48. Den - Já ho tak miluju!

8. listopadu 2017 v 21:10 | Slothie |  Něco jako deník
Vracím se z práce do svýho současnýho domova v Manchesteru a když vejdu do našeho pokoje, přistihnu úžasňáka, jak leží v posteli a kouká na Malýho prince. Chvilku se zlobím, protože jsem doufala, že na něj někdy koukneme spolu, když nám to včera překazil sekající se přehrávač. Když ale vidím, jak se od filmu nemůže odtrhnout, musím se pousmát. Takhle jsem se tvářila pár měsíců zpátky, když jsem na Malýho prince poprvé koukala já. Pustil se tehdy kvůli malé neteři, ale já jsem byla v podstatě jediná, kdo se dodíval. A stejně tak zaujatě se teď dívá ON.

Místo filmu pozoruju úžasňáka a je mi hrozně fajn. Ono posledních pár dní je vůbec všechno s ním zase nějaký hezčí. Jako bychom se zase vrátili na úplnej začátek našeho vztahu, kdy na mě koukal jako na obrázek a pořád mi říkal krásný věci. Teď je zase takový. Chvíli jsem měla podezření, že se něco stalo a že si tak případný průšvih předem žehlí. Ale to jsem ho podcenila. Prostě si teď nějak víc uvědomuje, co ve mně má a já si to užívám. Užívám si jeho pozornost. Snažím se vrýt si do paměti každou chvilku, kdy se na mě jen tak usmívá, oči mu září a ve tvářích má ty svoje neodolatelný ďolíčky.

Dost často se teď v myšlenkách vracím v čase do chvíle, kdy mi poprvé řekl o svým plánu odletět do zahraničí - na to, jak mi bylo příšerně a jak jsem se díky tomu rozhodla, během pár dní, co jsme spolu chodili, že pokud opravdu někam odjíždí, jedu taky. Vzpomínám na to, jak nad mým rozhodnutím tehdy většina mých známých a rodina kroutily hlavou. "Nevíš, co se do té doby stane. Třeba se rozejdete." Jiní říkali, že se pak určitě rozejdeme v Anglii. Uznávám, že jsme se tu ze začátku hádali dost často, ale teď mám pocit, že nás odjezd do Manchesteru spíš sblížil.

Po zhlídnutí filmu jsme se šli projít ven a úžasňák mluvil o tom, co se bude dít, až se vrátíme do Česka, mluvil o tom, kde bychom mohli bydlet, o tom, jak si mě chce vzít! A já jsem za tohle všechno tak moc vděčná, víte? Dokážu si to všechno představit. Vidím nás dva, jak se zabydlujeme v prvním patře našeho rodinnýho domu - tam, kde bydlel táta předtím než se rozhodl odstěhovat. Dokážu si představit, jak na mě čeká na konci uličky a já se slzama v očích, oblečená v bílým, jdu k němu, zatímco moje krásný neteřinky - družičky - přede mnou rozhazují okvětní plátky růží. Dokonce nás vidím jako rodiče, mně jako tu hodnou, rozmazlující mámu, úžasňáka jako přísnýho, ale milujícího tátu. Věřím, že to všechno jednou budeme mít. Věřím, že se vezmeme, budeme mít děti, vychováme je a v to, že spolu zestárneme. S jistotou vím, že není nikdo jinej, s kým bych tohle chtěla víc. Není nikdo jinej, s kým bych chtěla být napořád. A i když si spousta z vás může myslet, že jsem hrozně naivní, že tohle zní jako pohádka nebo děj romantickýho filmu - že žádný svoje NAVŽDY mít nebudeme, já jsem si tímhle jistá. Vím, že úžasňák je ten pravej a že nám bylo souzený se potkat. A i když byly chvíle, kdy jsem nevěřila na HAPPY END, my ho mít budem. :)


Slothie
 

46. Den - Od něčeho se utéct nedá

6. listopadu 2017 v 20:02 | Slothie |  Něco jako deník
Jedním z mála důvodů, proč jsem se do zahraničí těšila, byl ten, že jsem doufala, že alespoň na chvíli uteču od hádek doma. Nebavilo mě to pořád dokola poslouchat. Navíc nejsem typ člověka, co dobře nese hádky, ať už se mě týkají nebo ne. Jenže od něčeho zkrátka neutečete. Sice teď neposlouchám hádky mojí mamky se ségrou, ale sporům jiných lidí se stejně nevyhnu.

My s úžasňákem se taky občas hádáme a když, tak to dost často končí tak, že se rozbulím, protože z úžasňáka vypadne nějaká předem nepromyšlená věta jako že "spolu teda končíme". A já to vždycky vezmu hrozně vážně a přijde mi to líto. Jenže po několika minutách (nanejvýš do hodiny) už jsme zase v pohodě. Jeden na druhýho se neumíme dlouho zlobit. Ve spoustě věcech se lišíme, máme jiný názory, pohled na svět... ale jedno, to hlavní, máme společný - milujeme se. A to je důvod, proč se snažíme překonat všechny překážky, co nám život postaví do cesty. A věřte mi, že to nejsou vždycky drobný překážky - jedna věc, kterou jsme nedávno řešili, byl hotovej Taxisův příkop... Nemůžu být konkrétní, protože je to citlivý téma - jediný, co řeknu, je to, že když se ohlídnu zpátky na věci, který mi kdy v předchozích vztazích připadaly straaašně důležitý, byly dost často prkotiny. Oproti tomuhle. Ale ať se děje cokoliv, HO se vzdát nemůžu. Kdybych ho ztratila, ztratím kus sebe.

Ale to jsem odbočila... Jde o to, že tady v Manchesteru žijeme v jednom bytě s úžasňákovou ségrou a jejím přítelem. A přestože každý pár se hádá (stejně jako my) - tihle dva posouvají hádky na jinej level. A přestože jsem většinou typ člověka, kterej se plete ostatním do jejich záležitostí - tentokrát si to nedovolím. Vím totiž, že kdybych doopravdy řekla, co si myslím, nedopadlo by to dobře. Není to moje věc - tudíž budu ty pitomý hádky radši dál poslouchat, radši budu mlčet a starat se o sebe.

Kdybych se k tomu ale vyjádřit mohla, řekla bych, že úžasňákovu sestru nechápu. Minimálně každý druhý den si najde na svém příteli něco, co dělá špatně a to mu pak třeba hodinu v kuse vyčítá. Teda, abych byla fér, něco by mi taky vadilo, to, že jí nevěnuje dost času, pozornosti... To já taky dost vyžaduju a jsem ráda, že se v tomhle ohledu na úžasňáka můžu spolehnout. Každá holka občas potřebuje obejmout, políbit, potřebuje, aby dal kluk svoje city nějak najevo. Kdyby šlo jen o tohle, naprosto bych jí rozuměla. Jenže jí vadí snad každá druhá věc, co její přítel dělá... a to podle mě moc nedává smysl. Proč být s člověkem, jehož polovina vlastností vás štve? Nemůže přece čekat, že takovou část něho nějak dokáže přetvořit k obrazu svýmu. Navíc vztahy jsou o vzájemný toleranci. Vždycky nás na tom druhém bude něco štvát, ale pokud se milujeme, měli bychom se naučit milovat jeden druhého takové, jací jsme. Měli bychom věnovat pozornost v prvé řadě tomu, co nás přimělo se do toho druhého zamilovat.

Místo toho, abyste bojovali spolu, bojujte radši za to, co milujete. A hlavně za TY, co milujete. Bojujte, abyste si splnily sny. Jen takový boje mají podle mě smysl.


Slothie

Den 37. - Ani nevím, kde začít

28. října 2017 v 16:37 | Slothie |  Něco jako deník
Přiznejme si, že to psaní v poslední době šíleně flákám, ale na druhou stranu - fakt to není schválně. Po příjezdu sem do Manchesteru jsem pochopila, že to opravdu není snadný stíhat všechno, co máte v plánu. Člověk by řekl, že to vzhledem k tomu, že mám zatím tři dny v týdnu volný, bude hračka, ale připadá mi, že tu ten čas utíká nějak rychleji nebo co.

Je strašně těžký popsat náš život tady. Rozhodně je jinej než byl v České republice a nemyslím si, že jen proto, že spolu už oficiálně bydlíme. Prostě je to jiný. Jsme obklopení jinýma lidma, spolíhat se musíme opravdu jen na sebe, ale hlavně tu je pořád, co řešit. Některý starosti z Česka nás sem nemilosrdně pronásledují, ale postupně se nám daří je řešit, což je super. Těším se na to, až naše jediná starost tady bude placení nájmu... Už aby to bylo. A taky kamarádi a rodina mi tu strašně chybí. Třeba lidi v práci jsou fajn, ale ti jsou jediní, koho jsem tu zatím poznala a nemyslím si, že zatím kohokoliv z nich můžu počítat mezi svoje kamarády, i když bych ráda, časem. No a co se šéfa týče - škoda mluvit - z toho se klube pěknej vůl, ale co se dá dělat, že jo? Novou práci budu hledat až příští rok, do Vánoc to tam nějak doklepu.

Na začátku listopadu budu z výplaty hned kupovat letenky do ČR, abych, jak jsem slíbila, mohla strávit Vánoce i s úžasňákem doma s rodinou. Budu Vám asi muset vždycky říct, o kterým domovu vlastně mluvím, protože teď, tak nějak, mám dva, což je strašně zvláštní.

Od doby, kdy jsem psala poslední článek, se toho dost změnilo. Nebudu mluvit o těch negativních věcech, který mi tu citově dávali dost zabrat, ale zmíním tu jednu pozitivní, která mi zlepšila náladu. Táta se mi sám od sebe ozval. Sám od sebe se zeptal, jak se mi daří a informoval mě o tom, jak se teď, když už bydlí sám, musí učit vařit, prát, žehlit... A já si nemohla pomoct, připadalo mi, že mi píše jinak, že se možná změnil.

Dnes jsem mu psala k narozeninám a trošku mě naštval tím, že se ptal, co je novýho doma. Ne, tady u mě v Manchesteru, ale doma v Česku. Nejsem ten správnej člověk, kterej by mu to měl říkat nebo psát. To se musí ptát jiných, ale do toho se mu samozřejmě nechce.

Jinak poznatky z dneška - počasí úplně šílený (a to jsem měla v plánu jít běhat!), takže jsem dnes vstávala v 10, což je poprvý za tu dobu v Anglii, kdy jsem se vyhrabala z postele až tak pozdě. Tři hodiny jsem se věnovala prvnímu portrétu na zakázku, co tu mám, a teď jen čekám, až se mi úžasňák vrátí z práce.

Moc se omlouvám, že je dnešní článek takový rozlítaný, ale to jsou tak nějak i moje myšlenky poslední dobou. Člověk by řekl, že po nějakým čase stráveným v Manchesteru, budu mít spoustu inspirace, ale místo toho to jde s mým psaním tak nějak z kopce. Pořád toho mám spoustu, co chci říct, ale rozumně ta slova nacpat do vět je čím dál těžší.

Snad se to časem spraví.


Slothie
 


Den šestnáctý - ani slovo

8. října 2017 v 15:00 | Slothie |  Něco jako deník
Otvírám notebook, přemýšlím, jestli má smysl mu psát. Stejně si jeho e-mailovou adresou nejsem jistá. A už vůbec si nejsem jistá tím, že by chtěl číst to, co mám na srdci. Od chvíle, kdy jsem odletěla z České republiky, se ani neobtěžoval mi napsat, natož zavolat. A když mu při videohovoru se ségrou, moje neteř zanesla mobil, vlastně mi ani neměl co říct. Neměla bych dopustit, aby mě to trápilo, ale trápí. Pořád mě to trápí i po všech těch letech, kdy jsem beznadějně čekala na jakýkoliv projev jeho lásky ke mně. Po všech těch letech jsem to s ním ještě nevzdala.

Otec se odstěhoval z domu pár dní po mém odletu do Anglie. Mamka mu už nějakou dobu chtěla říct, ať odejde, ale nedostala šanci, předběhl ji. Byla to jeho volba. A ani neřekl proč. Neobtěžoval se mi to říct. Jen dodal, že mi to vysvětlí mamka. Chtěla bych pochopit, co se mu odehrává v hlavě, víte? Zajímá mě, jestli vůbec k někomu něco cítí, jestli je nějaké lásky schopen. Chci odpovědi, který nejspíš nedostanu. Takže co mám dělat? Mám mu napsat ten pitomej e-mail, na kterej se stejně nebude obtěžovat odepsat? Mám mu zavolat, i když vím, že ať se budu chtít zeptat na cokoliv, nejspíš se rozbrečím? Nebo bych se měla, pro jednou, smířit s tím, že je to někdy lepší neplýtvat časem na ty, kteří si pro mě nenajdou ani vteřinu?


Slothie

Den patnáctý - moje druhé "doma"

7. října 2017 v 16:00 | Slothie |  Něco jako deník
Slibovala jsem sama sobě, že sem budu psát aspoň třikrát do týdne, ale to očividně nejde, takže zase podám hlášení za posledních pár dnů. Hned po prvním víkendu v Manchesteru se nám oběma s úžasňákem podařilo najít práci, takže od pondělí 2. října oba pracujeme - úžasňák kvůli nedostatku znalosti angličtiny v hotelu jako "pokojská" a já ve skladu s oblečením, kde si angličtinu rozhodně nezlepším, protože ve srovnání s kolegy jsem na tom podstatně líp. Ale to nevadí. Kvůli zlepšování jazyka jsem sem přece nejela.

Takže jo, díky tomu, že teď máme nějakej režim, to tu utíká o poznání líp. A není to všechno tak náročný, jak jsem si myslela. I v práci je všechno lehce pochopitelný, jen tu zručnost nemám ještě takovou, jak někteří kolegové.

Ve Wythenshawe se mi vlastně i líbí. Není to moc rušná část Manchesteru, do práce to mám 10 minut pěšky... ale pokaždé, když jedeme do centra, cítím, že to není ono. Že to není místo, kde bych chtěla strávit celej život. Úžasňáka fascinují všechny ty mrakodrapy, luxusní obchody, architektura, ale já vidím jen ty převoněný britský holky s šílenou vrstvou make-upu na obličeji, jak se procházejí na vysokých podpatkách, jakoby jim patřil celej svět. Vím, že tohle není místo pro mě, že nikdy nebudu vypadat jako ony a vlastně ani nechci. Cítím, že sem do velkýho města, jakožto holka z vesnice, prostě nezapadám.

Včera, když jsme byli v centru, mě úžasňák úplně odrovnal. Řekl, že si tam jednou zajedeme na večeři a zasnoubíme se. Při té představě jsem vážně málem odpadla. Později, spíš z legrace, dodal, že tady chce zůstat dýl a že já půjdu tam, kam půjde on. Vím, že to nemyslel vážně, ale najednou mě popadl strach z toho, že jedinej důvod, proč by se vůbec zasnoubit chtěl, je proto, aby se ujistil, že mu nikam nezmizím. Aby se ujistil, že když bude chtít zůstat v Anglii dýl než já, zůstanu kvůli němu taky. Ale tak to nechci. Chci si ho jednou vzít, protože ho miluju, ne proto, abych se ujistila, že za mnou půjde kamkoliv půjdu já.

Problém je v tom, že ač vím, že díky pár měsícům nebo třeba roku, dvěma tady, se můžu mít opravdu dobře, moje srdce je v Česku. Chci tady nějakou dobu zůstat kvůli vydělání pěněz do začátku, taky abych finančně pomohla mamce, ale nemůžu si pomoct... Pořád si myslím, že obklopena lidmi doma v Česku, těmi, které zbožňuju, bych mohla být mnohem šťastnější, i kdybych měla jen nějakou mizerně placenou práci.

Ale nevím, zároveň jsem se tak nějak přistihla, jak bytu v Manchesteru říkám "doma". Nemůže mi sem prostě někdo přestěhovat celou rodinu a kamarády? To by vyřešilo úplně všechno. :D :)

Slothie



Nové začátky v Manchesteru - den třetí

25. září 2017 v 17:25 | Slothie |  Něco jako deník
Měla jsem v plánu psát svoje první dojmy z Manchesteru hned po příletu, ale věc se má tak, že hned od začátku je tu tolik zařizování, že na psaní nebyl čas, ani nálada. Ale dnes, už třetí den v Manchesteru jsem se rozhodla to všechno dodatečně shrnout. :)

Mohla bych napsat stránky textu o tom, jak strašně těžký pro mě bylo loučení s rodinou a mojí nejlepší kámoškou, ale neudělám to. Jednak je pro mě citově náročný na to vzpomínat, jednak by Vás ani nebavilo ty slohovky číst. :D Ale řeknu Vám jedno, loučení je na ho*** a opravdu si něčím takovým už nechci znova projít. Uklidňuje mě jen to, že nejsem jediná citlivka, kterou to dohnalo až k slzám.

Abyste pochopili, PROČ bylo pro mě tak náročný odjet do jiný země (byť je to zatím s jistotou jen na tři měsíce) - rodina pro mě vždycky byla všechno, takže přestože mě Anglie lákala už snad od devátý třídy, nikdy jsem neodjela, protože doma se pořád něco dělo. Jednou byla ségra těhotná a já nechtěla být pryč, až se to malý narodí. Pak mě mamka odmítala pustit samotnou, pak tohle, pak tamto. A pravda je taková, že teď byla úplně nejmíň vhodná situace k odjezdu, vzhledem k tomu, že mamka je nemocná, stres jí přitěžuje, do toho se můj otec rozhodl sám odstěhovat dva dny před naším odletem, do toho dost možná přijedu zpátky před Vánocema a zjistím, že fenka, kterou mám od 8 let, už nežije... Achjo.

Zkrátka, ne nechtělo se mi pryč, ale jelikož jsme se s úžasňákem zařekli, že si na náš společnej život chceme vydělat nějaký penízky a jelikož byly letenky už koupený, couvnout prostě nešlo. Teda, šlo by, ale vzdát se, to by bylo moc snadný.

Takže nás v pátek - po neuvěřitelně těžkým loučení - ségra odvezla na vlakový nádraží, my dojeli vlakem do Prahy a tam pak z hlavního nádraží na letiště. Já si před kontrolou na letišti neuvědomila, že mám kovový cvočky na tkaničkách od bot, takže si mě pěkně osahali, zuli mě z bot, takže docela sranda no. :D Těsně před odletem jsme s úžasňákem zjistili, že vlastně každej sedíme na úplně opačný straně letadla a že nejsme tak o pět řad od sebe, jak jsme si naivně mysleli (to víte, kupovali jsme už poslední letenky :D ), ale v závěru jsem byla tak unavená, že mi to ani nevadilo, protože jsem celou dobu v letadle usínala. Ani ke čtení Malýho prince, jak bylo původně v plánu, jsem se nedostala.

Po přistání v Liverpoolu přišly první nervíky, protože mně ani úžasňákovi nešel signál - ne nevěděli jsme, kde v mobilu zapnout roaming a u něj to mělo ještě jiný důvody, ale tím Vás nebudu zatěžovat. Ale právě proto, že jsme se nemohli nikomu dovolat, jsme stresovali z toho, že nás nikde na letišti nečekala úžasňákova ségra, jak bylo domluveno.

Naštěstí se asi po půl hodině ukázala i s přítelem, a tak jsme byli o trochu klidnější. Teda, jak kdo z nás. Celou cestu vlakem, letadlem i autem z Liverpoolu do Manchesteru jsem myslela na to, co je a bude doma. Po prvním hovoru s mamkou z novýho bytu (ten je mimochodem parádní!) mi bylo ještě hůř. I následující den to na mě všichni museli vidět. Bála jsem se, že ubližuju člověku, kterej tu pro mě vždycky byl, a to mě ničilo. Takže i během návštěvy jednoho velikýho nákupního centra, ze kterýho byl úžasňák úplně na větvi, jsem se skoro neusmála, protože mi prostě do smíchu nebylo. A ta představa, že ten pocit budu mít až do Vánoc než přijedu domů, mě šíleně děsila.

Druhý den v Manchesteru (včera) to bylo o poznání lepší. Při hovoru s mamkou jsem viděla, že se směje a bylo mi líp. Dnes, vzhledem k tomu, že si práci teprve hledám (úžasňák ji má tak v podstatě jistou), mám pořád ještě obavy z toho, jak všechno bude, nejenom ohledně práce, ale taky toho našeho společnýho soužití s úžasňákovou ségrou a jejím přítelem. Vím, že se budeme vzájemně hádat, protože úžasňák se ségrou to stihli už včera a my dva se dnes taky pohádali. Vím, že je to o zvyku a taky, že to všechno chce čas, ale já jsem tak hrozně netrpělivá, víte?

Jen doufám, že to všechno bude časem lepší. A taky už hrozně potřebuju chodit do práce, mít nějakej režim nebo se tady zblázním. Jak se něco změní, zase podám hlášení.

Dnes je tu celej den pod mrakem, takže se mi chce už od rána strašně spát a už ani kafe nezabírá. Nemáte nějakej recept na to, jak se udržet vzhůru i bez energeťáku? :D Kdyžtak poraďte, prosím. Jinak tu celý tři měsíce prospím. :D


Slothie

#14daysleft

7. září 2017 v 19:42 | Slothie |  Něco jako deník
Když jsme poprvé s jistotou věděli, že do Manchesteru odletíme, cítila jsem toho spoustu najednou - strach, obavy, zvědavost, nadšení... Teď, jak se odlet pomalu blíží, strach převahuje víc než bych svému okolí chtěla přiznat. Navíc se toho tady teď děje tolik...

Včera jsem na břiše naší třináctileté fenky našla tři bulky - s největší pravděpodobností nádory na mléčných žlázách a to mě dost zaskočilo. Při představě, že odletím a při našem návratu před Vánocemi už tu nebude, jsem se rozbrečela a plačtivá nálada se mě pak držela skoro až do večera. V průběhu dne jsme řešili, co s tím, kterého veterináře zavolat, ale na žádném řešení jsme se v podstatě neshodli.

Dnes tahle diskuze pokračovala a došli jsme k tomu závěru, že zítra na jednu z klinik zavoláme, abychom zjistili, zda jde histologie nádorů provést i bez narkózy, protože tu by ve svém věku Bělina určitě nepřežila (mimochodem, kdyby někdo věděl nebo se pohyboval v oddělení veterinární medicíny, budu vděčná za jakékoliv info). Bylo mi řečeno, kterého veterináře nevolat - postaršího, sama s ním nemám dobré zkušenosti - protože by s jistotou řekl, že léčba nemá smysl, že ji máme rovnou utratit. Kamarádka pejskařka poradila, že pokud naše fenka trpí bolestmi, což zatím nepozoruju, spíš jen to, jak je pořád unavená, můžeme jí od bolesti pomoct i marihuanou.

Do toho všeho jsem dnes v rámci loučení se s lidmi, které mám ráda, než na x měsíců (minimálně) odletím, byla na návštěvě u tety - otcovy sestry. Odjakživa jsme dobře vycházely, ačkoliv jsme se, co si pamatuju, vídaly spíš jen o víkendech u babičky, kam všechny její děti (můj otec a dvě tety) jezdily na oběd a já se k nim občas přidala. Dnes jsem snad po sto letech byla u ní doma a probraly jsme toho tolik, že to mě samotnou šokovalo.

Mluvili jsme o mém otci, o tom, jaký spolu máme vztah a já se zas neubránila slzám, protože tohle je pro mě další šíleně citlivý téma. Řekla jsem jí o tom, jak všem svým kamarádům tvrdí, že o mě má strach, ale do očí by mi podobnou věc v životě nepřiznal. Ona začala mluvit o všem, co se v poslední době v mém životě událo, o tom, co jsem jí neřekla osobně, co věděla jen od něj a mě překvapilo, jak moc toho bylo. Prý se mnou pořád chlubí. Prý ať si nemyslím, že by mu na mě nezáleželo. Teta v podstatě naznačila, že já jsem pro něj na prvním místě. Jenže ono se tomu hrozně těžko věří po tom všem, co vídám dnes a denně doma. Když jsem od tety odcházela, poprvé v životě jsem ji viděla se slzami v očích, poprvé v životě (aspoň, co si pamatuju) jsem se neubránila tomu ji obejmout. Musela jsem.

Zároveň jsem si díky tomu dneska uvědomila, jak jsem spoustě lidem okolo nedala příležitost mě opravdu poznat. Třeba právě ona byla hrozně překvapená nad tím, jakou radost jsem měla z tužek, které si spolu s předkreslenou krajinkou objednala a které mi v rámci dnešní návštěvy dala, protože jí doma jen ležely a já je dokázala ocenit víc než ona. Nevěděla jsem, že nejsem náročná, nevěděla, že se raduju opravdu i z maličkostí.

Je mi z toho všeho najednou nějak hrozně smutno. Měla jsem na krajíčku, když jsem se loučila s tetou, kterou sotva vídám, ale na které mi i přesto záleží. Jak sakra se budu loučit se svou nejlepší kámoškou, natož s mamkou a sourozenci, které vídám skoro denně? Proboha, vždyť mě klepne!

Do toho všeho spousta zařizování a zakázek, na který nechci ani pomyslet a mám z toho všeho hlavu jak balón. Proč to všechno musí být tak těžký? A proboha - je to mnou nebo je loučení vždycky tak zatraceně těžký?!



Slothie

#18daysleft

3. září 2017 v 18:00 | Slothie |  Něco jako deník
Poslední dobou pořád přemýšlím nad něčím kreativním, do čeho bych se mohla pustit, čím se zabavím ve chvílích, kdy budu mít potřebu nějak vyjadřovat svoje emoce. Přemýšlela jsem nad napsáním knížky - románu, nad obrázkovou knížkou pro svoje neteře, nad obrázkovou knížkou s popisky, - pro úžasňáka, kde bych sepsala všechny důvody, proč ho miluju (z toho nápadu prozatím sešlo, ač se k němu možná vrátím).

Tento týden došlo k jedné smutné události týkající se mojí a úžasňákovy společné kamarádky a já se cítila šíleně provinile, když mě ve spojitosti s tím napadl dost zajímavý námět na napsání knížky. Ale nepřijde mi správný inspirovat se něčí bolestí.

Dnes ráno jsem si řekla, že prostě přenesu na papír všechno, co ze mě udělalo člověka, kterým jsem. Ale není to hrozně egoistický kreslit věci, co se týkají jen mě? A i když těch událostí, i těch bolestivých bylo hrozně moc a napadala mě spousta způsobů, jak to všechno pojmout, došla jsem k tomu závěru, že bude lepší nakreslit knížku o lidech, kteří mě nějak ovlivnili, ať už pozitivně nebo negativně.

Prvním člověkem, kterýho jsem nakreslila je moje mamka. Ta za mě bojovala už tehdy, když zjistila, že mě čeká. Rok přede mnou se narodil můj bráška s Downovým syndromem a všichni okolo mamky měli strach, že se ta situace bude opakovat, že budu nemocná i já. Moje babička z otcovy strany ji dokonce posílala na potrat, ale ta si do toho nenechala mluvit a pár měsíců nato jsem se narodila. :)

A víte co? Strašně mě štvou lidi, který se stydí za svojí mámu nebo o ní mluví sprostě (vím, jsou případy, kdy ten rodič opravdu není dokonalej) nebo prostě nechtějí přiznat, jak moc jim na ní záleží. Na druhou stranu, ne každý má tak úžasnou mamku jako já, takže to chápu. :)

Každopádně, přikládám sem první obrázek - mamčin portrét, jako předlohu jsem použila fotku mamky z doby, kdy jsem byla ještě novorozeně, kdy mě v kuchyni koupala v dětské vaničce. Místo sebe jsem nakreslila srdce jako symbol lásky, kterou mi vždycky dávala. Věřím tomu, že právě její láska dala úplný základ tomu, kým jsem.


Ono těch obrázků časem přibyde strašně moc, možná mi ani ten jeden blok nebude stačit. Ti, co je uvidí všechny, budou mít právo udělat si obrázek o tom, jaká jsem, jen ti mě budou moct soudit, protože se nehodlám držet zpátky vůbec v ničem. Takže pokud tohle čte někdo, kdo mě zná osobně... kdo ví, třeba se v téhle obrázkové knize taky objevíš. ;)

Do odletu do Manchesteru zbývá už jen 18 dní (joo mimochodem, na téhle knížce hodlám pracovat i v zahraničí, beru ji s sebou) a mně pořád nějak nedochází, že odlítáme. Nedokážu si sama sebe v Anglii představit. Taky se začínám bát toho, jak všechno to zařizování dopadne, protože úžasňákova ségra nám má pomáhat v podstatě se vším, ale doteď se jako moc spolehlivá neukázala. No, třeba se pletu. Přinejhorším si holt budeme muset poradit sami. Koneckonců, tak to pak bude chodit po zbytek našeho společnýho života, tak je asi načase si zvykat. :D :)



Slothie

#24daysleft

28. srpna 2017 v 19:00 | Slothie |  Něco jako deník
Do odletu do Manchesteru zbývá 24 dní. Možná vám to připadá jako dost času na všechno, ale já se teď denně potýkám s pocitem, že vlastně nic nestíhám. Musím dokončit dva portréty, který mi dohromady budou trvat minimálně 12 hodin. Musím stihnout dvě návštěvy úřadu práce a zdravotní pojišťovny, nechat si vytisknout výpis z trestního rejstříku, vyzvednout si několik balení prášků, abych se kvůli nim nemusela každé tři měsíce vracet, přeložit sobě i úžasňákovi životopis, naučit ho alespoň trochu anglicky... Měl by po mých lekcích projít pohovorem, ale to je vzhledem k tomu, že začínáme úplně od základů, asi nemožný. Taky je ještě spousta lidí, se kterými bych se ráda viděla než odletíme. Sice se budeme vracet před Vánocemi, ale dva měsíce bez všech mých známých a rodiny, ve společnosti třech stejných lidí, to bude blázinec. Spolíhám na to, že si budu schopná najít kamarády i v Anglii.

Taky už přemýšlím nad tím, jaký zájmy si budu muset v Manchesteru vymyslet. Mám v plánu sebou brát kameru a všechno zajímavý točit. Kreslit budu určitě, protože za takovou dlouhou dobu bych i to málo, co umím, zapomněla. Klávesy si brát nebudu, protože by to byla šílenost a utrácet za nový rozhodně nechci. Ale nějak mě napadlo koupit si ukulele, abych se hudby nemusela vzdát úplně. Třeba to nebude tak těžký se naučit na něj hrát, co? Já fakt nevím. Rozhodně mám v plánu všechno dokumentovat jak na video, tak fotkama na instragram. Mí přátelé na Facebooku mě nejspíš budou nesnášet, protože pokud budu mít zajímavý zážitky, budu mít nutkání o tom všechny informovat a psát svoje statusy o délce slohovek. Už jsem přemýšlela i o tom, že bych si na Facebooku založila stránku, kde bych psala o svých poznatcích z Manchesteru, abych svým "přátelům" nelezla na nervy. Ale koneckonců, kdo by to četl, hm? Dost možná tam nebudu stíhat polovinu toho, co mám v plánu.

Doma to je čím dál šílenější, takže cítím celkem úlevu, že dostanu příležitost od toho utéct. Ale doufat, že se tady všechny problémy do našeho návratu vyřeší samy, je blbost. Navíc my dva s úžasňákem nejsme důvodem, proč je tu atmosféra takováhle.

I s úžasňákem se poslední dobou hádáme čím dál častěji. Asi to k tomu všemu prostě patří, jenže já jsem hrozná citlivka a když řekne něco v zápalu hádky, tak prostě bulím. Ono to člověku přijde líto, když se snaží, jak může, vydělává peníze portrétama, do toho doma pracuje... a dostane seřváno za to, že "proboha to budeš celej den kreslit"... "si děláš srandu, že žehlíš místo, abys šla se mnou ven, že?" Nechápejte mě špatně. Já ho přes tyhle všechny naše hádky miluju. Je můj celej svět. Ale když se takhle hádáme, občas na mě padne strach z toho, že mu jednou přetečou nervy a prostě si řekne, že mu za to nestojím, že tohle nechce. Nejvíc ze všeho se bojím toho, že prostě odejde, že zmizí tak, jak to udělalo už spousta lidí předtím, těch, na kterých mi záleželo. Už tehdy jsem to těžce nesla. Ale tohle si nechci ani představovat.

Když mi v noci, když je vzhůru jen tak napůl, říká, že mě miluje, musí to přece myslet vážně. Když mě představil všem svým kamarádům a rodině, musím pro něj hodně znamenat. Letíme spolu do Anglie, to je taky hrozně závažný rozhodnutí po třech měsících vztahu, že jo? To, jak se na mě usmívá, jak se na mě dívá, jak mě objímá a líbá - to, co přitom cítím, to všechno nemůže být jen tak. Tohle musí vydržet. Tohle musíme zvládnout. Pro nás.


Slothie

#29daysleft

23. srpna 2017 v 21:18 | Slothie |  Něco jako deník
Poslední dobou nestíhám vůbec nic, včetně psaní na tenhle blog. A to jsem byla tak odhodlaná si k tomu najít čas aspoň jednou týdně. Fuuha.

Dnešek byl ve znamení mých zarudlých očí a ucpanýho nosu, ale taky nakupování ingrediencí na dort na zakázku a úžasňákova cestovního kufru. Já spoléhám na to, že mi ten svůj půjčí sestřenka, ale ta prozatímní domluva s ní není nic moc.

Už zbývá jen 29 dní do odletu a já mám pocit, že ten čas utíká šílenou rychlostí. Za chvíli se nenaděju a budu žít v Manchesteru.

Ale do té doby na mě tady ještě čeká spousta věcí - teď se pár dní nezastavím a to se cítím fakt příšerně. Upřímnej obdiv úžasňákovi, kterej se chudák kvůli mýmu chrápání (způsobeným ucpaným nosem) moc nevyspí za to, že v noci neutekl do vedlejší místnosti. Za chvíli ho to čeká zas. :D

Dobrou noc vám všem, přestože mě rozhodně nečeká. :)


Slothie

Kam dál