Už jsem přestala doufat

24. srpna 2018 v 20:53 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Přicházelo to ve vlnách. Bolest mě zaplavila, vylila se mi z očí a pak mi na krátkej okamžik dala příležitost se zase nadechnout než svou ničivou silou udeřila znovu. Bylo to přesně tak nesnesitelný, jak jsem si myslela. Na chvíli mě ta bolest přiměla vzít svý rozhodnutí zpátky a tu poslední šanci nám dát. Vzápětí jsem toho ale litovala a vrátila se k původnímu řešení.

Není to ale o nic snazší. Popravdě nevím, jestli je bolestivější ležet vedle něj a nedržet ho za ruku nebo se ho naopak dotýkat a připomínat si, jak krásný to bylo. Nemůžu nevzpomínat. Nemůžu přestat myslet na to, jaký to bylo, když jsme se poprvý drželi za ruku, na naši první pusu, kdy se mi zamotal celej svět.

Nevím kdy a kde jsme to "něco" ztratili a část mě si nepřeje nic jinýho než znát způsob, jak to všechno vrátit zpátky. Ta druhá už se vzdala veškerý naděje. Ta druhá část se snaží, aby okolí nepoznalo, že se mi najednou moje představy o budoucnosti zbortily jako domeček z karet. Tuhle zříceninu se zřejmě nemá smysl snažit vybudovat zase znovu od základů. Základním stavebním kamenem pro to všechno totiž byla láska, jen ta nás držela pohromadě, i přes všechny naše rozdíly. Ale když ve vztahu už láska není, jaký smysl má v něm pokračovat?

Nad vodou mě v tuhle chvíli drží z poloviny prášky proti úzkosti, z tý druhý práce, kde se člověk zkrátka musí soustředit na to, aby neudělal nějakou chybu a zároveň byl na zákazníky milej, což je občas sice vyčerpávající, ale aspoň to znamená, že už mi nezbývá prostor na jiný myšlenky. Většinou.

Taky mám kliku na svýho nadřízenýho, který je ochotný si se mnou sednout a promluvit, kdykoliv mě něco trápí, říká, že tu pro mě je, což je naprosto šílený. Jsem si vědoma toho, jak obrovský štěstí mám na svůj pracovní kolektiv. Kolegové mi teď pomáhají nejvíc. Možná proto, že se o to ani nesnaží. Možná proto, že většina z nich je prostě sama sebou a nemají ani tušení, že si něčím takovým procházím.

Já v poslední době nemohla být sama sebou, protože kdykoliv jsem byla, vedle něj, připadala jsem si, že něco dělám špatně. Tehdy, když jsem se lítostivě rozbrečela nad něčím, co řekl, co mi ublížilo, tehdy to bylo úplně špatně. A jen těžko jsem mu vysvětlovala, že neumím být jiná. Pokud mě něco mrzí, prostě brečím. Nedusím to v sobě. Tuhle část sebe změnit nedokážu. A stejně tak nemůžu chtít, aby se on změnil kvůli mně.

Oba vzpomínáme na to, jak nádherný byly naše společný začátky. Možná proto, že jsme se tak málo znali. Možná proto, že jsme toho druhýho považovali za dokonalýho nebo proto, že jsme svý chyby přehlíželi, nezajímaly nás. Ten pocit byl zkrátka důležitější. A víte, toho se bojím nejvíc. Ne toho, že zůstanu sama, ale toho, že to s nikým takhle už necítím. Mám strach, že se nezbavím toho prázdna uvnitř. Děsí mě, že se nikdy nepřestanu cítit takhle neúplná. Toho, že on si tu svou lepší polovinu najde a já pak budu muset na sociálních sítích koukat na jejich společný fotky a bude mě to ničit.

Já v nás fakt věřila, víte? Kdo četl mý články, tak to ví. To, že jsme spolu plánovali úplně všechno. Nejdřív spravit horní patro, vyrobit si nábytek z palet, vzít se... A pak jsme najednou plánovat přestali. A taky věřit a snít. Najednou jsme viděli realitu taková, jaká je. Uvědomili jsme si, že nám to asi není souzený.

Jsem ráda, že nevidím budoucnost. Jsem ráda, že jsem prožila rok takhle zasněná, že mě někdo přiměl cítit toho tolik najednou. I přesto bych do toho šla znovu, protože ten pocit mi za to stál. Jen pořád nevím, jestli jsem se rozhodla správně. Pokud je to to správný rozhodnutí, proč to tak bolí?

Sedím v pokoji, nechávám emocím volnej průběh, protože takhle o samotě můžu. Potřebuju obejmout. Ale jedinej člověk, jehož objetí by mě teď utišilo je ten, koho už objímat nesmím.

Ať to přestane, prosím.

Pojďme cestovat v čase, do doby, kdy to všechno bude zase dobrý... Bude?



Slothie




 

Na co si vlastně stěžujeme?

15. srpna 2018 v 20:28 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
Myslím si, že v posledních dnech přemýšlím až moc a i moje hlava je si toho vědoma. Od pondělí totiž ještě nepřestala bolet. Dokud se mi ale nekouří z uší, tak je to asi v pohodě, ne? Dokud se ještě úplně nezavařila... :D

Ale nechci si stěžovat. Je to totiž v rozporu s výzvou, který se právě účastním. Snažím se totiž nestěžovat si celých 21 dní v kuse. A taky nekritizovat a nikoho nepomlouvat. Řeknu Vám ale, není to vůbec snadný. Tak nějak jsem pořád na prvním dni. A to ne kvůli pomluvám nebo kritice ostatních, ale prej nemůžu používat ani svůj oblíbenej sarkasmus. To bude asi největší problém, protože ten je mou jedinou a nejlepší obranou proti úžasňákovi. Ten si paradoxně myslí, že tahle výzva je úplná blbost. A to by mu vlastně mohla být dost nápomocná. :D :)

Jak to vlastně všechno začalo? To jsem se tak minulej týden potloukala po knihkupectví. Strávila jsem tam asi půl hodiny, protože jsem plánovala nakoupit si dvě knížky na nadcházející školení a chtěla jsem se vejít do určitýho rozpočtu. Víte, kdyby mi někdo dal 5 000 Kč a řekl "v tomhle knihkupectví to utratíš", poradila bych si. Rozhodnout se teda jen pro dvě knížky, byl pro mě docela nadlidskej úkol.

Jak jsem se tak porozhlížela po regálech, vždycky si nějakou knížku vybrala, pak objevila jinou lákavější a tu první vrátila na původní místo, zatoulala jsem se do sekce motivačních knížek. A tam na mě vykoukla knížka Svět bez stížností od Willa Bowena. S knížkou se prodává i náramek. Výzva pak spočívá v tom, že si náramek nasadíte na jedno zápěstí a pokaždý, když se přistihnete při tom, jak si stěžujete, kritizujete nebo pomlouváte někoho jinýho, přendáte si ho zase na druhý zápěstí a výzvu začínáte od znovu.

Musím se přiznat, že výzvu jsem začala už minulý úterý a stejně každým den začínám od znovu. On si člověk totiž neuvědomuje, jak často si stěžuje, dokud s touhle výzvou nezačne. O to víc si na to pak ale dává pozor.

Víte, na jednu stranu mě čtení téhle knížky neuvěřitelně baví, na druhou si ale uvědomuju, jak velkou součástí našeho života stížnosti jsou a jak by se náš život mohl změnit k lepšímu, kdybychom se všichni aspoň trochu snažili tuhle negativní část našeho já nějak potlačit.

Pokud si knížku přečtete, dozvíte se o spoustě inspirativních lidech, kteří si i přes nepřízeň osudu, udrželi pozitivní přístup k životu. Člověka to pak přinutí se zamyslet nad blbostma, nad kterýma si denně stěžujeme, jak malicherný věci to jsou. A pak jsou tu lidé, kteří přišli o to, co jim bylo nejcennější a přesto našli sílu pokračovat.

Takže játo zkusím taky a třeba se mi zítra, konečně, podaří si celej jeden den v kuse nestěžovat. Ale ty sarkasmy mě asi budou pokoušet pořád. Tak mi držte palce, ať to zvládnu!

Průměrně prý člověk tuhle výzvu dokončí tak za 4-8 měsíců, takže času mám ještě dost. :D


Slothie


P. S. - Kdo by se chtěl taky zúčastnit, bližší info najdete tady - http://nestezujsi.cz/

Hodně štěstí! :)




Oči otevřené dokořán

14. srpna 2018 v 18:30 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Než přejdu k věci, chci říct, že nechci, aby měl kdokoliv z Vás čtenářů pocit, že tohle píšu proto, abych ve Vás vyvolala soucit. To vůbec ne. Ale nechci Vám lhát. Chci psát stejně otevřeně jako vždycky. Takže v následujících řádcích se Vám zase ukazuju taková jaká jsem, snad mě pochopíte.
.
.
.

Sundávám si svý imaginární růžový brýle a do ruky beru skleničku s růžovým vínem. Skutečným. Už nežiju v tý pohádce, kterou jsem prožívala ještě pár měsíců nazpět. Už si vůbec nejsem jistá tím, že dosáhnu svýho "šťastně až navěky".

Ač si možná někteří v našem okolí mysleli, že s úžasňákem tvoříme ideální pár, ač jsme si to možná chvilku mysleli i my dva, v tomhle ohledu se nám poslední dobou otevřely oči. Mně hlavně. Dřív jsem si byla jistá, že tohle všechno chci. Dokázala jsem si představit budoucnost po jeho boku, svatbu, děti, to všechno. Teď mám strach z toho, že možná ani zítra už nebudu moct usínat vedle něj. Mám strach i z toho, že o to vlastně ani nebudu stát.

Každý pár se hádá, ale tohle je jiný. Občas mám pocit, že se nehádáme, ale že se navzájem ničíme. Že jsme tak moc rozdílní, že jeden ve druhým probouzíme to nejhorší. A věc se má tak, že v posledních pár dnech, týdnech, jsem udělala spoustu věcí, na který nejsem pyšná, věci, za který se nenávidím. Nevěřila jsem mu. Podezřívala jsem ho tak moc, že jsem se mu podívala do mobilu. Tam jsem ale našla jiskru něčeho, co ve mně zažehlo takový plamen žárlivosti, který jsem snad nikdy necítila. Zároveň mě pak ale zaplavila taková vlna studu, pod kterou jsem se div neutopila. Tohle přece nejsem já. Takový věci nedělám.

Slíbila jsem, že to znovu neudělám a myslela jsem to vážně. Pravda je ale taková, že kdykoliv kouká do mobilu a někomu odepisuje, bojím se, že si píše s ní. A přitom je to tak hrozně absurdní. Žárlím na malou holku. Žárlím na čtrnáctku, která se pobláznila do svýho táborovýho vedoucího. Žárlím, protože jsem viděla, že se i s ní usmíval víc než se mnou. Žárlím, protože vedle mě se nesměje už skoro vůbec. Rozhodně ne tak jako dřív.

Tak moc si přeju, aby se to všechno mohlo vrátit do doby, kdy jsme pro sebe dělali hezký věci jen tak, ne protože bylo výročí nebo proto, že měl někdo narozeniny. Zkrátka proto, že jsme chtěli.

Jakoby věděl o čem píšu, připravuje mi jídlo, který uvařil. Musím uznat, že tohle mě přimělo se pousmát, že mi to připomnělo to, co bývalo - jedno z jeho krásnejch gest.

Chci, aby se na mě díval tak jako kdysi, tehdy, když jsme byli v očích toho druhýho dokonalí. Čas ale nejde vrátit zpátky. Nemůžeme zapomenout věci, který jsme si řekli a udělali. Teď o sobě víme skoro všechno a přesto jakobychom se občas vůbec neznali. Dává to smysl?

Už zaznělo i slovo "rozchod", několikrát a nepůsobilo tak děsivě. Oba jsme si uvědomili, že ta možnost, že to mezi náma takhle dopadne, tu je. Ani jednomu z nás se ale nechce zahodit to, co jsme vybudovali. Jak bychom se mohli vzdát všech těch krásných vzpomínek? Nechat je odplynout? Předstírat, že jsme kdysi nebyli středem vesmíru toho druhýho?

Co když to ale není nic víc než jen krásná minulost? Co když je tam venku pro nás oba někdo jinej? Co když je tam někdo, s kým by se nikdy nepřestal smát?

Jediný, co vím, je to, že vidět ho teď po boku někoho jinýho, by mě zničilo. Vím, že chci ještě bojovat a napravit to, co jsme zničili, pokud to půjde. Vím, že tomu potřebuju dát ještě jednu poslední šanci. Ale víc už ne. Víc proplakaných dnů a nocí už nezvládnu. A pokud tu existuje jiná, lepší možnost, možná nám prostě nic jinýho nezbyde.

Ale nechci předbíhat. Chci se držet ještě té kapky naděje, která mi zbyla. Pořád doufám. Pořád v nás věřím.


Slothie


 


Je to tvůj život

28. června 2018 v 19:29 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
"Být tebou, tak to nedělám." - "Na tvém místě bych se na to vykašlala." - "Víš, kdybych byla ve stejné situaci,..."

Ale nejsi. Nejsi mnou. Nevíš, jaký to je. Nevíš, co bys dělal/a, kdyby ses ocitl/a v mojí pozici. Určitě ne jistě. Stejně tak jako já, můžu jen předpokládat, jak bych se zachovala, kdybych si procházela tím, čím si procházíš ty.

Setkáváme se s tím denně. S lidmi, kteří ví všechno nejlíp a často si myslí, že i našemu životu rozumí líp než my sami. A víte co? Já toho mám plný zuby. Končím s věčným obhajováním se a vysvětlováním, proč se chovám tak, jak se chovám. Chci, aby lidi okolo mě věřili, že vím, co dělám, i když se jedná o rozhodnutí, který může navenek působit jako špatný. Možná je. Možná je potřeba dělat i takový, aby si člověk uvědomil, co má příště udělat jinak. Je důležitý muset si na to přijít sám.

A pak jsou tu ta na první pohled špatná rozhodnutí, která vedou k těm správným věcem. Jako když jsem se vykašlala na výšku a každej mi říkal, ať si to dvakrát promyslím, že jsem přece chytrá holka... A člověk snad musí mít titul, kterej by to dokazoval?

Tehdy jsem byla snad jediná, kdo věřil, že to bylo to správný řešení. Koneckonců, přivedlo mě k NĚMU, takže špatná volba to rozhodně nebyla. A teď, více než po roce, toho pořád nelituju. Nemyslím si, že kdy budu.

Nedávno jsem řešila podobnou situaci. Nestíhala jsem polovinu věcí, který jsem potřebovala dokončit. A přestože jsem člověk, kterej byl zvyklej nadchnout se pro milion věcí najednou a nechat většinu z nich navždy nedokončenou, najednou mi to začalo vadit. Z práce jsem se doma rovnou vrhla do pečení dortů na zakázku, chodila spát pozdě, brzo vstávala a v práci pak skoro usínala. Což při mojí práci operátorky call centra není úplně ideální, že?

Jo, člověk by si řekl, že jsem mladá, že to přece musím zvládat, že i starší toho zvládají mnohonásobně víc. Podívám se na svou mamku a nechápu, jak zvládá život v takovým tempu. Na jednu stranu k ní cítím neuvěřitelnej obdiv, na druhou vidím, jak se to na ní za ta léta podepsalo. To je jeden z důvodů, proč vím, že takhle žít nechci. Nechci se sedřít jen proto, abych svýmu okolí dokázala, jak silná jsem. A pokud si kvůli tomu někdo bude myslet, že jsem slaboch, tak ať. Důležitý je, že já sama vím, jaká je pravda. Silná jsem dost. Ale jsem taky jenom člověk.

A tak jsem v práci zažádala o zkrácený úvazek. Znamenalo by to dvě hodiny denně k dobru, který by mě úplně zachránily. Jasně, že by to znamenalo taky míň peněz a to mi taky bylo vyčteno hned z několika stran.

"Hele, ale uvědomuješ si, že ty peníze potřebujeme?" - "Však jsi mladá ne, tak buď ráda, že máš tak nabitej program." - "To ti jako nevadí, že takhle přijdeš o peníze?"

Nevadí. Vím, že je potřebuju, ale nikdy pro mě nebyly na prvním místě. A ať na mě okolí tlačí jakkoliv, nikdy se na to první místo mýho pomyslnýho žebříčku nedostanou. A nebudu se za nima bezmyšlenkovitě honit a naivně si myslet, že právě ony mě udělají šťastnou.

Ten zkrácený úvazek mi v práci odsouhlasili a já jsem cítila, jak mi z ramenou padá obrovskej balvan. Věděla jsem, že v tomhle ohledu budu ještě nějakou dobu poslouchat výčitky a pozorovat, jak členové mé rodiny a bohužel i úžasňák, nechápavě kroutí hlavou.

"Promiň, ale myslím si, že je to špatnej nápad. Být tebou to nedělám." - řekl mi a mě mrzelo, že mi vůbec nedůvěřuje.

"Potřebuju, abys mi věřil, že vím, co dělám."

"Věřím, ale... prostě bych to nedělal."

Ale já to udělala. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem v poslední době udělala. Pořád mi přijde, že se skoro nezastavím a stejně nestíhám všechno, co bych chtěla, ale už je to o dost snesitelnější. Už mě to neubíjí. Necítím se tak vyčerpaná.

A jsem ráda, že mě nezastavilo to "BÝT TEBOU", který mi moje okolí pořád předhazovalo. Občas je prostě potřeba jednat podle vlastního úsudku, i když není jedinýho člověka, který by byl na Vaší straně.

Jenom Vy sami víte, co dokážete unést a naopak, kdy je načase se zastavit. Jen Vy víte, co potřebujete ke štěstí a co Vás dělá nešťastnými. Nikdo jiný. A proto jste taky jediní, kdo může rozhodovat o tom, jakým směrem se Váš život bude ubírat. Tak jakou cestu si zvolíte?



Slothie



Dopis, který si nikdy nepřečteš

14. června 2018 v 22:13 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Můj milovaný Tome,

sedím v tureckým sedu na posteli, zatímco ty sedíš u stolu, na druhé straně místnosti, koukáš na monitor, zaujatě, nejspíš si prohlížíš nějakej svůj vysněnej foťák. Jednu z mnoha věcí, kterou tak moc chceš mít.

Poslouchám to skoro každý den. "Podívej se, ten má dobrý kolo!" nebo "Tyy jo, vidělas ten foťák?". "Hmm, dívej, jak se má ségra v Americe, neříkám nic, taky bych se tam jel podívat."

Z nějakýho důvodu, bez ohledu na to, co máš, vyhlížíš to lepší, co bys mít mohl. Na jednu stranu ti rozumím. Člověk by měl být ambiciózní a jít si za tím, po čem touží. Měl by pro sebe chtít to nejlepší. Na druhou stranu je mi z toho všeho občas trochu smutno. Mrzí mě, že to, co máš teď, ti ke štěstí očividně nestačí. A občas, mě zevnitř nahlodává pocit, že možná ti ani já jednou nebudu stačit. To mě asi děsí ze všeho nejvíc.

Snažím se ti vysvětlit, dnes a denně, že všechny ty věci, který doufáš, že si jednou budeš moct pořídit, tě stejně neudělají šťastnějším, že je vlastně nepotřebuješ. Nepotřebuješ miliony, abys žil smysluplnej život.

Tvoje představa o budoucnosti je ale zkrátka jiná než ta moje. Asi bys byl rád uznávaným fotografem, mohl si dovolit jet několikrát za rok na dovolenou, mít spoustu nových adrenalinových zážitků, to je nejspíš něco, co by tě udělalo šťastným. A já, naproti tomu, bych byla šťastná za budoucnost, ve který bys byl po mým boku ty, klidně i v tom našem skoro rozpadajícím se domě. Stačilo by mi mít nějakou průměrnou práci, ale ve fajn kolektivu. Jsem spokojená s životem, který mám. Ač ty vyhlížíš někde v nedohlednu svoje štěstí, já totiž to svoje největší našla v tobě.

Chci věřit tomu, že to cítíš stejně. A že všechny ty věci, o kterých tak básníš, by byly jen takový malý přilepšení, bez kterýho se ale obejdeš, dokud máš mě.

Opravdu chci věřit, že jsou tohle zbytečný pochybnosti, že se pletu.

Někdy si ale nejsem jistá vůbec ničím a ze všeho nejmíň - sebou.

T.

Moje nejhorší já

16. května 2018 v 21:06 | Slothie |  Naprosto otevřeně
Taky jste se někdy nenáviděli za myšlenky, který Vám běžely hlavou? Přáli jste někomu jen to nejhorší?
Nestává se mi to často. Obecně se považuju za celkem mírumilovnýho člověka. Snažím se pomáhat tehdy, když můžu, usmívat se na lidi okolo sebe, zlepšovat jim den. Snažím se být dcerou, na kterou můžou být rodiče pyšní, sestrou, na kterou se můžou sourozenci obrátit, ramenem na vyplakání pro kamarádky v nouzi a přítelkyní, která bezpodmínečně miluje.

Ale jako každej na světě, i já mám část sebe, na kterou nejsem pyšná. A abych byla upřímná, dlouho jsem si nemyslela, že právě tahle moje stránka vůbec existuje. Nemyslela jsem si, že jsem schopná nenávisti. Jasně, že se v průběhu mýho života našli tací, bez jejichž přítomnosti bych se obešla - lidi, nad kterými jsem obracela oči v sloup, sotva otevřeli pusu; jedinci, kteří mi z života dělali peklo. Naučit se existenci takových lidí tolerovat nebo se je zkrátka naučit ignorovat je něco, co se pořád učím. To je to nejmenší, co můžu udělat a asi to jediný, co mi zbývá. Ale s nenávistí je to jiný. Nechci věřit tomu, že i ta k životu patří. A právě proto jen opravdu nerada přiznávám, že existuje jeden takovej člověk, ke kterýmu tenhle pocit, zakořeněnej hluboko v sobě, chovám.

Nikdy jsme se nepotkaly z očí do očí a upřímně doufám, že na tu situaci nikdy nedojde. Nevím totiž, jak bych reagovala a kolik mých negativních stránek by v ten moment bylo ještě odhaleno.

Víte, já měla takovou naivní představu o životě, který jsem pro sebe chtěla, takovou mou soukromou pohádku. A na mizivou chvíli jsem ji měla na dosah. Pak, jako blesk z čistýho nebe, se mi tahle představa zhroutila jako domeček z karet. Někdo mi totiž důležitou část mojí pohádky ukradl dávno předtím než mi úžasňák vůbec vstoupil do života. Navždy si z něj, bez jeho vědomí, udělala velikou součást svýho života. A mě to ničí víc než bych si chtěla přiznat.

Občas si nejsem jistá, jestli to, co k ní cítím, je spíš nenávist nebo závist. Jestli ji nenávidím, že má s úžasňákem něco, co já ne nebo ji závidím, že mi možnost tohohle "prvenství" vzala. Snažím se soustředit na to, že úžasňák je teď jen můj, že mi nevzala jeho, že právě to se jí nikdy nepodaří a jen na tom záleží. Občas ale sklouznu do stavu, kdy se v týhle naší situaci utápím a doufám, že poznám někoho, kdo si to samý prožil a bude schopnej mi nějak poradit, abych se cítila líp. Ale jde to vůbec?

Říká se, že čas zahojí všechny rány, ale já mám strach, že ty moje zůstanou navždy otevřený. Že se budu nenávidět za to, že nenávidím, za to, že to vůbec dokážu.

Hádám, že všichni v sobě to zlo v určitý formě máme, ale je jen na nás, jestli ho necháme vyhrát. Já bych i přes všechny tyhle negativní pocity ráda věřila, že patřím k těm dobrým.

Patřím?


Slothie

Když ne teď, tak kdy?

2. května 2018 v 17:29 | Slothie |  Něco jako deník
Tak moc jsem se těšila na úterý, na to, jak si odpočinu, ale přijde mi, že volno mělo v tomhle případě spíš opačný účinek. Úterý totiž působilo spíš jako neděle (taky jste z toho byli zmatení a pořád si mysleli, že je víkend?) a o to horší dnešní den byl. Přestože je středa, připadá mi tak trochu jako pondělí v přestrojení.

Dnešní únavě vůbec neprospělo to, že jsme vlastně neměli příležitost se kvůli špatným ukazatelům zapojit a jen jsme seděly u operátorek a naslouchaly jejich hovorům. Hned ráno jsem zakotvila u Lucky, u které jsem strávila skoro celou směnu. Už když jsem ji viděla poprvý, napadlo mě, že je ideální typ na focení. Jsem holt tím úžasňákovým koníčkem už taky úplně deformovaná a když vidím zajímavou holku, hned si ji v hlavě přiřadím k určitýmu outfitu a místu a mám chuť jí nabízet focení zadarmo pro rozšíření užasňákova portfolia. Akorát se ne vždy s užasňákem shodneme na vhodným typu holky k focení. Teda, abych byla konkrétní, očividně máme o kráse úplně jinou představu.


Lucka by ale rozhodně byla ideální kandidátkou, vzhledem k tomu, že je modrooká pihatá zrzka. A nutno říct, že strašně hezká! A tak se pořád nějak snažím vymyslet, jak jí to nabídnout a nevypadat u toho jako blázen. Na druhou stranu si s ní dost rozumím, takže je jen otázka času, kdy jí to řeknu.

O půl čtvrté Lucce končila směna, a tak jsem byla nucena se na poslední hodinu přesunout k někomu jinýmu. Vybrala jsem si Kristu, která seděla nejblíž ke mně. Nutno říct, že Kristýny máme v práci rovnou tři a každou úplně jinou. Ta, u které jsem seděla dnes mi zatím byla sympatická ze všech nejvíc. Přijde mi totiž, že si jako jediná z těch tří na nic nehrála. Čeho jsem si ale všimla během asi prvních pěti minut mluvení s ní, je to, jak moc ji ta práce nebaví. Sama mi to o pár desítek minut později potvrdila. A já jí na rovinu řekla (možná bych s tou upřímností měla občas ubrat), že pokud není šťastná tam, měla by si zkusit najít jinou práci. Správně bych jí neměla radit, aby opouštěla tak dobrej kolektiv, ale sama vím, že je důležitý v životě dělat to, co Vás baví.

Přestože jen málokdo má takový štěstí, dokud jsme mladí a můžeme si vybrat, proč se zaseknout v práci, do které chodíme s odporem? Buďme k sobě upřímní, když se takhle spokojíme s lecjakou prací a slibujeme sami sobě, že si najdeme lepší, dost často se z měsíců stanou roky beze změny, roky v práci, která nás ubíjí a denně nám kazí náladu. Co když místo toho můžeme chodit do práce s úsměvem? Nebylo by to lepší?

Pokud plánujete změnu, začněte s ní teď nebo se ze slibu "někdy" vyklube striktní "nikdy" a vy tak zbytečně ochudíte sami sebe o příležitost, která na Vás tam venku možná čeká.


Tak co? Dáš jí šanci?

Z autobusové sedačky na zpáteční cestě domů radí


Prozatím v práci spokojená


Slothie





Může člověk milovat až příliš?

1. května 2018 v 15:58 | Slothie |  Moje slovní průjmy :D :)
"If there's anything I'm guilty of, it's loving you too much..."

Sedím v proutěným křesle a přes prosklený dveře pozoruju úžasňáka, jak blbne s mou neteří. Napadá mě, že z něj jednou bude dobrý táta. Pokud se nám teda podaří ušetřit a děti tak jednou budou připadat v úvahu.

Všimne si mého pohledu a usměje se. Nevím, jestli jsem kdy viděla zářivější úsměv, ale s jistotou vím, že se na mě nikdo nedíval tak jako on. A ta myšlenka mě hřeje u srdce.

Všechny chvilky ale nejsou takový. Občas je to jak na citový horský dráze. Ne, že bych o citech k němu kdy pochybovala. To ne. Ale občas se tyhle hezký momenty střídají s těma, co bolí. Hádám, že tak to zkrátka chodí, nejenom ve vztazích, ale v životě samotným. Nic není úplně zalitý sluncem, ač se často snažíme, aby to tak navenek působilo. Nebo alespoň doufáme, že to tak bude, že budeme životem proplouvat bez větších obtíží.

Často vzpomínám na dobu, kdy jsem byla plná nadějí, ale hlavně naivních představ o tom, jakej by můj život mohl být. Koukala jsem hlavně na romantický filmy a v jejich hlavních hrdinech viděla svoje spřízněný duše. Tak moc jsem doufala, že jednou potkám toho svýho vysněnýho kluka, že si budu muset stoupat na špičky, abych mu mohla dát pusu. Když totiž chodí drobná holka s vysokým klukem, to je přece hrozně roztomilý, ne?

Snila jsem o líbání v dešti, pak si to i vyzkoušela a zjistila, že vlastně úplně není o co stát. A že ani chození s vysokým klukem není žádný terno. Cestu mi zkřížilo spoustu dalších, jeden, co sice nebyl typickej hezoun, ale měl nádherný dlouhý řasy a skvěle se s ním povídalo. Ale zároveň to byl takovej blázen, že bych s ním v životě neudržela krok. Pak tu byl jeden vychrtlej fotograf, kterej mě citově pěkně vyždímal. Nebudu Vám lhát. Často jsem byla poblázněná z někoho jinýho. Ale u většiny z nich můžu zpětně říct, že to nebyla láska. Až tehdy, asi dva roky zpátky. To jsem se poprvý zamilovala.

Potkala jsem totiž nádhernýho kluka, kterej mohl mít každou, na kterou si ukázal. Každá, na kterou se usmál, mu rázem padala k nohám. A možná právě to byl ten problém. Na chvíli mě přiměl cítit se výjimečnou a pak to najednou skončilo, protože se rozhodl, že už tak dál nemůžeme ubližovat jeden druhýmu, ale hlavně té, co na něj trpělivě čekala doma. Ano, i já kvůli lásce už udělala různý kraviny. Ale upřímně, tohle mě zničilo, roztrhalo na kusy. Myslela jsem, že už to nikdy znovu neucítím. A navzdory tomu jsem ještě dlouho potom doufala, že se to všechno obrátí, že si přece jenom vybere mě.

Ve snaze zapomenout jsem se, v prvním klukovi, který se ke mně choval hezky, snažila znovu najít to "něco". Snažila jsem se ho milovat. Snažila jsem se ignorovat všechny ty malý náznaky, věčně se mu přizpůsobovat, a to v mnoha ohledech. Jak jsem ho postupně poznávala blíž, nemohla jsem se ubránit pocitu, že ten chlap v našem vztahu, jsem byla spíš já. Ono je to sice fajn, když Vám někdo kupuje kytky, říká Vám, jak jste krásná, ale pokud víte, že v případě nebezpečí by Vás nejspíš použil jako živej štít, není to zrovna ideální. Vydržela jsem to pět měsíců a pak jsem to zčistajasna prostě musela ukončit. Nešlo to jinak. Oba jsme věděli, že se nemilujeme, že ten vztah nikam nesměřuje. A tak jsme se rozešli a život šel dál.

A najednou mi to bylo nějak jedno. Nehledala jsem. Nechtěla jsem se zamilovat, někomu se otevřít a být zase zranitelná. Chtěla jsem prostě jen žít, nejlíp, jak jsem uměla. A pak přišel úžasňák. A ne, asi to nebyla láska na první pohled. Nebyl to můj vysněnej princ, ale něco na něm, mě přimělo myslet na něj celou cestu domů po našem prvním setkání. A pak, když zveřejnil tu moji příšernou fotku na Facebook, prostě jsem mu musela napsat a říct, ať ji smaže. A opravdu jsem to neudělala za účelem ho sbalit. Ale začali jsme si psát a i když jsem nad jeho příšernou češtinou věčně krčila obočí, stejně jsem se nad zprávami od něj pořád usmívala. Víte, mě tohle vždycky hrozně odrazovalo. Kluci, co píšou hrubky. Ale z nějakýho důvodu jsem se přes to u úžasňáka dokázala přenést. Protože na takový maličkosti vůbec nezáleželo. Když pak došlo na naše první rande, okamžitě si mě získal. A myslím, že si toho byl vědom. Až moc dobře.

Teď se pomalu blížíme k našemu prvnímu výročí a já jsem šťastná. Nemám sice modrookýho prince, kterej umí zpívat, hrát na kytaru nebo je o dvě hlavy vyšší než já a bůhvíco ještě, v co jsem kdy doufala. Ale mám skvělýho kluka, kterej koně vyměnil za kolo a korunu za cyklistickou helmu. Kluka, kterej mě miluje takovou, jaká jsem, věčně přecitlivělou, žárlivou a nespokojenou se sebou samou a on je přes to všechno pořád po mým boku. A občas mě taky pěkně sere, nebudu Vám lhát. Občas slibuje, co nedodrží, všechno mu musím připomínat několikrát (chlapi, no!), prudí mě mluvením o bývalkách a holkách, co by rád nafotil, protože se očividně vyžívá v tom, když pukám žárlivostí. Taky mi často říká, že mě miluje v tu nejmíň vhodnou chvíli. Nejlíp tehdy, když jsem nejvíc naštvaná. A ještě se diví, že pak nechci pusu. No hele, tímhle seznamem věcí, kterýma mě vytáčí, bych mohla popsat celou roli toaletního papíru. A on nejspíš taky.

Ale každej večer usínáme ruku v ruce. A když mi dá pusu, motýlky v břiše cítím ještě teď, skoro po roce. Koukám na něj, když spí a vím, že bych už nemohla usínat vedle někoho jinýho. Miluju ho čím dál víc a občas si kvůli tomu připadám jako blázen. Nesnesu totiž pocit, když ležím v posteli bez něj. Prostě neusnu. Teda po pár hodinách bych asi únavou padla, ale...

Já vím, jsem marná. Jen mám prostě strach, kdykoliv je někde beze mě a vím, že se dobře baví, takovej malej hlásek uvnitř mě říká, že mě nepotřebuje. Že by se beze mě obešel. Že by žil dál, jakoby mě nikdy nepoznal. Tak moc bych si přála se toho pocitu nejistoty nějak zbavit, ale zkrátka nevím jak. Je zakořeněnej hluboko uvnitř mě. A tak přestože miluju tak, jak jsem nikdy nedoufala, že budu, občas si říkám, je možný milovat až příliš? A je to můj případ?

Z postele zdraví věčně citově rozpolcená



Slothie





Mozek v úsporným režimu

23. dubna 2018 v 20:35 | Slothie
Každej den jsem vzhůru už před pátou, kdy vstává úžasňák, přestože se sama musím vyhrabat z postele až kolem šesté ranní. Když se nad tím zamyslím, takhle jsme to mívali i v Anglii, když se nám zrovna sešly směny na stejný dny. A vlastně mi to ani nevadilo být vzhůru dlouho předtím než jsem musela. Nebylo totiž těžký si zvyknout na to pozorovat ho, jak se ráno oblíká a jak se věčně rozčiluje nad tím, že něco nemůže najít, protože to hledání zas a znovu nechal na poslední chvíli. To si občas říkám, s jakým bláznem to vlastně chodím. Pak ale dostanu pusu na rozloučenou, popřejeme si hezkej den a je mi fajn. Tohle je jedna z těch maličkostí v našem vztahu, který pro mě znamenají všechno. Jedna z maličkostí, která má vliv na to, jakou náladu budu v průběhu dne mít.

Přísahám Vám, že těch 45-60 minut, který uběhnou po tom, co vstanu z postele, jsou ty nejrychlejší za celej den. Vždycky mám pocit, že nemám šanci celou svou ranní rutinu stihnout. Smekám před těma holkama, který jsou schopný se vypravit za míň než půl hodiny. Na druhou stranu, tenhle spěch, nutnost ráno vstát v určitou hodinu, abych stihla dojet včas do práce, to mi chybělo. Tohle jsem potřebovala. Pevnej režim. I když Manchester měl tu výhodu, že cesta do práce znamenala 15 minut pěšky, zatímco tady v Česku se rovná 10 minutám jízdy na kole a 35 minutám v autobuse, což může být pro někoho jako já vzhledem k mý nesnášenlivosti vydýchanýho vzduchu, celkem problém. A poslouchat ty puberťácký rozhovory taky není zrovna výhra, ale co si budem povídat, asi jsem nebyla jiná.

Pak dojdu do práce, kterou pro mě zatím z většiny představuje školení. Ke skutečný práci to má ještě daleko, což je trošku zádrhel. Víte, já jsem typ člověka, kterej je rád, když nastoupí do práce a během prvního měsíce se všechno naučí a pak zkrátka funguje. Tady to tak snadný není. Potrvá měsíce, možná i rok než si budu opravdu jistá tím, co dělám. Ale vždyť tohle jsem přece chtěla, ne? Práci, která bude za něco stát, práci, kterou nemůže dělat jen tak někdo. Teď ji mám a stejně si stěžuju. Ale tentokrát jen tak na oko. Tentokrát to nevzdám.

I když nám školení končí až o půl 5 odpoledne, musím se přiznat, že většinou můj mozek vypíná už pár hodin předtím. Domů jezdím s hlavou úplně zavařenou, a tak, přestože bych se měla probíraný témata doma učit, na doporučení zkušenější kolegyně, to nedělám. Pravda, když člověk dorazí v 6 večer domů, moc už toho stejně nestihne. A tak jsem ráda, když přiložím ruku k dílu a aspoň umyju nádobí nebo zajdu na procházku se psem. Taky bych se měla jít každej druhej den proběhnout, ale uvidíme, jestli to dodržím a zítra poctivě půjdu. Dokopete mě do toho někdo, prosím?

Dnešní den se oproti standardu trochu lišil. Z práce jsem musela utéct dřív kvůli nečekanýmu zdravotnímu problému. A to se zas jednou ukázalo, jakej jsem sklerotik. Víte, já frajerka si totiž šla k doktorovi, ten mě vyšetřil, napsal prášky, poděkovala jsem, odešla, zašla ještě do obchodu, do drogerie a o půl hodiny později a o půl kilometru dál, kdy jsem už čekala na zpáteční autobus, mi došlo, že jsem si propustku z práce nenechala doktorem potvrdit. Achjo. Tak jsem zase pelášila zpátky. Aspoň jsem tu zdravotní sestru pobavila, že. Kdyby se mi tyhle "nehody" stávaly jednou za čas, bylo by to pochopitelný, ale u mě je to spíš na denním pořádku. Ráda bych z toho vinila mou novou práci, ale k těmhle zkratům u mě docházelo i předtím. Takže moje nejdůležitější otázka pro dnešní den směřuje k Vám - taky se Vám to občas stává, že takhle zapomínáte a jste popletení? A jak se to projevuje u Vás?? Kdyžtak se se mnou o podobný zážitky, prosím, podělte, ať v tom nejsem sama. Díky. :D :)

Každopádně Vám přeju krásnej večer a ať u Vás všechno probíhá tak, jak má. :D

Od kuchyňskýho stolu zdraví proškolená


Slothie

Tohle není ten nejlepší začátek

5. dubna 2018 v 21:17 | Slothie |  Zaměstnanec měsíce :D
Kdybych bývala tenhle článek napsala už včera, jak bylo v plánu, měl by trochu jinej obsah než dnes. To bych psala s neuvěřitelným nadšením a pýchou na sebe samu. Po dnešku to vnímám trochu jinak. Zvláštní, jak se některý věci můžou změnit z hodiny na hodinu, co?

V úterý odpoledne mi zazvonil telefon. Na tenhle hovor jsem čekala jak na smilování. "Dobrý den, doufám, že mě nikdo nepředběhnul..." ozvalo se. "Mohla byste nastoupit už zítra?" Vzhledem k tomu, že se jednalo o pracovní místo, ve který jsem doufala, hned jsem souhlasila a včera tak strávila první den na školení.

Abych byla upřímná, na první den v práci jsme se toho dozvěděli celkem dost a trochu mě z toho návalu informací bolela hlava. Koneckonců jsem úplně nevěděla, do čeho jdu. Byl to pro mě takovej krok do neznáma.

Dostali jsme program na další týden a půl, kterej byl poměrně nabitej, což nás všechny vyděsilo. Když pak ale došlo na ukázku toho, co práce obsahuje v reálu, uklidnila jsem se. A začala jsem věřit tomu, že by mě ta práce mohla i bavit a že bych v ní i mohla být dobrá. Navíc vypadá většina kolegů hrozně sympaticky. Snad to není jenom špatnej první dojem.

Každopádně jsem odpoledne šla domů celkem unavená, ale tak nějak hrozně vděčná za to, že nějaký to pracovní místo konečně mám. Doma se celá rodina seběhla, abych jim všechno popovídala, takže jsem to stejné opakovala hned několikrát. Ale docela jsem si tu pozornost užívala.

Jenže pak se to v noci zvrtlo. Vzbudila jsem se nějak před půl 4 v noci s šílenýma bolestma žaludku. A od té doby to šlo z kopce. Nemohla jsem spát, ať jsem si lehla jakkoliv, sedla, postavila se, pořád to bolelo stejně. Ráno jsem si uvařila mátový čaj - to samozřejmě nepomohlo. Musela jsem, ač hrozně nerada, zavolat do nové práce, že přijít nemůžu, naštěstí pro to měli pochopení, nejspíš proto, že se zatím jen školíme.

Věděla jsem, že by mi hrozně pomohlo se vyzvracet, ale až do odpoledne to nešlo. Tak či tak jsem se celkem dost naběhala pokaždý, když jsem měla pocit, že to přijde. Marnej poplach. Můj podělanej citlivej žaludek zas asi včera dostal něco, co mu nesedlo. A samozřejmě si k tomu vybral tu nejmíň vhodnou dobu.

Nejhorší je, že když dlouho nejím, bývá mi na omdlení - na druhou stranu mám teď strach, že ať sním cokoliv, dlouho to v sobě neudržím. Ale že už mám pořádnej hlad.

A tak Vás žádám o radu. Máte někdo zkušenosti s citlivým žaludkem? A pokud možno, máte nějakej zaručenej recept, jak ho uklidnit, když dojde na nejhorší? Pokud možno spíš přírodní produkty, ale ani za účinný kapky nebo léky se nebudu zlobit.

Předem děkuju. Doufám, že se máte líp než já.

Zatím Vás zdraví už neuvěřitelně unavená a hladová


Slothie




Kam dál