby se jednalo o člověka, který jezdil načerno vědomě, tak to chápu, ale takhle trápit nějakou stařenku, je podle mě zbytečný. Takže díky bohu za to, že v dnešní době ještě někdo zná soucit. :)

Co Vy? Máte taky nějaký zážitek s revizorem? Dejte vědět v komentářích :)

Jinak Vám přeju krásnej den. :)


Slothie




Tohle si za peníze nekoupíte

19. června 2017 v 23:03 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Věřím tomu, že lidem, kteří čtou poslední dobou moje články, se musí navalovat nad tím, jak šíleně naivně jsem zamilovaná. Část mě má chuť se Vám za to hrozně omluvit, že nepíšu o ničem jiným, protože ještě nedávno jsem i já otáčela oči v sloup, kdykoliv jsem venku viděla líbající se pár nebo se pohrdavě uchechtávala nad všemi těmi zamilovanými statusy na Facebooku. Ale ta druhá část mě si nemůže pomoct a má tendence se vypisovat ze všech krásných pocitů, který teď prožívám.

Už dřív jsem byla zamilovaná, ale tohle je jiný. Takhle jsem se nikdy necítila. Nikdy jsem toho necítila tolik najednou. Miluju ho, i když mě šíleně štve a možná právě proto. I když jsme s Tomem spolu denně, nemám potřebu si od něj odpočinout. Popravdě jsem si už během těch několika společných nocí tak zvykla na to, že usínáme spolu, že si nedokážu představit, že by to mělo být jinak. Při každé puse mám motýlky v břiše, tehdy vnímám jen jeho přítomnost, celej okolní svět zmizí. Zabíjela bych pro to, abych viděla ty jeho ďolíčky ve tvářích, když se směje. Těžko byste hledali větší blázny než jsme my dva, když jsme spolu. I když bych toho šílence občas nejradši přerazila, neměnila bych za nic na světě. Nevzdala bych se ho. Nevzdala bych se toho, co máme. Je to něco tak jedinečnýho, že se za to vyplatí bojovat.

"Napochodovali sem všichni královi muži a koně. Nabízejí celý svět, aby měli to, co máme my dva, ale já jsem našla svůj svět v tobě." (Alicia Keys - Not even the king) ♥


V poslední době mám spoustu oblíbených písniček. Když mi ale před pár dny po cestě domů naskočila právě tahle od Alicii Keys, vhrkly mi slzy do očí nad tím, jak je krásná a jak dokonale vyjadřuje to, jak se právě cítím.

A co Vy? Máte nějakou oblíbenou zamilovanou písničku? Kdyžtak hoďte odkaz v komentářích, však víte, ať mám co poslouchat. :D Dřív jsem měla sklony poslouchat ty hrozně depresivní, zabíraly takových 80 % mýho playlistu, tak jsem ráda, že tohle období už přešlo.

Doufám, že si užíváte krásnýho počasí a že Vás přečtení tohohle článku nestálo moc nervů. :)


Slothie



Kam dál